M. R. čte za vás
Něco přes rok jsem dával čtenářské tipy divákům České televize v Dobrém ránu. Což bylo také období největšího rozkvětu této rubriky. Pak přišlo osm měsíců nabitých událostmi okolo mého románu Lucka, Maceška a já – a já jsem trochu bulal robotu. Ještě štěstí, že jsem mezitím občasná knižní doporučení začal psát pro změnu na web časopisu Respekt. Tak tady jsou některá z nich…
Georgi Gospodinov: Přirozený román
Ejhle, Bulhar!
Komu ještě něco říká jméno Dora Gabe? Proslula jako autorka knih pro děti, překládala do bulharštiny Vítězslava Nezvala, ale napsala též řadu vlastních básní, z nichž některé se naopak Nezval snažil protlačit do edičního plánu nějakého českého vydavatele. Pokud vím, marně. To ale nezkalilo několikaletý milostný poměr těch dvou… a zdá se, že Slávek musel udělat na Doru Gabe velký dojem, když ještě dnes mají Bulharky nejpočetnější zastoupení mezi bohemisty z celého světa. Kam tohle literárně-drbné expozé míří? Inu, jenom k povzdechu, že Bulhaři mezi válkami žádného Nezvala (měřeno zájmem o české bulharistky) neměli, a tak mají bulharští spisovatelé dodnes v Česku dost mizernou pozici. Tím spíše hlasitě doporučuji k četbě knihu dvaačtyřicetiletého Georgi Gospodinova Přirozený román. Sám jsem ji objevil teprve nedávno, ačkoli vyšla v nakladatelství Lidové noviny už v roce 2005. Pokud ji neseženete na pultech, půjčete si ji určitě v knihovně!
Zájemce o „tradiční bulharskou literaturu“, existuje-li co takového, předem varuji. Na té knize není nic bulharského. Je to jen taková chytrá a jímavá kniha napsaná krásným jazykem, na čemž má jistě svůj podíl i překladatelka Ivana Srbková.
Vlastní příběh Přirozeného románu je jednoduchý a výmluvný jako pěst. A autor to ví. Věnuje mu proto jen nezbytné minimum, které ovšem dokonale stačí k tomu, aby ho čtenář posmutněle a empaticky následoval při pomalé procházce okolo tvrdého jádra textu.
Naplňuje tak jeden z (mých) literárních postulátů: Je mi dost jedno, co lidé (v knihách) dělají, zajímá mě spíš, jak myslí. Zvlášť pokud myslí tak hezky a vzdělaně, jako v knize G. G., kde se hrdina (ostatně hned dvakrát identický s autorem) zabývá dějinami veřejných záchodků, protekcí, jíž Bůh zahrnuje mouchy, bodlákem, který mají v erbu Skotové, a mnoha dalšími hloupostmi, které vám nedovolí zešílet. Je to takový anti-Dostojevskij v tričku.
Důležitá věc: Georgi Gospodinov – jinak také úspěšný básník – má téměř absolutní cit pro míru i časování. A je stručný; celý „román“ má sotva 120 stran.
Přirozený román je jedna z nejlepších knih, jaké jsem v posledních letech četl. Jeho kvalitu nakonec stvrzuje i to, jak dokonale se brání nějakému stručnému „shrnutí obsahu“. Ostatně, co ještě shrnovat, když celá kniha je velmi hutným shrnutím jisté temné lidské zkušenosti, vytříbeným záznamem jednoho nepříliš veselého prožitku.
(psáno pro Respekt)
Rjú Murakami: V polévce miso
Uříznuté ucho neslyšně odpadlo…
„Psychologický thriller Rjú Murakamiho V polévce miso vnímavého čtenáře přiměje k hlubšímu zamyšlení nad jevy, které utvářejí individuální i národní identitu, nad pokrytectvím a povrchností světa, v němž žijeme. Pod postmoderní slupkou cynického příběhu z prostředí tokijského sexuálního průmyslu objevíme román o hrůze i lyrickém půvabu dnešního Tokia, ale také o lidské samotě, beznaději, lásce, přátelství a vzpomínkách z dětství. O strachu ze života i smrti, o ztrátě vlastní identity.“ Tolik záložka knihy. Cituji doslovně, abych svým následujícím komentářem neodradil „vnímavé čtenáře“.
