Ivan Wernisch: Doupě latinářů (1. várka)
SEŽRANÉ SPISY (DIE AUSGEWÜHLTEN SCHRIFTEN)
(autor
| kniha | recenze | koupit)
FINGULINA: O, ich ohnglückselige, verwonschne Pronzess von die Schweinz. Ich harich auf Erlösung — und ach! es kommt sie nicht! Wer sagt mir, wo befind ich mir?! (Pláče a utírá si slzy dva coule nad hlavou.) SUCHARIUS (přijde zezadu): Auf turkische Granitz! Marsch in Turkei hinein! (Kopne ji a ona letí do Turek.)
Die Raibr in den Ambruzzen
Dobrý vkus nakonec vždycky zabrání tomu, aby bylo řečeno podstatné.
Otravná pohádka pro otravná pacholátka
Byl jednou jeden, ale brzy umřel. A dobře mu tak. Byla s ním otrava. Taková otrava, až i on sám na tu otravu umřel. Když ho našli, byl celý zelený. To je otrava, pravil zřízenec. Tady už nemáme co pohledávat, pánové, obrátil se ke svým kolegům. A zase odešli. A dobře udělali, protože jen odešli z domu, zřítily se schody. Jen taktak a byli by všichni zahynuli. Ten dům už byl skrznaskrz prolezlý otravou. Stejně jako všechno v tomhle městě. Všechno je tu zelené, všechno spadne a všichni zahynou. Ti pánové od sanitní služby taky. A dobře jim tak. Je s nimi otrava. A dobrou noc, milé děti.
Mecenáš Hlávka jednoho večera
Mecenáš Hlávka jednoho večera, jda do své kavárny na nábřeží, spatřil na rozvodněné jarní řece tonoucího rybáře. Starší již muž, vysláblý chladem, námahou a chudobou, zápasil marně s proudem, strháván i se svou převrženou loďkou blíž a blíže k hučícímu splavu. Přihlížející Pražané soudili, že zde, za touto hranicí, čeká nešťastníka jistá smrt. Mecenáš Hlávka však mocným rozmachem odstrčil několik škarohlídů, přistoupil k zábradlí, vyňal z kapsy hrst mincí, mezi nimiž nacházelo se i několik bankovek, hodil je tomu chudákovi a pokračoval rázným krokem v cestě do kavárny. Na okamžik se však zamyslel: Byl onen obnos dostatečný? Nu, my křesťané řekli bychom si v takové chvíli: Každý obnos je dostatečný, je-li podán v dobré vůli a s čistým srdcem.
Dobrá rada
Jednomu Bedřichovi se udělala na nose nepříjemná vyrážka. Neškrábej si to, nabádala jej starostlivá matka. Nebo špatně dopadneš. Bedřich však neposlechl a dál se škrábal na nose. Škrábe se, škrábe, a najednou kouká, nos je pryč. Upadl. Upadl i s nepříjemnou vyrážkou. Tak vidíš, zaradoval se Bedřich. Vyrážka je pryč. A odešel dolů do hostince, aby to oslavil. Nos však se zakutálel pod skříň a odtud se vyrážka šířila po podlaze. Starostlivá matka začala podlahu drhnout, aby nepříjemnou vyrážku odstranila. Drhne a drhne, a najednou bác, prodrhla podlahu naskrz a propadla se o poschodí níž, zrovna do hostince a zrovna na svého synáčka. Naštěstí se jí nic nestalo. Bedřich se však náhlého zjevení starostlivé matky tak polekal, že spadl ze židle. Dopadl na zem a bylo po něm. Tak došlo na matčina slova.
Zvrhlík
Jistý zvrhlík, jeden z těch opravdu odporných, z těch, kteří rozdávají děvčátkům cukrátka, se nakonec, jak se dalo čekat, dostal do finančních nesnází. Co naplat. Každá legrace něco stojí. Když malé něžné bytosti spotřebovaly poslední korunu, již získal prodejem otcovského domu a zašantročením věna neprovdané sestry Máři, vyměnil zvrhlík poslední kabát a jediné boty za velkou krabici pastilek proti kašli a jen tak, v posledních kalhotách, v poslední košili a bos, odebral se naposledy ve svém životě do parku. Byl sychravý, ošklivý den. Odporný zvrhlík mokl na lavičce a třásl se chladem. A dívenka nikde žádná. Křehká stvoření nepřicházela. A najednou… z roztržitosti či zoufalství… strčil zvrhlík pastilku do vlastních úst. Ach… zvláštní… takovou chuť dosud nepoznal… Anebo poznal? Byla tak zvláštně neřestná… připomínala… připomněla něco z dávného zvrhlíkova dětství. A odporný zvrhlík snědl další pastilku a další, a protože ten den bylo vskutku obzvlášť sychravo a do parku nepřišla jediná noha, natožpak celé děvčátko, spolykal nakonec pastilky všecky. Krabice as čtvrtkilová byla vyjedena. A tak, hledě do prázdné krabice, objevil zvrhlík svou největší, opravdovou vášeň.
A tohle město
Představte si, že na trhu zakoupíte žíhaný meloun, zlatou tykev nebo kadeřavou kapustu, a když ho (ji) přinesete domů a rozbalíte noviny, zjistíte, že je to docela obyčejná hlava, lidská hlava, uříznutá hlava nějaké ženy či dívky. Jen si to představte: sádrově bledé tváře, višňově rudé rety, oči pomněnkově modré. A plavé lokny spadající na nejsoucí rameno. Tato žena je nepochybně krásná, bezpochyby zavražděna, zcela jistě právě tím padouchem, jenž předstíral, že vám prodává žíhaný meloun, zlatou tykev nebo kadeřavou kapustu. Ó ta hrůza! Leč: proč tu nikde není ani krůpěj krve? Kde je krev? Při takovýchto příšerných zločinech jí přece zpravidla vytekou škopky! Kde je krev této krásné ženy? Zvědavě zatřesete onou hlavou a slyšíte, že v ní cosi chrastí. Třesete-li silněji, chrastí silněji. Zatřesete ještě silněji, a ajta! vypadne plechová trubička. Futrál nějaký, opatřený víkem. Otevřete ho, vypadne srolovaný list papíru. Rozvinete ho, a co nespatříte? Podrobný plán Buštěhradu! Ó běda! Je to ještě horší, než jste očekával. Ta žena, jak vidno, nebyla zavražděna jen tak. I vy jste obětí vyzvědačů, pane. Nejlepší bude, když rychle utečete. Kam? K tetičce na venkov? Do křivoklátských lesů? Kamkoli, ale pryč odtud, milý příteli, tohle město je plné vyzvědačů!
