Zapadlo slunce za dnem, který nebyl – 1. část výboru

VÁCLAV OTTA ALBÍN PUMMER 1815 Nové Město nad Metují — 1876 Nové Město nad Metují. Povoláním bělič.

JOSEF JODAS 1828 Sytové u Semil — 1906 Železnice u Jičína. Pomocný učitel, úředník okresní správy, listovní (v Nové Pace), sekretář (v Novém Městě nad Metují), okresní hejtman ve výslužbě. Sbírky: Ohlas písní samouka Václava Otty Albina Pummra, běliče a rodáka Novoměstského n./M. (volně upravil J. Jodas, 1878), Národní pověsti (1878), Pověsti krkonošské (1894). — Prozaik (Památky z Nového Města nad Metují, Památnosti Nového Města nad Metují).

Sadař

Metuj z hor odnesla
ledy do Labe, sadař znaje hesla
sady uhrabe; a jak třešně pupen nalévá, — čistí, vroubí, v sadě prodlévá.

Slunko od východu
hřeje, laškuje, sadař na úrodu
tu se raduje: řebřík nosí, staví oporky a z lipové kůry úborky.

Skřivan prozpěvuje
na svém výletu, strom se okazuje
hojně do květu; sadař váže dochy na krovy, bouda v sadě dojde obnovy.

Kvetou třešně, kvetou
jako padlý sníh, korunou obsetou
každá stkví se z nich. Sadař plesá, třešňový svůj háj — nedá, nedá za Adamův ráj.

Drn posetý květem —
list a holičky daly krásu snětem
jako rožničky; a děvčátko prosí matinku: „Kup na třešně novou putynku!“ —

Černé i červené
zrají třešínky, děvě uzardělé
chce se novinky: sadař letem orla na vršku, — poctu pro chuť dá i výslužku.

Radost, radost býti
v třešních sadařem, v ráji vůně, kvítí
on je vladařem: ptactvo zpěvné jemu poddané — slunko, měsíc jeho dvořané.

Rybář

Po dešti Metuj zkalená, na lukách kvítka sklopená;
slunko vybízí —
červánek mizí. Zašumí vánek po ránu — a rybář chvátá za bránu.

V křovině pěje slavíček — vyklopí rybář košíček:
vnadidla z mouky —
červy a brouky; dešťovky, mřínky, bělice, mateřidoušku — udice.

Na skalách drozen zavýskne — udici rybák přitiskne,
nepohne oudem —
dýše jen loudem; za keřem sedí v zátiší, hvízdati kosa neslyší.

Přiletí holub, zavrká — kobylka v trávě zacvrká:
pevná je ruka,
sladká to muka. Metuje stoupá, se kalí — do mraku slunko se halí.

Nad vodou větřík zavěje, žínkou i prutem zachvěje,
rybička ťuká
a korkem cuká; — metnutím má tu nahoře blažený rybář ouhoře.

Vystoupne slunko z pod mraku — rybář je opět na raku:
nedýše, čeká,
všeho se leká; Metuje plyne tiše dál, aby jen čekal a tu stál.

Metuje hojná na ryby odmění lovu záliby.
Zálibu znítí
k udici, síti: z večera, z rána chytá dost nerybák, rybák pro radost.

(Ohlas písní samouka Václava Otty Albina Pummra)

FRANTIŠEK HAJNIŠ 1815 Vamberk — 1885 Praha. Vystudoval filosofii a práva, byl poštovním úředníkem v Praze. Nějaký čas pravděpodobně působil také na ministerstvu obchodu ve Vídni. Ve své době velmi oblíbený humorista, organizátor vlasteneckých výletů a merend. S F. J. Rubešem a V. Filípkem redigoval časopis Paleček, milovník žertu a pravdy (1841–1847). Sbírky: Trnky (1841), Kopřivy (1853), Krotké znělky didakticko-humoristického obsahu (pseudonym František Zdobnický, 1859). — Prozaik (Štěbetálek čili Sto žertovných anekdot a další), dramatik.

Na veršotepce a rymohonce aneb: Podivná a ponaučná historie o jistém myslivci a jeho psu

Mysliveček a je- ho pes šli do háje; Bylo to však časně z rána, Pes se jmenoval Diána.

Neb to byla čuba, Jejíž krásná huba, Kterou zdobívala pěna, Důkaz byla, že to fena.

Myslivec měl nabi- to a číhal, aby, Zaj’čí kdyby slyšel skoky, Moh’ vypálit na ně broky.

Pes se držel poza- du, v tom srnčí koza Vyskočila z houští naň; Mohla to být také laň.

Pes se toho lek, a Na myslivce štěk, a Myslivec si řídil pušku; Nemoh’ ale najít mušku.

Srnka zatím utek- la, a velký smutek Cítila při tom Diána; Bylo však to časně z rána.

Mysliveček ale Dal té srnce vale; A těšil se, že by broky Neskončily její kroky.

Po nehodě této Netěšilo je to Honění žádného více, Ani psa, ani myslivce.

Učí tato histo- rie nás na jisto, Že nám často místo Zaj’ce přijde jiná zvěř; Pročež každý v osud věř, Který, pak-li toho třeba, Místo housky nebo chleba Položí nám v cestu kámen, Věřte, že to pravda. Amen.

(Kopřivy)

BEDŘICH PEŠKA OUSTECKÝ 1820 Ústí nad Orlicí — 1904 Praha. Právník, zaměstnán na pražském magistrátě (od 1864 magistrátní rada). 1848 krátce předseda Národního výboru. Knihy veršů: Slova přátelství a lásky (1849, zkonfiskováno), Naše mohyly (s J. V. Jahnem, 1861), Od jara do jara („našim dítkám“, 1865), Šestero pověstí šumavských (1876), Epitafy (na české literáty z let padesátých, vyšlo až 1920) a jiné. — Autor společenských vlasteneckých písní, prozaik (Staroměstský rychtář a jiné), překládal P. J. Bérangera, A. Mickiewicze a další.

Žabí beseda

Pod vodičkou, pod vodou žijou žáby lahodou; nad vodou nechť vše se bouří, starý žabák z dýmky kouří, chutě sobě zadýmá, co ten svět je, rozjímá. A ta stará žabovina sedí jako baba líná; nadýmá se, nadýmá, co je krása, rozjímá. Ale mladí žabáci dělají si rekrací; neznajíce běd a psot, zpívají tam podle not: Kuňk! kuňk! A když píseň dokuňkají, do jiné se písně dají: Kva, kva, kvak! — Pod vodičkou, pod vodou žijou žáby lahodou.

(Od jara do jara)

Večerní obrázek

V malé chaloupce louč smrková hoří, Kol matné světlo na půl kroku seje, V koutě před křížem šest dětí se koří, Večerní píseň Panu Kristu pěje, A otčenášek za matku, tatíčka, Pak se dokoná jejich modlitbička.

Aj kde vás, snové, najdou ubožátka? Nevidím lůžko, nevidím postylku? „My vylezeme hupky co koťátka Na teplé lůžko – na chladnou pecinku – Pěkné pohádky budou nás přikrývat, A když usneme, pěknější se snívat!“

Již děti půjdou přikrýt se pohádkou, Každičké líbá otci, matce ruku; „Dobrou noc,“ řekly, a již jsou hromádkou. Tu otec skládá na svatý kříž ruku, Své uvondané rámě k němu zvedá.

