Michal Ajvaz: Druhé město (kapitoly 6–10)
6. kapitola NOČNÍ PŘEDNÁŠKA
Středa byla příští den; na lístku sice nebylo uvedené žádné datum, ale
byl jsem tak nedočkavý, abych se dozvěděl něco nového o světě, jehož
obrysy se mi zjevily, že jsem se rozhodl, že se na filosofickou fakultu půjdu
v noci podívat. Přicházel jsem k ní od Staroměstského náměstí, do
ticha zasněžené pusté ulice bzučely zářivky, masivní budova filosofické
fakulty temně vyvstala na konci řady domů. Když jsem k ní přišel,
zastavil jsem se a podíval se vzhůru, ale neviděl jsem jediné rozsvícené
okno, jen na sklech v nižších patrech se lesklo světlo venkovních
zářivek. Hlavní vchod v podloubí nebyl zamčený, vstoupil jsem dovnitř;
v prázdné budově byla tma a zima. Prošel jsem kolem opuštěné zasklené
vrátnice a vystoupil po širokém schodišti, chodil jsem po chodbách s okny
do dvora. Čas od času jsem se zastavil a naslouchal jsem, ale v budově bylo
mrtvé ticho, zaslechl jsem jen drnčení noční tramvaje jedoucí po
nábřeží. Otevíral jsem dveře učeben a nahlížel dovnitř, ale všechny
byly tmavé a prázdné. Až když jsem otevřel dveře jedné posluchárny
v druhém patře, uviděl jsem, že v chladné místnosti, slabě osvětlené
zářivkou, která stála na ulici pod oknem, sedí za stoly na lavicích lidé
v kabátech, od katedry se ozýval monotónní hlas přednášejícího, na
jeho vyhublou tvář se špičatou bradkou dopadal pruh mdlého světla. Posadil
jsem se na volné místo na kraji lavice u dveří. Slyšel jsem: „Ještě
před několika lety se vědecká obec, až na malé výjimky, shodovala
v názoru, že velkou bitvu v hloubce pokojů nelze pokládat za historickou
událost. Tvrdilo se, že záznamy v pramenech nejsou věrohodné a že mají
svůj původ ve zhistorizování určitých rituálů spjatých s podzimními
slavnostmi vyhánění draků ze spořitelen. Také se neustále poukazovalo na
to, že o bitvě není žádná zmínka v proslulé Lví kronice, nalezené,
jak všichni víte, za deštivé noci v igelitovém obalu na sedadle
v neosvětleném kupé, v okamžiku, kdy vlak zastavil na trati a kupé se
octlo před rozsvíceným oknem secesní vily ve Všenorech, jehož světlo se
lesklo na mokrém listí v tmavé zahradě. Je opravdu s podivem, že
vědcům, kteří projevili takovou hyperkritičnost vůči pramenným
materiálům, nepřipadalo zvláštní, že k nálezu kroniky došlo zrovna
před vilou, v jejímž okně byl vidět na zdi kus potemnělého obrazu, na
kterém bylo možné rozeznat postavy faunů tančících v háji. Zdá se, že
si nikdo z historiků nevšiml, že drobný předmět, namalovaný v trávě
pod břízkou, je nápadně podobný rýžovému kartáči, jaký se dodnes
používá v lázních-chrámu, kde jednoho večera kněz řekl do oblaků
páry převalujících se nad vanami: ,V bufetu ve vzdáleném městě na
černé tabuli s názvy a cenami jídel je napsaný křídou poslední vzkaz
Pána okrajů, varování před tím, co do našeho prostoru vydechují
zčernalé vnitřky váz. Tento dech, praví Pán okrajů, rozleptá stará
souhvězdí. Nezapomínejte také na nedočkavá a hbitá klepeta strojů,
číhající za dlouhými zdmi ve smíchovských ulicích. Nirvána nenahradí
promenádní koncert.‘ Nezáleží na tom, že podobnost barevného tvaru na
obraze s kartáčem byla, jak se později ukázalo, náhodná (ve skutečnosti
se jednalo o zobrazení žampionu, ne-li o skvrnu od latexu). A připomeňme
ještě jednu věc: písmeno F, kterým začíná slovo faun, má v písmu
našich sousedů podobu svislé tyče s dvěma příčkami, vodorovně z ní
vyrůstajícími v jejím prostředku a na vrcholu, tedy přesnou podobu oné
konstrukce na kraji města, z níž neklidný lžiprimátor každý večer
vyhlížel – stoje na dolní příčce a opíraje triedr o horní –
průvod žen, který se měl pokusit donést do města stříbrné vlky
s rubínovýma očima a rozestavit je za dlouhými záclonami v ložnicích.
Viděl však tenkrát jen vzdálená světla automobilů na dálnici, chladný
zářící náhrdelník. Je to všechno opravdu jen náhoda? Situace se
radikálně změnila, když nastoupila mladá generace historiků, nezatížená
pozitivistickými předsudky. Nejnovější bádání, zejména poslední
významné objevy v oboru archeologie zásuvek, svědčí zcela jednoznačně
nejenom o tom, že se bitva skutečně konala, ale jak se zdá, dokonce
i o tom, že dosud trvá. Zlaté pomníky jejích hrdinů zasvítí z hloubky
zrcadla v tmavém koutě pokoje, když na ně dopadne zvolna se otáčející
světlo majáku. Když jdou obyvatelé bytů v noci tmavou předsíní na
záchod, spočine někdy jejich noha na kolébajícím se pontonu: málokdo se
odváží vydat se po vratkém pontonovém mostě do tmy, i když mnozí
vědí, že na jeho konci by směli zapomenout svá jména a dotknout se čelem
chladného kovu potrubí, ve kterém teče mléko zoufalých zvířat do
fantastických měst na pobřeží. V noci zahlédnou postavu v maskovacím
obleku, na kterém je vzorek perského koberce, jak přískoky přebíhá
ložnici, nacházejí šňůry polních telefonů pod postelí, v tmavém
koutě pokoje se táhne zákop, při večeři se nad ním lesknou číhavé
oči. Nějaké dítě řekne: ,V koutě něco je, půjdu se tam podívat,‘
ale rodiče je rychle okřiknou: ,Od jídla se nevstává!‘, všichni se bojí
vzít na vědomí válku, která se vede v koutech, i když tuší, že jejich
byt se nachází uprostřed bitevního pole, v zapomenutém Slavkově vnitřků
domů. Vojáci dešifrují tapety, navzdory konvencím se vede nelítostná
gramatická válka, jedovatá hudba zní skoro bez přestávky: jsou slyšet
i ledové violy, jejichž používání humanitární pakty přísně
zakazují. Skupině záškodníků se podařilo dopsat do souboru mýtů
protivníka novou postavu: démona s jelením parožím na hlavě. Někteří
přišli s podivným návrhem, aby se vojákům i štábu oznámilo, kdo je
nepřítel a kdo je spojenec, ale tato novota nenašla větší odezvu: jedni
tvrdili, že kdo je nepřítel a kdo je spojenec, se nedá poznat, a druzí, že
mezi tím neexistuje žádný rozdíl, a není tedy co poznávat. Četa
dobrovolníků opatrně prohlíží stránku po stránce silnou knihu, přesto
však zahlédnou příliš pozdě pohlednici ze Salzburgu, vloženou mezi
stránky 346 a 347; píše se na ní o lhostejném chladu pudinků, jímž