Malý kouzelník
Nepoučené obecenstvo ocení snadný kousek začátečníkův více nežli skutečné kouzlo velkého mistra. ZÁBAVNÁ VĚDA
Malý kouzelník obveselí i větší společnost. A nejen obveselí. Na jeho vystoupení se ještě dlouho vzpomíná. Ještě dlouho se v domě objevují zmizelé předměty a bytosti. Náhle se rozcvrlikají zapomenuté hodiny. V křesle přede mnou se zhmotní úplně nepříčetný člověk, zdá se, že je to někdejší přítel, a překotně mi cosi vysvětluje. Jeho koktání mne rozesměje, záhy však začínám chápat: přítel X. mne má za zjevení. A nakonec mne přesvědčí, že jsem to já, kdo se před časem ztratil. A ještě něco vychází najevo: z těch, kdož onoho večera bedlivě přihlíželi obratným kouskům malého kouzelníka, mne nikdo nepostrádá.
Vyvrcholení žádostných slastí
Jeden Bedřich, povoláním saldokontista, jednou napsal sbírku veršovaných básní. Nejdříve napsal jednu báseň, pak druhou, pak třetí, čtvrtou, pátou a tak dále, až jich měl deset, tedy celou sbírku. Nazval ji Vyvrcholení žádostných slastí a odebral se s ní za svým nejlepším přítelem, rovněž saldokontistou, kterýžto si hned všech deset básní pozorně přečetl a pravil: Úžasné, ty jsi, Bedřichu, básník! Také mám ten dojem, řekl Bedřich a šel domů spát, protože doba už byla pokročilá. Bedřichův přítel však celou noc oka nezamhouřil. Řekl si totiž: Když může skládat básně Bedřich, stejný saldokontista jako já, a ještě ke všemu můj nejlepší přítel, proč bych nemohl skládat také. A napsal jednu báseň, první, a pak postupně druhou, třetí, čtvrtou a tak dále, ve stejném pořadí jako předtím Bedřich napsal deset veršovaných básní, tedy celou sbírku, a stejně jako Bedřich ji nazval Vyvrcholení žádostných slastí. A hned ráno, velmi časně, ji šel Bedřichovi ukázat. Teď zas užasl Bedřich. Zdá se, příteli, že i ty jsi básník, pravil. Také mám ten dojem, řekl Bedřichův přítel. A dodal: Věru, že jsem. A Bedřich pravil: Víš, co je na tvých básních zvláštní? Že jsou úplně stejné jako ty moje. Vskutku? podivil se přítel. A po chvíli přemýšlení dodal: Není však na tvých básních zvláštní přestně totéž? No jo… podivil se Bedřich. Na mých básních je zvláštní přesně totéž.
To jsou řeči
Byl jednou jeden, byl a dost, proč o něm mluvit, on sám toho o sobě napovídal až až. A to ještě koktal. Jeho samotného z toho brněla hlava, z toho koktání a ze všeho, co o sobě napovídal, a taky se styděl, takové to byly hlouposti, stejně hloupé jako on sám. Mluvme raději o někom jiném, dejme tomu o druhém. Ale to taky k ničemu nevede, to jsme zase tam, kde jsme byli, i kdyby ten druhý nekoktal, nic to nemění na tom, že byl a dost. Mluvme tedy o někom, kdo nebyl, abychom se dostali někam, kde jsme ještě nebyli. Nuže — jednou jeden nebyl. To už je přece jen trochu veselejší. Je to však jisté? Jak si můžeme o někom být jisti, že nebyl. Podle čeho poznáme, že nebyl. Podle toho, že nám o sobě nic nenapovídal? Neřekl vůbec nic. To by mohl být důkaz, a teď mě napadá, že by to mohla být také hlavní příčina toho, že nebyl. Pak tedy ale pozor. Byl, nebo nebyl — není to totéž? Představte si: až jednou o mně, o vás někdo řekne byl, neřekne na to někdo jiný: To jsou řeči?
Doupě latinářů
Evženu Brikciusovi
Měl jsem přítele, který se jmenoval Zdaslaf Mraskano. Tento Mraskano, znamenitý latiník, pocházel z jedné samoty vzdálené nejméně sedm chůzí od města. Proto vždy po vyučování čekal naň před gymnáziem šestikolový vozík. Proč tolikakolový? Inu, byl ten Mraskano pořádný tlouštík! Méněkolový vozík rozlomil by se pod ním vpůli.
A do svého šestikoláku posadil mne Mraskano jednoho již téměř podzimního večera, řka, že má doma pozoruhodné rodiče. Jářku, pravil, jsou ti mí starouši pěkní čímani! Jakmile zvědí, že jsi sirotek, vystrojí skutečné hody. Nu? Nu a již jsme ujížděli k lesu.
Sedm chůzí letem minulo a šestikolák zastavil před prapodivným Mraskanovic sídlem, způli myslivnou, způli latinským chrámem. Než abych nezdržoval: oba Zdaslafovi rodičové byli docela obyčejní lidožrouti.
Lidožrouti, lidokupci a upíři, to jest latináři. Mohl jsem to předvídat, kdybych se byl kdy zamyslil nad vskutku nelidskou tloušťkou přítele Zdaslafa a jeho odpudivými znalostmi. Je přece dobře známo, že latináři nesytí se jen potvornými citáty a plesnivým papírem, to pouze předstírají, ve skutečnosti požírají lidské maso a zapíjejí je lidskou krví. To je pravá příčina častého mizení propadlých žáků!
Než abych nezdržoval: V podkrovní světničce přebýval ještě Zdaslafův strýc, netvor, šílený školní inspektor. Již téměř podzimní vítr naplňoval dům neblahými skřeky. Z temné chodby vstoupili jsme do místnosti, kterážto byla celá rudá. Veškeré knihy v policích, výhradně latinské, vázány byly v lidské kůži. Krvavě rudý byl mobiliář, stejně rudé koberce na zemi i po stěnách, žel velmi záhy jsem pochopil proč. To proto, aby nebylo viděti krvavých stříkanců. Bylo tam totiž všude krve nacákáno až až.
Jakmile jsme vstoupili do tohoto pokoje, zanechal přítel Zdaslaf lehce žertovného tónu a promlouval, ničema, již pouze latinsky. Be ura skalafa, pozdravil nevšedně šerednou bytost, skrčenou stařenu s opičími hnáty, kterážto vyšla nám v ústrety a byla jeho matkou. Sraves skuklene mreť! odvětila a já náhlou hrůzou zachvácen obrátil jsem se ke dveřím. V nich objevil se starý Mraskano. Již ani nevím: byl vskutku dvouhlavý, nebo jeho druhá hlava byla jen ku rameni pošinutým hrbem? Brahu ksaflas kuplet, mazafišiš eklefrch a hapatastar, zařval.