Jsem spíše intuitivní až primitivní čtenář, a co čtu, to mám. „Postmoderní slupka“ a „ztráta identity“ jsou floskule a pojmové kýče, které si nijak nezadají s mordýřstvím jednoho ze dvou hlavních hrdinů knihy. Chladně literární vraždění v tokijském o-miai klubu samozřejmě průměrně inteligentnímu studentovi fildy napoví, že autor se snaží říct něco víc… Ale, hergot, co vlastně? A proč se pokoušet to dešifrovat, když Murakami sám si velmi ostražitě hlídá, aby nesklouzl k próze-znaku a neodradil si tak většinového čtenáře, který se raději pohybuje po pevném podkladu? Nebo se při sledování typicky „hyperbolizované“ rvačky Buda Spencera a Terence Hilla automaticky zamýšlíte, co nám chce autor sdělit „navíc“?
Podle mého je prostě kniha V polévce miso splavně napsaná novelka (kdepak román!), která dávno zaběhlým způsobem kloubí červenou knihovnu s filosofickým esejem. Rozpětí (žánrové i co do ambicí autora) knihy lze přitom výstižně charakterizovat dvěma následujícími ukázkami:
1. „Frank si několikrát za sebou jakoby znuděně povzdechl a pak mu odřízl i druhé ucho. Doslova jako když se odkrajují plátky paštiky. Uříznuté ucho neslyšně odpadlo a na podlaze se na ně nalepily vlasy a popel z cigaret. Rozumí se samo sebou, že ani tohle jsem nikdy předtím neviděl. „Dobrá, nemusíš s ní tedy šukat,“ řekl Frank. „Ale co kdybys vzal to ucho a zastrčil jí ho do kundy? Aspoň tohle bys snad zvládnul, nebo ne?“ (str. 127)
2. „Z Frankova vyprávění mi bylo nanic, spoustu věcí jsem vůbec nechápal, ale nemohl jsem si zacpat uši a neposlouchat… Měl jsem pocit, jako bych slyšel pradávný příběh o tom, jak kdysi bývaly doby, kdy lidi spolu bojovali, navzájem se zabíjeli a pojídali maso svých nepřátel. Hranice mezi normálním a nenormálním se začaly stírat. Přestal jsem chápat, co je správné a co špatné. Začal jsem pociťovat hroznou nejistotu, ale zároveň i jakýsi podivný, dosud nepoznaný pocit osvobození. Jako by se všechno urovnalo, aniž bylo třeba vůbec přemýšlet o všech těch nepříjemných, složitých věcech, kterými je přeplněn náš svět.“ (str. 178–179)
Ha, ha, ha!
Kdybych to měl shrnout: postarší Američan Frank je maniakální vrah, který své oběti profesionálně porcuje bez jakékoli zjevné příčiny. Jeho mladý japonský průvodce Kendži, který je svědkem Frankova bestiálního počínání, je poněkud zděšen, ale pak si poslechne dojemný příběh Frankova dětství – a začne mu to všechno připadat tak nějak normální a pochopitelné.
Nevím úplně přesně, co na té (úspěšné) knize nejvíc poutá japonské čtenáře, kterým je asi určena především. Tipnul bych si, že hlavně ten svižně napsaný béčkový horor z prvních dvou třetin knihy. Co si z knihy vezme vnímavý český čtenář, je patrné ze záložky, kterou jsem citoval v úvodu.
Já, prostý Moravan, mohu říct, že jde – suma summarum – o zábavné čtení, napsané živým, nekomplikovaným jazykem.
(psáno pro Respekt)
Jiří Šimáček: Snaživky
Snaživky jsou holky, který nečtou Respekt. Čtenář Respektu na ně ovšem snadno narazí, pokud si oblíbí některý z následujících brněnských podniků: Onyx na Zámečnické, Pizza Italia tamtéž, Aloha na Kozí, Rialto na Veveří… Tam všude – ale taky ve fitku, v solárku, na diskotéce v Boby nebo na koncertě Beyonce – je můžete potkat a při troše štěstí vyslechnout, o čem se baví. Jiří Šimáček to udělal a já ho podezírám, že se u toho až neřestně bavil. Představuji si, jak s rokokovým malíčkem a okázalou netečností usrkává kafe macchiato, špicuje uši… a jeho duše se tetelí. Ať už byl motivován čímkoli, poslouchal velmi dobře (nebo si dělal poznámky na manžetu?) a napsal knížku o holkách z „jiného světa“, který je nám, čtenářům Respektu, vzdálen jako Borneo, ač zároveň na dosah. Možná, že právě tohle byl důvod, proč Jiří, jinak dramaturg a scenárista brněnské televize a spoluzakladatel Střeženého Parnassu, svou knihu napsal. Aby nám je představil.