končí, nikoliv nešťastně, pokusy o napsání reportáže o zrodu nového
božstva v parcích. Padlí mdle bloudí v erebu skříní; když dojde
k invazi v předsíních, na nočních plážích, někteří z nich se opět
připletou do bojů, znovu zahynou a octnou se v ještě vzdálenějším
zásvětí, kde na nekonečných soumračných pláních vlnících se trav
stojí bílé lokomotivy z alabastru. Nelítostné boje muže proti muži se
vedou v omamné džungli šatníků, nikdo neví, za jakým visícím oblekem
vyrazí nabroušená čepel. Vojáci, kteří tu mezi kabáty setrvávají
dlouhé měsíce, nakonec už sami vypadají víc jako kabáty než jako lidé,
také jejich myšlenky se už více podobají myšlenkám kabátů (například
celé hodiny myslí na město, kde jsou domy, pomníky a pouliční lucerny na
pružinách a po jehož ulicích se prochází osamělý poník); pak se
stává, že majitel bytu si omylem v zamyšlení oblékne některého
z vojáků a vyjde v něm na ulici. Voják se tím cítí uražen a chce
střílet, ale z jeho měkké pušky vypadávají jen zhadrovatělé koule,
které se kutálejí po chodníku, kde do nich klovou holubi. Tragický omyl
rozpozná profesionálním okem až šatnářka v kavárně; hned je jí
jasné, o co se jedná: musí se mít neustále na pozoru, protože jí pořád
nosí do šatny místo kabátů vojáky a jiné bytosti, které z nějakého
důvodu, ať náboženského nebo gastronomického (omamně sladké plody
dozrávající na podzim na klopách sak!), přesídlily do skříně a postupem
času zkabátovatěly, ví, že kdyby podlehla chvilkové nepozornosti a
pověsila nepravý kabát do šatny, mohly by pod jeho vlivem začít poněkud
ožívat i pravé kabáty, potom by se rozlézaly po kavárně a lezly by
i ven na ulici, šatnářka by je musela honit a neměla by čas psát esej
o gnoseologických dunách, je totiž moudrou ženou, k níž chodili na
konsultaci nejvýznamnější moderní filosofové, když nevěděli, jak dál;
říkala jim: ,Ve filosofické knize je z metafyzického hlediska
nejdůležitější typ písma, kterým je kniha vytištěna, tloušťka či
hubenost písmen nebo tvar jejich patek (drápků, kterými se písmena
zasekávají do očí) nesou nejpodstatnější sdělení o kosmu‘ – a
filosofové žasli nad hloubkou a originalitou jejích myšlenek. Teď už
šatnářky odešly do tajného Grónska na druhém konci šaten, kde
v pevnostech bloudí i mnozí padlí z války v nitru domů – uctěme
dnes, den před Velkou rybí slavností a nedaleko od míst, kde se bude konat,
jejich památku naším tradičním způsobem.“ Všichni posluchači vyndali
z tašek dřevěné skříňky, položili je před sebe na stůl a odklopili
z nich víko. Ozvalo se šramocení, ze skříněk vystrčily hlavu lasičky,
opřely se tlapkami o okraj přední stěny skříňky a začaly syčet. Lidé
se postavili do pozoru. Vstal jsem také. Přestože v posluchárně nebylo moc
vidět, ti, co stáli vedle mne, si brzy všimli, že přede mnou nesyčí
žádné zvíře. Místností se šířil pohoršený šepot, za chvíli se na
mne dívala celá posluchárna. Postavil jsem na stůl tašku a začal jsem
nervózně předstírat, že v ní hledám skříňku s lasičkou, ale pak
jsem raději skočil ke dveřím a vyběhl z místnosti. Utíkal jsem po
dlouhé tmavé chodbě, na jejím konci jsem se ohlédl a uviděl jsem, jak se
dveře posluchárny pootevřely, jak se z nich vyvalil houf lasiček a pustil
se za mnou. Běžel jsem tmou a slyšel za sebou tiché pleskání mnoha
nožiček po kamenné podlaze. To je dobré, myslel jsem si, pět let jsem
chodil po těchto chodbách, někteří z mých někdejších spolužáků tady
ve dne vyučují, a mne tu za noci honí po chodbách zvířátka. Na schodech
jsem získal náskok, vyběhl jsem ven, ale ještě když jsem běžel
podloubím, opřely se lasičky do dveří, otevřely si je a už se zase
řítily za mnou. Utíkal jsem Kaprovou ulicí, před osvětlenou výlohou
knihkupectví na rohu Žatecké ulice udělaly lasičky obchvat a uzavřely
kolem mne kruh. Nezaútočily na mne, ale kdykoliv jsem se pokoušel
obklíčení prorazit, kousla mě vždycky některá bolestivě do nohy. Za
chvíli přiběhly od filosofické fakulty další dvě lasičky. Nešlo jim to
tak rychle, protože byly navlečené do jakýchsi postrojů a táhly za sebou
malé sáňky; na sáňkách stála televize, na níž byla připevněná
videokamera. Na obrazovce se šklebil obličej muže, který přednášel
v tmavé posluchárně. Když se sáňky zastavily, řekl výsměšným tónem:
„Staré přísloví říká: ,V létající katedrále lasičku
neusmažíš‘ – kdybys jen trochu přemýšlel o smyslu těchto slov,
nemusel ses teď octnout v tak zahanbující situaci, v situaci, jež možná
jednou poskytne námět pro monumentální sousoší, které bude zobrazovat
tebe, lasičky a sáňky s televizí a které bude umístěné na vrcholu
útesu nad oceánem: obrazovka televizoru, která bude mít úhlopříčku deset
metrů, bude za noci svítit jako maják vzdáleným lodím, jejichž posádku
dnes už z větší části tvoří mořské obludy, neboť sehnat námořníky
je čím dál těžší, nemohou si zvyknout na zásadu, která se teď hodně
proklamuje, totiž že lodě v podstatě nemají vyhledávat moře, ale mají
si je spíš brát s sebou. Jeden z námořníků mi nedávno v důvěrném
rozhovoru řekl: ,Dobře rozumím tomu, že je nezbytné, abychom s sebou
přemisťovali své zahrady, i s altány a spletitým křovím, ale vozit
s sebou vlastní moře? To je, jako bychom chtěli posnídat monadologii už
v šest ráno, kdy je přes zeď slyšet tiché vrzání, jak se ve výtahu
o sebe otírají tvrdé krovky žen.‘“ Vtom jsem za sebou uslyšel
funění. Otočil jsem se a uviděl jsem, jak od Staroměstského náměstí
přibíhají další dvě lasičky; také ony byly zapřažené do sáněk, na
kterých nadskakovala televize s videokamerou. Doběhly k nám a zastavily tak
prudce, že rozjeté sáně do nich zezadu strčily, až lasičky upadly tlamou
do sněhu. Na obrazovce jejich televizoru se mračila jiná tvář; byla to
tvář muže, který měl kázání v podzemním chrámu. Oba televizory stály
proti sobě, jejich svit se rozléval po špinavém sněhu. Kněz se otočil na
přednášejícího: „Jak si to představujete, vážený? Všichni
připravují zítřejší slavnost, nevědí kam dřív, a vy se tu bavíte!