Hrebre? zasmál se Zdaslaf a ukázal na mne. Ksufr! Ubrata hreporentes! Achacha! Pochopil jsem, že mluví o mně. To však již se schodů sestupoval šílený strýc, jenž v divé nedočkavosti uvázal si již pod krk zkrvavělý bryndák. Hablata flešneš! zašišlal a slina ukápla mu z huby. Krabrech kastrhet motox! vykřikla na mne příšerná stařena. Sebral jsem zbytky své latiny a porozuměl tomu takto: Zbavíme nyní tvé kosti masa, propadáku! Tu děs a vztek zmnohonásobily sílu mých paží, vyškubl jsem se Zdaslafovi, jenž pokusil se mne zadržet, vrhl jsem se ku dveřím, povalil dvouhlavého dědka, vyběhl z domu a ztratil se jim v doubí.
Hrodoch! Grchtar! Strašlivé jejich kletby mne provázely, když utíkal jsem lesem k městečku. K domovu doběhl jsem krátce před půlnocí. Přestože jsem byl notně vyhládlý, nedotkl jsem se večeře přichystané v kuchyni na stole, vlezl pod pohovku a spal až do rána.
Tak skončilo mé přátelství se Zdaslafem Mraskanoem. Příštího dne, při písemné zkoušce z latiny, kdy podstrkoval mi svůj sešit, dal jsem mu najevo opovržení, řka: Sutor ne ultra crepidam, což znamená: Švec ať si žere svou botu. A více jsem k němu již nepromluvil. A to je vše. Však ano, vím: každé gymnázium je vybaveno nejméně jedním tajným propadlem a toto propadlo bývá uváděno v činnost pomocí dobře skrytého mechanismu.
Poučení o perspektivě
Půjdu-li tam — — — anebo tam — — — každým krokem poporostu… záhy mi budou ty nejvyšší stromy do pasu. Vida, pan profesor kreslení měl pravdu, hoj! Spatřím jakousi chaloupku a jen tak z obří rozvernosti si na ni dřepnu. Křáp! Nikdo ani nekvikne. Půjdu dál, třeba potkám někoho, s kým bude legrace. A taky potkávám — — — pokaždé menšího — — — vždycky naň pořádně zahřímám — hoj! hoj! hoj! Zanedlouho však potkávám postavičky tak malé, že nerozeznávám zděšení na jejich tváři. Nejvyšší stromy do půli lýtek. Cáp do rybníka! Překračuji ves. Ale až půjdu zpátky! Hoj! Až půjdu zpátky — — — a jejda, pane profesore, vaše zákony platí i na zpáteční cestě? — — — — Obrátím se a vidím za sebou rovinu — — — holou pláň — — — maloučko zvlněnou… hoj…
Kanape
A jiný Bedřich, to byl pitomec! Ani se mi o něm nechce vyprávět. A taky nebudu. Není třeba. Kam člověk přijde, všude jsou samí pitomci, tak proč o nich ještě vyprávět. Nakonec by si mohli myslet, že jsou zajímaví. To tak. Jediný, kdo tu je zajímavý, jsem já. A to tak zvláštně, tak zajímavě zajímavý, že bych se ani nedivil, kdyby si toho zatím kromě mne nikdo nepovšiml. Já sám jsem na to přišel náhodou. To bylo tak: Jeden soused dostal darem kvítkované kanape, a jelikož mu bylo krátké, rád mi je přenechal. Na toto starší, ale pohodlné kanape nyní často uléhám znaven pitomostí a nezajímavostí svého okolí. Neřku-li světa. Sofa pro filosofa, řekl bych, kdybych žertoval. Ale nežertuji, a proto říkám velmi vážně: Sofa pro filosofa.
Lidé z jedné vsi a lidé z druhé vsi
Lidé z jedné vsi si jednoho dne řekli: Jak asi žijí naši sousedé? Půjdeme k nim na návštěvu a uvidíme. To si řekli a hned se se všemi svými ženami a dětmi vypravili na cestu do vedlejší vsi. Jejich sousedé si však právě v té samé chvíli také řekli: Jak asi žijí naši sousedé — půjdeme k nim na návštěvu a uvidíme. A také se hned se všemi ženami a dětmi vypravili na cestu. Mezi vesnicemi, asi tak v půli cesty, byl hustý les. Lidé z první vsi a lidé z druhé vsi se tomuto lesu z jakéhosi důvodu odedávna vyhýbali. A učinili tak i nyní. Lidé z první vsi les obešli z jedné strany, zatímco lidé z druhé vsi les obcházeli z druhé strany. A tak se stalo toto: Když lidé z první vsi dorazili do druhé vsi, zjistili, že je docela prázdná, zatímco lidé z druhé vsi se v první vsi podivovali témuž. Když se dost podivili, lidé z první vsi i lidé z druhé vsi pobrali, co kde našli, a vydali se na zpáteční cestu ku svým domovům. A jako cestou na návštěvu, tak i nyní se oba zástupy vesničanů minuly při obcházení lesa. Jaké bylo překvapení těch i oněch, když dorazili ke svým stavením! Nu — když se dosti podivili, když si zanaříkali, zavedli ti i oni dobytek do chlévů, hodiny pověsili na stěny, potraviny uložili do spíží, sudy skulili do sklepů, peřiny navršili na postele, rozestavěli lavice, truhly a skříně, uklidili hadry a hrnce a dál žili ve svých vesnicích, tak jako předtím.
Zlý pes
Jednoho jiného Bedřicha kousl zděděný pes. Tak tedy Bedřich odvedl psa na hřbitov a přivázal ho ke hrobu zesnulého strýčka. O půlnoci však se rozlícený strýček zjevil v roztrženém rubáši a pravil: Jestli si, milý Bedřichu, Aristotela okamžitě neodvedeš, přivážu ti ho zítra v noci k posteli. To řekl a rozplynul se. Byl to jen sen, řekl si Bedřich. Další noci však strýček opravdu přišel a opravdu zlého Aristotela přivázal k pelesti Bedřichovy postele. Tak to ne! řekl Bedřich a hned ráno pospíchal na hřbitov, aby psa uvázal k strýčkovu náhrobku. Rozkacený strýček psa v noci znovu přivedl a znovu ho přivázal k pelesti. A Bedřich časně zrána spěchal se psem na hřbitov. Tak ti dva běhali sem a tam a přivazovali psa k náhrobku, k pelesti, k náhrobku, k pelesti, k náhrobku… a tak pořád, a kdyby byl nepošel, běhali by tak dodnes.