Aj což, dělníku o dědictví cizí, Tvé unavené neposílíš oudy? Neodpovídá, prázdné střepy sklízí, Strásá s kazajky polosuché hroudy; Kazajkou vetchou na lávce ustláno, To tvrdé lůžko pro něj zanecháno.

Proč se dnes, muži, s tvou rozmilou ženou, S ní se neobjav, – netěšíš na péří, Proč ji nelíbáš ve tvář rozpálenou – Hněv mezi vámi? – Lásce tvé nevěří? O věří! s mužem v blouznění se těší, Na něho ohně vyschlých ramen věší.

„Okolo krku vezmi mne, má milá!“ A horká kostra v koutě usedává; Dračka zhasíná – on slámu ustýlá, Drcenou slámu, z níž puch mrtvý vstává, A suché kosti a lebku horoucí Skládá na lůžko, na slámu páchnoucí!

Jakých snů přístrach, dcero Moranina, Dnes tě obklopí a rozum tvůj zmate! „Aj což nevidíš? Naše kopanina Jak klade muži na klín hroudy zlaté – Muži, spěš domů! Nic neneseš s sebou, Já nechci žíti, nechci žíti s tebou!“

Louč dohořela – muž se nocí trudil, Až ho den šerý zas do práce zbudil.

(Včela 1848)

VOJTĚCH LEŠETICKÝ 1830 Netolice — 1908 Královské Vinohrady. Strýc Emanuela z Lešehradu, vychovatel ve šlechtické rodině, pak suplent na české reálce v Praze, od 1860 učil na české reálce v Písku (1862–1870 zde byl ředitelem), 1870 ředitel učitelského ústavu v Hradci Králové. Spoluzakladatel edice Zlatá kniha dívek českých, popularizátor včelařství. Knihy veršů: Hynek a Ráchel (báseň, 1858), Písně a balády (1858).

Nešťastná rodina

Na pahorku, blíže vísky, Samotí tam domek nízký, Z nových došků komínek K nebi vzhůru povyčnívá, A z běloučké zdi se dívá Dvé maličkých okýnek.

…

„Pojď, Vašíčku, pojď už spinkat, Slyšels ve vsi zvonek cinkat, Klekáníček by tě vzal! Až se táta z trhu vrátí, Slaďounké jablíčko dá ti, Co ti ráno sliboval!“

„Nech, matičko, nech mne čekat, Až tatíček bude klepat: Klep – klep – klep – klep na vrátka; Počkám já si na jablíčka, Na ta pěkná, kulatičká, Na slaďounká jablátka!“

Táta klepal, otevřeno. „Zdráva budiž, milá ženo! Štědře nám Bůh nadělil: Za žito a za pšeničku Mnohou ejhle banknotičku Na trhu jsem vyměnil.“

Lístky drahé na stůl sází, Ze sta ani groš neschází. „Já řku, ženo milená! Půlku těchto peněz tuhle Schovám pro synáčka v truhle, Půlka bude strávena.

Avšak — — ano, to chci říci, Honem něco dej na lžíci! Slyšelas, má zlatičká? Dříve však mi dej huběnku!“

Dala, a už kdesi venku Chystá s máslem vajíčka.

Táta k synkovi se shýbá A ho v ústka vřele líbá, Dvé mu dává jablátek, A pak v rychlém pádí spěchu Do komůrky pode střechu Vzít domácí kabátek.

…

V krbu dračky
Hoří plamenem;
V smíchu zjařeném
Na lavici
Za stolečkem
Pod krbečkem
Vašík sedí,
V plamen hledí,
Jabka snědl —
A obrázky
Maně zhlédl.
„Pojď, Pánbíčku,
Dám hubičku!
Tuhle Ježíšek,
Tu panenka Maria!
Proč její pláštík
Není červený
Jak ten pěkně barvený,
Co mi vždycky
U babičky
Líbat dávají?“

Oheň prýskne,
Až ku kraji
Ohareček plískne:
K jeho políbení
Banknotička
V jasném zhárá plameni.

„Jemináčku!
Jak to hezky hoří!“
A už dračku
V plamen noří.
Ku plamínku
V tu chvílinku
Obrázeček klade:
K jeho políbení
Banknotička
V jasném zhárá plameni.

Dvakrát čtyři
Obrázkové
Takto v pýří
Obráceni.
K devátému políbení
Banknotička
V jasném hárá plameni.

„Jemin.....“

„Hrom tě zatrať, rode dračí!“ Zařve, sotva hrdlo stačí, Tatík, pádě z přístěnku; A než polekané dítě Pláčem zaběduje, lítě Rozbuší mu hlavěnku.

Stane, sám se sebe leká, Bledne, z hloubi duše heká, Paty v zem mu vrůstají: Žena věrná, dítě mroucí, Pak i Onen Vševidoucí Strašně na něj zírají.

Šíleně se na trup vrhá, Vlasy s hlavy sobě trhá A vlastními slzemi Vlastní krev se synka smývá; V tom cos mysl mu prorývá, Trhne sebou na zemi.

Vyskočí a k stěně pádí — Ďábel zas ho k hříchu svádí — Sejme lněnou oprátku: Z dveří neběží, brž letí, Jakby ďas mu ve zápětí — Ach! co čeká na matku?

Dvéře vrznou,
Matka vchází.
A rendlíček
Od vajíček
Libou vůni hází.

„Pro pět ran Ježíše Krista!
Mé drahé dítě!
Co se ti stalo
Tak zjasna čista?
Muži! mužíčku!
Pro umučení!
Což tě tu není?!“
Zvedne robě
A je k sobě
Vřele tiskne:
„Muži! mužíčku!
Což tě tu není?!“

Vzhůru spěší
Do přístřeší,
Dolů zpět
V jeden let.
„Muži! mužíčku!
Pro umučení!
Což tě tu není?!“

Na stolečku
Půl lístečku
Drahého se bělá,
Vedlé něho
Banknotička celá.

Na novo se leká,
Plachým okem
Po světnici těká.
K stěně skokem.
Pryč oprátka,
Co s telátka
Před chvílkou odvázala.
Slyš! z komína
Meluzína
Strašlivě zahvízdala!

V tom se v mozku
Jí rozsvítí.
Honem z vosku
Sloupek chytí,
Vtekne hbitě
Ve plamen:
V jedné sloupek,
V druhé dítě —
Z dveří ven. —

Na půdičce, blíže střechy Visí — lidé, tajte dechy — Visí, visí visalec: Oči divě vyvaluje, Z huby jazyk vyplazuje, Poběsilý zoufalec!

Matka s tíží k cíli spěje, Uzří, stane a se chvěje, K zemi klesne shromená. Sýc zapláče a z pod věchta Rarach strašně se zachechtá, Špoule ústa plamenná.

…

Lidé mrou, a léta běží, A až posud pusta leží Chýška ona v ssutinách: Nikdo neví, kam se celá Rodina tak náhle děla V osudných těch hodinách.

Zkráceno (Písně a balády)

FRANTIŠEK AMLER Autor veselohry Jan Sachs (zčeštěné J. K. Tylem), 1852–1856 spolupracoval s časopisem Lumír.

V zimě

Napadal sníh! Staré hory svítí mi až do komory zahaleny v novém šatu v bílém rouše až na patu.

Buď mi vítán, zimní čase, v kamnech praská ohník zase. A má mysl trochu líná zahřívá se a zpomíná:

k jaru jak jsem milovával, v letě v stínu mile spával, a na podzim jak jsem tiše vyprazdňoval vinné číše.