Číšník je celkem milej, tak nechci nějak moc blbnout. Ale vlastně je mi to spíš celkem jedno. Snažím se na číšníka co nejvíc usmívat a na Petra dělat co nejvíc ledový pohledy. Aby mu to jako došlo. Dělám prostě úplně jiný pohledy na každýho z nich. Říká se tomu kontrast. Snažím se, aby mu došel ten kontrast. Chvilku přemýšlím, co je asi v tom balíčku. Rozhodně ho teda nemíním rozbalovat tady, možná ho tady schválně zapomenu na stole. Petr se vymlouvá, že jako bysme se mohli sejít šestadvacátýho a kdesi cosi a že by rád byl se mnou a kdesi cosi, moc ho neposlouchám. Říkám, že je mi smutno a že bych potřebovala kožich a je mi smutno. Teda moc nevím, proč to říkám, vlastně to nemyslím tak, že bych od něj chtěla kožich, to je blbost, že jo. On mele něco o lyžích, že v té Itálii nejsou schopní pořádně nabrousit hrany, a já moc neposlouchám a je mi docela smutno…
Naše bezejmenná hrdinka rozhodně není žádná blbka ani trapka. A už vůbec ne nějaká přeléčená venkovanka, jako její kamarádka Renča, která si zásadně objednává mačiato. Bydlí v Brně a živí se jako kosmetička. Je naprosto profi a občas zajede za rodiči do Boskovic. Chce kluka, kterej bude v balíku.
Je to jasný?
Stejně jako její kamarádky Monča, Kamča nebo Renča to má v hlavě perfektně srovnané a máloco ji rozptýlí nebo opravdu rozesmutní. Pro svůj jediný sen je schopná případně i zabít, ačkoli celkově „je jí to spíš jako jedno“.
Hlavně nebejt trapka, která si vezme na večeři ke Kastelánovi boty Cesare Paciotti!
Mimochodem; jsem teď v lázních v Třeboni a sedím u společného stolu (mimo jiné) s udělaným chlapíkem okolo pětatřiceti. Zdá se, že je to úspěšný podnikatel. A vůbec nemá problém sdělit lidem okolo, co má na srdci, případně na mysli. Tak jestli mi tady ještě pár dní vydrží, přivezu Jirkovi Šimáčkovi hezký soubor citátů a frází pro přirozený pendant jeho povedené knihy: knihu o mužích, kteří nečtou Respekt, ale občas je někde zaslechnete a rychle vám dojde, že jsou „hodně v pohodě“…
(psáno pro Respekt)
Dora Kaprálová (ed.): Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně
V první polovině roku 1941 se Ivan Blatný procházel svým Brnem častěji a pozorněji než kdy předtím, aby pak po večerech městnal své dojmy do tíživě posmutnělých veršů. Stálo to za to, neboť ještě v říjnu téhož roku vyhrál se sbírkou Brněnské elegie velkou básnickou soutěž. Odměnou mu bylo 15.000 korun a příslib vydání sbírky, která skutečně vyšla ještě před koncem téhož roku pod názvem Melancholické procházky; stejně jako později komunisté, ani protektorátní činovníci nechtěli vidět žádné velké smutky v době tak jásavé. Vydělalo na tom ovšem i Brno; dostalo protektorátně ponurou mapu vlastní duše. Lepší v dalších sedmdesáti letech nevyšla. Matně si vybavuji knihu básní o Brně, která vyšla snad někdy počátkem 80. let a která téměř v každém ohledu kráčí (kulhá?) v Blatného stopách. V tomto ohledu se nic nemění ani v další brněnské antologii, která vychází na konci roku 2007 a vetkne si Blatného verš Po městě, jež je mi souzeno přímo do názvu. Křehké a ponuré město, které svou poezií postavil Ivan Blatný, zbourá – pod editorskou taktovkou Dory Kaprálové (dcery velmi brněnského básníka!) – teprve pětašedesát básnických gastarbeitrů v antologii Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně, která vyšla v roce 2009 v nakladatelství Větrné mlýny s podtitulem Brno v české poezii. Jak se to mohlo podařit? Prostě tak, že téměř nikdo tady o Brně vlastně psát nechtěl, necítil naléhavou potřebu oslavit naše „druhé město“, ale byl jednoduše k psaní o Brně donucen deníkem MF DNES, který ty texty po dobu bezmála dvou let pravidelně tiskl. Ne že by nedošlo na Špilberk, Petrov a vlakové nádraží; tu či onde se i tahle stará veteš vyskytne. Převažují ovšem texty, které by bez jediného škrtu mohly přejít třeba do antologie Pardubice v české poezii. A jde o jednu z nejlepších antologií, jaké jsem kdy četl, o knihu nasycenou tolika dobrými a zajímavými básnickými texty, že je to až k nevíře! Je evidentní, že většinu přizvaných básníků Brno nijak zvlášť nerušilo a také – což je pro mne asi největším překvapením u této knihy – že jim psaní na objednávku šlo úžasně k duhu. Myslím, že by byla věčná škoda toho nevyužít. Představa, kolik výborných antologií zaštítěných nějakým tím stínovým cílem by mohlo vzniknout, mě příjemně vzrušuje.