Stroje mají zase vize, mniši fasovali aspik, ve kterém nejsou žádní
motýli, po kobercích lezou želvy, které mají diamantovými písmeny
vysázené do krunýřů blasfemické nápisy, nikdo nerozmrazil anděla noci, a
vy si tu povídáte o námořnících a mořských obludách! Zapomněl jste
asi na doby, kdy jste sám byl ještě mořskou obludou a kdy jste v čele
gangu utopenců za nocí vykrádal kiosky na pobřeží.“ Ale historik se
nedal zastrašit. „Těší mě, že jste si na mne vzpomněl,“ řekl
kousavě, „je to myslím poprvé od doby, kdy jsem vám zachránil život,
když jste v depresi chtěl sníst rostliny vyrůstající ze zapomenutých
klaviatur.“ „Co to žvaníte za nesmysly?!“ vybuchl kněz. „Klaviatury
byly dávno zamrzlé v ledu, hudby se ujala noc a lehké, vlající
draperie.“ Z televizorů se začaly ozývat výčitky a nadávky. Obě
dvojice lasiček zapřažených do sáněk na sebe přitom cenily zuby a
syčely. Výhrůžně se k sobě blížily a táhly za sebou televizory.
V jediném okamžiku se na sebe vrhly a zahryzly se do sebe, televize se
překotily do sněhu. Ostatní lasičky nevydržely nečinně přihlížet,
rozdělily se na dva tábory, jedny se přidaly ke knězovým zvířatům a
druhé k historikovým; nakonec se ve sněhu převalovala nepřehledná změť
chlupatých tělíček, kousajících a kňučících. Když jsem viděl, že si
mě už nikdo nevšímá, odešel jsem Žateckou ulicí.
7. kapitola SLAVNOST
Příští noc jsem chodil po Starém Městě; doufal jsem, že někde narazím
na slavnost, kvůli které se hádali historik s knězem na obrazovkách
televizorů. Pařížskou třídou jsem došel na Staroměstské náměstí.
Nesvítila tu žádná lampa, okna všech domů byla tmavá. Přecházel jsem
napříč náměstím, v tichu bylo slyšet jen křupání sněhu pod mými
botami. Když jsem se blížil k Týnské škole, uviděl jsem, jak se přede
mnou z ústí Celetné ulice pomalu a drkotavě vysouvá cosi velkého a
průhledného. Uskočil jsem stranou a schoval se v neproniknutelné tmě
podloubí. Když sunoucí se povylezlo trochu víc, poznal jsem, že je to jedno
z velkých skleněných sousoší, která zářila v kaplích podzemního
chrámu; sousoší zobrazovalo hrdinu objímajícího se s mladou dívkou
u štíhlého sloupu, ke kterému byla přivázaná želva, z jejíhož
krunýře vyrůstaly dlouhé ostré bodliny, na ostnech bylo nabodnuto tělo
muže v drahocenném rouchu, s jeho čela se skutálela koruna posázená
drahokamy a ležela na zemi vedle lhostejné želví tlamy. Sousoší stálo na
velkých saních; světélkující ryby, zneklidněné otřesy, proplouvaly
zmateně z jedné skleněné postavy do druhé. Za chvíli se objevila
i skupinka lidí, kteří sáně tlačili: všichni měli na tvářích černé
škrabošky se zašpičatělými, nezvykle protaženými a nahoru zahnutými
okraji, které trčely daleko do stran a byly zakončené stříbrnými hroty.
Kolem pasu měly maškary několikrát omotanou červenou šňůru se střapci
na obou koncích, které byly vepředu uvázány do uzlu; za každou šňůrou
byl zastrčený samostříl a těžké kladivo. Za první sochou se hned sunula
další, ta zobrazovala muže klečícího na jednom koleně a upřeně
hledícího do nitra obrovského lesklého krystalu. Třetí sousoší
zachycovalo dramatický moment souboje: jeden z bojujících upadl na zem a
upustil meč a druhý se rozpřáhl, aby mu zasadil poslední ránu, zabránil
mu v tom však jakýsi podivný anděl s psí hlavou, který se střemhlav
snesl shůry a ještě za letu se mu zahryzl do paže. Když sáně zatáčely
na náměstí, zavadilo skleněné chodidlo anděla o rohový dům a prasklo,
z praskliny začal téct pramínek vody, který brzy zmrzl v rampouch.
Postupně přijelo na náměstí všech třináct soch-akvárií, maškary je
sestavily na sněhu mezi Týnským chrámem a radnicí do kruhu.
Světélkující živočichové plovoucí uvnitř soch osvětlovali sníh
bledým a neklidným světlem, rybí záře se míhala i na fasádách domů.