Z mého života (Dichtung und Wahrheit)
W. píše: Z mého života: V Blovicích jeden známý se dusil gumovým palcem, ještě že se včas vrátila jeho žena, byla to vdova po železničářovi, a v Kostomlatech můj dobrý známý, bydlel nahoře na věži (ve věži), když jednou šel 246 schodů na záchod, seznámil se se svým tchánem, byl to výčepní minerální vody, a v Rybitví, v Rybitví jeden můj známý pěstoval ječmen za oknem, a ten dům byl majetkem jeho tety, se kterou měl poměr, a v Liběchově měl jeden známý psa, který žral nakládané okurky, a jeden známý se zastřelil při výletě parníkem, zatímco jeden známý vypadl z vlaku. Měl dojet do Prahy, ale vypadl již v Netolicích!
Náhlé vzplanutí
Jeden Bedřich, ten, co bydlí vpravo nahoře na návsi, naproti hasičské zbrojnici, se zamiloval do družičky na své vlastní svatbě. To se stává na venkově. Napřed se trochu opil a pak, jak se tak motal sem a tam svatebním průvodem, zakoukal se do družičky a bylo to. Hned ji táhl na hřbitov. A to jí bylo teprve 12! Byla hluchá, němá a úplně pitomá. No bodejť. Udělala by tohle normální družička? Kdosi při tom Bedřicha poranil na lýtku halapartnou. Kde se vzala halapartna na hřbitově? To nikdo neví. Život na venkově je plný záhad. A náhlá vzplanutí jsou tu dosti běžným jevem.
Tři sousedé
Tři sousedé, Hýta, Batul a lord Fountleroy, si vyšli do polí. Jdou, tu se Hýta shýbne a zvedne kámen. „Pohleďte,“ praví. „Takový kámen jsem ještě neviděl.“ Batul a lord Fountleroy si kámen prohlédnou a přesvědčí se, že je opravdu zvláštní. Pak Hýta kámen odhodí, ten exploduje — výbuch je tak silný, že všichni tři sousedé upadnou. Vstanou, opráší se navzájem a jdou dále. Tu se shýbne Batul a zvedne kámen. „Pohleďte,“ praví. „Ten je taky zvláštní.“ A Hýta s lordem Fountleroyem si kámen prohlédnou a přesvědčí se, že je opravdu zvláštní. Pak Batul kámen odhodí, Hýta s lordem Fountleroyem se přikrčí a chytnou se (nikoli navzájem) za uši, kámen však vzlétne a stoupá. „Hleďme,“ praví Batul a všichni tři se dívají za kamenem, jenž zmizí v oblacích. Opravdu zvláštní — je však třeba říci, že oblaka jsou toho dne neobyčejně nízko. Ale i tak — je to zvláštní najít takový kámen. Jdou dál, tu se shýbne lord Fountleroy a zdvihne nějaké dítě. „Pohleďte,“ praví. „Dítě. To jsem ještě neviděl. Takové malé, pravděpodobně kojenec, a leží tu jen tak u cesty.“ A Hýta s Batulem si dítě prohlédnou a přesvědčují se, že je hodno pozoru. Pak lord Fountleroy dítě odhodí a to se rozkřičí. „Co to?“ diví se sousedé. „Najednou se rozkřičí a křičí a křičí. Nu, půjdeme dále.“
Feng Meng-long o Liovi Dong-jangovi
Li Dong-jang potřeboval vyzkoušet nového koně. Dal si zavolat Chena. Chene, povídá, vem si tady toho koně, jeď do města, vyřiď tam jako obvykle panstvu mé veleuctivé pozdravení a hned se vrať, abys tu byl, kdybych tě k něčemu potřeboval. Chen zajel do města, vyřídil veleuctivé pozdravení, vrátil se, a když se ho Li Dong-jang otázal, jak se mu na novém koni jelo, odpověděl: Špatně. Dřív když jsem jezdíval vyřídit panstvu veleuctivé pozdravení, složil jsem cestou šest, sedm, někdy i více básní, ale na tomhle koni jsem stačil jen dvě.
Tři Fuové
V Potutváře, jen kousek od sídelního města, tři Fuové, Fu, Fu a Fu, obdělávají malé políčko. Rostou na něm vycpávky do vysokých hodnostářských čepic. Pakliže celou úrodu nesežerou sousedovy krávy a císařovi draci či nezaplevelí-li ji houšť vycházkových hůlek, sesbírají ji Fuové do nůše, tu naloží na některou ze svých žen a odeberou se do města na trh. Leč jak už to bývá: urodí se čapky, neurodí se hodnostáři. A tak tři Fuové přinesou úrodu domů na otop, svalí se na své ženy a třou bídu. Jednou po deštích Fu osedlá ženu a jede se podívat, zda hodnostářské vycpávky již dosti nabobtnaly. Co však nespatří: na poli se utábořilo vojsko. Vše pošlapáno koňmi, ženy vaří vojákům kaši. I rozkřikl se Fu před setníkovým stanem a setník přikázal eunuchům, aby Fuovi vyplatili pytel. A nyní příběh dostane spád. Samozřejmě Fu chce bratry ošidit a místo domů spěchá do hor. Fuové však se o tom brzy doslechnou, skočí do sedel a štvou ženy za ním. A protože dva vždycky běží rychleji než jeden, dostihnou ho právě ve chvíli, kdy na čerstvé ženě vyjíždí ze vrat hraniční stanice. Vrhnou se na Fua, setnou mu hlavu, useknou tlusťoučký pytel, pak přivážou ženy a jdou se občerstvit. Jenomže mají smůlu: hospodský je sice samý úsměv, je to však starý zkušený démon. Konec se odehrává za svitu měsíce.
Tři sousedé
Tři sousedé se přeli, kdo z nich dává více milodarů na sirotky. Ten první povídá: Já dávám tolik milodarů na sirotky, že mě z toho někdy brní hlava. — Pch! na to druhý. To já dávám tolik milodarů na sirotky, že někdy zapomínám, kdo jsem! — Pche! zvolal třetí. Já dávám tolik milodarů na sirotky, že nejen zapomínám, kdo jsem, a brní mě z toho hlava, já dokonce vůbec nevím, co dělám! — Ohó! pravil první. To já tuhle, jak byla ta velká voda, jsem se rozběhl rovnou přes řeku, jako by hned vedle ani nebyl most. Normální člověk by se utopil, ale já přešel na druhý břeh, úplně suchý, jako kdyby nic! — Ale co! vyprskl druhý a máchl rukou. Já, já dávám tolik milodarů na sirotky, že tuhle, jak u nás hořelo, vzpomínáte si, usnul jsem na kanapi a hasiči mě vyhrabali z oharků a divili se. Normální člověk, říkali, byl by škvarkem. Normální člověk. Ale já? Shořela na mně košile, shořely na mně kalhoty, neměl jsem však jediného puchýře! — To nic není! zaradoval se třetí. Já zase v hostinci U Hurdálků hraji kuželky s dávno zesnulým strýcem a vůbec mi to nepřijde divné, já mu, prosím, ještě zapaluji viržíno, pánové! Nuže tak a ještě všelijak jinak se přeli ti tři sousedé, jejich spor však zůstával nerozhodnut, ač přiblížil se večer a s ním také konec zdravotní procházky. Tak si tedy řekli: Ať rozhodne los. Ten, kdo si vytáhne nejkratší zápalku, bude uznán za nejšlechetnějšího. Ano, ten dává nejvíce milodarů na sirotky. Tahali zápalku a hle — všichni tři vytáhli tu nejkratší. Tak hoďme kostkami, komu padne nejvíc. A všichni hodili šestku. Nezbývá nám tedy nic jiného než zápas. Budeme zápasit, řekli si tři sousedé. A ten, kdo zůstane stát, dává nejvíce milodarů na sirotky. A jedva se do sebe pustili, v tu chvíli padli všichni tři jako podťatí. Eh co, řekl první. Eh co, řekl druhý. A třetí řekl: Eh co.