Nyní zase v teple sedím, blažený před sebe hledím a v myšlénkách nazpět žiju, miluju a spím a piju.

(Lumír 1856)

A. V. TRUHELKOVSKÝ (vlastním jménem Antonín Věnceslav Truhelka) 1834 Zbraslav — 1877 Osijek (Chorvatsko). Kromě jiného učitel v Osijeku. V Čechách redigoval Humoristické listy, 1854 zde také vydal tři čísla časopisu Filigránek.

Z brusu nová báseň (Alla Heine)

V tentononc se tentovali, tentononc kdo větší je, tu však někdo pro tentononc, někdo tento tentuje.

Když se dosti na tentonon, tentononc se počne smát, tentočky tu hned otočky a tu v tentoc počnou řvát!

Já tam také právě tentoc, za tentononc blažené — Snad mě čtenář tentuje už? Ne? ach já si také ne!

Zpíváno, když byl ten velký
vítr, jak tenkrát ty housky
pečené lítaly do huby — z
krámů!

(Filigránek 1854)

JAN BOHUMIL CEYP Z PECLINOVCE 1835 Lipka u Chrudimi — 1879 Praha. Původem ze starého rytířského rodu. Studoval na lékařské fakultě v Praze, lékař v pražské Všeobecné nemocnici (na oddělení nemocí vnitřních a očních), od 1866 psychiatr v Ústavu pro choromyslné v Praze-Kateřinkách. 1864–1877 spoluredigoval Časopis lékařů českých. Usiloval o ustálení české lékařské terminologie. Sbírka: Zvuky večerní (1856). — Z odborných prací: Vojenské zdravotnictví v severoamerických státech spolkových v čas poslední války, Příjičný zánět kloubu vyléčený inunkcí.

Dívčina z údolí

Zde sní svatební sen matiččin holeček, Bílé ruce křížem, ve vlasech věneček.

Černé stužky spějí po šíji jak zmije, Vnadné tělíčko bělostné roucho kryje.

Snivě temné oko se spánkem zápolí — Vonný jarní kvítek, děvčátko z údolí.

Probůh! kam se poděl pyl té krásné pleti? Žel, o žel, již na můj dotaz neodvětí!

Oprchaly pomněnky těch vábných očí, Ňádra se již směle nad hrudí nebočí.

Svadnuly již tvářiček třešňové květy, Nach nezdobí perlami vroubené rety.

Dosnilo již srdce, doplálo již líce, Již ubožku nerozbolí hlava více.

Žalno sadu, vichřice-li růži zkolí, Žalno bez tebe, dívčinko, na údolí.

Trupobledý snubič řevným ohněm hoří, Povoz jeho čeká tebe na podvoří.

Ni pláč sester, ni matčino bědování, Ni tvých přátel prosba tě již nezachrání.

Ženich svatbu strojí na posvátné roli — Žel tebe, o kvítku, dívčinko z údolí!

V bílý dvorec tě tvůj záletník odpraví, Na svěží pažiti chýžku ti vystaví.

Stezku k chýžce tvé vysází rozmarýnou, Podál veřejí cypřišem a kalinou.

V komůrce ti upraví měkkounké lůže, V hlavách štěpí lilije a bílé růže.

Luna vynahradí tobě starou máti, Hvězdy budou tě jak sestru milovati.

V bílé říze půjdeš na půlnoční plesy, V háji hrát si budeš s vílami a běsy.

Budeš ve zpěvu se sýčkem závoditi, A z brčálu pro milého věnec víti.

Klidu tvého pustý hluk zde nepřeruší, Bol a stesk tvé slasti věčně neohluší!

…

Ženich svatbu strojí na posvátné roli — S Bohem kvítku, s Bohem děvčátko z údolí!

(Zvuky večerní)

EDUARD JUST 1836 Josefov — 1879 Praha. Nedokončil studium filosofie, od 1863 spolupracoval s nakladatelem J. R. Vilímkem (redigoval Humoristické listy, Bič, Raráška, Diblíka a další), 1864 obžalován pro urážku Veličenstva a pro pobuřování, 1866 vstoupil do Břevnovského kláštera, ale už v následujícím roce premonstráty opustil. Byl korektorem v tiskárně E. Grégra. Uspořádal Nového Besedníka. Psal deklamovánky, divadelní výstupy, povídky, humoresky. Vydal sociální román.

Starý granátník

Teď o staré vám Máří cos vypovím, jež u pluku byla. Oh škaredá! — vždyť měla nos jak zobák, pod ním vousů síla.

A v ústech ani jeden zub, na obličeji bradavice, na každé třás se dlouhý chlup, a rozškrábané měla líce.

Tak shrbený byl její týl, že jako oblouk vypadala, a přece babka tolik mil, kdy v Rus jsme táhli, cestovala.

A stará byla, kdož ví jak! — Vždyť nejstarší se granátníci nám dušovali: „Ať nás šlak!“ že vždy ji znali co babici.

A každý žerty tropil s ní, zvlášť my, co byli ještě mládi; ten šťouchne ji, ten cos přezdí — nu žert to byl, a my mu rádi.

Však housky, vodku od ní jen jsme brávali, a z markytánek tržila nejvíc den co den. — „He, Vášo, podej mi ten džbánek!“

A hloub se na dno podíval granátník starý, mumlav cosi, pak dlaní oči vytíral — což slzou se mu brvy rosí? —

„Nu, děti, je to divný svět, ba, děti, věřte, tak se dálo — Však slyšte, konec bude hned! Na Rusi vojsko naše stálo.

A bylo ráno sychravé, za oblak slunéčko se skrylo, a vítr vál a bělavé nás sněhu roucho zahalilo.

A což to, chlapci, divná věc, když obloha se na nás mračí; — když slunce svítí, aj to přec, mi věřte, v boj jde každý radši.

Tenkráte horký nám byl čas. Ha! v prachu, dýmu děla hřměla, a krvavý se slavil kvas; — nu mně jen noha uletěla.

Já ustlal si na chladnou zem, a tvrdě spal jsem v hluku, děti! — a přes mne děla s rachotem, a kolem trupů jako smetí. Ten bílý sníh se červenal, jakby se rděl a styděl toho, a vítr v pláč a stenot vál — a pláče, stenu bylo mnoho.

Nu já — já pokojně jsem spal, a snil jsem o svých milých doma, o matce, otci — a tak dál, i Její jmeno šeptal rtoma.

A tu mne někdo probudil, a obličej mi vodkou stíral. — A což to? — bez nohy jsem byl, a vůkol s udivením zíral.

Nu kdož mi život zachránil, kdo obvazoval moji ránu, nu, hádejte, kdože to byl?“ — A děti: „Babka myla ránu!“

„Ba v pravdě, děti! — Divný svět, a pravé lásky v něm tak málo — Když Máří zřel jsem tu klečet, že krásná tvář to, se mi zdálo.

I tiskl její ruku jsem, a: ‚Maruško!‘ dím slabým hlasem; a ona sklonila se v zem, a líbala mne, že živ zas jsem. —

Ba, děti, byl to krutý čas, a koule lítaly jak divé — hm! slza zas! — aby tě ďas! vždyť musí odtud vše, co živé.

A koule… jedna zbloudila… do Maří… srdce… šlechetného…, a obličej mi… skropila… krev z něho — nu nu, což to zlého?!