Nad kruhem skleněných, přeludně zářících soch se tyčila temná
radniční věž. Skupina maškar začala předvádět uprostřed kruhu soch
němou pašijovou hru o utrpení, smrti a vzkříšení jakéhosi mladého a
krutého boha. Nerozuměl jsem úplně, co znamenají exaltovaná gesta herců,
ale připadalo mi, že hra vypráví o cestě džunglí, o bloudění
rušnými přístavy a malátnými nádvořími paláců ve žhavém poledním
slunci, o zoufalství ve večerních zahradách. V okamžiku, kdy na horkém
mramoru nábřeží, u kterého tiše řinčely řetězy galéry, kusy těla
roztrhaného tygrem srostly a dosud zmatená duše, představovaná ženou
v liščím kožíšku, se vrátila z podsvětí, propukly všechny maškary
v jásot, vrhly se na sochy a začaly je rozbíjet kladivy. Mocnými proudy
vystříkla voda, do sněhu dopadly skleněné střepy a s nimi ryby a
mořští živočichové. Naplněni děsem sebou mrskali ve sněhu, snažili se
uprchnout, ale postavy v černých maskách teď vytáhly samostříly a
střílely po zmítajících se tělech kovovými harpunami na tenkých pevných
lanech, byly slyšet rozjařené výkřiky lovců, drnčení lan napínajících
se do oblouků a zvuky pleskajících se rybích těl. Zděšený tuňák se
domrskal na Husův pomník a skryl se mezi kamennými postavami, ale i tam jej
dostihl ostrý hrot harpuny. Jakási skvrnitá ryba se blízko mne namáhavě
soukala do okapu a chrastila uvnitř ploutvemi. Někteří živočichové se
snažili zachránit tím, že se zavrtali do sněhu: ze sněhu vyčnívaly jako
snové rostliny chvějící se ocasní ploutve ryb, svíjející se chapadla
chobotnic a průsvitná, vlnící se ramena medúz. Na několika místech sníh
tajemně zářil: to bylo tam, kde se pomocí ploutví do sněhu zahrabaly
světélkující ryby. Účastníci slavnosti na zářící skvrny na sněhu
stříleli; po výstřelu světlo pohaslo, na povrch začala zespodu prosakovat
tmavá krev. Chobotnice šplhala po fasádě paláce Kinských, zachycovala se
chapadly výčnělků rokokových ornamentů, už byla na střeše a soukala se
do vikýře, když jejím tělem projela harpuna; zvíře se skutálelo po
šikmé střeše a dopadlo na náměstí, ještě dlouho se za ním se střechy
sypal sníh. Některým rybám se však nakonec přece jen podařilo utéci,
zahlédl jsem i velkého žraloka, jak mizí v Železné ulici; pohyboval se
ve sněhu tak, že smršťoval a zase natahoval tělo jako housenka. Za nějaký
čas se krvavý rej utišil. Lidé v maskách sesbírali mrtvé ryby do
síťovek a odešli s nimi směrem ke Kaprově ulici. Náměstí bylo zase
opuštěné a tiché. Vystoupil jsem z podloubí, chodil jsem sám po sněhu
prosáklém krví. Zahlédl jsem, že nedaleko ode mne se sníh hýbe: po
prázdném náměstí zmateně a v šoku bloudil velký rejnok, pohyboval se
vlněním plochého těla a vířil přitom sníh. Šel jsem za účastníky
slavnosti; cestu mi ukazovaly krvavé skvrny na sněhu. Setkal jsem se s lovci
ryb opět na Mariánském náměstí, už sundali škrabošky a odmotali
červené šňůry, po jejich rozjařenosti už nebylo ani stopy. Klidně a
ukázněně stáli v dlouhé a klikaté frontě a drželi v rukách síťovky
s mrtvými rybami. Nebylo vidět, na co vlastně čekají; přesto jsem se
postavil na konec pomalu postupující řady. Ukázalo se, že stojíme ve
frontě na lyžařský vlek. O zeď Klementina se opíraly desítky párů
lyží: každý, kdo čekal ve frontě, dostal jeden pár; když si lyže
připjal, chytil se kotvy, která přijela z úzké Seminářské ulice, opřel
se o ni a zmizel v tmavém ústí uličky. Také já jsem si připevnil lyže
řemínky, když na mne přišla řada, a opřel jsem se o kotvu. Lano se
napjalo a trhlo sebou, lyže se daly do pohybu, rozjely se vyježděnou stopou.
Na konci krátké a zakřivené Seminářské uličky vlek zahnul postranním
vchodem do Klementina, projel jsem zvolna dvěma nádvořími (stopa vedla tak
blízko sochy studenta bránícího Prahu proti Švédům, že jsem si
o kamenný podstavec odřel hranu lyže), otevřenou brankou jsem se dostal na
Křižovnické náměstí, kde mě oslnila světla pozdního taxíku, uslyšel
jsem skřípání brzd. Potom mě kotva táhla pod klenbou mostecké věže na
Karlův most; po rovné stopě, vyježděné těmi, co jeli přede mnou, jsem se
pomalu sunul podél zasněžených soch. Na petřínském svahu prosvítal mezi
tmavými stromy sníh, bylo ticho, jen ve chvílích, kdy jsem projížděl
kolem lehkých, narychlo smontovaných sloupů konstrukce vleku, se nade mnou
ozývalo zacvakání a skoro neslyšně skřípaly houpající se prázdné
kotvy, které se vynořovaly ze tmy a vracely se opačným směrem. Vlek mě
táhl Mosteckou ulicí a přes pusté Malostranské náměstí se zaparkovanými
tmavými automobily, stoupal jsem Nerudovou ulicí podél zavřených bran
paláců, potom vlek zabočil do průjezdu, tiše jsem klouzal labyrintem
těsných dvorků, kolem popelnic a hromad beden z překližky, kotva mě
táhla vzhůru po studených a vlhce páchnoucích schodištích domů,
osvětlených osamělou žárovkou. Temnými úvozy jsem projel do předsíní,
vykřikl jsem, když proti mně vyvstala postava, ale byl to jen můj odraz ve
velkém zrcadle nad botníkem, projížděl jsem kouty ložnic, kde na
postelích oddechovali spící. Muž a mladá dívka se milovali na širokém
bílém lůžku, dívka uslyšela šramocení, otočila ke mně hlavu a mlčky
se mi dívala do očí, než jsem zmizel za skříní. Jel jsem zapíraným
meziprostorem mezi byty, poznal jsem, že byty jsou navzájem spojené tajnými
stezkami a průsmyky, které vedou za nábytkem, otevřela se složitá spleť
silnic, tunelů, kupeckých cest vinoucích se v hloubce domu, v prostoru,
který se nám nepodařilo ovládnout a začlenit do našeho světa, a tak jsme
raději popřeli jeho existenci – naše tupá arogance vůči těm tichým
prostorům se nám zle vymstí, až nás jednou zářící zvířata vyženou
z našich bytů a až budeme muset bloudit těmito temnými cestami. Poznal
jsem, že byty jsou daleko větší, než se domníváme, že obývaný a
známý prostor tvoří jen jejich malou část, že do celku bytu patří
vlhké kamenné sály, jejichž zdi jsou pokryté ponurými freskami, rajské
dvory zarostlé bujnou vegetací a atria, v jejichž středu vysoko stříká
chladná voda fontány. Utajené prostory jsou s obývanou částí bytu
spojeny zamaskovanými průchody v koutech a za skříněmi, ale obvykle do
nich po celý život nevkročíme – a přece cítíme, že rozhodnutí,
v nichž se proměňuje a obnovuje náš život, uzrávají v dechu, který
vane z těchto zapřených míst. Otevřenými vraty domu jsem vyjel
z bludiště bytů a chodeb na dolním konci pohořeleckého náměstí.
Uviděl jsem tu znovu účastníky slavnosti. Už si odepjali lyže, postávali
v hloučcích a drželi v rukou papírové kelímky, ze kterých stoupala
pára. Lano vleku vedlo do dveří kaple, která stála na horním konci
náměstí; vedle kaple se nadouvaly ve větru bílé plátěné stěny velkého
stanu. Otevřenými dveřmi mě kotva dotáhla do kaple. Byla tmavá a
připomínala spíš než sakrální stavbu nákladní vagon; na jejím konci se
v přítmí rýsoval oltář, před ním se s tichým pravidelným skřípotem
otáčela točna vleku. Oltář se bledě leskl; když jsem přijel blíž,
uviděl jsem, že je zasypaný rybími těly, ryb bylo tolik, že přepadávaly
na zem, chvílemi se některé tělo ještě zazmítalo na podlaze, aby
vzápětí nato zase znehybnělo. Když jsem se přiblížil k točně, odhodil
jsem kotvu a vyjel ven z kaple. Hned mi někdo zezadu poklepal na rameno.