A jiný Bedřich
A jiný Bedřich byl zcela náhle oběšen. To se stalo tak: Město, ve kterém ten Bedřich bydlel, dostalo novou šibenici. Všichni se na ni chodili dívat, protože se o ní psalo v novinách. Bedřicha sice vůbec nezajímala, tak jako nezajímala nikoho, ale řekl si jako všichni: Přece jen se raději půjdu podívat, protože kdybych nešel, řeklo by se, že se bojím, že se bojím šibenice, protože nemám čisté svědomí, že ano, ale já se nebojím, nemám proč. A řekl si: Mé svědomí je jedno z nejčistších, mohu tedy směle přistoupit blíž než mnozí, ano, já přistoupím blíž než ostatní, abych dokázal svou bezúhonnost. A šel a přistoupil blíž. A ještě blíž a ještě blíž a ještě, a potěšen svou zmužilostí zlehka poklepal nehtem ukazováčku na hladký bukový trám. To neměl dělat! Dozorci nabyli dojmu, že Bedřich ten krásný nový nástroj hodlá poškodit a — vyškoleni k takovým případům — hbitě popadli podezřelého a šup a ryc a pic a již se milý Bedřich houpal k velkému překvapení celého města.
Nesetkání
K Josefu Kroutvorovi, Radlická 20, přišla na návštěvu Claudia Cardinalová. Kroutvor nebyl doma. Cardinalová našla pod postelí květovaný župánek a převlékla se do něj, napsala rtěnkou na okno Y love you, my dárlink, pak si vzala z dřezu nedopitou láhev čerta, vlezla do postele a čekala. Kroutvor nepřicházel. Cardinalová si z popelníku vybrala vajgla a kouřila. Ale popálila si prsty. Vajgl jí spadl do výstřihu, vyskočila a vytřepala ho. Kroutvor stále nepřicházel. Bůhví kudy se fláká, vykašlu se na něj, řekla si Cardinalová. Svlékla župánek, hodila ho na lustr a oblékla si zase své šaty. Najednou začaly hořet peřiny, Cardinalová popadla hrnec s dršťkovou polévkou, vylila polévku do postele a peřiny uhasila. Pak ještě připsala rtěnkou na okno Tintili vantili! a odešla. Za chvíli se Kroutvor vrátil domů. Ten koukal!
A jindy
A jindy se stalo, že k němu přišla na návštěvu princezna Soraya. Kroutvor byl doma, ale spal. Princezna naň dlouho hleděla a vzdychala, ale pak zakukaly kukačkové hodiny, polekala se a utekla.
Baže
Baže, onanisté, ti mají své jisté Nehoní se kdovíkudy za chimérou, za přeludy
Náčrt básně
Nedaleko odtud je malé město. Město je malé, ale žije v něm spousta spokojených lidí. Zatím zde totiž nikdo netuší, že se sem chystáme. Blíží se večer. Mnozí si již objednali pokrm, má se uskutečnit několik setkání, několik návštěv, hanbinec ohlašuje benefici atp. Jenomže za chvíli přijede večerní vlak. Tomu se nesnaží nikdo zabránit, je to zde zcela obvyklé, takže je možné, že se dnes příliš příjemností neudá. Pár dobře vycelených dam již sice vybíhá na své jevišťátko, ale už je tu opona a mnoho dalších nepříjemností, jako příjice, muňky, peterka a dluhy. Ano, v tomto městě se náhle neuvěřitelné stává skutečností, neboť se zde právě pokoušíme usadit. Je přece někde na světě koutek pro nás dva.
***
To víte, malé město je malé. Je těsné, ani rozmáchnout se v něm pořádně nemůžete, takže facky zde padají mírné, nijaké, i když třeba máte na souseda takový vztek, že byste ho nejraději zabil, dostane od vás jen herdu či štulec — nezbude vám nakonec nic jiného, než se naň dobromyslně čili přátelsky usmát.