Joseph Conrad: Srdce temnoty
Četl jsem Conradovo Srdce temnoty ve vydání z roku 1980 – a je to vskutku pozoruhodná edice. Z nějakého nejasného důvodu vydalo nakladatelství Vyšehrad v jedné knize knihy dvě, aniž by to jakkoli dalo najevo. Obálka, hřbet, titul i patitul hovoří pouze a výlučně o Srdci temnoty… Jaké však překvapení pro znalce, když na str. 97 náhle padne na začátek novely Na pokraji sil. Možná šlo o nějaký disidentský čin, jehož podstata mi však s ohledem na povahu textu zmíněné novely dokonale unikla. Ale to jenom na okraj. Stejně chci mluvit o Srdci temnoty, o kterém se na Wikipedii dočtete, že „patří k mezníkům ve vývoji světové prózy“. Stejný učebnicový text ještě dodává, že jde o „symbolicky pojatou cestou do nitra temných zlých sil, které se zmocňují člověka vyvázaného ze světa západní civilizace“. Sou to hrozný plky! Nemám úplně dokonalý přehled, jak vypadala světová literatura v roce 1902, kdy Srdce temnoty vyšlo, abych posoudil tu mezníkovitost, ale pokud jde o symboliku, tak tady už bych se odvážil spolehnout na vlastní čtenářskou zkušenost. Ta svědčí jasně o tom, že Conrad píše moc hezky a evidentně o věcech, které dobře zná. Jelikož jsem se kdysi taky plavil po jedné africké řece kamsi do „srdce temnoty“, užil jsem si téměř nekonečných popisů říčních břehů a vůbec „klimatu“ dobrodružství. Ta plavba je skvělá! Ale kdo je onen záhadný Kurtz, který je jat „temnými zlými silami“… to se člověk nedozví jinak než z druhé ruky, tedy z komentářů autora převlečeného za různé postavy. A ty postavy jen pořád dokola přesvědčují (jak čtenáře, tak sebe navzájem), že Kurtz je „pozoruhodný člověk, který zaprodal svou duši“ – víc nic. Pokud jste typ, na kterého zabírá stále dokola omílaná reklama na prací prášek, tak se nakonec asi necháte ukecat. Pokud jste čtenář, který si chce udělat vlastní úsudek o tom, co je tahle klíčová postava vlastně zač, spláčete nad výdělkem. Není z čeho a kde brát. Je to podezřelé, a člověk nemůže než podezírat autora, že šlo o záměr. Jenže o jaký?! To jediné, co mě nad panem Kurtzem, a zejména nad faktickým hrdinou novely, vyprávěčem Marlowem, napadalo: že s ohledem na datum (přelom 19. a 20. století), kdy text vznikal, poměrně odvážně naznačují, že ona „temnota“ je možná jasem a že srdce Afriky s jejími „podlidmi“ má pro leckoho víc přitažlivosti než protestantská upjatost zvoucí sama sebe výkvětem civilizace.
Mirek Holman: Glosy veršem (Kroužení)
Mirek Holman je velice sympatický člověk a dobrý vyprávěč, ale v poezii si hlídá každé slovo. Jeho verše bývají hravé; hra zde ale vždy funguje jako lešení, po kterém snadno vystoupáte a jednu úroveň (básně) výš. Nezapírané víře je v krátkých sentencích šťastně odpírán patos kazatele. Čeština servíruje delikatesy. A ještě jsou ty texty chytré. A světlé; plyne z nich radost.
Basketbalista Holman patří k menšině sportovců ve světě poezie a je jedním z lidí, na kterých jsem před dvaceti lety budoval svou teorii, že především sportovci nalézají na loutně (české) poezie nejčastěji durové akordy.
Jeho v pořadí teprve třetí oficiálně vydaná básnická sbírka Glosy veršem (Kroužení) patří k tomu nejlepšímu, co se v české poezii po Listopadu ´89 objevilo.