Otočil jsem se a uviděl jsem za sebou vousatého muže v dlouhém šedivém
kabátě, poznal jsem, že je to jeden z dvojice, která odnesla mého
známého z Malostranské kavárny na nosítkách do mramorové tramvaje.
Dělal tu asi pořadatele, protože měl na rukávu přišpendlenou pásku, na
které byla namalovaná piraňa s vyceněnými zuby. „Jak to, že jste
přijel bez ryby?“ zeptal se ponuře. Proč po mně pořád chtějí, abych
s sebou nosil nějaká zvířata? „Bohužel na mne v jedné předsíni
skočil pes, vyrval mi rybu z ruky a utekl s ní,“ řekl jsem. „Budete
muset jít na chvilku se mnou,“ řekl muž ledovým hlasem. Uchopil mě pevně
pod paží a táhl mě mezi hloučky lidí k bílému stanu; sunul jsem se
vedle něho nemotorně do svahu na podklouzávajících lyžích. Uprostřed
stanu svítila lampa a promítala na přední plátěnou stěnu stínové
profily dvou postav. Jedna seděla klidně za stolem a něco psala, druhá, na
které byla nápadná špičatá bradka, stála před stolem a všelijak se
ukláněla, kroutila a kývala. Přes tenké plátno byl slyšet jejich
rozhovor. Kroutící se a uklánějící úpěl: „Musíte mi odpustit,
Eminence, mé chování bylo strašné, nezodpovědné, neomluvitelné,
odmlouval jsem vám, nehorázně jsem tvrdil, že jsem vám zachránil život;
samozřejmě že vím, za co jsem vám vděčen – když jsem se s vámi
seznámil, byl jsem jen prostý mořský živočich a o životě na souši jsem
nevěděl nic, přemýšlel jsem víc žábrami než hlavou, stýkal jsem se
s utopenci a podobnou verbeží a nebyl jsem o nic lepší než oni, kde bych
dneska byl, nebýt vás, to vy jste mě vytáhl z mravního bahna a vymotal mě
z chaluh…“ „Dobrá, dobrá, promluvíme si o tom později,“ rozmrzele
ho odbýval sedící stín. Zlý pořadatel mě pořád jednou rukou pevně
držel, druhou rozepnul knoflíky na lemu dvou okrajů rozstřiženého plátna
(byly to knoflíky potažené bílými nitěmi, jaké se přišívají na
povlaky peřin a polštářů) a vtáhl mě do stanu. Uviděl jsem, že postava,
která se svíjela před stolem, je noční přednášející z filosofické
fakulty a sedící postava muž, který kázal v podzemním chrámu o návratu
nestvůr a který přednášejícímu nadával v televizi zářící na sněhu
v tmavé Kaprově ulici. „Co je?“ zeptal se sedící otráveně, když nás
uviděl ve vchodu do stanu. „Zase někdo používal zakázané slovesné
časy? Dejte mi s tím pokoj, víte dobře, že se stejně mají brzy všechny
zbývající časy povolit, nebo alespoň čas bílých oblud a čas džungle.
Vždyť ten zákaz byl naprostý nesmysl; dávno už je každému jasné, že
všechny slovesné koncovky jsou úplně neškodné a se zlou hudbou, která
ničí lesklé stroje, nemají nic společného.“ Zdálo se, že se můj
průvodce najednou stydí říci, proč mě přivedl. „On… neměl rybu,“
vypravil ze sebe nakonec tiše se sklopenýma očima a zrudl. Historik se
zapotácel a musel se opřít o hranu stolu. Zřejmě mě poznal, protože si
pro sebe zdrceně šeptal: „Žádná lasička, žádná ryba, nic. Nic, vůbec
nic.“ Jeho šepot se změnil v tiché vzlyky, do jeho tváře, zkřivené
bolestí, jako by se vracely rysy mořského zvířete, kterým býval, oči se
vyboulily a víčka strnula, ústa se zakulatila, za chvíli jsem měl dojem,
že se na mne dívá velká ryba. Zato na sedícího kněze obžaloba nijak
zvlášť nezapůsobila. Jenom odložil pero a mlčky se na mne díval,
pobaveně a se zlým úsměvem. Začal jsem litovat, že jsem knihu ve fialové
vazbě nenechal stát v antikvariátu na polici. Pořadatel upadal do pořád
větších rozpaků, chvěl se a pozoroval špičky svých bot. Ucítil jsem,
že jeho sevření povolilo; vytrhl jsem se mu a vyjel jsem ze stanu, kličkoval
jsem na lyžích mezi hloučky lovců ryb, za chvíli jsem byl u ústí Úvozu
a už jsem se v hlubokém předklonu řítil dolů; abych zmátl
pronásledovatele, zahnul jsem napravo do temné Strahovské zahrady a
sjížděl jsem po zasněženém svahu. Zastavil jsem se mezi stromy a podíval
se nahoru, ale nikde se nic nehýbalo, ticho noci nerušil žádný zvuk.
