Michal Ajvaz: Druhé město (kapitoly 16–20)
16. kapitola REJNOK
Nahmatal jsem ve tmě studenou kliku domovních dveří. Dveře se se
skřípáním otevřely, do tmavé chodby vletěl sníh a švihl mě přes
tvář. Zjistil jsem, že jsem propojenými vnitřky domů prošel na Anenské
náměstí. Odkudsi se ozýval zuřivý štěkot střídající se
s kňučením. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem, jak před portálem
zrušeného kláštera velký pes doráží s vyceněnými zuby na rejnoka, se
kterým jsem se už setkal na Staroměstském náměstí a kterému se zřejmě
přece jen podařilo přežít rybí slavnost. Rejnok uhýbal na sněhu před
psími zuby a bránil se elektrickými ranami. Pokaždé, když pes dostal
ránu, zakňučel a uskočil, ale hned se na rybu vrhl znovu. Bylo vidět, že
rejnok už je nesmírně unavený a že elektrické rány jsou pořád slabší.
Zato pes útočil stále zuřivěji, rejnok už krvácel na několika místech,
kde se do jeho tenkého těla zaryly ostré psí zuby; bylo zřejmé, že
nerovný boj se chýlí ke konci. Přiběhl jsem k místu zápasu a psa jsem
zahnal. Rejnok ležel tiše a vyčerpaně na sněhu a krvácel ze svých ran,
jeho oči se na mne dívaly pohledem plným vděčnosti. Pohladil jsem ho po
studeném těle. Měl jsem u sebe malou placatou láhev se starou mysliveckou a
chtěl jsem dát rejnokovi napít, ale pak jsem dostal lepší nápad. Vytáhl
jsem z kapsy lahvičku, ve které byl zbytek létací tekutiny, opatrně jsem
rejnoka nadzvedl a přidržel jsem mu lahvičku u úst na spodní straně
těla. „Napij se,“ řekl jsem, „to ti udělá dobře.“ Rejnok zelenou
tekutinu hltavě vypil. Když lektvar začal působit, rejnok hned svým
zvířecím instinktem pochopil, co má dělat. Zavlnil lemem těla, vznesl se,
plavným letem obkroužil náměstí ve výšce druhého patra a zase se
u mých nohou snesl na sníh. Bylo vidět, že tekutina mu dodala novou sílu,
i rány na jeho těle přestaly krvácet. Rejnok však neodlétal, neustále se
ke mně vracel, přistál vždy u mých bot a trochu netrpělivě se na mne
díval. Zdálo se mi, jako by mě k něčemu vybízel. Náhle jsem pochopil.
Opatrně jsem se posadil na jeho plochý hřbet a zkřížil jsem nohy jako
Turek. Rejnok radostně zavlnil okraji svého těla a vznesl se se mnou. Opět
jsem plul nad městem, ponořeným do tmy, mezi pomalu se snášejícími
vločkami sněhu. Noc už odcházela, na ulicích se objevovali první chodci
z mé části města. Rejnok začal rozmáchlými oblouky stoupat, za chvíli
jsme vpluli do mraků. Vynořili jsme se nad oblaky pod blednoucími hvězdami,
rejnok plachtil stále výš, dole se rozprostřelo temné oblačné moře,
které se na východě začínalo zjasňovat, za chvíli se na obzoru objevil
vršek červeného slunce a jeho paprsky rázem ozářily oblačnou pláň,
která zrůžověla, zároveň na růžové vyvstaly černé stíny záhybů
pomalu se proměňujících vln. Rejnok zvolna letěl nad růžovým mořem,
usadil jsem se pohodlně na jeho hřbetě, odzátkoval jsem starou mysliveckou a
popíjel jsem; bylo mi jen líto, že rejnok má obě oči na horní polovině
těla a nemůže krásný východ slunce nad mraky vidět. Rejnok začal zvolna
klesat, letěl teď se mnou ke slunci nízko nad růžovou hladinou oblak a
stále nabíral rychlost. Před námi pomalu vystupovaly nad pláň dva
oblačné sloupy, z obou se zformovaly sochy bojovníků sedících na koních
s kopím v ruce; sochy byly vysoké jako pětipatrový dům a byly obrácené
čelem k nám: asi to byly oblačné sochy, o kterých mluvil Alweyřin otec,
umělci z druhého města zřejmě znají nějakou technologii, jejíž pomocí
dokážou tvořit sochy z par. Obě sochy se pomalu měnily: zatímco levý
jezdec se proměnil v jehlan, na jehož hrotech byly připevněny koule – ve
stejné těleso, jaké je na srdcové devítce –, pravý jezdec zůstal, ale
hlava jeho koně se proměnila v hlavu krásné ženy, která se dívala
směrem k nám a zasněně se usmívala. Nakonec se obě oblačné sochy
protáhly do výšky a zformovaly se ve dvě vztyčené ruce, z nichž každá
držela v křečovitě sevřených prstech naruby obrácenou králičí kožku.
(Co tím chtěl neznámý sochař asi vyjádřit?) Rudé slunce zářilo nízko
nad obzorem mezi dvěma obříma rukama, které vrhaly stíny přes celou
růžovou pláň, rejnok teď letěl neuvěřitelnou rychlostí těsně nad
oblaky, mířil přímo mezi ruce, které se přibližovaly a rostly, až jsme
proletěli jejich přízračnou branou. Obrátil jsem se a uviděl jsem, jak se
za námi zvolna hroutí a klesají zpátky do oblačného moře. Rejnok zmírnil
rychlost a začal klesat; létací tekutina už asi přestávala účinkovat.
Ponořili jsme se opět do mraků, za chvíli se objevily zasněžené střechy
města. Už nesněžilo, ulice byly plné lidí. Když jsme prolétali okolo
ochozu malostranské mostecké věže, zahlédl jsem mezi jeho sloupy
šklebící se tvář číšníka, Alweyřina otce, ze stínu se vysunula
hlaveň pušky. „Pozor!“ vykřikl jsem, ale to už třeskla rána, rejnok
sebou trhl a zakymácel se, z jeho hřbetu vytryskla krev. Z věže se ozval
zlomyslný smích. Strmou spirálou klesal rejnok dolů k řece, pár metrů
nad Kampou jsem s něho sklouzl a dopadl jsem do závěje sněhu shrabaného
k okraji chodníku. Rejnok zmizel pod hladinou řeky a už se nevynořil. Celý
den jsem chodil bez cíle po ulicích, odpoledne jsem se octl na vzdáleném
předměstí, kde si skupinky dětí hrály na sněhu mezi dlouhými rovnými
frontami starých činžáků. Někde nablízku bylo nádraží, ozývalo se
houkání lokomotiv a třeskot kovových nárazníků. Sedl jsem si do hospody,
z jejíhož okna byl výhled na šedivou tovární zeď táhnoucí se po celé
protější straně ulice. Umakartové desky prázdných stolů se leskly
tichým světlem, v hospodě seděli nad pivem jen tři tlouštíci a sledovali
hokejový zápas na obrazovce barevného televizoru stojícího na polici na
zdi. Výčepní seděl s nimi; vstal a přinesl mi pivo, pak si zase přisedl
k tlouštíkům a komentoval spolu s nimi hru hokejistů. Obrysy televizního
obrazu se náhle rozostřily a zdvojily, zvuk zmizel a chvílemi se objevoval
nezřetelný signál nějaké jiné stanice. „Už se to zase zlobí, jdi do
hajzlu s takovou televizí, Venco. Kdy už to dáš konečně spravit?“ řekl
rozmrzele jeden z hostů výčepnímu. Ten se bránil: „Opravář tu byl
včera, vůbec neví, co s tím je. Musí tu někde blízko bejt nějakej
silnej vysílač, kterej ruší příjem.“ Šel k televizoru a začal do
něho bouchat pěstí. Po třetí ráně hokejový stadion úplně zmizel a na
obrazovce se objevil ostrý obraz rozlehlého interiéru osvětleného umělým
světlem. Ani mě nepřekvapilo, že jsem v něm poznal vnitřek petřínského
podzemního chrámu. Sedadla v chrámové lodi byla do posledního místa
zaplněná, v uličce mezi dvěma řadami lavic se pohybovaly na pojízdných
stojanech televizní kamery ozdobené stejnými křečovitě zkroucenými
ornamenty, jaké se plazily po zdech chrámu. Před oltářem stála asi metr a
půl vysoká skleněná nádoba, až po okraj naplněná zlatavou tekutinou;
zepředu k ní byly přistavené schůdky. Nalevo od nádoby stál číšník
v nádherném černém ornátu s růžovými vzory. Napravo sedělo šest
dívek, měly na sobě bílá hedvábná roucha s vyšívanými zlatými draky.
Poslední z nich byla Alweyra. Ozvala se tichá monotónní hudba,
připomínající zvuky kapek dopadajících na vodní hladinu.
