Vetešník z Albionu – neznámé verše I. B.
V létě roku 2008 mě oslovili lidé z časopisu Weles: dělali „emigrantské“ číslo a rádi by nějaké dosud nepublikované verše z pozůstalosti Ivana Blatného. To číslo mělo vyjít v prosinci téhož roku. Nabízím výňatky z průvodního textu a také pár blatnovských slok…
Vetešník z Albionu
Sešity, jejichž původ odhaduji (bez možnosti ověřit to právě teď exaktně) na rok 1985, možná 1986, jsou plné textů převážně rýmovaných. Nejde o básně v pravém slova smyslu. Blatný seděl v rohu společenské místnosti, na stolku nebo na kolenou měl rozevřený linkovaný školní sešit (Exercise book) a veršoval. Často od rána do večera, přerušován pouze jídlem. V těch sešitech, v stovkách a tisících po sobě jdoucích veršů se takřka neškrtá, nepřepisuje. Blatný totiž nepíše pro nás, píše pro sebe…
… Jeho veršované vzpomínání je plné nostalgie a ten, kdo alespoň trochu zná dobové reálie, má velkou šanci podlehnout dojetí. Blatného asociativní rozvolněnost na jednu stranu sice brání stvoření koncízního básnického textu, ale na druhou stranu přináší radost, kterou hrubší nátury nacházejí v adrenalinových sportech; s Blatným se totiž v každé nové ne-básni vrháme vstříc netušenému a neznámému. A řadou textů také nečekaně probleskuje humor…
… Naše potěšení nebo naopak rozčarování z Blatného dosud nepublikovaných textů tak souvisí s přístupem, jaký zvolíme, s očekáváním, kterým zatížíme ony (spíše psychohygienické) texty.
Smíříme-li se předem s tím, že Blatný už v posledních letech svého života nepsal „intencionální“ básně, a nahlédneme-li do slavných sešitů jako do babiččiny staré skříně plné půvabné veteše, jsme na dobré cestě. Na dobré cestě do Edensoru, kde texty vznikaly, tedy do básnického ráje, v němž se už nepracuje, ani o nic neusiluje.
Říkám zas slovo Bůh, včera jsme se mu smáli
Bůh bude postaven, Architekt čeká v dáli
pak námi pochopen Otokar Březina
to jsem jen musel říct. Den s Bohem začíná.
Australští trestanci jsou v Klokanově Vaku
průvodčí vyhlíží z drkotavého vlaku
a tak je hotova má první básnička
na nehtech krásných žen jsou zrcadélka laku
Veliký Strojvůdce má pro Blaženost páku
malinká lodička, malinká kotvička.
Bohužel dnešní mlýn se otáčí ach těžce
já ztrácím královnu a ztrácím věž a běžce
jsem pevně rozhodnut nikdy už nehrát šach
zpátky jsem u stolku, veršíky svoje leště
jsem na Dunaji zas, sklo tříště Budapeště,
na tvářích Maďarek a všude jinde nach.
Přijd’te mé zahrady, zahrady, které bují
přibližně o jedné já budu ve své sluji
do níž se potápí tak mnohý hvězdný chvost
snědl jsem sladkost svou, zpívám a pokuřuji
někteří přátelé mě vůbec nemilují
co na tom záleží, zpívám si pro radost.
Po stromech opičák si loze
shows us his bottom, couleur rose
Avizované číslo časopisu Weles však nakonec vyšlo s mírným zpožděním jako dvojčíslo Weles 35–36 v lednu 2009. Znovu jej tedy doporučujeme Vaší pozornosti, a abychom se neopakovali, lákáme Vás na další neznámé verše Ivana Blatného, tentokrát tak neznámé, že je – kromě několika blatnologů – nečetl nikdo. Ani lidé z Welesu.
Kámen a bolest jaké konce,
nadšený Kunstadt umírá
švýcarské krávy mají zvonce
svět boží dme se na palouce
Blatného krásná báseň Hra.
Zápisky z nemoci si psáti
tak dlouho až se zdraví vrátí
year of the dragon mocný chvost
nebudu nikdy Bohu láti
budu se stále usmívati
co krok to malá událost.
Když básník na ženě své leží
odmítá jinou polohu
je zaokrouhlen třpytem spěži
a na Sibiři hustě sněží
do sedmikrásek, do hlohu.
Kde jen to žiji? vysvětliti
je skoro zcela nemožné
do mrazu ulic nutno jíti
co chybí nutno přibásniti
žnec noří kosu, noří, žne.
Nebo je možno jíti spolem
když v Staré Praze straší Golem
tam na Židovském hřbitově?
těšiti se svým psacím stolem
růžovým mrakem nad údolem
říct, stýská se mi po tobě!
A ten koho snad límec rdousí
dává si nakadeřit vousy
u sluhy Páně na faře
ó jak mi zachutnala káva
vstoupila dívka holohlavá
jež peřinu nám rozpáře.
Pak bude létat bílé peří
otvorem úzkých sklepních dveří
kdo by je, kdo by odvanul
nikdy ne ten kdo v Boha věří,
když krejčí zákazníka měří
a celý svět je jako úl.
Jak marné naděje my někdy Bože máme
zvuk okovaných vrat a zavíráš se chráme
nic nám už nezbude Nic než temná noc
je mrtev Francis Jammes, je mrtev ve své jámě
že mohu zvítězit, domníval jsem se klamně
předlouhá čínská zeď dělí nás od vánoc.
Odcházím tedy spat, do husté tmy se zaryv
je nad mé možnosti krás nevěstinců tarif
za pět set tisíc let snad něco ušetřím
mám dlouhé čekání, mám velmi tichý záliv
přátelsky dobrou noc čápovi říká kalif
zhas’ sedm pahorků nedosažitelný Řím.