8. kapitola BISTRO NA POHOŘELCI
Je možné, že v naší těsné blízkosti existuje svět, který tak
překypuje podivným životem, který tu snad byl dříve než naše město a
o kterém přitom vůbec nevíme? Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím
víc jsem připouštěl, že to docela dobře možné je, že to odpovídá
našemu způsobu života, tomu, jak žijeme uvnitř vymezených kruhů, které
se bojíme opustit. Cítíme úzkost z temné hudby, která se ozývá
z druhé strany hranice a která rozleptává náš řád, máme strach
z toho, co se rýsuje v přítmí koutů, nevíme, jestli to jsou rozbité,
rozpadající se tvary našeho světa, nebo zárodky nové fauny, která jednou
promění města ve své loviště, předvoj armády monster, která číhavě
pomalu táhne našimi byty. Proto raději nevidíme tvary, které se zrodily na
druhé straně, a neslyšíme zvuky, které v noci znějí za zdmi, skutečné
je pro nás jen to, co vrostlo do našeho světa, co se spojuje s ostatními
věcmi a událostmi v těch několika hrách, jež monotónně opakujeme a
o jejichž vnitřních souvislostech mluvíme jako o příčině, důvodu,
smyslu; tyto hry vytvářející tkáň našeho světa nejsou o nic méně
podivné a děsivé než noční slavnosti skleněných soch, a jestli se na ně
někdo dívá z druhé strany, kupříkladu mezerami mezi knihami v naší
knihovně, zakouší asi stejné pocity znepokojivého úžasu nad fascinující
a tíživou rituálností, jaké vyvstávaly ve mně, když jsem ze tmy
podloubí sledoval rybí slavnost. „Jaká úžasná monstra!“ šeptá při
pohledu na nás s úzkostí a temným obdivem. Náš svět, do kterého jsme se
uzavřeli, je přitom tak úzký; i uvnitř prostoru, který pokládáme za
své vlastnictví, jsou místa, která se vymykají naší moci, doupata, ve
kterých se usídlila zvířata, jejichž domov je ve tmě za hranicí. Známe
zvláštní nevolnost, jež se nás zmocňuje, když se setkáváme
s odvrácenými stranami věcí a s jejich vnitřními dutinami, které
odmítají vstupovat do našich her: když při úklidu odstrčíme skříň a
najednou se díváme na ironicky lhostejnou tvář její zadní stěny,
zahleděnou do jakýchsi temných komnat, jež se zrcadlí na jejím povrchu,
když odšroubujeme kryt televizoru a přejíždíme prstem po změti drátků,
když vlezeme pod postel pro zakutálenou tužku a náhle se octneme v tajemné
jeskyni, jejíž stěny jsou pokryty magickými, zachvívajícími se chuchvalci
prachu, v jeskyni, kde pomalu uzrává cosi zlého, co jednoho tichého
odpoledne vyleze na světlo. Existuje pro nás jen to, co se včleňuje do her,
které hrajeme: není divu, že nic nevíme o světě, který se prostírá za
okrajem prostoru těchto her; asi bychom si jej nevšimli, ani kdyby pořádal
své slavnosti přímo uprostřed našeho denního shonu. Vzpomínal jsem, jak
mi vědecký pracovník v univerzitní knihovně tvrdil, že to, co žije za
hranicí, nemůžeme uvidět, protože jsoucna odtamtud se sytí z jiného
pramene smyslu, a unikají tak našemu pohledu. Ale stále víc jsem nabýval
dojmu, že tato neviditelnost je spíš důsledkem toho, jak dokonale se nám
podařilo zkrotit náš pohled, jak úzký výběh jsme mu vykázali.
Přísnost, s jakou omezujeme cesty svého oka, spíš svědčí o tom, že
jsme si vědomi, že náš pohled monstrům okrajů temně rozumí a že máme
strach, aby se nesetkal se známými příšerami, nenavázal s nimi rozhovor a
nerozpomněl se přitom na staré přátelství a zapomenutou společnou řeč.
Ráno příštího dne jsem se vypravil na Pohořelec, abych se podíval, co tu
zbylo po nočních událostech, nesetkal jsem se však s ničím, co by
svědčilo o tom, že tu ještě před několika hodinami stála kaple, stan a
lyžařský vlek, neobjevil jsem žádnou věc, která by nebyla pevně
zasazená do skloubeného světa dne. Malé náměstí bylo v tuto denní dobu
téměř pusté, turisté, kteří je zanedlouho zaplaví, dosud snídali
v hotelích dole ve městě. Foukal tu ostrý ledový vítr vyvýšených
prostranství, ve zmrzlých závějích stály opuštěné automobily s tvrdým
sněhem na střechách. Bistro s velkým oknem už bylo otevřené; dostal jsem
chuť na horkou kávu, a tak jsem vešel dovnitř. Octl jsem se v úzké a
protáhlé místnosti, přední část zalévalo tichým světlem okno,
obrácené k zasněženému náměstí, vzadu nad barovým pultem svítily do
přítmí obrázky, na nichž byly písečné pláže a orosené sklenice.
U malého stolku seděly naproti sobě dvě staré paní, které zřejmě
bydlely v okolí a přišly si sem vypít ranní kávu. Posadil jsem se tam,
kde je mé místo v prostoru kaváren a bister: ke sklu okna, nabízejícího
chladné obrazy, za stolek, z jehož druhé strany na mne hleděla prázdná
židle jako tiché a chápavé zvíře. Díval jsem se z okna na náměstí,
náhle nade mnou zazněl příjemný mužský hlas, který se mne ptal na má
přání: číšník přišel k mému stolku tak tiše, že jsem ani nezaslechl
jeho kroky. Otočil jsem hlavu a podíval se zespodu na skloněnou tvář
číšníka, který se postavil těsně vedle mé židle. Uviděl jsem, že je
to muž, který sloužil mši v podzemním chrámu, muž, který v pojízdné
televizi spílal historikovi a před kterého mě v noci přivedla stráž,
protože jsem neměl rybu. Marně jsem tedy ujížděl nočními parky na
lyžích, pronásledující na mne mohl čekat v pohodlí bistra, popíjet
sladké barevné likéry, a přece jsem mu neunikl. Ale číšník-kněz se na
mne nevrhl, nezměnil svůj zdvořilý výraz, nenapřímil tělo sehnuté do
úslužného předklonu. Trochu zmateně jsem si objednal kávu, a číšník
odešel k barovému pultu. Kávu mi přinesla křehká paní v tmavých
šatech; když pokládala alpakový podnos s šálkem na stůl, připomněly mi
její ruce v dlouhých rukávech zvířátka, která obezřetně vylezla z nor
na denní světlo a jsou připravena při prvním podezřelém zašramocení
zase bleskurychle vběhnout dovnitř. Nedalo mi to a zeptal jsem se jí:
„Nemá váš číšník zálibu v nočních slavnostech?“ Šálek na
podnose, který žena stále držela v rukou, tiše zadrnčel. „Je to můj
muž,“ řekla stísněně. Ohlédla se k barovému pultu, a když viděla,
že číšník zmizel ve dveřích do kuchyně, řekla hlasem, ve kterém byla
slyšet jakási dlouho zrající úzkost: „Prosím, povězte mi, kde jste se
v noci s manželem setkal.“ Poprosil jsem ji, aby se posadila na prázdnou
židli k mému stolku, a vyprávěl jsem jí o petřínském chrámu,
o televizích v Kaprově ulici a o rybí slavnosti. Otočila tvář k oknu,
dívala se na bílé náměstí, po kterém se honili dva béžoví pudlové.