Zas slza — dvě, tři, čtyry, pět — ba, děti, věřte, tak se dálo — vždyť podivný je tento svět, a pravé lásky v něm tak málo!“

A stařec stich’, jen hodin cvak a cvrček poozval se ve zdi, a venku vítr dveřmi klap’, a Meluzina kolem jezdí.

Hu! venku jak se chumelí, a v jizbě tak miloučko je, tam hlučné bouře veselí, zde ticho jako by ve hrobě. — —

„Nu, děti, je to divný svět — vyhasla dýmka, půjdem spat, na hodinách již přes devět, dál budu zejtra povídat.“

Úryvek (Nový Besedník, 1869)

KAREL ADAMEC 1838 Lnáře u Blatné — 1865 Loket. Bratr básníka Františka Adamce. Studoval na univerzitě v Praze, byl suplentem na německé reálce v Lokti. Zemřel na chrlení krve.

Měsíc žalobník

Hustou, dlouhou doubravinou klikaté se cesty vinou; vlevo proti dlouhé stráni šedý vrch svou hlavu sklání. Doubravinou v noci šeré dvé se přátel spolu bere; dvé se přátel bere spolu u přátelském rozhovoru. Dvacet let už brzy tomu, tenkrát starší vyšel z domu; do světa šel hledat štěstí — dnes se sešli na rozcestí. „A jak že se vedlo tobě po vší této dlouhé době? Doma se ti vyhýbalo, zdaž ti štěstí v světě přálo?“ „„Přes dálná jsem plavil moře, mnohou zažil slasť i hoře; mnohou slasť i hoře zažil, avšak Pán mé práci dařil.““ A tak kráčí dále spolu u přátelském rozhovoru, a tak kráčí lesem dále — starší vypravuje stále. Vypravuje o třech sadech, o svých velkých o pokladech; vzdává díky Boha jménu — avšak mladší cítí změnu. Přicházejí v dlouhé mýtí, měsíc čistou září svítí: v dlouhém mýtí mladší stane — divokost mu z očí plane.

II.

Němá noc; tam převysoko měsíc plá jak rybí oko. Němá noc; po denní práci každému sen milý splácí; němá noc a ticho všude, jenom v krčmě hudař hude. Jakž by nechtěl hudař hráti, když host lesklým zlatem platí? Jakž by neměl krčmář bdíti, když se zlato pěkně třpytí? „Hoj! jen hraj!“ host spilý kváká, „ještě zlato v kapse cvaká! Lahev prázdna, dojdi pro ni! — ještě v kapse zlato zvoní.“ A zas znova hudba vřeští, a zas znova host ten třeští; hudba skočnou znovu píská, host se točí, křičí, výská. A ten měsíc převysoko svítí jako rybí oko; jako čistý křišťál plane — — veselý host v kole stane. K měsíci svých očí zvedne — vidí jej — a bledne — bledne — trne — bledne — přec tam zírá, rukou potu proudy stírá. „Ne, ne! to jen lež je pouhá — měsíc ten se jenom rouhá — vizte, vždyť je celý sivý, ani stopy v něm po krvi. — Ne, ne, to jen lež je pouhá, měsíc ten se jenom rouhá — vždyť dnes jako jindy svítí — a já ani nebyl v mýtí.“ A zas bledne, zas se třese, a přec zrak svůj vzhůru nese, a přec zraky vzhůru vzpírá, ač si rukou pot utírá. Hudba zmlkne, hudař trne, udiven se krčmář hrne. — „Co to neseš?“ host jak prvé, „místo vína nalil’s krve! Huhu! krev to není jeho — neznám druha zvražděného. — Pusťte mne! — já vrahem nejsem, nekráčel jsem ani lesem. Pusťte mne! vždyť nejsem vrahem, nevím o pokladu drahém —!“

Zkráceno (Úplný Besedník, 1877)

JOSEF WÜNSCH 1842 Rokycany — 1907 Plzeň. Studoval na pražské univerzitě, suplent v Praze, Rokycanech a ve Slaném, od 1872 středoškolský profesor v Jičíně a Plzni, cestovatel (kromě jiného prozkoumal prameny Východního Tigridu), cestopisec (Pompeji a Pompejané, Po moři a po souši, Z blízka i z dáli, Mezi Mohamedány a další).

Beppo da Vinci Člověk filolog

Byl jednou jeden filolog a deklinoval hic-haec-hoc.

Přilítlo jaro ve zpěvu — a země v květném oděvu.

Přiletěl ptáček k okénku: „Pojď, pojď, je krásně na venku!“

„„Nemohu teď opustit dům, mám právě krásné augmentum!““

„Pojď, je tam krásně, až milo, a jaro kvítí nasilo!“

„„To nejde, ptáčku, jenom tak, co Cicero by říkal pak?!““

„Pojď, pojď a vyjdi na krátko, spatříš tam krásné děvčátko!“

„„Však Virgil není ledacos a Homeros je také kos!““ — — —

Tu ptáček v dálku uletěl a z krásných kvítků radost měl.

Než filolog tak málo dbal a v autory se zahrabal.

Když pak se probral z zakletí, pryč bylo krásné podletí.

I květ povadl, umlk’ zpěv a úsměv zmizel se rtů děv.

Zpěv, květ i láska, — vše to tam a filolog je sám a sám.

Však nermoutí se filolog a deklinuje hic-haec-hoc.

(Obrazy života 1871)

FRANTIŠEK ŠIMEČEK 1842 Mlýny u Soběslavi — 1877 Praha. Nesložil maturitní zkoušky na gymnáziu, vstoupil do řádu sv. Františka, studoval bohosloví, 1869 z kláštera odešel. Nějaký čas se prý potuloval s cikány. Na doporučení J. Nerudy byl přijat do redakce Národních listů jako soudničkář. Zemřel na souchotiny. 1954 vyšel výbor z jeho veršů Dejte mi v ruku břitký meč! (uspořádal F. Baťha).

Z písní

Ten mok že jedem úmorným a mladé sžírá síly? Jen vzplát vám srdce plamenem, však byste také pili.

A nedbali těch rozumů, když květy hynou mládí — jen když se v hlavě rozsvítí a na prsou to chladí.

(Obrazy života 1870)

Písničkáři

Byl písničkářem; lehčeji by kráčel světa stezkou, vzal s písničkami na cestu si písničkářku hezkou.

A chodívali pospolu od města ku vesnici, zde u chatrčí zpívali, tam za groš na ulici.

A zpívali; — jen soumrakem když stichlo na rtu pění, posteskl jeden druhému na bídu, na soužení.

Za nimi jejich písničky lid uměl na tři míle; — ó, což ta píseň světáků působí kratochvíle.

Však písničkářka bledičká, jí denně zrak se zrosí — a písničkář? — kdo tušil by, co tajně v prsou nosí?!

Až poslední když trpký žert umrznul na rtu žínce, tu odvezli ji na hřbitov a jeho do blázince.

Za nimi jejich písničky lid zpíval na tři míle. Ó, což ta píseň světáků působí kratochvíle.

(Obrazy života)

FERDINAND MARJANKO 1845 Kosmonosy — 1903 Praha. Novinář a publicista v Praze, redigoval Krakonoše, Brousek, Svornost, České hospodářské listy a jiné. Byl také sekretářem Ústřední hospodářské společnosti pro Království české. Pořadatel svatojanských hospodářských trhů. Dlouhá léta žil ve Slaném. Překládal ze starořečtiny (Písně Anakreontické, 1884), z polštiny a z ruštiny (divadelní hry, povídky, romány).