Číšník-velekněz si nasadil rituální čepici, která byla vyrobená
z chobotnice, na konci chapadel, trčících do výšky a vyztužených
zřejmě uvnitř drátem, byly přivázané malé zlaté zvonečky, jejichž
cinkání se mísilo do tiché vodní hudby. Tlouštíci se rozesmáli,
výčepní se plácal do stehen a křičel: „To je dobrý! Páni, podržte
mě!“ Vstala první dívka, odložila plášť – v hospodě všichni
ztichli a začali dávat pozor –, nahá vystoupila po schůdkách a sklouzla
do nádoby. Ponořila se celá, zmizela pod hladinu asi na čtvrt minuty.
Kapalina pomalu přetékala přes okraje nádoby: byl to zřejmě med, byly
slyšet pleskavé zvuky, s nimiž jeho kusy dopadaly na chrámovou podlahu. Pak
se dívka vynořila, oslepená medem, číšník jí podal ruku a pomohl jí
vystoupit z nádoby a sejít po schůdkách. Postavila se strnule k levé
straně nádoby, med kapal se slepených vlasů a s celého těla. Do medu
sestoupila každá ze šesti dívek; když se jako poslední z nádoby
vynořovala Alweyra, objevil se na obrazovce detailní záběr její tváře
zalité medem, dýchala ústy, protože měla med v nose, zdálo se, že se na
mne dívá – ale obraz se náhle rozkmital, a když se zastavil, byla na
obrazovce ledová plocha s hokejisty. „To je dost,“ zabručel jeden
z tlouštíků. „To ale byla zase pitomost,“ komentoval druhý host přenos
z podzemního chrámu. „Jako tenkrát, když dávali tu velrybu ve zdymadle
u Janáčkova nábřeží.“ „Někdy je to docela dobrý,“ hájil
výčepní svůj televizor. „Třeba ta groteska, jak ten cvok bojoval na
věži se žralokem, to jsme se nasmáli.“ Vypil jsem ještě jedno pivo a
civěl jsem na hokejový zápas. Podzemní chrám se však už na obrazovce
neobjevil. Zaplatil jsem a vyšel na setmělou ulici, kde opět začal
padat sníh.
17. kapitola VE ZDYMADLE
Vydal jsem se na cestu nazpátek ke středu města; podél rozlehlých
administrativních budov ze začátku století a podél mříží, za nimiž se
bělaly zasněžené parky, jsem scházel dolů k řece, foukal ostrý vítr a
vrhal mi do obličeje drobný pichlavý sníh, šel jsem s očima přivřenýma
do úzkých štěrbin, v nichž se rozpíjela světla pouličních lamp a
automobilů. Procházel jsem po nábřeží pod holými černými stromy, na
protější straně ulice se táhly tiché fasády s karyatidami
podpírajícími balkony, dole pod kovovým zábradlím tekla tmavá řeka,
neviditelná pro oči chodců, spěchajících z místa na místo, stejně jako
tichý život těl a jako přízraky koutů. Díval jsem se na tmavou hladinu
s chvějícími se světly, uvědomil jsem si, jak se za poslední dny změnilo
mé vidění: zasmál jsem se, už jsem jako ti ze skříní a komor, vnímám
už skoro jen zbytek světa, okraj, o jehož existenci v mém světě nikdo
ani neví, zatímco tvary, mezi nimiž po léta bezpečně plul můj pohled, se
začínají rozplývat v mlze. Kdy se sám proměním v přízrak? Když jsem
míjel zdymadlo mezi nábřežím a ostrovem, vzpomněl jsem si, co o něm
říkali v hospodě. Opřel jsem se o studené zábradlí a podíval se dolů.
Oboje vrata propusti byla zavřená, hladina mezi nimi byla na úrovni řeky nad
jezem, ve stínu se tiskla ke zdi z kamenných kvádrů na ostrovní straně
zdymadla dlouhá nákladní loď, byly na ní nasypané kuželovité hromady
říčního písku, na kterých ležel sníh. Viděl jsem prázdný a tmavý
vnitřek vyvýšené kapitánské kabiny, prosklené ze všech stran. Přes
můstek jsem se dostal na ostrov a po kovovém žebříku zabudovaném
v kamenné zdi zdymadla jsem slezl na palubu lodi. Po schůdkách jsem
vystoupil do kabiny. Na přístrojové desce světélkovaly a tiše tikaly
ciferníky, skleněnou stěnou byly vidět mokré kameny zdí, červené světlo
nad zavřenými kovovými vraty propusti, které dopadalo na zasněžený keř,
silueta věže u Jiráskova mostu. Náhle se loď zakolébala. Hladina se
pohnula a začala klesat, díval jsem se, jak se jeden za druhým obnažují
přitesané kameny ve zdi. Po nějaké době jsem si uvědomil, že hladina už
dávno musela dosáhnout úrovně řeky pod jezem. Voda se však nepřestávala
kamsi ztrácet, vrata na obou stranách propusti už vystoupila nad hladinu:
ukázalo se, že stojí na kamenných zdech; loď tiše sestupovala do neustále
se prohlubující propasti ohraničené čtyřmi stěnami z žulových
kvádrů. V hloubce pod hladinou zazářila světla a stoupala vzhůru: za
chvíli se vynořila rozsvícená okna. Postupně vyplouvaly další řady oken,
okna byla ve všech čtyřech zdech, některá z nich byla tmavá, ale ve
většině se svítilo, za nimi byly vidět pokoje, které se skoro v ničem
nelišily od bytů v naší části města, až na to, že na stěnách,
vymalovaných válečkem, visely křiklavě kolorované reliéfy, jež
zobrazovaly Dargúze požíraného tygrem. Z vody se vynořovaly stále nové
pokoje, stoupaly kolem skla kabiny a mizely ve výšce. V jednom seděla rodina
u večeře, v jiném plešatý pán v tričku luštil v novinách
křížovku, jinde se stará paní s drdolem skláněla nad šicím strojem.
Asi po hodině se loď zastavila. Podíval jsem se vzhůru: připadalo mi, že
stojím na dvorku mrakodrapu, nade mnou svítila okna několika desítek pater,
svislé linie se sbíhaly v závratné perspektivě k neviditelnému otvoru
vysoko nahoře, odkud dopadaly na sklo kabiny drobné vločky sněhu. Občas
někde nějaké okno zhaslo a jinde se jiné okno rozsvítilo, občas se
některé z oken otevřelo, objevila se v něm tmavá silueta, ozval se
pronikavý ženský hlas, který někoho volal. Těsně nad hladinou vedle boku
lodi jsem uviděl okno prázdného a tmavého pokoje, ve zdi naproti oknu
tlumeně zářilo matové sklo dveří, které vedly do vedlejší místnosti,
kde se svítilo; slabé světlo z druhého pokoje nechalo v přítmí
vyvstávat obrysy nábytku a bledě se lesklo na hladkých plochách skříní a
skel. Na stěně nad těžkým koženým křeslem visel obraz, zdálo se mi, že
v jeho nejasných skvrnách rozeznávám rozesmátou, dozadu zakloněnou
Alweyřinu tvář ve vírech rozevlátých vlasů. Všiml jsem si, že okno je
pootevřené, a přelezl jsem z lodi do pokoje. Ucítil jsem pach starého
čalounění a rozeschlých vitrín, uslyšel jsem málo srozumitelné ženské
hlasy, které přicházely z vedlejší osvětlené místnosti. Po špičkách
jsem se přiblížil k obrazu: ukázalo se, že mě oklamalo šero, na obraze
nebyla Alweyra, nebyl to vůbec portrét, ale olejomalba v pozlaceném
sádrovém rámu (na jeho spodní části byl přišroubovaný oválný plíšek
s číslem 2092), zobrazující moderní vzdušný interiér jakési luxusní
vily, širokým oknem a otevřenými dveřmi na terasu se táhla čára
mořského horizontu, rozpitá horkým vzduchem, za terasou se třemi lehkými
proutěnými křesly, nepravidelně rozhozenými po dlaždičkách tak, jak je
někdo zanechal při vstávání, s tenisovou raketou, šikmo opřenou o roh
bíle nalakovaného zábradlí, bylo vidět oblý mořský záliv, na písku
pláže leželi lidé v plavkách zmalátnělí horkem, nad pláží stoupal
prudce vzhůru svah zarostlý palmami a olivovníky, vysoko do svahu šplhaly
vily, jejichž bílé zdi svítily mezi listím. Na stěně, která byla kolmá
k oknu a ke dveřím na terasu, visel tmavý obraz a pod obrazem leželo na
podlaze bezvládné tělo mladého muže ve světlém obleku, nad ním se
sklánělo a nelítostně se mu zahryzávalo do hlavy strašné zvíře –
setkával jsem se tedy opět s obvyklým motivem umění druhého města,
tentokrát však vraždícím zvířetem nebyl tygr, ale mravenec velký jako
dospělý člověk. Červená krev tekla po podlaze a vpíjela se do třásní
koberce. V přední části místnosti neznámý umělec namaloval psací
stůl, na jeho desce se povalovalo několik dopisů; na obálce jednoho z nich
bylo vidět hlavičku se slovy Société des Bains de Mer. U okraje stolu
ležela rozevřená silná kniha; na toto místo obrazu dopadal pruh světla
z vedlejší místnosti, a tak jsem mohl přečíst text na jejích
stránkách: byla to Odysseia a byl v ní tužkou podtržený verš „ó moi
egó, teón aute brotón es gaian hikanó?“ – v zemi jakých lidí jsem se
to, proboha, zase octl? –, vedle na prázdném okraji stránky bylo tužkou
drobným písmem připsáno: „Po dlouhá léta napjatá tětiva úzkosti se
zadrnčením praskla, když se ve své zlaté masce, zářící jedovatými
odlesky nočních světel, nečekaně zjevil Ten, který k ránu zpívá ve
skříni. Tvary se zachvěly a pukly; co se na nás vyřinulo, přicházelo
z krajin za nejzazšími hranicemi slasti a hnusu, z prázdných kufrů pod
postelí. Kupodivu se ukázalo, že tato neslavná láva ze zapomenutých
vnitřků, valící se pomalu protrženými povrchy, by snad byla s to zajistit
jednotu světa, ve kterou jsme přestali doufat už v pojízdných lázních,
bloudících po prázdných okresních silnicích mezi švestkovými alejemi,
poprvé v životě nás napadlo, že nestvůry jsou možná našimi přáteli.