Jáchym Topol: Dělej si svoje
Dočetl jsem Topolovu novou knížku Chladnou zemí a ta knížka se mně docela líbila. Když jsem byl asi v půlce, narazil jsem na internetu na dlouhý rozhovor, který s autorem vedla Dora Kaprálová, a na ten bych vás rád upozornil a nasměroval, protože to pro mě byl mimořádný zážitek. V průběhu čtení narůstala moje radost až k euforii. Chytré, odvážné, vtipné, vzdělané…
Petr Chudožilov: Lahvová pošta
Děkuji Petru Chudožilovi za krásnou vzpomínku na život, který jsem žil i nežil. Můj věk i rodinný poměry zabránily mi ožírat se bez naděje už na počátku 70. let. A přece to tak dobře znám! Obrovským paradoxem je, že moje brána, kterou jsem prokráčel k opileckému nihilismu, jmenuje se vojenské školy. Nebudu rozptylovat vaši pozornost líčením, jak jsem se ve čtrnácti letech ocitl na vojenském gymnáziu. Ale od svých patnácti, tedy roku 1979, jsem bohatýrsky pil a kopíroval i další reálie Lahvové pošty. Zoufalé hospodské souputnictví, život ve vězení svého druhu, za jehož branami, v deliriích, shledával člověk důstojnost, jinak odpíranou. S minimem peněz, v odrbaných hadrech, tomu intuitivnímu vzdoru vůči uniformě, propíjel jsem se s podruhy do odporných kocovin, přespával na lavičkách a nádražích a nezvracel tu či onde jen díky svému nadanému metabolismu. A tak jsem to teď četl s dojetím i radostí, aniž bych chtěl pyšně konkurovat těm obludně zničeným životům z knížky. A zase mi přišla odporně kacířská myšlenka, že zasranej bolševik zprostředkoval nám zázrak par excellence: zastavil čas. Ten už se dal opět zatraceně do pohybu; Petr Chudožilov mu alespoň na pár hodin přitáhl opratě.
Ludvík Kundera: Onde
„Poezie jako Punkva teče pode vším,“ řekl mi Ludvík Kundera, když jsem s ním v roce 1990 dělal rozhovor pro Moravské noviny. Taky si vzpomínám, že jsem mu jedním z dotazů tak trochu sugeroval, že kdyby se věnoval výhradně poezii – a ne desítkám dalších aktivit k tomu – byl by větším básníkem, respektive byl by za něj určitě považován. Mávl nad tím rukou jednou velmi elegantní větou a já – tou dobou kovaný kuběnovec, jemuž měla být poezie Osudem a Vším – se trochu zastyděl, že jsem to vůbec vyslovil. A Ludvík Kundera, který mezitím nepřestal překládat, přednášet, editovat, psát o čaji, vydal v roce svých osmdesátých osmých narozenin novou sbírku poezie. Což konstatuji s údivem i obdivem. Knížka – jak patrno z ediční poznámky – vznikla víceméně už v roce 2000, ale autor nespěchal na její vydání, dvakrát se k ní v průběhu následujících let vrátil, loni – jak sám říká – opravil pár čárek a středníků a teď si oněch čtyřicet stránek poezie můžeme přečíst. Nemám v úmyslu ty texty hodnotit. Přečetl jsem většinu toho, co Ludvík Kundera veršem napsal, zamiloval jsem si jeho Letní knihu přání a stížností natolik, že jsem ji ještě v čase „předkopírkovém“ celou opsal, jeho Hruden z roku 1985, kterým se vrátil na scénu po více než patnácti letech nedobrovolného mlčení, zněl hlasem z jiného světa, než jaký jsem do té doby poznal, pozdější sbírku Pády jsem už vydal ve svém nakladatelství. Neboli; novou knížku Ludvíka Kundery nelze než číst a pocítit štěstí. Štěstí, kolik síly – i básnické – v tom mimořádném člověku ještě zůstává.
Petr Halmay: Země nikoho
Být synem jednoho z neuznávanějších českých básníků druhé poloviny 20. století – a přesně to se přihodilo Petru Halmayovi-Šiktancovi – znamená být determinován v několika velmi protichůdných ohledech. Na jedné straně je tu (pravděpodobný) talent a možnost pohybovat se odmala v prostředí, které činí z psaní poezie tu nejpřirozenější věc na světě. Na straně druhé nutná skepse nad „mocností“ poezie a také zvýšená míra autokritiky. Zejména obě „negativní hodnoty“ se na tvorbě loni padesátiletého Petra Halmaye dlouhodobě podepisují, čímž chci říct, že mají lví podíl na tom, že je Halmayova poezie tak dobrá. Je dobrá, a mně osobně také velmi blízká přirozenou méličností, které autor čelí velikou kázní až ostražitostí. Ne náhodou jsme se v roce 1990 s Petrem seznámili nad – Ivanem Blatným. V roce 2005 vyšla po dlouhé pauze (tuším osmileté) nová Halmayova sbírka Koncová světla; krásná. A loni výbor ze tří sbírek z 90. let pod názvem Země nikoho. Je to výborná poezie; a fascinující je i to, jak je výbor z textů vydaných během jedné dekády kompaktní. Zkrátka, kdo Halmaye nezná, měl by si ho rychle přečíst; je to jeden z nejpodstatnějších básníků po Listopadu 1989.