Cikán

Vyštvali starce cikána o přeražené noze, vykulhal chuďas na náves a skuhral ku obloze.

Ubíhal kolem zvonice, zvon volal ku klekání, cikán se u něj zastavil a dal se do štěkání.

Za žitem skvěl se měsíček tak jako oko boží, zakňučel cikán na měsíc a klesl v husté hloží.

Na návsi zvonek dozváněl, hlas jeho zněl co hrana, přes žito měsíc vystoupil a svítil na cikána.

(Květy 1867)

Blbý Jan

Dorotu jemnou jako len na ústa líbal švarný pán, noc byla světlá jako den, do okna koukal blbý Jan.

Rděla se jako pivoňka, když ji políbil s obou stran, pod okny seděl ztichounka a temně vzdychal blbý Jan.

Hejno psů na něj poštvali, div od nich nebyl roztrhán, však sotva se zas objali, vracel se k domu blbý Jan.

Lehl si tiše u plotu, přes cáry krev mu tekla z ran: naposled volal Dorotu, pak těžce skonal blbý Jan.

(Praha. Illustrovaný československý časopis pro zábavu a poučení 1867)

BOHUMIL ADÁMEK 1848 Hlinsko — 1915 Hlinsko. Zámožný soukromník, bratr politika a spisovatele Karla Adámka. Studoval historii, filologii a estetiku na pražské filosofické fakultě, pak na univerzitě ve Vídni, 1870–1871 estetiku, kulturní dějiny a dějiny výtvarných umění v Mnichově. Pak se usadil v Hlinsku. Důvěrník národní strany svobodomyslné, starosta zpěváckého spolku Svantovít. Sbírka: Horské ovzduší (1902). — Psal veršovaná historická dramata, jeho tragédií Salomenou byl 1885 zahájen činoherní provoz v obnoveném Národním divadle.

Říjnové jitro

Prohlubně bařin v pralesním houští, k nimž se jen bludně mroucí zvěř pouští, bystřiny zdraných žlabin s šklebnými tesy, zamlklé trosky hradišť, schmuřené lesy,
samoty, úvaly, klesty,
pohorské dědiny s městy, rybníky pusté, zapadlých tůní klín,
vyzralá pole, skosená luka —
říjnové noci sychravá ruka v konejšce hejčká z těžkých mlhovin.

V mátohy snů, v jich kouzla i hroby, v chorob a strázní bezesné mdloby zatne se hvizd — řez táhlý. V probrané svahy vlak se to řítí. Pod ním chvějí se prahy.
Zduta, vždy hlasněji stená
stroj; v předu rudá skla zmžená sunou se s chvatem příšerným k nádraží.
Z temnoty husté světla se nítí,
kmitají, uzlí v blýskavé síti. Stanice živne. Vlak se zaráží.

Práskání dveřmi, pozdravy ranní, služebné skřeky, přípřeží ržání, loučení, vítání, zvuk signálů břitký s hovory přervanými kříží se v mžitky.
Smeknuv a hladě si vlasy
pokorně lokaj se hlásí: „Uctivě líbám ruku —,“ vak pánův jal.
„„V továrně jak —?““ pán dí. „„Moje paní —?““
„Chora zde stále; nevyjde ani — —“ Povely nové! — vlak se valí dál.

Poštovní kára s kočárem k městu sjíždějí. Nuzně mhourají v cestu lampičky v oknech tkalců při časné práci. V ulicích placho. Hrkot vozů se ztrácí;
vzruch jen až na druhém konci
obce. Tam — bezděční honci — lidé se kupí; nutká je hlad a zisk.
V ústret jim skřípne tovární brána,
se sloupu křísne v zášeří rána svítilny elektrické zářný trysk.

Ekvipáž mihla kolem, kde cesta zatáčí k ville v zahradě. Šestá! — zahučí parní trouba. Spuštěny stroje; řemeny, kola, člunky, kotouče, spoje
v šíleném pospěchu bzučí,
drktají, hviždí a skučí. Z komínů obřích nad rys černých střech
boulí se kouř a v chvosty se tyčí
oblačné. V chumle rostoucí fičí mrazík a rozvláčí je po sadech.

V smračených mlžin rozlehlé valy s hřbetu hor slunce vrývá a pálí sršící střely, hroty, řeřavé blesky. Zvolna si mýtí v postup vítězný stezky.
Na čela vypjatých vrchů
z prudka již opojnou sprchu polibků vrhá. Hřebeny doubravin,
vrcholy korun v aleji k stráni
vášnivě čechrá planoucí dlaní. S kostelní věže stírá vlhký stín.

Staletá srdce zbuzených zvonů rozzvučí v hymny skřídlených tónů. Hlaholy chví se, dlouží, rozdechnou v dáli… V svatyni po různu lid spěje a chválí
v souzvuku varhan své štěstí,
že mu zas přáno je nésti života zloby, břemena v nový den.
Stařecké vzdechy s prozpěvem dětí
vzlétají v klenbu jímavou spletí… Z voskovic čmoud se vlní prozářen.

Dozněla mše a v chrámě se volní. Po schodech z něho k budově školní učitel městem táhlým s mládeží kráčí. Školáků cháska svižně jak hejna ptačí
šveholí, druží se, ptýlí.
Slunce proud paprsků chýlí nad školu terčem. V průčelních hodinách
zachřaptí cimbál osmkrát líně.
Slnící chrstka proniká v síně, třepí se na sklech, škamnách v třpytný prach.

Záplava jasu řine se k ville, hýřivě vpadá v třásně clon bílé, za nimiž trylek zvonku zuřivě zazní. Komorná zlehka vstoupí v ložnici s bázní.
„Šperk zde —.“ „„Jej přines —?““ hned paní.
„Milostpán z cesty.“ — „„Tam —,““ dlaní kyne jí stranou, „„— polož jej. Nuž, co víc?““
„Lístek?“ — „„Ah!““ chvatně známé čte řádky:
— ‚fádno tu bez vás, fantome sladký — —‘ „„Jdi!““ — Čte zas. — V lůžko k snům dál boří líc.

Za parkem villy úvozem dole vyvádí pasák v sklizená pole loudavě stádo kozí. Kde bují tráva, huňáčům mlsným na roh návěští dává.
V ohništi z kamene vkleče
zemčata do černa peče. Trhaně houká: „— Volný jsem — jako pták —!
Kde se kdo může — rovnati ke mně —?
Slunce je moje, — moje ta země — —“ Nad pastvou přelét’ z lesa cvrčal mrak.

Zalehl v korun kosmaté řady. Na holých větvích hoří již všady řeřabin růměn. S vnučkou pučící zdravím pensista na vzduch jde vstříc paprskům smavým.
Teplo mdlé v posled snad chytá
líc jeho vráskami zrytá. V strniska, zvůry klade se hebce tkaň —
jeseně hedváb. Slunce naň stele
měnivých perel přízdoby chvělé. V ohnivých barev hře plá horská pláň.

Na samotě

Samota v rokli. Koso proti ní z březových mladin útes lysý ční.
Mrtvo. Vzduch prahne vedrem žní.

V samotě pusto. Lidé po poli o sklizeň do mrákot se mozolí,
aby ji strhli v stodoly.

Ve dvoře na stráž zůstal hafan jen. Nikdo tu blíž, přec štěká celý den,
vrčí a vyje rozchraptěn.