Co na tom, že pojidlo rodící se jednoty bude páchnoucí břečka, hlavně
že naše tváře budou opět namalovány na bílé sloupy tyčící se
uprostřed džungle. Na jejich vrcholcích sedí zelené opičky, od jezera je
slyšet řev jaguára. Ode dneška se budeme blížit ke každému břehu
s prázdnýma rukama a s úsměvem, který bude pohoršovat rodáky víc než
naše někdejší podrývání zákonů. Bude to zábavné. Nad naší úpornou
laskavostí nemůže nic na světě zvítězit, heslo Laskavost k obludám,
v němž se bude konečně zase mluvit o tichém cinkání skleniček ve
vitríně v bytech u trati, bude opět zařazeno do encyklopedie a založeno
svatým obrázkem, na kterém bude bolestně se třpytící katedrála z ledu.
Zvěř, která bloudila v našich gestech, se osvobodila a tančí teď každou
noc na náměstí pod zvonicí. Už se nám nic nemůže stát, není čeho se
bát. Jemné dotyky vonné pleti a skvělá práce ostrých zubů patří
k téže slavnosti, která se šíří ze souhvězdí na souhvězdí. Ať
přijde Nausikaa s dívkami, ať se připlazí pískem stádo oblud…“ Text
končil čarou, která se táhla napříč přes celou stránku a na jednom
místě ji protrhávala; byla to asi stopa po okamžiku, kdy se tomu, kdo psal
tuto zvláštní glosu, zahryzl obří mravenec do zátylku a odvlekl jej od
stolu. Na obraze, který visel na zdi nad mravencem a mladým mužem, byl pohled
na Hlavní nádraží v Praze v noci, docela vzadu, na poslední koleji pod
svahem, stál odstavený vlak, jeho okna byla tmavá, až na jedno, ze kterého
vycházela silná nafialovělá záře. Přes spleť kolejí, na nichž se
odrážela záře z vlaku i červená a zelená světla semaforů, se
k osvětlenému oknu scházeli lidé přinášející podivné dary, vlekli
vycpaná velká zvířata a neurčitelné a složité stroje, dva
železničáři klopýtali přes koleje s rozměrným obrazem, na kterém byl
namalovaný restaurační sál hotelu, jaké bývají v malých městech na
náměstí vedle radnice a spořitelny, místnost zaplavená smutným
dopoledním světlem byla prázdná, až na bělovlasého pána, který se
v hloubce boxu skláněl nad novinami, na zdi nad ním visel obraz potemnělý
kouřem, zdálo se mi, že je to stejný obraz jako ten, před kterým jsem
stál: obraz interiéru přímořské vily, v níž obří mravenec zabíjí
mladého muže. Po celou dobu, kdy jsem si prohlížel obraz na zdi a obrazy
v něm, se za skleněnými dveřmi ozývaly nezřetelné ženské hlasy a byl
odtud slyšet smích. Byl jsem tak zaujatý obrazy, že jsem zvukům, které
přicházely z vedlejšího pokoje, nevěnoval pozornost. Náhle se mi zdálo,
že za dveřmi někdo vyslovil jméno ulice, ve které bydlím. Postavil jsem se
ke zdi vedle dveří a přitiskl jsem ucho k jejich dřevěnému rámu.
Uslyšel jsem ženský hlas, který pobaveně říkal: „…neví ani, že
tahle ulice je součástí staré a dlouhé cesty, která vede městy, lesy a
pláněmi k zlatému paláci v džungli, většina lidí zapomněla na
souvislost úseků cesty a na směr, který dal cestě vzniknout a který jí
stále skrytě vládne. Cesta se často ztrácí v krajině, nelze ji rozeznat
v trávě, její okraje splývají s lemem lesa, její milníky, ohlazené
deštěm mnoha staletí a porostlé mechem, málokdo odliší od obyčejných
kamenů. I ten, kdo tuší souvislost cesty, začne pochybovat, když
prochází dlouhé měsíce a roky jen chodbami venkovských hospod s vlhkým
pachem omítky a s viklajícími se dlaždicemi, dvorky zarůstajícími
kopřivami, zablácenými úvozy, pavlačemi s hromadami starých krámů,
říká si, tyhle páchnoucí prostory přece nemohou být cestou
k paláci – když se vydával na cestu, představoval si vznešené symetrie
a průhledy mezi žulovými pylony, myslí si, že už dávno z cesty sešel, a
často vzdá své hledání právě před nějakými zpuchřelými dveřmi, za
nimiž už začínají královské sály.“ „Ano,“ zasmál se druhý
ženský hlas, „cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí
v krajině, když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl,
cíl, který nás na cestě vždycky jenom mate, protože je naší představou,
vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu
stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když
na cíl i na cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést
jeho tichými proudy, královský palác se zablyští na prahu noci mezi kmeny
stromů tehdy, když už jsme dávno zapomněli na své sny o tom, že jej
jednou spatříme.“ „Jak je legrační,“ řekl třetí veselý ženský
hlas, „neví, že konec cesty ovládá všechny její úseky: jde po známých
ulicích a neví, že vlastně míří k zlatému paláci nebo se od něho
vzdaluje.“ „Co teď vlastně dělá?“ přerušil smích jeden z hlasů.
„Je ve vedlejším pokoji, prohlíží si obraz.“ Strnul jsem a přitiskl
jsem se ke zdi. „Už si jej neprohlíží, asi teď poslouchá za dveřmi.
Myslíte, že nás slyší?“ „Ať poslouchá, stejně nic nepochopí.“
„Nepochopí, nepochopí,“ smály se zvonivě ženské hlasy, „stejně jako
nepochopil vzkaz, který pro něj zanechal Zakousnutý Mravencem.“ „Je
hloupý,“ jásaly hlasy, „jak by mohl porozumět slovům Zakousnutého!“
Jeden z hlasů se zakuckával smíchy: „Určitě se vyděsil toho, co viděl
na obraze, netuší, že mnohem větší hmyz s ním bude po léta žít
v jeho garsonce! Myslím, že to bude velká moucha.“ „Moucha! Moucha!“
volaly hlasy radostně. Opět se rozlehl jásavý smích, hlasy se začaly
překřikovat: „Bude se živit knihami z jeho knihovny, bude je vytahovat
sosákem z regálů!“ „Bude mu věrná; když půjde na výlet, poleze na
silnici za ním, marně ji bude odhánět!“ „Ve vlaku se k němu vecpe do
obsazeného kupé!“ „Při prohlídce zámku se bude moucha klouzat
v papučích po hladkých parketách ze sálu do sálu!“ Prudce jsem otevřel
dveře. Osvětlená místnost, na jejímž prahu jsem se octl, byla kuchyně,
stála tu stará kredenc, natřená krémovým lakem, který protkávala síť
prasklin, a kulatý stůl pokrytý igelitovým ubrusem. V místnosti nikdo
nebyl. U zdi na sklopeném šicím stroji se na gramofonu otáčela deska,
její obal, na kterém byla barevná fotografie nějakého alpského hotelu, byl
opřený o stěnu. Ženské hlasy přicházely z malého reproduktoru, který
stál vedle gramofonu. Ještě něco vykřikovaly o mouše a smály se, pak
přenoska dojela ke středu desky a zastavila se. Hlasy umlkly. Vrátil jsem
přenosku o několik drážek dozadu a uslyšel jsem znovu: „…že mnohem
větší hmyz s ním bude po léta žít…“, všechno se přesně opakovalo,
stejná slova, stejný smích. Ozvalo se hučení vody, hned jsem pochopil, že
hladina v propusti zase začíná stoupat, proběhl jsem rychle kuchyní a
tmavým pokojem, vyskočil jsem na předprseň okna, přes kterou se už
dovnitř valila voda, v posledním okamžiku jsem se zachytil rukama
vzdalující se paluby a vylezl jsem na loď. Lehl jsem si na zasněženou
hromadu písku a díval se nahoru do dlouhého svislého tunelu, kterým
propadával sníh, ženský smích z gramofonové desky zmlkl pod vodou,
rozsvícená okna mizela pod hladinou, za nějaký čas loď zase stála tam,
kde jsem ji poprvé uviděl.