„Nevím, co mám dělat,“ řekla nakonec. „Manžel je obyvatelem
nějakého neznámého města. Nikdy mi to neřekl, i když spolu žijeme už
dvacet šest let. Nepřiznal se mi ani v nejdůvěrnějších chvílích, a já
sama jsem se ho na to nikdy nezeptala. Ale pořád nacházím stopy druhého
města v koutech bytu a v hloubkách nábytku: sošky bůžků se zavilým
výrazem ve tváři, přístrojky ve tvaru ptáků a želv, které čas od času
bzučí a blikají červenými žárovkami zasazenými do očí, knihy
tištěné neznámým písmem, s duhově zářícími ilustracemi, na kterých
jsou chrámy v pralese a tygři. Když manžel večer odchází, vím, že jde
na nějakou temnou slavnost. O jeho městě nevím nic. Je to labyrint nor
obložených zlatem, nekonečný palác prostírající se ve skrytých
prostorách mezi byty, kruh jurt, které v noci vyrůstají na pláni, nebo
kolektivní halucinace? Nevím ani, jestli je manžel ve svém městě králem
nebo sluhou; myslím ale, že asi bude zaujímat nějaké významné postavení,
protože jsem několikrát našla noviny druhého města, ve kterých byla jeho
fotografie. Nikdy jsem v druhém městě nebyla, i když tuším, že je
blízko, na dosah ruky, za zdí. Někdy slyším v nočním tichu jeho hlasy,
vzdálené šumění jeho bulvárů, zvonění zvonů, koncerty na
promenádách. Myslím, že tam někde za zdí, v nepřiznaných prostorech
domu je nějaké utajené moře, někdy je slyšet houkání lodí a hlas
příboje narážejícího na skálu.“ Pil jsem pomalu kávu a naslouchal jsem
smutnému vyprávění, na zasněženém chodníku se objevily první skupinky
turistů, několik černých diplomatických vozů přejelo náměstí a zahnulo
k ministerstvu zahraničí. „Celý život jsem toužila po skutečném
domově, a zatím žiju v předsálí nesrozumitelného chrámu, jehož pachy
pronikají škvírami nábytku a prosakují všechny předměty. Jsou chvíle,
kdy se štítím sáhnout i na nejběžnější věc, připadá mi, že nám ji
kdosi jen na čas půjčil a že ji používáme k úplně jinému účelu,
než k jakému byla určena. Doufala jsem, zejména potom, co se nám narodila
dcera, že manžel na druhé město zapomene, že jeho život časem vroste do
života rodiny, že jeho místo v rodině pro něj přestane být rolí, kterou
odehraje, aby se vrátil do svého domova za zdmi… Ale pak jsem pochopila, že
druhé město poutá manžela přitažlivostí, která je silnější než
soudržnost rodiny. Nakonec jsem se smířila se samotou, utěšovala jsem se
tím, že mám dceru, která naštěstí nemá s druhým městem nic
společného, znám celý její život a myslím, že v něm nejsou žádné
temné kouty. Je hodná, studuje na pedagogické fakultě češtinu a tělocvik,
a když má volno, tak nám tu pomáhá… Ale v poslední době má úzkost
zase roste: mám pocit, že se mezi manželem a dcerou rodí jakési podivné
spiklenectví, jsou teď skoro pořád spolu, pořád si něco povídají.
Jednou jsem dceru přistihla, jak se dívá do knihy tištěné neznámým
písmem. Snad ji jen někde našla a otevřela náhodou. Snad není možné, aby
někdo, kdo se narodil v našem světě a žil tu dvacet let, jen tak
překročil hranici a stal se obyvatelem jiného prostoru, ale přesto teď
nemohu celé noci spát strachem…“ Otevřely se dveře do kuchyně a objevil
se v nich číšník, nesl podnos, na kterém ležely dva talíře s omeletami
ozdobenými šlehačkou. Šel hned ke starým dámám, ale měl jsem pocit, že
ve dveřích na zlomek vteřiny zašilhal k mému stolku. Jeho žena hned
zmlkla a vstala, věnovala se veselé a hlučné skupince hostů, která právě
vcházela do místnosti. Seděl jsem v bistru ještě nějaký čas, ale už na
mne nepromluvila a nevšímala si mě, ani tehdy ne, když byl její manžel
v kuchyni. Číšník chodil kolem mého stolku, omlouval se, že je v bistru
zima, protože ústřední topení nedokáže za takového mrazu vyhřát
místnost, vnutil mi jakési lepkavé kremrole, které vychvaloval jako
specialitu podniku. Jaké obličeje na sebe budeme dělat, až se opět setkáme
v noci? Jakými cestami, podél jakých zdí mě bude pronásledovat?
K jakému trestu mě odsoudí, až mě před něj zase předvede stráž?
Zamával jsem do hloubky místnosti účtenkou; zrovna v tu chvíli se
otevřely dveře a do bistra vpadla opálená dívka s černými vlnitými
vlasy, v pestré sportovní kombinéze ze silonu. Když uviděla mou ruku
s účtem, zavolala: „Já to vyinkasuju, mami, nemusíš sem chodit.“ „To
jsi hodná, Klárko,“ ozvalo se zezadu. Dívka vzala účtenku, dlouho
sčítala kávy a kremrole, spletla se a zasmála se tomu, nakonec se jí přece
jenom všechno podařilo spočítat, položila účtenku přede mne na stůl.
Pod sloupcem čísel bylo na papíru velkým, trochu dětským písmem napsáno:
„Jestli se chcete něco dozvědět o druhém městě a něco neobyčejného
uvidět, přijďte dnes ve tři hodiny v noci na ochoz zvonice chrámu svatého
Mikuláše na Malé Straně. Chrám bude otevřený.“ S kamennou tváří
jsem zaplatil, dívka vesele poděkovala za spropitné a odběhla dozadu
k rodičům. Vyšel jsem ven a dal jsem se na cestu dolů do města.
9. kapitola NA VĚŽI
Před třetí hodinou v noci jsem otevřel dveře mikulášského chrámu,
prošel jsem tmavou lodí a po točitých schodech jsem vystoupil na ochoz
zvonice. U zdi byly naváté vysoké závěje, také na kamenném zábradlí
ležel netknutý sníh. Nade mnou se tyčil Hrad, příkré střechy chrámu
svatého Víta se bledě a snově leskly ve světle oslnivého úplňku. Obloha
byla plná jasných hvězd. Hluboko dole leželo Malostranské náměstí, po
jeho mírném svahu se rozlévalo špinavě žluté světlo zářivek.
Náměstím projel taxík a zmizel v Tomášské ulici, pak už se nic
nepohnulo. Za chvíli se otevřela branka, která vedla ke schodišti, objevila
se v ní dívka z bistra, v hustě vycpané péřové bundě; bunda byla
rozepnutá, pod ní se na černém svetru zableskl perlový náhrdelník.