Štěk mu zas měkce vrací skalní zeď… S útočným vztekem chrlí psisko teď
ozvěně své — psí odpověď. —

(Horské ovzduší)

JOSEF KRATOCHVÍL 1850 Rychnov nad Kněžnou — 1921 Praha. Nedokončil studia na filosofické fakultě v Praze, 1874–1878 učil dějepis a zeměpis na gymnáziu v Brně, od 1879 novinář v Pardubicích (Stráž na východě, Pernštýn), 1882–1888 v Prostějově (Hlasy z Hané), od 1889 v Praze (Večerní noviny a další), od 1905 v Českých Budějovicích (Budivoj). Politický a osvětový pracovník, za 1. světové války vězněn. Knihy veršů: V mlžinách (1878), Písně starého oráče (1913), Bělohorští krkavci (báseň, 1921). — Dramatik (Po krvavém sněmě, Eva ze Závořic), psal historické prózy.

Po divoké noci

Sklepnice stojí přede mnou, dívka to bludná jako já, bledá jak stěna a vyžilá, na čele hlubé vrásky má. „Připij si, děvče, ať žije smrt.“ Připila, sedla si ke mně blíž, a než jsme spolu dopili, byli jsme dobří známí již.

Přisedla ke mně ještě blíž: „Divný jste, pane, věru dost, chladný jak zima venku tam, jak byste sám s tou zimou srost.“ Po té mi sáhla na čelo, sálaly z něho plameny — mžikem tu ruku stáhla zpět, sklonila pohled zmámený…

Nastalo nové zas mlčení, tázavě na se hledíme: a tu tma zívla okénkem, v náručí, hle! se držíme. Teď už jsme ve skoku! — sem a tam — krčma nám sotva postačí, vichřice fičí a hude nám — což jestli někdo přikvačí?

Kácíme stoly a po zemi válí se střepy rozbité — — Dále a dále! — Ó jaký to vír v duši mé žalem rozryté? — Mdlý jsem, však nedá mi, nedá stát — ustaň již, křepká sklepnice! Ustala, a když jsem vyšel ven, plála už v nebi denice.

Přišel jsem domů a našel list, na stole ležel svinutý; byla to první báseň má, stanul jsem nad ní pohnutý. Slza mi z oka ukápla, budiž mi stokrát vítána! Pohřbil jsem tu svou minulost, plakal jsem pro ni do rána.

Úryvek (Lumír 1873)

RŮŽENA ČECHOVÁ 1851 Vrané u Slaného — 1921 Praha-Trója. Nejmladší sestra Svatopluka Čecha. Od 1881 literní učitelka ve Vršovicích a na Vinohradech. — Prozaička (V paprscích touhy, Vlnami života, Jejich ikony a další).

…

Zvuky varhan v pole kvapí, luhy rozkvětněné, jitro z růží vstává, země vlahne, voní tráva, na kameni u vrat chrámu, za ty hezké děti, na růženci šedá bába prosby odšeptává.

Znuzena jak topol větrem oškubaný — bídná — zoranou líc věkem, chumle šedin kolem čela, drobná očka bez paprsků šeře z řasy hledí, pavučinou řídne nezšívaný cár kol těla;

z darů živa žebračka je, na schodišti sedá u kostela, kolemjdoucí o almužnu prosí — za své dobrodince modlí se a čeká, čeká — až ta smrtka půjde kolem, sivou hlavu skosí. Úsměvů, těch málo padlo v chudé její žití. Od dvanácti robotila, víc než zmohly síly, tatík zemřel, dětí sedm, matku kašel týral, a za krbem stoletý hřál kosti dědek bílý.

Nezbylo než žebrat! Kolik roků? — Nespočítá, co zde prosí o halířky, soucit, suché skyvky.

Jaro její krátké bylo. V pamět den se vrací, kdy šla k stolu Páně, jako dnes ty bílé dívky,

z plátna sukénku jen měla, bez krajek a perlí, černé vlasy matka rozmarinkou volně spletla, hrst kopretin, zvonky do nich vtkala za ozdobu, dědouš přidal růži, první, na sadě jež zkvetla.

„Hezká,“ šeptali si vůkol. Byla hezká, hezčí než ty selské, kterým stuhy od pletenců vlály. Jaro jako dneska začlo usmívat se z polí, zvony měkce k srdci rozmlouvaly a se smály!

Plamen svíčky její, jakby klid sliboval, štěstí, jasný nes’ se tiše, bez plápolů — přímo k nebi. — Pan páter už dávno pod cypřišem černým dřímá, který tehdáž boží rozdával zde k těše chleby.

Ach ta hudba zvonů! Kolébá i dnes žal, trýzně, jako druhdy k písním srdce ladila a zvala. V obloučku tak, růženeček v hrsti, ubožačka, nazpět k minulosti do let jasných vzpomínala.

Halířky dnes štědře sypaly se. Díky, díky. Koupí uhlí, doma koutek o neděli zhřeje, jaro zlaté neoteplí staré, sešlé kosti, pro kašel thé svaří z mateří a ze šalvěje,

peřinu má přislíbenou od paňmámy z dvorce, farská slečna ku hodu prý pošle kousek masa. Do kontušky hrbatí se. Uzlíček už z babky! Z kostela teď Marianská sladkým tonem jásá!!

Staruška též popěvuje. Bzučí tiše, tišej’… Hlava k prsům polehoučku, jako ve snách padá — Srdce dotlouklo v té hrstce kostí. Kněz vychází, za ním družiček se vine prosvětlená řada,

tetky v kupách, tatíčkové porůznu — a děti, povídá se, hlučí, skřivánek už jarní spouští, vrabci rvou se v prachu, čepce poškubány, křičí — žežulčin tluk zazněl kdesi z březového houští!

Zkráceno (Zvon 1903)

ADAM CHLUMECKÝ (vlastním jménem František Kužela) 1854 Roketnice u Přerova — 1938 Olomouc. Katolický kněz, od 1907 farář ve Skrbeni u Olomouce. Od 1929 žil ve výslužbě v Olomouci. Vydal: Apokalypsa otroků (básnická próza, 1882), Andělé pyšní (básnická próza, 1886), Evangelium svobody (básnická próza, 1896), Pohádka o Hloupém Honzovi (příběh veršem, 1898) a jiné.

Bylo město královské

Bylo město královské plno lidí nespokojených a těch, kdož zuřili proti řádu královskému a víře Ježíše Nazaretského.

A lidé ti byli zpustlými následovníky Spasitele, majíce na duši nezrušitelné křestu znamení. — A oplývajíce velikým jměním a hovíce rozkošem, brojili proti víře, kterou vsáli v duše své s mlékem svých mateří.

I spojili se do boje s kmenem Jidáše, jenž nenávidě církev Kristovu brojil písmem a stříbrem proti služebníkům Božím, tupě a hanobě, co křesťanům bylo svatého.

A bylo heslem nepřátel Kristových: „Ubijte je, nebo stojí pod křížem Kristovým, a nešetřte ani nemluvňátek!“ —

Tedy rosesýlali hanebné spisy o církvi Kristově a služebnících jejích po lidu, ukazujíce mu na jmění jejich, které nazývali statkem mrtvým.

I rozlítil se lid proti kněžstvu, a vybíjel je z příbytků jejich, a loupil v klášteřích, hanobě místa i osoby Bohu zasvěcené.