18. kapitola NÁDRAŽÍ
Na mostě Legií ležel čerstvě napadaný, netknutý sníh, který jiskřil ve
světle luceren. Ohlédl jsem se: loď s pískem poklidně odpočívala ve
stínu zdymadlové komory. Vzpomněl jsem si na odstavený vlak na obraze,
který visel ve vile u moře, a řekl si, že se jej pokusím najít. Vydal
jsem se na cestu k Hlavnímu nádraží. Přicházel jsem k nádraží
Jeruzalémskou ulicí, skleněná nádražní hala bledě svítila mezi tmavými
kmeny stromů v zasněženém parku. Uvnitř haly spalo na kamenných lavicích
několik lidí zachumlaných do kabátů, po lesklé podlaze skoro nehlučně
jezdil čisticí stroj, na kterém seděl mladý muž ve světlé kombinéze.
Prošel jsem podchodem obloženým bílými kachlíčky a vystoupil jsem po
schodech na poslední peron. Za peronem se slabě leskla spleť kolejí
v temném kolejišti. Po dlouhém nástupišti se neklidně procházelo
několik cestujících, kteří čekali na odjezd rychlíku do Bratislavy; vlak
už stál na druhé straně peronu, ve staženém okně byla vidět nehybná
postava vojáka. U osvětleného stánku, jehož skla byla z vnitřní strany
pokrytá sraženou párou, jsem si koupil pivo v papírovém kelímku; opřel
jsem se loktem o pultík připevněný k boku kiosku, pomalu jsem upíjel pivo
a díval se na pavučinu kolejí, jejichž linie byly přerušované černými
siluetami jakýchsi neznámých konstrukcí: nedokázal jsem určit, jestli to
jsou nádražní přístroje nebo sakrální sochy druhého města; možná, že
se tu mísilo obojí. Viděl jsem na zadních kolejích nehybné osobní a
nákladní vlaky, docela vzadu pod strmou strání, zarostlou křovím, stál
vlak z obrazu na zdi přímořské vily; všechna jeho okna však byla tmavá.
Sehnul jsem se a strčil jsem naležato hlavu do úzkého okénka kiosku; zeptal
jsem se staré prodavačky ve vestičce z králičích kožek, jestli něco
neví o vlaku na poslední koleji. Začala vykřikovat, abych šel pryč, že
se o takové věci nestará, má dost svých starostí… V jejím hlase
zaznívala úzkost. Dopil jsem poslední kapku piva, hodil jsem kelímek do
koše a seskočil jsem s peronu do kolejiště. Uslyšel jsem neklidný hlas
prodavačky, který mě volal, abych se vrátil zpátky. Neposlouchal jsem jej,
klopýtal jsem přes koleje k vzdálenému tmavému vlaku. Vlak se v ničem
nelišil od ostatních vlaků, nic nenasvědčovalo tomu, že by se za jeho
špinavými okny skrývalo něco neobvyklého. Otevřel jsem poslední dveře
posledního vozu a vystoupil jsem po schůdkách. Procházel jsem vagony kolem
prázdných tmavých kupé, na jejichž okna tiše škrábaly větve keřů
rostoucích na svahu. Když jsem přicházel do jednoho z vozů, uviděl jsem
sklem dveří, že jeho vnitřek tvoří jediná místnost. V místnosti stály
lavice, za kterými zády ke mně seděly děti. Na druhém konci vagonu se za
těžkým stolem pohupoval na židli muž v šedém saku, vedle něho stálo
děvčátko. Vagon zřejmě sloužil jako školní třída. I v něm byla tma,
žáci psali do sešitů svítícím inkoustem. Tiše jsem pootevřel dveře.
Slyšel jsem, jak se učitel ptá děvčátka: „Pověz mi, co víš o vzniku
pádových koncovek.“ Žákyně začala nejistě odříkávat: „Pádové
koncovky byly původně invokacemi démonů. Každý ze způsobů lidského
vztahování ke jsoucnu měl svého ochranného démona. Jméno démona se
vyvolávalo vždy za názvem věci.“ „Správně. A teď nám pověz, jak
došlo k tomu, že se z invokací démonů staly pádové koncovky.“ „Po
studených schodištích přišly cizí ženy se slepými šakaly…“
„Počkej, to sis spletla se vznikem plusquamperfekta,“ zarazil ji učitel.
„Nevzpomeneš si, jak to bylo?“ Děvčátko mlčelo a nervózně
přešlapovalo z nohy na nohu. Učitel se obrátil do třídy. „Ví to někdo
jiný? Tak třeba ty.“ Ukázal na hlásícího se chlapce v první lavici;
ten se zvedl a spustil: „Když se na strništích objevily rezavé
křižníky, ztratila jména démonů přízvuk a postupně srostla
s podstatnými jmény. Lidé zapomněli na jejich původní význam. Souvislost
s určitým typem vztahů, které měl daný démon pod svou patronací, se
proměnila v pouhou gramatickou funkci.“ „Velmi dobře, můžeš se
posadit. Proto říkáme, že gramatika je aplikovaná co?“ Učitel opět
pokynul děvčátku na stupínku. „Gramatika je aplikovaná… Říkáme, že
gramatika je aplikovaná démonologie.“ „Tak vidíš, že to jde. Teď nám
pověz, co víme o budoucím vývoji pádových koncovek.“ „Pádové
koncovky se postupně vymaní ze svého nedůstojného postavení a zazáří ve
své dávné slávě. Budou se pozvolna oddělovat od kmenů podstatných jmen a
stanou se tím, čím byly na počátku, vyvoláváním démonů. Kmeny
podstatných jmen budou ztrácet na významu, budou vyslovovány stále tišeji,
až nakonec zaniknou, v jazyce zbudou jen bývalé koncovky, lidé si
uvědomí, že vše ostatní je vlastně zbytečné. Do ticha sálů bude
zaznívat jen zvuk třepetání záclon v průvanu a strašná jména démonů,
která dnes známe jako deklinační koncovky.“ Hlas děvčátka postupně
nabýval na jistotě, ke konci v něm zněl jakýsi škodolibý tón triumfu.