Jednou
Jednou jen kousek od nádraží potkal ženu v lidovém stejnokroji se dvěma kufry byla zřejmě v nesnázích přistoupil k ní a vše se seběhlo tak rychle že se nezmohl na slovo okamžitě zatčen odsouzen a propuštěn z výkonu trestu stál zcela ohromen před nádražím hleděl na všechno to hemžení kolem
Kolotoč
Zaručeně pravý příběh ze života. Předneseno stolní společnosti v Z.: Vystoupil jsem z vlaku, vypráví podomní prodavač talmudů a biblí, v malém městečku v Bukovině. Najal jsem drožku, a než jsem se v ní stačil usadit, stála před hotelem. Jmenoval se Nový York a zdálo se, že bude útulný. Útulný hotel tu máte, povídám. A jelikož je mi to žinantní, sesedat sotva jsem nasedl, žádám vozku, aby mne chvíli jen tak vozil ulicemi. Víte, povídám, hodlám zde prodat několik talmudů a několik biblí, proto bych se rád v místě porozhlédl. To u nás není zvykem, odvětil muž. Řekněte, kam ráčíte, a já vás tam, vašnosti, zavezu. Nuže prozraďte mi, povídám, co je zde hodno pozoru. A drožkář na to bez rozmýšlení: Snad kolotoč, vašnosti. A nečekal ani, jak se rozhodnu, švihl bičem a již jsme vjížděli na náměstí. Inu malé město. Ten kolotoč byl zvláštní. Žádní dřevění koníci, ani prasátka, velbloudi nebo sloni, nic takového, jen nízká otáčivá plošina. Na ni, pod opršelou stříšku, vyjela drožka po přistaveném můstku, z opodál stojící boudy vyšel zřízenec a spustil motor. Aniž promluvil, odebral se zpět do své boudy. Drožkář vlezl za ním. Jak se tam tak, i s nájemným vozem a koňmi, točím, připadám si podivně nesvůj. Zvlášť, když si najednou uvědomím, že v oknech domů jsou lidé. Mám pocit, že se mi smějí. Pak si dokonce povšimnu toho, že jeden starší muž mi nepřetržitě hrozí — asi tak, jako se hrozívá neposlušným dětem: No počkej, uličníku, ty dostaneš! Popadnu kufr, seskočím s kolotoče a ubírám se k Novému Yorku. Dveře hotelu však nacházím zamčené. Buším na ně. Teprve po delší době se uvnitř ozve: Koukejte, vašnosti, jestli je vám milejší kolotoč na náměstí než apartmá ve slušném hotelu, běžte se vozit! To je mýlka, volám. Mně je milejší apartmá ve slušném hotelu! Běžte se vozit! opakuje hlas. Přísahám! volám, ani nevím proč. Ozve se klapot kopyt. Přijíždí vůz. Zastaví u mne a můj drožkář povídá: Vy ráčíte být pěknej trouba, milostpane. Všecko jste pokazil, odvezu vás radši na nádraží, než provedete něco horšího. Tam dojdu sám! křičím. No jak myslíte, povídá drožkář. Ale abyste nelitoval. Tentokrát máte na nádraží hodně daleko. Jdu se podívat za roh a zkoprním. Nádraží je doopravdy pryč. A bylo tam, bylo tam! Jak je to možné, já se pominu! Já se zfamfrním! A kočí, jako by četl mé myšlenky: Za to si, vašnosti, můžete sám. Vystoupil jste z kolotoče dřív. Říkal vám někdo, že už jste na místě? Neříkal. Tak se teď nezlobte, že jste jinde. To se tedy nezlobte. Ale kde jsem? chci vědět. A kam zmizelo nádraží? Kde jste vylez, tam jste, povídá drožkář. Kde je nádraží? Nádraží je tam, kde je, vašnosti. Tak mi řekněte, kde jsem já! Vždyť říkám, povídá drožkář. A dodává: Tak nasedejte, zdržujete mě! A jeli jsme. Nádraží bylo daleko, dobré tři hodiny, z toho dvě lesem. Už jsem se raději na nic neptal.
Náčrt básně
Výběrčí poplatků vstoupí do domu, kde je vše náramně podezřelé. Zvonek nezazvoní a někde uvnitř umlkne pláč. Nahoře něco bouchne. Skříň pod schody je přesně taková, do jaké je možno ukrýt mrtvolu. Za prosklenými dveřmi předsíně se zjeví příšerně znetvořená tvář: zakrslý šilhavec s rozplesklým nosem a vyplazeným jazykem neodpovídá na pozdrav. Výběrčí odchází, aniž cokoli vybral, a konec básně by měl být asi takový: odchází s pocitem, že se v tom činžovním domě zamiloval do neznámé ženy. Je to samozřejmě hloupé, ale výběrčí má přesně ten samý pocit, jaký by měl, kdyby se zamiloval do ženy, kterou nespatřil a kterou, jak už to v životě bývá, nikdy nespatří. Do ženy, která má něco společného s podezřelým domem. Výběrčí poplatků odchází a z okna v prvním patře se za ním dívá ploskonosý šilhavec. Asi nějaké dítě.
Šel
Šel, a ať přišel kam přišel, jakmile přišel, byl tam
Tam, jedno kde, ale tam, a to znamená, že nebyl jinde, to je možno prohlásit přísežně
Kdyby byl býval přišel někam jinam, byl by jinde, jistěže jedno kde, ale jinde, a to nepochybně
…
Se zájmem pozoruji, jak se teď k stáru přestávám zajímat o umění a začíná mě bavit poezie. Je zřejmé, že jsem se dobral něčeho podstatného. Ale přijdu ještě taky na to, na co jsem vlastně přišel? V příštím životě možná. Velká poznání se dostavují pozvolna.
Dlouhý den
Země je kulatá. Je kulatá a nesou ji čtyři sloni. Tito sloni stojí na krunýři veliké želvy. Želva na hřbetě krokodýla. Krokodýl na hřbetě hrocha. Hroch stojí ve člunu, kterýžto pluje po nekonečné řece. Na nebi je nekonečně mnoho sluncí. Člun právě proplouvá zelenkavou září jednoho z nich. Je nekonečný letní den. Po březích poskakují paviáni. Nahoře, úplně nahoře na zemské kouli, je dřevěný dům s plechovou střechou a vývěsním štítem: Opravna bicyklů. Ve dveřích domu, v nehybné houpací židli, sedí Bedřich. Ruce má složeny na břiše, vrtí palci a myslí si říkanku:
Bedřichu, ach Bedřichu, vrtíš palci na břichu.
…
Již slunce přestávalo jej těšiti, řekl si tedy Józa: Na chvíli spustím se na zem. A hned tak i učinil. V oblíbeném jeho křovisku na jedné z planin nejspodnějšího světa však nacházel se dřepící člověk, jenž obrácen k Józovi hleděl naň očima tak vytřeštěnýma, až se tento polekal. Ó, raději ani nepozdravím, řekl si a pozdravil, chvatně strhnuv šišatou svou čepičku. Tu člověk mlčky rozložil popsaný jakýsi papír a pečlivě třel jím svou zadnici. Ach, ctěný člověče, já právě vinšoval tobě dobrého večera a ty nedáš mi ani nahlédnouti do svého lístku, zlobil se Józa nesměle, ohlížeje se, kam uskočiti. Člověk však napřímil se pomalu. Upevniv kalhot našpulil úst a se schválnou jakousi veselostí místo opustil. Tu teprv povšiml si Józa, že spustiv se na zem neučinil, co by se vlastně bylo patřilo učiniti již nahoře. Vyzul se tedy ze střevíce, udeřil se jím do čela, a stav se tak viditelným a slyšitelným, obcházel vzdychaje okolo zmíněných růžiček. Zlobiti se však nepřestal.