Tedy bojovali úřadové královští proti zpupnosti lidu, ale nebylo ochrany pro stíhané a pronásledované, nebo bylo pozdě.

A když byli klášterové vyloupeni a kněží Boha živého vyhubeni, obrátila se metla mrskající na mstivé, kteří bičovali nevinné.

Tedy volal lid rozvášněný a krvi navyklý: „Aj, máme-liž se lopotiti na pány a zahaleče? — Hle, mramorové paláce plní se zlatem, které dřepí v pokladnách lakomých boháčův.

Aj, třeme nouzi, trpíce hlad a žízeň, nemajíce jmění — nebo co jsme měli se ženou a dětmi, pobrali nám lichváři. Aj, rovnosť! svoboda! — Nešetřiž člověk duší bídných, které neznají s duší člověka milosrdenství, nebo jsou lichváři!

I obohatili se krví naší a mozolům našim se posmívají.“

Tehdy rotil se lid po náměstích. — I stalo se, že přišel člověk nějaký mezi srocené a lomě rukama volal k živému Bohu o pomoc, že ho pronásledují vrahové. A bylo znáti po něm, že jest šílený. — A když člověk ten opět náhle zmizel, tázali se mezi sebou shromáždění: „Kdo jest člověk ten?“ I odpověděl jeden, který ho znal: „Aj, povědom jest mně muž ten mnohá léta, nebo bydleli jsme pospolu v jednom domě. A nespatřil jsem žádné špatnosti na něm, ani na rodině jeho.

A člověk ten koupil dům z peněz uhospodařených a měl se dobře. — Ale dopustil Bůh neštěstí a dům shořel.

Tehdy hledal nešťastný peněz u lichvářů.

Pročež odebral se do domu lichváře Barjonata, prose ho, aby pomohl duši jeho, nebo sklíčena byla na smrť.

I pomohl mu Barjonas penězi, a čekal tři roky dle úmluvy.

A když uplynula tři léta, přišel dlužník, aby zaplatil, co byl dlužen. — A aj, ukázal se dluh jeho čtvernásobný, a nikoliv dle peněz, které si vypůjčil.

A když nemohl zaplatiti, kázal mu věřitel statek a vše, co měl, prodati, jeho pak do žaláře vsaditi, až by zaplatil, co byl dlužen.

A ležela žena jeho toho času v nedělích a pět dítek bylo upoutáno na lože, nebo stonaly osýpkami.

I prodal věřitel všechno, co bylo v domě jeho a na čem ubohé děti s matkou ležely, a pobrav odešel.

I zemřela žena jeho třesouc se zimou na slámě, a než se vrátil muž ze žaláře, bylo pět dítek jeho pochováno a nespatřily jich již oči jeho.

Tedy přišel ze žaláře, a nevida dětí, sešílel, i chodí po městě, lomě rukama a boje se vrahů.“ — —

A když vyprávěl člověk věci o muži nešťastném, zatínali shromáždění pěstě, křičíce rykem velikým: „Vzhůru na lichváře, nebo kletbou jsou duší našich, vězíce nám na hrdlech jako žernov na hrdle topeného.“

Tedy pozdvihli ruce mstivé k nebi, a přísahajíce pomstu řítili se do ulic a náměstí, kdež obýval lid Jidášův, a rozbíjejíce brány u domů jejich, loupili a vraždili všelikého člověka, jenž se osmělil brániti života svého.

Úryvek (Andělé pyšní)

Hoří!

Hoří, celý východ hoří plamenem nesmírným! Nebesa zrudla krvavou záplavou, z níž v noci hvězdy hrozivě září.

A měsíc bledne a modrá, i zdá se, že se chvěje před krví, jíž jsou potřísněny mraky před ním a za ním — — —

Tedy troubí ponocný postrašen na poplach, tluče na okna, volaje: Vstávejte, hoří, zachraňte se!

A lid ulekán, polonah, vybíhá na ulici: Kde hoří? Kde hoří?

Ale, vida pláti celou oblohu, celý východ, hory i doly, zemi i vodu, neptá se již, nebo pozoruje, že se roztrhla země a peklo rozevřelo jícen svůj, aby shltilo, co mu patří:

Děti ďáblovy!

Tedy zapálil posel boží metlu v žáru pekelném a šlehá jí po uděšené zemi.

Nebo aj, ukázala se na pláních Evropy žena obrovská, plna vděku a krásy půvabné, a její jméno jest Svoboda.

I zplodil ji ďábel s děvkou vraha Gesmasa, jenž umíraje na kříži Kristu se posmíval.

Když pak Kristus matku svou odevzdával Janovi, poručil Gesmas děvku ďáblovi, nebo hřešil mnoho skrze ni!

Tedy zplodil Satan dceru krásy kouzelné a poslal ji na pláně Evropy, aby orala brázdy od západu na východ a od poledne k půlnoci.

I orala dcera, majíc do pluhu zapřaženy vichry půlnoční.

A když doorala všecky končiny zemské, opásala si bílou rozsívku a rozsívala do kypré půdy bohaté zrní. Kteréž vyrazilo z prsti, a aj, stalo se z něho pokolení nové, v létech dětských, a každé dítě volalo toužebně po mléku.

I kojila žena děti své mlékem mateřským, nebo požehnána byla bohatstvím prsů pro veškerá pokolení země!

A byl prs nad srdcem pln záští a nevraživosti proti Bohu, z prsu pak druhého ssáli potomkové spory bratrské.

I stali se rouhači a nepřáteli božími a nevražili na sebe, jako by se chtěli pozříti. I naplnili zemi hrůzou a bídou a zaplavili ji krví a požáry.

I hoří tvář zemská plamenem horoucím, jenž se šíří po všech vlastech, po všech stranách a koncích světa tohoto!

A vzníceny jsou dítky boží s dětmi ďáblovými, bědujíce a viníce se z trampoty, která leží na všem, co žije, jako kámen na hrobě, v němž se trápí člověk pohřbený za živa. Aj, lidstvo pohřbeno za živa! I stalo se mu hrobem ponížení, bída jeho, a kamenem na hrobě poroba jeho, již přivalili mocní.

Ach — kdo se slituje nad živým ve hrobě, aby odvalil kámen a podal přátelské pravice?

Kdo slyší nářek z hlubiny a trne nad zoufalostí pohřbeného za živa, kdo slyší smrtelný chropot jeho?

— Bůh!

Kterýž dí poslu svému, andělu: Aj, oděj se ohněm a vezmi i lásku i hromy do rukou svých, a sedna na blesk večerní, sestup na zemi.

I dotkneš se láskou trpících a okřejí v temnotách země. I dotkneš se hromem zpupných i rozpadne se kámen nad pohřbeným za živa! I vstane pochovaný, a pohlédna k nebi, zaplesá: Živ je Hospodin, a jméno jeho budiž velebeno!

Úryvek (Evangelium svobody)

JOSEF KALUS 1855 Frenštát pod Radhoštěm — 1934 Frenštát pod Radhoštěm. Původně tkadlec, studoval na učitelském ústavu v Příboře, pak učil ve Staré Bělé u Moravské Ostravy a v Čeladné. Sbírky: Písně (1882), Z Valašska (1885), Oblaky (1887), Valašsko v písních (1906), Valašské romance (1934) a jiné. — Autor pamětí.