Učitel dívence fascinovaně naslouchal. „Třepetání záclon a prastará
jména…,“ řekl rozechvělým hlasem, „ano, to přijde nakonec, ale co
bude předtím, vyprávěj, co bude předtím!“ „Golfová hřiště nestvůr
se rozšíří do našich ložnic, kukuřičným polem povede skleněné
potrubí, kterým budou v pravidelných rozestupech utíkat ženy
v hedvábném spodním prádle, lesy na temném konci pokojů se stanou
neproniknutelnými, v jejich hloubce zazáří bílá lampa.“ Učitel seděl
se zavřenýma očima, široce roztaženýma rukama svíral hranu stolu. „Ano,
ano,“ šeptal jako u vytržení, „konečně budu moci načít své
kandované encyklopedie a slovníky, vysát všechnu sladkost jejich stránek,
ocucávat je a žvýkat celé dlouhé hodiny ve své lenošce a snít přitom
své sny o rozsvícených barevných televizorech, jež pomalu letí nad
večerní loukou a na jejichž obrazovkách krásná zvířata trýzní otce
rodin, konečně se do mého bytu vrátí těžké dělostřelectvo,v lůně
rostlin se zrodí skvělé nové hereze, jejichž pachutě budou připomínat
dávné noční boršče v prosklených bufetech.“ Děvčátko přistoupilo
k učiteli blíž. „Nedělej si iluze,“ řeklo tvrdě. „Dělostřelci se
nikdy nevrátí, budou studovat v hnijícím, neuvěřitelném Oxfordu
skládek, kandované knihy budou zabaveny a pro slávu lesklých a krutých
strojů naházeny s tribuny na ještěry, ti budou v té době ještě
poslušně pochodovat ve čtyřstupech, ale zakrátko poté se spiknou s námi,
malými děvčátky, a vysloví nahlas, co se po staletí tutlalo, totiž že
psi nemají objektivní existenci.“ „Ne, to není možné,“ zachroptěl
učitel, hleděl před sebe strnulým pohledem. „To přece není možné,
celá léta jsem se pokoušel převést svůj psací stroj z plynného
skupenství do kapalného, očistil jsem geometrii od polárních zvířat,
zavedl jsem krutý polyteismus do městské hromadné dopravy, třebaže
ředitel dopravního podniku pro to zpočátku neměl pochopení a snažil se
přede mnou uletět, honili jsme se mávajíce rukama jako velké vážky nad
hladinami nočních jezer, odkud se slabě ozýval zpěv undin – chceš
tvrdit, že to všechno bylo úplně zbytečné?“ Děvčátko se drze
zasmálo. „Samozřejmě, že to bylo zbytečné, hlupáku,“ řeklo
opovržlivě. „Očistil jsi geometrii od polárních zvířat… Zapomněl
jsi, že první Eukleidův axiom říká, že v geometrickém prostoru vždycky
zbudou jeden dva tučňáci? Copak jsi mi tuto větu ve svém automobilu z ledu
sám nevytetoval na stehno? Vykládal jsi mi přitom přece, že to byla právě
tahle zásada, co způsobilo, že se od Descarta v Amsterdamu náhle oddělily
obě jeho ruce a začaly proti němu útočit, vrhaly se na něj jako pominuté,
pronásledovaly jej podél grachtů a chtěly jej shodit do vody, nakonec před
nimi musel uprchnout ke královně Kristině, ale ani na jejím dvoře, jak
přiznává v dopise Arnauldovi, jej ruce nenechaly na pokoji. Kdybys raději
místo všech těch nesmyslů, které jsi provozoval, ztlumil svou záři večer
na sedačkové lanovce nad Špindlerovým Mlýnem, kdyby ses staral o to, aby
ve městě bylo dost fungujících teologických automatů, kdybys dbal na to,
aby závory za sklem tvé knihovny byly vždy spuštěné… Nám dětem se
také nelíbí, že jsi k nám chodil večer domů a bil jsi naše rodiče
nefritovými sochami, zprotivil ses nám, když jsme tě přistihli, jak na
toaletě vymačkáváš pomeranče na kalkulačku. Nemáme tě rády a jsi nám
k smíchu.“ Učitel mlčel, seděl za katedrou s hlavou v dlaních. Ozval
se dětský smích, třída se smála svému učiteli krutým a nenávistným
smíchem, který pořád nekončil, stále se obnovoval v nových a nových
výbuších. Zavřel jsem dveře, vrátil se do vedlejšího vagonu a vystoupil
jsem z vlaku. Šel jsem po úzkém zasněženém pruhu mezi poslední kolejí a
zarostlou strání, větve keřů se mi nepříjemně otíraly o obličej. Ve
svahu jsem uviděl mezi křovím těžké pancéřové dveře připomínající
vchod k podzemnímu krytu. S námahou jsem dveře otevřel. Začínala za nimi
klenutá chodba obložená špinavými dlaždičkami a osvětlená žárovkami,
které se v průvanu kývaly u stropu. Hned u dveří bylo o zeď opřené
rezavé jízdní kolo. Podél jedné strany chodby se táhly nějaké kabely a
roury s kohouty, z jejichž závitů trčela koudel, na druhé straně visely
v pravidelných vzdálenostech obrazy. Byly to desítky olejomaleb, všechny
měly stejné rozměry a zdálo se také, že na všech je namalováno totéž.
Každý z obrazů zachycoval stejný pohled na interiér vily u moře: byla to
táž místnost, jakou jsem viděl na obraze v bytě ve zdymadle; na těchto
obrazech však nebyl ani mladý muž, ani obří mravenec. Všiml jsem si, že
uprostřed spodní části rámu všech obrazů je přišroubovaný měděný
plíšek; na prvním obraze byla do plíšku vyražená jednička a na každém
dalším bylo vždy číslo o jednu vyšší. Udiveně jsem procházel galerií
stejných obrazů. Když jsem si však obrazy prohlédl podrobněji, objevil
jsem detaily, kterými se navzájem lišily: měnily se záhyby záclon, tvary
vln a postoje lidí na pláži. Pak jsem si všiml, že na každém obraze je
vteřinová ručička budíku, který stál na stole, o jednu šedesátinu
kruhu dál než na obraze předchozím. Pochopil jsem, že celá galerie je
jakýmsi filmem, který ve vteřinových intervalech znázorňuje dění
v místnosti, dění, jež dosud spočívalo pouze ve vlnění záclon a
v monotónní cestě ručičky po ciferníku. Vrátil jsem se ke vchodu: na
prvním obraze ukazoval budík přesně dvanáct hodin. Sedl jsem si na kolo a
rozjel jsem se podél obrazů. Jel jsem už asi dva kilometry kroutící se
chodbou, a na obrazech se pořád měnily jen tvary vln a záclon. Teprve na
obraze s číslem 1032 (na budíku bylo něco po čtvrt na jednu) se ve
dveřích objevila hlava mravence se strašnými kusadly. Když mravenec
uviděl, že v místnosti nikdo není, přeběhl pokoj a ukryl se za závěsem
u okraje okna: obrazy 1034 až 1039 ukazovaly jednotlivé fáze tohoto
pohybu. Když jsem okolo obrazů projížděl na kole, splývaly skutečně
v jakýsi trhavý film, který se odehrával uvnitř rámů. Pak se zase asi
jeden kilometr na obrazech skoro nic neměnilo, až na obraze s číslem
1471 vešel mladý muž v bílých šatech; na dalších obrazech zběžně
prohlédl korespondenci, pak se začetl do Homéra, podtrhl větu, kterou si
v duchu říkal uštvaný Odysseus, když jej na břehu ostrova Fajáků
probudily hlasy Nausikay a jejích družek, a začal psát na okraj knihy svůj
podivný komentář. Tichounce se k němu připlížil mravenec a na obraze
číslo 2054 se mu zezadu zahryzl do zátylku, na dalších obrazech jej strhl
s židle a odvlekl ke zdi. Obraz s číslem 2092 chyběl: byl to obraz,
který visel ve zdymadlovém domě. Muž se už přestal hýbat, a kusadla
mravence se stále nerozevírala, sevřená křečí jakési temné nenávisti.
Na obraze 2173 se na terasu snesl bílý anděl. Skočil do místnosti;
okamžitě se na sebe s mravencem vrhli, zuřivě se spolu rvali na podlaze. Ve
vlnách temně modrého moře se mezitím stále koupali bezstarostní opálení
lidé. Mravenec anděla zle pokousal, z jeho ran tekla zlatá krev a třpytila
se ve slunečním světle. Nakonec však anděl přitlačil mravence k zemi,
posadil se na něj obkročmo a rdousil jej tak dlouho, dokud jeho velká černá
tykadla sebou na obraze číslo 2895 nepřestala cukat. Budík ukazoval za
dvanáct minut jednu. Anděl vstal, začal vytahovat zásuvky a horečnatě
v nich prohledával papíry, pak vytřepával jednu po druhé knihy
z knihovničky; konečně z bílé brožurky, na jejíž obálce bylo napsáno
Hegel et la pensée moderne, séminaire su Hegel dirigé par Jean Hyppolite au
College de France (1967–1968), vypadlo na podlahu to, co zřejmě hledal:
kupodivu to byla fotografie, která zachycovala mne a Alweyru, jak sedíme za
velkým oknem v temné vinárně U hada. Anděl fotografii pečlivě roztrhal
na malé kousky, vznesl se s terasy nad moře, rozhodil útržky fotografie do
vln a vzdaloval se k obzoru. Na posledním obraze, který měl číslo 3600,
už se anděl změnil ve světlou skvrnu nad azurovou hladinou moře. Byla jedna
hodina odpoledne, na břehu zátoky lidé vystavovali svá těla paprskům
žhavého slunce. Za tímto obrazem chodba končila zavřenými dveřmi.
Seskočil jsem s kola, opřel jsem je o zeď a stiskl kliku.
19. kapitola SCHODY
Stál jsem v tmavém pokoji, opět jsem cítil pach neznámého prostoru,
další akord ze zmatené a smutné symfonie vůní. Širokým oknem byla vidět
noční obloha, po které se hnaly neklidné roztrhané mraky; v průrvě mezi
nimi se vynořil jasný měsíc, jeho světlo zazářilo na tapetách, zalesklo
se na skle v hloubce místnosti a na hladkých tučných listech rostlin
v květináčích, pak zase zhaslo. Přistoupil jsem k oknu, ve skle vyplulo
údolí, jehož reliéf se tříštil do nesčetných plošek zdí a střech.
Hned jsem poznal, kde jsem se octl: musel jsem kroutící se galerijní chodbou
projet pod Vinohrady a teď jsem byl v jednom z domů, jež stojí u horního
konce nuselských schodů a jejichž okna shlížejí na nuselské údolí.