Ivan Wernisch: Kominické lodě
Velice stručně: Ivan Wernisch vydal sbírečku veselých morytátů. Žánr není snadné určit, neboť jde o mélange prózy, dramatu i poezie. Neočekávejte ale žádné podezřelé experimenty; to, co vzniklo, je klasický wernisch, čili protřelý a mimořádně inspirativní text. Je to veselé, dojemné, je to napsané krásným jazykem. Knížka na jedničku s hvězdičkou. Jo, a abych nezapomněl: v knize je i devět výborných ilustrací od Tomáše Přidala.
Zdeněk Svěrák: Povídky
Svěrákova potřeba dospět téměř v každém z deseti textů k nějaké zajímavé a překvapivé pointě je možná jedinou „slabinou“ souboru. Budeme-li jeho povídky měřit tím nejpřísnějším metrem beletristickým, budou se některé z nich jevit jako pouhé anekdoty. Ale pořád ještě velmi dobře napsané. To jest napsané úsporným a přesným jazykem. Oplývající dostatkem drobných nápadů a vtípků, jak sémantických, tak jazykových. Během četby se mě postupně stále silněji zmocňoval pocit, který jsem zakusil už po skončení Vratných lahví. Pocit, že Zdeněk Svěrák je člověk, který si dokáže pro sebe velmi přesně definovat vlastní záměr, cíl a i díky tomu později ví, jakými postupnými kroky k němu dojít. Má smysl pro přesnou míru věcí, s nimiž pracuje. To, co mu pak vznikne pod rukama, je dokonalé řemeslo, což má dnes už převážně pejorativní nádech. Já se na to ovšem dívám jinak. Přemysl Rut o své šanci stvořit velkolepé dílo kdysi pravil: Podstatné je odvést dobrou práci a pak doufat, že Pánbůh byl toho dne doma. Ano, dokonalost míry, neboli dobré řemeslo, to nejsou v současnosti vlastnosti a dovednosti příliš ceněné. Mám nicméně za to, že kdysi právě schopnost nalézat ve věcech jejich ideální, tedy tzv. pravou míru, patřívalo mezi nejvyšší dovednosti vůbec. Ve věku excesů, v němž žijeme my, bývá tato schopnost často zaměňována s prostředností; umění dosáhnout jí se jen o málo liší od umění ji rozeznat. Ten, kdo to dokáže, dojde u Svěrákových povídek zasloužené odměny.
Philip Roth: Duch odchází
Na rozdíl od Sabbathova divadla vyšla prozatím poslední Rothova kniha Duch odchází česky pouhý rok po americkém vydání. A na rozdíl od Sabbathova divadla tu nejde o ironické a brutálně sebeironické chrlení slov, ale o brilantně vytvarovaný „románek“. Kniha samotná dokazuje, že jedenasedmdesátiletý Roth ani zdaleka neumírá; úbytek tvůrčích sil, na který si jeho knižní hrdina, spisovatel, v textu co chvíli stěžuje, není rozhodně na výsledku patrný. Přesto text vykazuje celou řadu bilančních rysů a především se zdá, že je Roth rozhodnut pohřbít zavčasu alespoň své nejproslulejší literární alter-ego Nathana Zuckermanna. Zuckermann v knize neumírá fyzicky, ale opouští scénu… podle amerického vydavatele už jednou provždy. Rafinovaně prokomponovaný text, který – s pomocí věrohodných reálií z Rothova života – vytváří dojem čisté autobiografie, se vrací velikým obloukem (jenž měří bezmála třicet let) k první zuckermannovské knize, novele Elév. Opět se tu setkáváme s geniálním povídkářem E. I. Lonoffem (který je ovšem dávno po smrti) i s jeho mladičkou „Annou Frankovou“. Kniha je plná těch nejefektnějších rothovských triků; i díky tomu četbu provází radostné vzrušení. Nebudu je jmenovat, abych nikoho nepřipravil o autentický prožitek; zmíním pouze jediný. Duch odchází je mimo jiné text pojednávající o tvůrčích procesech, o psaní samotném. Pominu-li vcelku neběžnou věc, že přitom nepůsobí sebestředně, ani není nudný, nemohu se jako autor netetelit nad faktem, že z šesti ústředních hrdinů knihy je hned pět spisovatelů. Poslední, šestá hrdinka, Amy Belletteová, se spisovatelem-brilantním prozaikem „pouze“ pět let žila a po zbytek svého života jí dotyčný alespoň odpovídá z hrobu.