Pepina

„Čí jsi ty děvčátko?“ „Mámina.“ „A jak se jmenuješ?“ „Pepina.“ „Co dělá tatínek?“ „Umřeli.“ „A kde jsou maminka?“ „V posteli.“ „Pan doktor u nich byl?“ „Nebyli.“ „Těžce jsou nemocni?“ „Opilí.“

(Nedělní listy 1901)

XAVER MENHARD-LITOMĚŘICKÝ (vlastním jménem František Ladislav Menhard) 1857 Litoměřice — 1909 Praha. Absolvoval dvě třídy střední školy, vyučil se fotografem. Novinář (Hlas národa, Illustrovaný kurýr, Pražské noviny), zakládající člen Spolku českých spisovatelů Máj. Sbírky: Trny a trnky (1881), Divoké ovoce (Nevázané řeči ve vázané řeči, 1892). — Psal také prózu a dramata, překládal z němčiny a angličtiny.

Dívce v zelených šatech Intimní list

Kočáry, flinty, pluhy, hračky, punčochy, svíčky, kartáče, voňavky, sirky, šněrovačky, leštidlo, škopky, pekáče,

a pumpy, necky, lampy, židle, zouváky, housle, struhadla, motyky, boty, dýmky, vidle, stříkačky, nůše, zrcadla —

a mnoho tisíc věcí jiných jsme obdivovat musili, jež nahromaděny v těch síních — a co jsme horka zkusili!

Já myslil, že mi v lásky žáru snad srdce z prsou vyskočí: okny „modellu pivovaru“ když zřeli jsme si do očí —

Vy z jedné a já z druhé strany, tak z blízka — a nic nevěděl Váš papá stejně zadívaný jak my Poupětův na modell!

Pak dlouho v skříň jsem stápěl zraky — v té skříni byla kolomaz — Vy dívala jste se tam taky — sklem na mne a já na Vás zas…

Též u jiné jsem poznal skříně, že máme stejné názory: Vás zajímaly ve vitrině jak mne — soukenné bačkory… Leč na konec — ó, hroznou ránu jsem cítil, když Vás papá ved’ do nádherného restaurantu a za stůl s Vámi pozased’…

Já odvrátil se v němém bolu — a udiven Váš ptal se zrak, když stále šli jsme všady spolu, proč od Vás prchám náhle tak? —

Úryvek (Výstavní almanach. Upomínka na Zemskou jubilejnívýstavu Království českého, 1891)

…

Sousedky na ni láteří, že vede život pustý, že dnes ji líbá suchý pán a zítra zase tlustý.

Že dobré jídlo, krásný šat nad ctnosť a mravnosť staví a v kruhu sladkých galánů se pitím, zpěvem baví.

Proč pro veselý život ji zasypávají hanou? Však modlit, káti bude se, až bude — „starou ‚pannou‘“!

(Divoké ovoce)

JOSEF JAKUBEC 1858 Lhota Hlásná u Jičína — 1889 Jičín. Pro srdeční chorobu nedokončil studia češtiny a historie, úředník berního oddělení pražského magistrátu, spoluzakladatel literárního spolku Máj. Sbírky: Povídky z kraje ve verších (I. 1887, II. 1890), Básně (1910). — Jako „básník české vesnice“ byl řazen k největším talentům mladé generace.

Půlnoc

S půlnocí kohout hovořil a hvězdy tichý hovor vedly, že vesmírem, tam pod nebem, přeteskný šumot plížil se. A z lesních stínů vzrostlé strašidlo háv natahujíc přes tváři, šedivé křídlo vlekouc po zemi, se v údol nahýbá. A psi hlubokou nocí z olšin vyjí k luně, až usnou kňučíce. A hvězdy tichý hovor vedou a jako zděšené tu poskočí: mrak černý od západu přes klenbu nebeskou ohromnou dlaní trhá květy hvězd.

Noc — hluboká noc svěsila černé prapory s hroznými obrazy. Na tváři nebe vyskočili ceníce zuby démoni. A hvězdy, skryté mrakem, vzkřikly — Půlnoc se zvedá hluboká

a na paluhu, jenž květná očka dávno zavřel, rej vil se míhá a přes lesy se hrne duchů sbor, s dumnými hymnami tíhnoucí k východu. A první výstřel světla jak archanděla meč rozrazí chmury. Otřese se vzduch a prchají mraky.

(Básně)

KAREL LEGER 1859 Kolín — 1934 Kolín. Od 1881 statkář v Kolíně. Spoluzakladatel družstva Máj, redaktor Zvonu. Knihy veršů: Verše (1881), Zapomenuté sny (1881), Všední život (báseň, 1883), Povídky veršem (1887), Chvilku zas doma (1897), Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici a jiné rozmarné básně (1904), Co na poli vykvetlo (1934) a jiné. — Prozaik (Fantastické povídky, Podivná příhoda inženýra Vladivoje Vojevody, Augustin Fojtík, Suchý čert a další), dramatik.

Nový Věk

V divokém víru a v rozpadu věčném na křídlech mraků letěly časy, v řetězu černém a nekonečném.

Přes pole pustá a zdupané klasy a přes bojiště a němé rovy přišel Věk Nový!

Štandarta poslední, která se do boje nesla, rozbita klesla, na hlucho vyzněla velebná hesla, s kterými lidé se vrhali v boje, navzájem lebky si drtili svoje — všechna jsou na pranýř vbita, i Humanita! Zem pohnojena krví a tukem těl, požatých lidských těl, vydala hvozdy, kde v soumraku zněl hnijících kolem vod šakalů řev. Cítili ještě tu starou prolitou krev. — —

A v němé pustině lidská se rodinka skryla, s vlky a medvědy žila. Uprostřed bažin, jež dýchaly mor, svůj život chtěl hájit ubohý tvor. Muž, žena, děti chýžku si zrobili z borových snětí. Poušť kolem táhla se daleko za obzor, sami tu byli v té strašlivé hluši, nikde ni památky po lidské duši, nikde ni stopy. — K obzoru nejzazšímu nebylo vidět ni obláčku dýmu. —

A v ruce nůž nebo kopí denně v boj odvážný, zoufalý s medvědy, vlky a šakaly vycházel člověk, a v divoké houští za stopou zvěře se pouští! A krví postříkán, ranami kryt vrací se unaven, ale vždy syt. Syta a bezpečna rodina byla, zde žili týdny a měsíce a mnoho let a chýžka ze chvoje byla jim svět, poušť je svou ochranou kryla. —

Až jednou, když člověk za stopou laně daleko do hvozdů zabloudil maně, hlas lidský uslyšel v pustinách tam, — nebyl to klam! Uviděl z daleka, jak lidský nějaký tvor se blíží s hor! A člověk zbledl a skrčil se k zemi, houštím se proplazil, v útěk se dal, přes rokle propastné slepě se hnal, na prahu chýže své pad’ hrůzou němý. A vyděšená: „Bože, co děje se?“ ptala se žena. Zsinalým on vykřik’ zoufale rtem: „Člověk jde! — člověk se přiblížil sem!“

A v divém úprku, v úzkosti strašlivé sbírali lože a děti své a dále do hvozdů, do bažin, do pustých skal, kde vlk a nemoce a hlad na ně čeká, hrůza a děs je hnal: pryč od člověka!

(Zlatá Praha 1898, zde upraveno podle rukopisu)

Nahoru

katalog ... Zapomenutí

© Martin Reiner - info [at] martinreiner [dot] cz | Editor: Michaela Wronová - michaela.wronova [at] gmail [dot] com
Facebook | Webdesign Brno: Liquid Design | Design: ReDesign