Stál jsem u okna cizího bytu a díval se dolů na tmavé údolí se světly
luceren třpytícími se na sněhu, v dálce se údolí zvedalo pankráckým
svahem, na jeho vrcholku se tyčila skleněná věž hotelu, jejíž stěny se
rozsvěcovaly a zhasínaly v měňavém měsíčním světle. Na stojanu
u okna stál vysunovací dalekohled; přiložil jsem oko k jeho okuláru a
pomalu jsem dalekohledem pohyboval, nechal jsem pohled klouzat po fasádách
domů a po zasněžených ulicích, v okuláru se objevovaly řady temných
oken, tiché a opuštěné nákladní automobily, osamělé lampy svítící na
zasněžených dvorech tmavých továren, slabě osvětlené skleněné
vrátnice, železniční náspy zarostlé neproniknutelným křovím. Čas od
času v okuláru zazářilo osvětlené okno. Nahlédl jsem do pokoje
v podkroví, kde pod postelí tryskal z podlahy pramen a tenkým potůčkem
odtékal do tmy koutů; možná, že se v druhém městě slije s jinými
potoky bublajícími ve tmě a stane se z něho mohutná, pomalu se valící
řeka, vroubená nábřežími z žuly a mramoru, s kamennými sfingami a
s širokými schodišti sestupujícími pod hladinu, řeka, jejíž šumění
budeme slyšet v tichu noci za zdí. Uviděl jsem předsíň, kde pod
věšákem, na kterém visely těžké kabáty, rozbili tábor unavení
horolezci, vystupující po temných a nebezpečných schodištích na nějaký
ledový štít. Zahlédl jsem pokoj se zmuchlaným prádlem rozházeným po
křeslech, kde na parketách bledě zářil jakýsi tajný světový pól; bůh
ví, jaké kovy zneklidňuje a jaké hroty k sobě přitahuje v tmách,
cestovatel k němu z posledních sil lezl přes záhyby neustále se
shrnujícího koberce, proplétal se dlouhými bílými záclonami, přelézal
horu zmuchlaných peřin na neustlané posteli. Viděl jsem ložnici nad
kráterem vulkánu skrytého v hlubinách domu, byla ozářená chladnou,
modravě svítící lávou, jež stoupala skulinami a zvolna se řinula ze
škvír skříní, z mezer mezi knihami v knihovně a z nedovřené zásuvky
nočního stolku, který stál vedle široké postele, na jejíchž snově
zářících prostěradlech ležely dvě nahé dívky, objímající se ve
spánku. Viděl jsem karbaníky hrající v neosvětleném zrcadlovém sále
nad mramorovým stolkem hru s hořícími kartami, jejichž plamínky se do
nekonečna odrážely v černé tmě zrcadel, a jakési ponuré zvěstování,
plné jedovatých září, v okně zchátralého domu nad zamrzlou hladinou
Botiče. Zdálo se mi, že otevřenými dveřmi je slyšet tiché volání.
Vešel jsem do vedlejšího pokoje: v jeho přední části leželo na koberci,
jehož vzor tvořily zkroucené arabesky, měsíční světlo, zadní část
pokoje, odkud přicházely vzdálené úzkostné výkřiky, byla ponořená do
neproniknutelné tmy. Vykročil jsem do hloubky pokoje, vrážel jsem ve tmě do
hran nábytku, zakopával jsem o židle, padal jsem na pérovací čalouněné
pohovky. Hlas zmlkl, ale bylo slyšet hučení, které v pravidelném rytmu
sílilo a zase sláblo. Cosi jemného mi přejelo po tváři, myslel jsem, že
se mě dotklo křídlo nějakého nočního hmyzu, ale když jsem sáhl před
sebe do tmy, nahmatal jsem třásně spletené do tenkých šňůrek a visící
od spodního okraje napjatého látkového stínítka lampy na vysoké kovové
noze. Našel jsem šňůru vypínače s hladkou kuličkou na konci a zatáhl za
ni. Ve tmě se rozzářilo stínítko barvy slonové kosti, uviděl jsem, že
lampa stojí na břehu jakéhosi studeného nepřívětivého moře,
osvětlovala zelenavé vlny, jež se valily ze tmy k mým nohám, na
ornamentech koberce slábly a proměňovaly se v pěnu, která stékala po
koberci zpět, než ji zachytila další vlna. Opět se ze tmy ozvalo volání;
ve světelném okruhu lampy se objevil trám, kterého se držela dívka, na
jejímž těle, zmodralém chladem, visely rozervané cáry látky. Příští
vlna ji zvedla skoro až k bílému stropu pokoje a pak ji položila přede mne
na koberec. Dívka zůstala bezvládně ležet pod rozsvícenou lampou. Svlékl
jsem s ní promáčené hadry, vzal jsem ji do náruče a uložil ji pod
peřinu do postele, která stála hned vedle lampy. Odhrnul jsem jí s tváře
mokré vlasy: byla to dívka, kterou jsem viděl stát na palubě lodi
v Široké ulici. Odešel jsem do vedlejšího pokoje a zapálil plynový
hořák, ve světle modrého plamene jsem našel dózu s obrázkem čínského
draka a uvařil jsem čaj. Vrátil jsem se a posadil se na okraj postele,
přidržoval jsem hrnek s čajem u dívčiných úst; když jej vypila,
podívala se mi do očí a řekla pomalým a klidným hlasem: „Ztroskotali
jsme, když loď proplouvala divokou úžinou mezi policemi s knihami
v nějaké velké knihovně, snad loď narazila na útesy ze zkamenělých
knih, snad temné cizí programy, které už dlouho bujely v hlubinách
lodních computerů, prorostly navigačními plány a rozežraly řetězce
logických implikací. Na tom záleží už málo. Zachránila jsem se jediná
z celé lodi… Už nikdy neuvidím svého snoubence, teď už bloudí
neveselými podmořskými kavárnami a na svět nad hladinou si vzpomíná jen
mlhavě, jen jako na divný sen. Věděla jsem už dávno, že se v computerech
vaří něco zlého, ale nechtěla jsem s ním o tom mluvit, byl důvěřivý
jako dítě, měl bezmeznou úctu ke kapitánovi a k posádce – pamatuju se,
jak se na mne díval vyčítavě, když mi to jednou nedalo a řekla jsem mu,
že se mi kapitán hnusí. Neznepokojoval se ani tehdy, když už skoro všem
cestujícím začínalo být jasné, že přinejmenším dva z lodních
důstojníků jsou pouhými halucinacemi a že ze zkažených nočních snů
pasažérů se před přídí rodí jakási temná Afrika, skrčená a
číhající jako krutý živočich.“ Zdálo se mi, že z moře za postelí
vystrkuje rohatou hlavu mořská obluda, ale byl to jen převrácený stůl
z potopené lodi, který se vyhoupl na hřbet vlny: vlna jím udeřila do
pianina, skrytého ve tmě, v jeho nitru se tlumeně rozezvučely všechny
struny a dlouze doznívaly: akord z tiché hudby šílenství. „Už se mě
nikdy nedotknou jeho ruce,“ šeptala dívka, „budou na mne sahat jen
záclony vlnící se v průvanu, budou se mě jen dotýkat hladké látky,
odporné mokré listí křoví a drolící se omítka zdí. Pane bože, už
nikdy se nedostanu z téhle divné a smutné země, budu tu muset žít sama
mezi strašnými nehybnými postavami na průčelích, mezi výhrůžnými
ornamenty na zdech, budu chodit podél nekonečných plotů, poslouchat zvuky
vzdálených vlaků, které se ozývají uprostřed vět a které pronikají až
do hloubky domů, není možné před nimi nikam utéct…“ Jako na potvrzení
jejích slov se ozvalo zahoukání vlaku vjíždějícího do tunelu, noční
hlas samoty a zoufalství. Pohladil jsem dívku po tváři. Chytila mě za
zápěstí a táhla mě k sobě, s nečekanou silou mě stáhla pod peřinu,
studené tělo se ke mně přitisklo, ovinula kolem mne nohy, její ruce mi
vjely pod košili a pevně se sepjaly na mých zádech. Leželi jsme na boku,
viděl jsem, jak za jejím ramenem, které vyklouzlo zpod peřiny, vyvstávají
zelené vlny, prosvícené světlem lampy, blíží se a zase klesají, čas od
času dopadla tříšť kapek na peřinu a naše tváře. Prochladlé rty se
zvedly od polštáře, šátraly po mé tváři jako nějaké mořské zvíře,
obemkly má ústa a přisály se k nim. Uslyšel jsem za sebou kroky tlumené
kobercem. Dívka se v úzkosti ke mně přitiskla ještě pevněji. Odtrhl jsem
ústa od dívčiných rtů a otočil jsem hlavu: objevil se obrys temné
postavy, váhavě se blížící mezi nábytkem. Když postava vstoupila do
kruhu, který osvětlovala lampa, uviděl jsem, že je to mladý muž, který
stál s dívkou na palubě lodi a který s ní rozmlouval o pobřežních
promenádách a o orosených pohárech. Když jej dívka poznala, vykřikla
radostí, ale nepustila mě hned, její sevření povolovalo jen pomalu. „Ty
žiješ! Jak je to možné, že ses zachránil?“ volala, zatímco její ruce
ještě putovaly pod mou košilí. „Připlul jsi na břeh na hřbetě
delfína? Vzal tě na palubu některý z pašeráckých člunů, které bloudí
hlubinami domů?“ Její přítel se posadil na okraj postele, naklonil se
přese mne a začal dívku líbat na tvář, na ramena a na ňadra. Dívka
konečně vytáhla ruku zpod mé košile a položila ji svému snoubenci kolem
krku. Cítil jsem se trapně a nepohodlně, obrátil jsem se na břicho a
pokoušel se podplazit jejich objímající se těla. „Nebyl jsem vůbec na
lodi, když ztroskotala,“ říkal muž mezi polibky svým jemným a laskavým
hlasem. „Když jsi usnula, odešel jsem do obchodního domu, abych ti koupil
datle, sušené meruňky a kešu-oříšky.“ Vytáhl z igelitové tašky
kešu-oříšek a vložil jej dívce do úst, ta jej začala chroupat. Mne už