Strašidelný pivovar
Jeden Bedřich, povoláním zbožíznalec, prožil život v jednom okresním městě. Po smrti však byl jmenován strašidelným sládkem, odvolán z města a přiděleno mu bylo, zpočátku jen na zkoušku, místo v opuštěném pivovaru někde na Malši. Malše je klidná, docela hezká říčka, Bedřichovi, nyní Flodorovi, se však v pivovaru stýskalo, stýskalo se mu po životě v okresním městě, po veselých přátelích i zbožíznalecké praxi. Nudil se a zoufal si. Zvláště za měsíčních nocí. Když byl po nějakém čase povolán před komisi a dotázán, zda pociťuje stesk, přiznal, že ano. Komisařové měli vysoké šišaté mlžné čepice, což není podstatné, a byli tři, což je nezajímavé a rozumí se samo sebou. Hodně se ti stýská, milý Flodore? ujišťoval se první. Hodně, řekl Bedřich. Opravdu hodně? Po životě v okresním městě, veselých přátelích a zbožíznalecké praxi? tázal se druhý. Po životě, přátelích i praxi, přiznával Bedřich. A pověz, milý Flodore, ptal se třetí, tak moc se ti stýská, že vzdycháš? Vzdychám, řekl Bedřich. A za měsíčních nocí, chtěl vědět první komisař, za měsíčních nocí skučíš? Skučím, řekl Bedřich. Hodně skučíš? ptal se druhý. Hodně, řekl Bedřich. Zaskuč, jak skučíš, Flodore, řekl třetí. A Bedřich zaskučel, zaskučel přesně tak, jako za měsíčních nocí. To stačí, řekl první komisař. Dobře, pěkně skučíš, řekl druhý. A třetí pravil: Dáme ti definitivu, milý Flodore. Ó, skučel Bedřich. Óóóóóóó! Uhúúúúúúúúúúúúúú! Uhuhúúúúúúúúúúú úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú! Juhuhúúúúúúúúúúúúúúú úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú! Hůů ůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů! skučel jeden Bedřich.
Ji Yung vypráví
Tian Bu-man jednou v opilosti zabloudil na hřbitov a zakopl o lebku. „Ještě jednou na mě šlápneš a uvidíš!“ vykřikla za ním lebka. Tian Bu-man se k lebce vrátil a povídá: „Co uvidím?“ „Pomstím se ti,“ řekla lebka. „Tak proč se mi pleteš pod nohy?“ povídá Tian Bu-man. A lebka na to plačtivě: „Zlí lidé mě tu pohodili.“ „Proč se tedy nepomstíš jim?“ povídá Tian Bu-man. Lebka odpověděla: „Ráda bych, jsou však silní, narodili se ve šťastném znamení a já si na ně netroufám.“ „Ach tak,“ povídá Tian Bu-man. „Tak takhle to je. Vy strašidla se bojíte silných a šťastných lidí a obtěžujete slabé a nešťastné. To se nestydíš?“ „Stydím,“ pravila lebka. „Stydím se, protože i ty jsi narozen ve šťastném znamení.“ „Tak mě neotravuj,“ pravil Tian Bu-man a nakopl lebku tak, že odlétla ke zdi, jen to cvaklo. „Vy lidé jste taky pěkná sebranka,“ kňourala, ale Tian Bu-man už si jí nevšímal a šel.
…
Psaní básní je zírání na papír. Psaním básní, tedy zíráním na papír, dozvíš se o básnictví jen málo. Po čase, ale dlouhém!, snad jen poznáš, kdy ten, kdo diktuje, chce nebo je ochoten ti diktovat. A to je vše. Ale to je dobré k tomu, abys nezíral na papír zbytečně.
Mecenáš Hlávka jednoho dopoledne
Mecenáš Hlávka jednoho dne dopoledne, jda do své kavárny na nábřeží, spatřil dívku mátožně se potácející po zamrzlé řece. Ta dívka byla zjevně zkrušena chudobou: štuclík měla olysalý a blížila se k děrám, kteréžto do ledu vysekali noční pytláci. Přihlížející mínili, že do jedné, možná i do více z těchto děr se dotyčná vrhne, čímž bezpochyby zmaří své mládí i svou krásu a tak dále. Mecenáš Hlávka však rázně sestoupil k řece, rozběhl se a dlouhým skluzem dostihl nešťastnici právě v okamžiku, kdy hodlala učiniti právě to, co zvědaví škarohlídové předpovídali. Pevně ji, rozechvělou, uchopil za loket a odvedl ji do kavárny. Zde pak, v červeném salónku, dívku zneužil. Když poté, zoufalá, žádala, aby jí poskytl alespoň něco potravy, vysmál se jí a poslal ji zpět na řeku, ať se jde zase utopit. Divíte se tomu? Ó pozor! není se čemu podivovat. Toto přihodilo se totiž v Černovicích, tedy v době, kdy mecenáš Hlávka nebyl ještě mecenášem. Zabýval se zde tehdy úplně jinými záležitostmi.
Zasláno
(Literární noviny 30. 1. 1992)
Kasardova provokativně blasfemická (azda) Posledná večera je tak nakažlivá, že se jí dal zřejmě infikovat i básník Ivan Wernisch v jakýchsi mikropovídkách nazvaných z důvodů jen jemu známých Z doupěte latinářů (LtN č. 3), v nichž podvakrát vystupuje mecenáš Hlávka v podobě, dalo by se říci značně odpudivé. Josef Hlávka může být někomu sympatický a hodný cti (založení akademie věd, Hlávkových kolejí, studentská stipendia, podpory umělcům), jinému může připadat jako nabob, buržuj a zpátečník. Mohou být námitky proti celému uspořádání organizace České akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění, jak zněl oficiální název, proti jejímu rozdělení na 4 třídy, výhrady byly už v jeho době, a víme, že členství odmítli nebo se ho zřekli Zeyer, Čech, Machar i další, sotva však lze zpochybnit Hlávkovy zásluhy jako mecenáše, zvláště dnes, kdy by nám podobné velkodušné mecenášství bylo nad příslovečnou sůl potřebnější. V daném případě je to navíc i nevkusné. A tak se možná co nevidět dočkáme, že fantazie Ivana Wernische nebo někoho jiného nám přiblíží Palackého jako nelidu nakopávajícího na ulici elegantním rozmachem žebráka do zadku, Němcovou, jak při hmotném strádání se odhodlá zlepšit finanční situaci rodiny fízlováním (zvláště pikantní, uvědomíme-li si, že právě ji sledovala konfidentka), a třeba Nerudu, který rovněž v jisté době neoplýval blahobytem, kterak vykrádá krámky na Malé Straně. Naši velikáni budou takto zbaveni sošné monumentality a „zlidštěni“, tudíž budou daleko přijatelnější při obecné morální devastaci. Jaká nepřeberná přehršel možností se nabízí! (…) Jsem zvědav, koho nám příště Ivan Wernisch zbaví glorioly.
Bohuš Balajka
Zasláno
Plně souhlasím s tím, co v 5. čísle L. N. napsal pan Bohuš Balajka pod dojmem z „mikropovídek“ Ivana Wernische. Chce-li se tento autor stát populárním jako Kasarda, shodil se u mne svou drzostí, s jakou se dotýká úctyhodného muže, jakým byl Josef Hlávka. Četla jsem menší sbírku Iv. Wernische, přeloženou do němčiny mým zetěm K. B. Schäuffelenem, nevím proč. Ale už od něj nic číst nemusím! Nepochopím, proč někdo ve Vaší redakci není (snad) oprávněn s takovým autorem (který asi ani neví, kdo Josef Hlávka byl, zaslechl jeho jméno jen v nějaké bezvýznamné souvislosti) před uveřejněním jeho „příspěvku“ k české dnešní kultuře promluvit a věc mu rozmluvit? Byl by uchráněn veřejné ostudy a třeba i kladně usměrněn v další své liter. tvorbě.