Josef Kocourek: Srdce
Novopacký Josef Kocourek je jméno v české literatuře takřka neznámé, ačkoli jeho časná smrt – zemřel ve čtyřiadvaceti na tuberkulózu, v roce 1933 – by snadno v jiném případě mohla napomoci zrodu mýtu. Zdá se, že si Kocourek svou „zapomněnku“ vystavil přízní k brněnské Literární skupině. Vstupenky na věčnost se totiž prodávaly v pražském Devětsilu a v úřadu F. X. Šaldy, který brněnský expresionismus autorů jako byli Lev Blatný, Josef Chaloupka či Bartoš Vlček, potíral s vervou sobě vlastní. Všichni tři jmenovaní Brňané se Kocourkovi podobají netoliko tvůrčím směřováním, ale také předčasnou smrtí: Blatný a Bartoš tuberkulóza, Chaloupka otrava svítiplynem. Román Srdce je cesta jinam. Člověk si při jeho četbě nemůže nevzpomenout na všechny výtky, které literárnímu expresionismu adresoval už zmíněný F. X. Šalda: příliš mnoho patosu, tezovitost, neživotnost v tom smyslu, že postavy konají pouze velké, osudové skutky, jako by žily už rovnou legendu a nikoli skutečný život; v případě Kocourkově k tomu nutno přičíst až výstředně metaforický jazyk. A právě tohle všechno činí z četby Srdce nevšední zážitek. Právě tohle všechno doslova vhání čtenáře do času a prostoru, který již více není… a po kterém nemůže nebýt – v dnešní době – alespoň trochu smutno. Je to čas mnohonásobně pomalejší toho dnešního a prostor téměř pustý, takže se v něm dostává hodně prostoru i pouhé touze… Patos ano; ale v Kocourkově světě je snadné uvěřit fatálním rozměrům drobných událostí: drobných z pohledu hektické současnosti, kde se neočekává prožitek čehokoli; bohatě postačí chvilková účast.
Sébastien Japrisot: Vražedné léto
Na první pohled odpisová záležitost: Francouz a ještě k tomu ten název… Nebude to nakonec detektivka? Inu, bude i nebude. Japrisot skutečně ve své vlasti zprvu proslul jako autor detektivek, ale už Vražedné léto (skvěle zfilmované s Isabellou Adjani v hlavní roli) on sám s lehkou ironií označuje jako definitivní vstup mezi „správné“ spisovatele. Skutečně nejde o klasickou detektivku, i když ctitelé žánru se dvou vraždiček dočkají. Jde o zajímavý a napínavý příběh (s narůstající gradací), který je navíc velmi dobře napsaný. Popravdě, detektivky jsem nikdy nečetl a nejspíš ani tuhle knihu bych nevzal do ruky, kdyby mi ji nedoporučil miláček z největších: Truman Capote. Ale tak to přece s četbou běžně chodí, že člověk dá na dobré doporučení. Mimochodem, pozornější návštěvníci kin měli šanci zaregistrovat Japrisotovo jméno nejspíš v souvislosti s další povedenou adaptací jeho románu: Příliš dlouhé zásnuby s Audrey Tautou v hlavní roli (v českých kinech před necelými čtyřmi roky). Knihu neseženete v obchodě, je nutné zajít pro ni do knihovny. Ale stojí to za to!
Nick Hornby: 31 songů
Patřím k čtenářům Nicka Hornbyho, ačkoli jsem ho objevil příliš pozdě na to, abych se mohl považovat přímo za jeho ctitele. Většinu jeho knih jsem přečetl v zimě 2004–05 v době svého anglického studia v Sydney; v originále. Už to o něčem vypovídá: Hornbyho jazyk je lapidární a sdělný. Hornbyho knihy mívají nepokrytě autobiografické rysy, ovšem jen dvě z nich odmítají fabuli zcela: Fotbalová horečka a 31 songů. Ta druhá kniha byl můj poslední dluh vůči Hornbymu a smáznul jsem ho o těchto Vánocích během nějakých dvou hodin. Jde o konfesi hudebního fanouška; trocha vzpomínání, trocha úvah, nic úmorného. Pro mě, člověka, kterého hudba fascinuje zhruba od čtrnácti let a jehož diskografie čítá několik tisíc titulů, to ovšem bylo především osvěžující a zábavné popovídání o společné vášni v jakési imaginární hospodě. Ano, podobně žvaníme s kamarády o hudbě i tady u nás. Akorát je smutné, že když sedíte u pomyslného stolu s Nickem Hornbym, vyjde rychle najevo, že jste holt neprožil 70. a 80. léta v Londýně, ale v Janovicích nad Úhlavou, potažmo Moravské Třebové, Vyškově a Brně: čtvrtinu interpretů a třetinu songů jsem neznal… Ještě štěstí, že choutky, které ve vás Hornbyho povídání vyvolá, můžete bleskově ukojit s pomocí elektronické muly (e-mule). Tipy ke stažení: Teenage Fanclub, Rufus Wainwright nebo Badly Drawn Boy.