si nevšímali; konečně se mi podařilo vysoukat z postele, odcházel jsem
pokojem k oknu, ve kterém svítil měsíc, slyšel jsem ještě za sebou
jejich rozhovor, do kterého se mísilo hučení vln. „Co si teď počneme?“
řekla dívka. „Už nikdy se nedostaneme na ostrov, nikdy nebudeme chodit po
bílých promenádách, sedět na terase nad mořem…“ „To nevadí,“
odpovídal její přítel, „je to takhle lepší, budeme si všechno
představovat, to bude daleko krásnější. Budeme si každý den vymýšlet
výlety, hry v zářících bazénech, skvělé parties s lampiony, flirty se
zajímavými lidmi, tance na nočních palubách jacht. Nejsme přece tak tupí,
abychom potřebovali skutečnost…“ Hlasy v hloubce pokoje se slily
s šuměním moře. Vyšel jsem z bytu na tmavou chodbu, dveře domu vedly
přímo k nuselským schodům. Scházel jsem do údolí po zavátých schodech,
po levé straně vystupovaly z tunelu dole pod svahem koleje a větvily se, po
pravé straně se nad schody sklánělo přes plot křoví, rostoucí na okraji
strmých zasněžených zahrad. Mé nohy opatrně hledaly v závějích hrany
schodů; měsíc zmizel za mraky, byla hluboká tma, a přesto se mi zdálo,
jako by ve sněhu probouzela slabé jiskření jakási záře. Otočil jsem se a
strnul jsem. Po schodech pomalu, se skloněnou hlavou, sestupovala postava, od
hlavy až k patě zářící bledým nazelenalým světlem. Byla zahalená do
bělostného pláště s širokou kapucí, která zakrývala obličej. Bílou
látkou prosakovaly velké skvrny tmavé krve. Ustoupil jsem k plotu zahrady,
ucítil jsem, jak mě ohnuté větvičky křoví tlačí do zad a jak mi
vjíždějí do vlasů. Zářící postava se blížila; když se dotkla nohou
schodu, na kterém jsem stál, zastavila se a otočila ke mně hlavu. Odhrnula
kapuci a já vykřikl: uviděl jsem vyhublou tvář, která na mne
v posledních dnech hleděla z mnoha obrazů a soch, uviděl jsem hlubokou,
neuzavírající se ránu na krku, z níž se řinula tmavá krev.
„Dargúz,“ zašeptal jsem. Stáli jsme proti sobě a mlčky se na sebe
dívali, za bledě zářící hlavou s dlouhými rozcuchanými vlasy
projížděl po viaduktu noční expres s rozsvícenými okny, krev tiše
kapala po sněhu. Nevěděl jsem, jak se mám chovat, dosud nikdy jsem se
s žádným bohem nesetkal. Málem jsem k němu přistoupil a podal mu ruku.
Měl bych jej poprosit, aby přenesl snoubence, jejichž loď ztroskotala ve
zrádném vnitřním moři, na ostrovy, aby pomohl Alweyře v jejím zmatku a
únavě? Měl jsem ho požádat, aby mě zavedl do svého města, k jeho
náměstím a palácům, které přede mnou stále ustupovaly? Ale Dargúz
nevypadal, že by mohl někomu pomoci. Nebylo to pyšné a kruté božstvo,
které zobrazovaly sochy. Jeho tvář byla tváří uštvaného cizince, který
stejně jako já zmateně bloudí krajinami exilu. Zdálo se, že jeho božské
bytí je jen jedním nekonečně velkým utrpením, které nikdy nemůže
skončit. Pocítil jsem k němu soucit, rád bych pro něj něco udělal, ale
věděl jsem, že pro něj žádná pomoc není. Dargúz si zase přetáhl přes
hlavu kapuci a sestupoval dál po schodech. Viděl jsem, jak minul restauraci
Excelsior a zahnul do tichých ulic mezi nuselskými schody a Botičem, do
prostoru plného stažených rolet garáží, slepých zdí dílen,
rozpadajících se továren a zaprášeného křoví u trati.
20. kapitola DŽUNGLE
To, co dívka říkala o ztroskotání mezi policemi knih, mi připomnělo
slova vědeckého pracovníka z Klementina o temných koutech knihovny.
Příštího dne jsem za ním znovu zašel do jeho pracovny, vyprávěl jsem mu
o druhém městě a o svém bloudění a poprosil jsem jej, aby mě zavedl do
hloubky knižních depozitářů. Moc se mu to nelíbilo; bylo vidět, že
skutečně už dávno ztratil chuť navštěvovat podezřelé okraje prostoru a
pátrat tam po skrytých hranicích. „Myslím, že byste měl těch svých
výprav už nechat,“ řekl mi. „Už sám začínáte vypadat jako obyvatel
nějakého přízračného města. A pokud se chcete do druhého města dostat
za každou cenu, radil bych vám, abyste si vybral nějakou jinou cestu.
Přechod přes knihovnu je nebezpečný. Knihovna je záludná; často na
hřbety knih, které stojí na začátku regálu, dopadá oknem denní světlo,
je tu slyšet rámus z ulice, dvě knihovnice se tu potkaly a baví se
o včerejším televizním programu, a na konci police se už převaluje mlha
v přítmí, z knih visí páchnoucí chaluhy, ozývá se zlé vrčení
jakéhosi zvířete. Stává se, že i zkušený knihovník přecení svou
znalost knihovny a vydá se hledat knihu do některé málo prozkoumané
oblasti: kolegové jej varují, aby nikam nechodil, ale on se jen usmívá a
říká, že pracuje v knihovně už třicet let a zná tu každý kout; když
si nedá říci, ostatní knihovníci běží za čtenářem a úpěnlivě jej
prosí, aby objednávku zrušil, přinášejí mu vysoké kymácející se
sloupy nádherných knih, knih s jiskřícími drahokamy zasazenými do vazeb a
se stránkami provoněnými nejvzácnějšími voňavkami Orientu, knih
s plastickými ilustracemi, plnými hebkých sametů a jemného písku, knih
s jedlými stránkami, které chutnají jako lotos a které čtenář může
hned po přečtení sníst, knih z hedvábí, které je možné rozložit a
použít buď jako houpací sítě, anebo za větrných dnů jako vznášedla,
s nímž se dá plout vysoko nad krajinou, knih s opojnými erotickými
příběhy odehrávajícími se na mramorových nočních terasách pod
cypřiši na břehu moře: stránky těchto knih jsou prosáklé hašišem,
takže ten, kdo knihu čte, po nějaké době vstoupí v živé halucinační
vizi sám do děje a koupe se v teplém nočním moři s krásnými dívkami,
ale tvrdohlavý čtenář se na knihy, které mu přinášejí, ani nepodívá,
trvá na tom, že chce svou knihu, je to nějaké kniha o údržbě automobilu
nebo o nakládání okurek, chce ji, protože si ji objednal a domnívá se,
že je povinností personálu knihovny, aby ho za každou cenu obsloužil,
krásné dceři nešťastného knihovníka, kterou mezitím kdosi zavolal
telefonem a která čtenáři nabízí, že mu jako Šeherezáda bude za nocí
vyprávět příběhy, říká jenom: ,Podívejte se, slečno, my dva se spolu
vůbec nebudeme bavit, chci svou knihu o údržbě automobilu (nakládání
okurek)‘ – a tak se knihovník obejme s dcerou a vydává se do nitra
knihovny, všichni za ním strnule hledí, v ohbí chodby se otočí a
zamává, pak zmizí za regály a už jej nikdy nikdo neuvidí, čtenář marně
čeká na svou knihu, začínají jej hryzat výčitky svědomí, chodí se
ptát každou hodinu, jestli se už knihovník vrátil, nakonec zůstává celý
den u výdeje knih, ráno už od pěti hodin přešlapuje před zamčenými
dveřmi Klementina a zpívá přitom temné a táhlé písně. V hlubině
knihovny mizí několik knihovníků do roka, knihovnické školy nestačí
dodávat čerstvé absolventy. Mezi regály kdosi postavil pomník zmizelým
knihovníkům, je to bronzová socha knihovníka v pracovním plášti, který
umírá vyčerpáním na hromadě knih, ani v této chvíli jej však
neopouští smysl pro povinnost a jeho prsty z posledních sil svírají
objednací lístek na knihu Überwindung der Metaphysik durch logische Analyse
der Sprache. Nevím, jak knihovníci skončili, jestli zabloudili
v nekonečných chodbách mezi regály knih a zahynuli hladem a žízní, nebo
jestli je zadávila zvířata číhající v hloubce knihovny, možná, že tam
žijí nějaké divoké kmeny, které knihovníky loví a snad i jedí: někdy
je z hloubky knihovny slyšet vzdálené bubnování tamtamů a některé
knihovnice tvrdí, že zahlédly na konci chodby nebo v mezeře po vyndané
knize pomalovanou tvář divocha. Je ale také možné, že divoši jsou
vlastně zdivočelí potomci knihovníků, kteří nenašli zpáteční cestu
z knihovny. Trváte pořád na tom, abych vás zavedl do nitra knihovny?“
„Možná, že také zdivočím a budu tančit mezi knihami za zvuků bubnů,
možná, že má tvář na konci chodby bude lekat knihovnice, ale teď už je
pozdě se vracet, musím dál. Pohyboval jsem se v přílišné blízkosti
hranic druhého města, to, co odtamtud vanulo, už stačilo rozleptat poslední
zbytky sítě zvyků, do jejíž osnovy je vetkané všechno naše jednání:
bez téhle opory se nejjednodušší děje rozpadají do desítek dílčích
výkonů, které je třeba všechny zvlášť vybudovat od základů z ničeho
a ještě navzájem sladit každý s každým, je nutné promýšlet tisíce
možných vztahů, které tu vyvstávají, a tak se z oběda v restauraci nebo
z nákupu stává něco, co připomíná Héraklovy práce. Musím dál do
druhého města; starý řád už teď není možné vyspravit, vždycky byl
děravý, vždycky jím prosvítaly rytmy jakéhosi původnějšího proudění.