8. II. 1992 MUDr. M. Kafková St. Sobotka
Časné odpoledne
Jan Neruda přišel na návštěvu ke Karolině Světlé. Karolina Světlá byla právě v koupelně, šplouchala se ve vaně. Jan Neruda se posadil do lenošky, listoval v časopisu, pak vstal, přistoupil k oknu a díval se dolů na náměstí. Lidé tam chodili sem a tam. Karolina Světlá se stále šplouchala ve vaně. Jan Neruda si zul boty a ponožky. Vykouřil cigaretu. Opět přistoupil k oknu a díval se dolů na náměstí. Lidé chodili sem a tam. Vykouřil další cigaretu. Svlékl si kalhoty. Sedl si do lenošky a listoval v časopisu. Karolina Světlá se stále ještě šplouchala ve vaně. Jan Neruda si svlékl spodky. Přistoupil k oknu. Lidé dole na náměstí chodili stále ještě sem a tam. Vykouřil další cigaretu. Karolina Světlá se šplouchala ve vaně. Jan Neruda si sundal z hlavy klobouk, vlezl do postele a usnul. Zdál se mu sen: Chodí po náměstí sem a tam, lidé se za ním ohlížejí a pošklebují se mu. Bodejť by ne — je totiž nahý. Probudil se. Karolina Světlá se stále ještě šplouchala ve vaně. Jan Neruda se oblékl, obul se, zapálil si cigaretu, vzal klobouk a šel pryč. Vyšel na náměstí. Lidé chodili sem a tam, ohlíželi se za ním a pošklebovali se. Proč asi? Čert ví. Jan Neruda vstoupil do bufetu a koupil si pivo, malého panáka rumu a cigarety. Postavil se k oknu, vypil rum, zapálil si cigaretu, pil pivo. Lidé venku na náměstí chodili sem a tam. Všechno bylo zase v pořádku.
V zámeckém parku
Goethe s Eckermannem se jednou klouzali po zamrzlém rybníce. He he he a zase he he he, smál se Johann Wolfgang Goethe velice vždycky, když Eckermann upadl. Úžasné, volal Eckermann pokaždé, když upadl Johann Wolfgang Goethe. Vy máte nadání pro krásné padání! Jak je to ladné, když Goethe padne! A padáte tak hbitě, až je to k podivu, jak přitom důrazně a přesně dosedáte! A vskutku, mistr se ani jednou neminul a usedl vždy přesně na zadek. Padáte jak z nebes mana. Tak jímal žas Eckermanna. Tak Eckermanna jímal žas a Goethe padal zas a zas, jen aby svému Eckermánkovi udělal radost. Bylť dobrák starý pán. A byl by na tom rybníce prochladl velmi, velice, kdyby v tom zámku neměli rybníček i led umělý, zimní krajinu pěkně vyhřívanou, se zasněženou pagodou a s větrnými mlýny na kliku a s vycpanými vesničany a s kapelou v křovinách a s mračnem na čínském hedvábí. Už zbývá jenom říci ach? Ó, mnohem více toho zbývá. V křoví se ptáček usadil a zpívá.
Jarní vlání
Vaše báseň o jarním vlání se mi velice líbila, mistře, řekla dáma a padla. Jenomže neomdlela, po očku koukala, co to s mistrem udělá. Ten strašlivě zbledl, zvedl nejprve pravé, pak levé obočí, zčervenal, zapotácel se a padl. Jenomže neomdlel. Byl na místě mrtev. Obdukce potvrdila mrtvici. Nebohá dáma si to pak až do své vlastní smrti vyčítala. To však nemusela. Mistra by byl šlak trefil tak jako tak. Jaro v něm totiž způsobilo mocné pohnutí. Pohnutí mysli, vzedmutí citů, nával krve do hlavy a pic! Nebýti nevinného žertu, byl by snad mistr žil o půl dne, možná o celý den déle, byl by snad napsal nějakou tu báseň navíc, ale co, další slávy už by si stejně neužil.
***
Když měl být provozován poprvé Václava Klimenta Klicpery Blaník, jeden z tehdejších professorů pražských vyslovil se prý o novém básníku: „Klicpera dramatický básník? Totě k smíchu. Vždyť jest ze Chlumce, kde by se v těch bažinatých planinách duch básnický mohl vylíhnouti? A pak, Cidlina není Péneus, a břehy její nejsou údolí Tempé!“
Fr. Bačkovský, Zajímavé črty ze života našich slavných mužův a žen
Konec světa
Konec světa už dávno… Jenomže do n…ské gubernie se každá novinka dostane s takovým zpožděním, že darmo mluvit. Něco se šuškalo, ale pak všichni zapomněli a žili dál, jako vždycky.
Rybí zpěv
Ťup a Pupp vypluli si jednou v bárce ozdobené vlaječkami na řeku s dámami. Jelikož však jedna z dam záhy spadla do vody a namístě utonula a druhá zešílela a bylo nutno utlouci ji pádlem a jelikož se při tom namočil koš se svačinou, vraceli se Ťup i Pupp domů ve špatném a dost možná, že ještě horším rozpoložení. Příště, pravil Ťup, mrzutý též proto, že si při utloukání šílené dámy zadřel třísku právě do toho ukazováčku, kterým se rád dloubal v nose, příště, až si zase takhle vyplujeme s dámami na řeku, necháme dámy na břehu, Puppe. A Pupp na to: Hm, tak to bude lepší. A ještě bychom, Ťupe, až si zase někdy takhle vyplujeme s dámami na řeku, měli nechat na břehu i svačinu. Tak, souhlasil Ťup a dodal: A ještě bychom, až si příště zase takhle vyplujeme s dámami na řeku, měli snad zůstat na břehu taky, ne? Sláva! zvolal Pupp. Příště, až si takhle vyplujeme na řeku, zůstaneme doma, otevřeme marmeládu a budeme si hrát na slepou bábu. Ano, už se těším na příští výlet, radoval se Ťup, pravda stále ještě trochu mrzutě, měl přece třísku ve svém nejmilejším ukazováčku, a pak se náhle otázal: Poslouchej, Puppe, kdo to tak krásně zpívá? Slyšíš? Slyším. To budou asi labutě, řekl Pupp. Kdepak, to jsi někde četl, řekl Ťup. Budou to ryby! To jsi taky někde četl, Ťupe, řekl Pupp.