Philip Roth: Sabbathovo divadlo
Philip Roth je spisovatel s mimořádným nadáním. Rozsáhlý román s názvem Sabbathovo divadlo vyšel česky teprve letos (s třináctiletým zpožděním), ale patří bezesporu mezi nejskvělejší Rothovy knihy. (Což tvrdím jako takový malý odborníček na Rotha, který přečetl třináct jeho knih z nějakých dvaceti osmi kusů kompletní bibliografie…) Skutečně velcí autoři se podle mě vyznačují jednou zvláštností. Díky neobvyklému vnitřnímu ustrojení osciluje jejich mentální věk mezi deseti a, řekněme, tři sta čtyřiceti roky. Temné Sabbathovo divadlo, plné „zvrhlé“ erotiky a smrti, je místy děsivým a jindy zase impozantním výkřikem muže, který je sám. Přežil všechny a všechno, na čem mu kdy záleželo, přežil i ty, kteří dosud procházejí jeho životem. Ve chvíli, kdy si kupuje (za ukradené peníze) hrob na starém židovském hřbitově, hrob, z něhož „uvidí“ na hrob svých rodičů a bratra padlého za II. světové války, zdá se, že vše směřuje k happy endu: Sabbathově sebevraždě. Ale Philip Roth je neúprosný ke svému hrdinovi i ke čtenářům…
Petr Žantovský – Yekta Uzunoglu: Výpověď
Tohle není beletrie, ale rozhodně je to ten typ literatury, od které se neodtrhnete. Začnu své doporučení trochu zeširoka: Loni na jaře mi přišel nevyžádaný e-mail, který mě žádal, abych se svým podpisem připojil k řetězové hladovce. Jelikož mám spoustu intelektuálních přátel a jelikož intelektuálové zbožňují petice a několik masochistů dokonce i hladovky, nebyl jsem nijak udiven. Problém je v tom, že sám nejsem ani intelektuál ani profesionální revolucionář, takže mě petice moc neberou; do loňského jara jsem podepsal jedinou… a to už před dlouhou řádkou let. Tahle tedy byla druhá. A ta kniha, od které se neodtrhnete, vám prozradí, o co šlo. P.S.: Myslím si, že každý, koho něco (cokoli!) na našem „dozorčím“ státě štve, by měl tuhle knihu číst jako povinnou literaturu…
Robert Harris: Otčina
Je to knížka vlastně už poměrně stará, světovým hitem se stala hned v roce svého vydání před šestnácti lety. Už ji neseženete v knihkupectvích, nejspíš ani po internetu, ale doporučuji antikvariáty a knihovny; já si ji vypůjčil v Mahenově knihovně v Brně. Důvod, proč jsem po ní letos v říjnu sáhl, je tak trochu typický pro některá má čtení a říká se tomu partikulární zájem. V knize, jejímž autorem je odborník na tematiku nacistického Německa, je totiž poměrně přesný popis poválečného „vítězného“ Berlína, hlavního města světa, jak jej pro Adolfa Hitlera vymyslel říšský architekt Albert Speer. Tedy přesně to, co jsem potřeboval kvůli jednomu vlastnímu rozepsanému textu. Autor románu předpokládá, že Němci vyhráli válku a přímo či nepřímo ovládají většinu Evropy a pořádný kus Asie. Samotný děj knihy se odehrává v roce 1964, krátce před plánovaným setkáním Hitlera a Kennedyho. Ani jedné straně by se nehodilo, kdyby před tímto historickým momentem vyšla najevo dosud vzorně utajovaná fakta o konečném řešení židovské otázky… ale právě to nyní hrozí. Autorovou ambicí přitom nebylo napsat esej ani science fiction, nýbrž strhující kriminální příběh. Což se mu podařilo, takže mohu tuto knihu všem vřele doporučit!