Všechno svědčí pro to, že ty proudy přitékají z druhého města, mám
naději, že se v jeho centru setkám s pramenem, který je počátkem našeho
řádu a který jediný by jej mohl obnovit. Nedá se nic dělat, musím do
knihovny. Nevím, s jakými nestvůrami se setkám, ale myslím, že to nebude
hroznější než život v mém městě. Kromě toho jsem se na cestu dobře
připravil.“ Otevřel jsem batoh a ukázal jsem zásoby jídla, vytáhl jsem
baterku, zamával jsem nad hlavou mačetou. Vědecký pracovník si povzdechl.
„Dobrá, když se nemůžete naobědvat v restauraci, zavedu vás do
knihovny. Ale doprovodím vás jenom k hranicím nebezpečné zóny, dál už
musíte jít sám. Jestli se nevrátíte, nečekejte, že vás někdo půjde
hledat.“ Procházeli jsme mezi nekonečnými regály knih, zpočátku jsem
šli rovnými a dobře osvětlenými uličkami, podél pečlivě vyrovnaných
hřbetů, ale jak jsme pronikali do hloubky knihovny, knihy se začínaly
rozpadat, vylézaly z nich otrhané listy, přitom stále ubývalo svítících
žárovek, takže jsme chvílemi tápali ve tmě. Došli jsme na místo, kde se
křížilo několik cest. Nad rozcestím svítila slabá žárovka; ústí cest,
které vedly dál do hloubky knihovny, byla tmavá a vanul z nich těžký pach
starého papíru. Můj průvodce se tu zastavil. „Tady už začíná
džungle,“ řekl vážně a ukázal k temným ústím uliček mezi regály.
„Tady vás opustím. Hodně štěstí, dávejte na sebe pozor.“ Potřásl mi
rukou a rychle zmizel. Vstoupil jsem do jedné z úzkých uliček. Za chvíli
jsem šel ve tmě, ve které místy slabě světélkovaly hnijící knihy.
Rozsvítil jsem baterku a nechal jsem kužel jejího světla bloudit po
policích. Stránky knih se ve vlhku vlnily a kadeřily, bobtnaly, třepily se a
dužnatěly, rozpínaly se a tlačily zevnitř na vazby, roztrhávaly je a draly
se děrami ven. Vazby se rozpadávaly, listy z nich vyhřezávaly, visely
z knih jako unavené jazyky, padaly na zem, kde se mísily s listy z jiných
knih, hnily a vytvářely vysokou vrstvu jakéhosi mokvajícího,
světélkujícího a páchnoucího kompostu, kterým jsem se musel prodírat a
do kterého jsem občas zapadal po pás. Dřevěné police, na nichž knihy
stály, v dusném vlhku praskaly a kroutily se. V hnijících vnitřcích
knih, v temných klínech mezi stránkami se uchycovala semena rostlin, která
tu ve vlhké tmě pučela, zapouštěla kořínky do papíru a hnala své
výhonky k okrajům knihy, kde jejich čilé špice vyrážely ven, někdy se
proměňovaly v liány, které visely ve složitých pletencích podél
knihoven a kapala z nich lepkavá šťáva, jindy se z nich stávaly
šlahouny, jež se plazily po policích a násilím pronikaly do jiných knih,
tlačily se mezi sevřené stránky a draly se pak ke středu knihy, aby tu
zapustily své kořínky. Na některých stvolech vyrůstajících z nitra knih
uzrávaly těžké, mdle chutnající plody. To, co v těchto dusných a
páchnoucích končinách vyvolávalo největší nevolnost, nebylo vědomí,
že tu dochází k zvláštní nahodilé kalamitě, kdy rozbujelá příroda
pohlcuje plody lidského ducha, úzkost stoupala spíš z toho, že snová
proměna knih v nebezpečnou a lhostejnou vegetaci obnažovala zhoubnou nemoc,
skrytě bující v každé knize a v každém znaku vytvořeném člověkem.
Četl jsem kdesi, že knihy pojednávají jen o jiných knihách, že znaky
poukazují zase k jiným znakům, že kniha nemá nic společného se
skutečností, že spíš skutečnost sama je knihou, protože je vytvořena
jazykem. Toto učení bylo melancholické v tom, jak nechávalo skutečnost
mizet za našimi znaky. Poznání, které vanulo z hnijící knihovny, však
bylo daleko temnější: viděl jsem tu, že knihy a znaky naopak zůstávají
vrostlé do skutečnosti a ovládané jejími neznámými proudy, že naše
označování a sdělování je vsazené do bytí, které označuje samo sebe,
své tajné rytmy, a že toto původní označování, tato prvotní temná
záře bytí naše významy udržuje při životě a současně neustále
hrozí, že je opět pohltí a rozpustí v sobě. V knihovně proměněné
v prales jsem si uvědomil, že písmena v rozervaných svazcích i v nové
knize na pultě knihkupectví jsou jen jedny ze skvrn, kterými bující bytí
zdobí povrchy jsoucen a kterými vyslovuje pouze svůj monotónní a
nesrozumitelný šepot. V tomto vlhkém světě rozpadajících se tvarů žila
různá zvířata: když jsem listoval knihami, setkával jsem se s plochými
plži, kteří sídlili mezi stránkami a kteří se jim vzhledem tak
přizpůsobili, že bylo velmi obtížné je rozeznat; obvykle jsem plže
odhalil až tehdy, když se to, co jsem pokládal za list, při doteku prstu
náhle zkroutilo a svíjivým pohybem odplazilo do tmy: stávalo se, že se
rozutekla celá zdánlivá kniha, která ve skutečnosti byla jen kolonií
k sobě přisátých plžů. Zdálo se, že zvířat neustále přibývá; ve
skutečnosti jsem se však jen učil rozeznávat mimikry, jehož vinou byla pro
mne zvířata zpočátku neviditelná. Toto mimikry bylo často velmi dokonalé,
svůj nejskvělejší výkon příroda předvedla na těle velkých čolků:
černé skvrny na jejich bílé kůži vypadaly úplně jako písmena abecedy,
takže když čolek ležel na hromadě listů z knih, nebylo ho vůbec vidět.
Písmena byla většinou seskupená do nesmyslných spojení, ale někdy dala
náhoda vyvstat smysluplnému slovu nebo dokonce kusu věty zatíženému
jakýmsi významem: četl jsem na kůži čolků slova „lascivní“,
„zblednuvši“, „arbitráž“, na ocase jednoho zvířete jsem zahlédl:
„sklo proklelo královnu“. Tento čilý život knihovny – puchření a
kroucení polic, bobtnání knih, agresivní bujení rostlin, zrání a hnití
plodů, hemžení zvířat – měl za následek, že knihovny se jeho
nepřetržitým vřením rozrůstaly a nadouvaly, chodby mezi nimi se zužovaly;
musel jsem se prodírat úzkými soutěskami a prosekávat si cestu mezi
rozbujelými knihami mačetou. Někdy dvě protější řady knih srostly,
rozkvetlé knihy a stvoly, které vyrůstaly z jejich vnitřků, se propletly
do pevných mostů, jež odolávaly i ranám mačety; pak jsem se musel plazit
dlouhými těsnými tunely, které srostlé knihovny zaklenuly: někdy se
v tunelu ve světle baterky těsně před mýma očima z bahna vztyčila
ohyzdná tvář zvířete s vyceněnými zuby, zvíře vydalo pronikavý skřek
a zahryzlo se mi do obličeje,