Opřela se o kamenné zábradlí, nad jejími tmavými vlasy svítila červená
světla petřínských vysílačů. „Bude se dole konat zase nějaká
slavnost?“ zeptal jsem se. Dívka neodpověděla, z její tváře
s hlubokými stíny pod obočím a pod lícními kostmi jsem nemohl vyčíst
žádný výraz. „Pro vás nebylo Dargúzovo svaté tělo rozsápáno
tygrem,“ promluvila náhle do nočního ticha tvrdým hlasem, plným
opovržení. „Pro vás nebloudil v horečce zpustlými parky a nevedl na
třpytivé mozaice chrámové podlahy dlouhé disputace se lstivými kněžími,
kteří se nad ním snažili zvítězit tím, že používali sylogismy,
jejichž středním členem byly nory slepých podzemních koní, a tím, že
soustavně rozptylovaly jeho pozornost, když všichni neustále ukazovali
prstem na vojsko deseti tisíc hnědých mumií v blyštících se brněních
ze zlata, které právě procházelo před otevřenými chrámovými dveřmi a
vířilo prach silnice. Proč strkáte nos do našich záležitostí? Pamatujte:
ten, kdo překročí hranici, se zaplete do zohýbaných drátů trčících
z věcí, jež pokládáte za rozbité a jež se ve skutečnosti vrátily ke
své pravé podobě, tak jak byla vyryta do povrchu skleněné hvězdy,
bloudící mezi souhvězdími. Kdo se bude chtít vetřít do našeho města,
nikdy se nevrátí, jeho tvář zmizí v proplétajícím se síťoví puklin
na starých zdech, jeho gesta se rozplynou v pohybech křoví kývajícího se
ve větru. Nemyslete si, že byste nám mohl svou troufalostí nějak uškodit.
Ale to, že jste se opovážil proniknout do hraničních oblastí našeho
města, je znesvěcením památky těch, kteří před pěti tisíci lety na
mýtině v pralese se studeným plamenem v očích povalili sochu
okřídleného psa a kteří se pak, jak tomu bývá, sami tak trochu stali
okřídlenými psy. Co tu chcete najít? I kdyby se vám podařilo proniknout
k fontánám na vnitřních nádvořích královského paláce a uslyšet
jejich šum, jemuž tak pozorně naslouchají naši filosofové, i kdybyste
procházel sály palácové knihovny a otevřely se před vámi těžké
folianty, na jejichž černých stránkách planou ohňová písmena, stejně
byste ničemu neporozuměl. Jak jste v tom vašem městě všichni tupí a
těžkopádní, zapomněli jste na svou prvotní řeč a myslíte si, že to, co
touto řečí tiše promlouvá, je němé, vidíte za hranicemi svého prostoru
jen chaos a zborcení a rozklad. Jste tak pilní a přičinliví, pořád něco
budujete, ale všechno vaše konání je jen horečnatým hledáním ztraceného
počátku, vaše stavby jsou zoufalými pokusy o obnovu zlatých chrámů a
paláců, jejichž tvary vám temně a naléhavě utkvívají na dně
paměti – a přitom se s úzkostí a odporem vyhýbáte jedinému prostoru,
kde byste se s živým a platným dědictvím toho, co hledáte, mohli setkat:
opovrhovaným okrajům. Netušíte, že děs, který vás na periferiích
vašeho světa přepadá, je počátkem slasti návratu, že zánik
v pralesích okrajů je zářivým znovuzrozením. Kdybyste si sedli
doprostřed smetiště nebo na skládku za městem a meditovali nad tvary,
které se obnažují pod rozpadajícími se a uhnívajícími maskami,
přiblížilo by vás to tajnému cíli vaší cesty daleko víc než zmateně
se otáčející kruh vašich plánů a naplnění.“ Zasmál jsem se. „Proč
pořád říkáte ,vy‘ a ,vaše město‘? Vím, že jste vyrůstala v našem
světě, ještě před rokem jste asi ani nevěděla, že nějaké druhé město
existuje.“ Dívka ke mně přistoupila blíž a usmála se na mne: „Slíbila
jsem vám, že uvidíte něco neobvyklého.“ Náhle se ke mně přitiskla ze
strany, ovinula mi zezadu jednu ruku kolem krku, druhou mi položila na rameno a
natáčela mě k ohbí, za kterým se ochoz ukrýval v černém stínu,
šeptala mi do ucha s tlumeným smíchem: „Je to tam, tam vzadu ve stínu.
Musíte jít kousek dál, ještě kousek.“ Opírala se o mne a postrkávala
mě k tmavé straně ochozu, přitom se pořád pro sebe tiše smála.
S bradou opřenou o mé rameno vesele říkala: „Copak, snad se nebojíte?
Chtěl jste přece prozkoumat naše město. Nedá se nic dělat, s prohlídkou
se musí začít na věži.“ Skutečně jsem cítil úzkost, z jejího zlého
veselí, z hluboké tmy za ohbím ochozu, z tušení, že blízko číhá
něco děsivého. Ale přesto jsem se vyprostil z jejího objetí, odstrčil
jsem ji a šel jsem sám k hranici tmavého stínu. Měla koneckonců pravdu,
vydal jsem se na průzkumnou výpravu do druhého města. Slyšel jsem za sebou
tichý smích. Došel jsem k rozhraní míst osvětlených měsíčním
světlem a neproniknutelné tmy. Cosi se ve tmě zvedlo ze sněhu a dopadlo na
mne. Těžké studené tělo bez rukou a nohou mě srazilo na sníh, lehlo si na
mne a drtilo mě svou vahou. Uviděl jsem nad sebou hlavu žraloka, s malýma
zlýma očkama po stranách, v rozevřené tlamě se v měsíčním světle
zableskly bělostné zuby. Marně jsem se pokoušel žraloka setřást. Chňapl
po mém rameni, ale podařilo se mi před jeho zuby ucuknout, a tak mi utrhl
jenom kus límce. Mlčky jsme spolu zápasili na sněhu, do očí mi svítil
oslnivý měsíc. V podkroví jednoho domu pode mnou se rozsvítilo okno,
viděl jsem, jak nějaký nespavec v pyžamu jde do kuchyně a zase zpět,
volal jsem o pomoc, ale nikdo kromě žraloka a zlé dívky mě neslyšel. Za
chvíli světlo zhaslo. Dívka ke mně po špičkách přistoupila blíž,
sklonila se nade mnou, až se její náhrdelník lehce dotkl mého čela,
tichým, téměř konejšivým hlasem mi říkala: „Celý život ses díval na
svět přes chladná skla, miloval jsi okna kaváren a vlaků, zasklené terasy
horských domů. Víme toho o tobě hodně. Za skly ses cítil bezpečně,
proč jsi opouštěl svůj úkryt, proč ses vydal na cestu do džungle? Ve
Slavii jen málokdy přepadne hosta žralok. Proč ses vypravil sám do cizího
města, kde o tebe nikdo nestojí? Teď žralok bude kutálet tvou ukousnutou
hlavu okolo ochozu věže a malé děti se o tobě v našich školách budou
učit říkanky a rozpočítadla.“ Otevřela se branka a objevil se v ní
číšník, dívka se pomalu narovnala a ustoupila stranou, aby se mohl podívat
na stav zápasu. Číšník se usmál a spokojeně přikývl. Dívka mě nechala
být, šla ke svému otci, ten ji objal a políbil na tvář. Viděl jsem
zespodu siluety jejich těl tisknoucích se k sobě před hvězdnou oblohou.
Zařekl jsem se, že jestli se mi nějakým zázrakem podaří sestoupit
s věže, už nikdy se od číšníka nenechám přemluvit, abych si koupil
jeho kremroli. Potom vzal číšník dceru za ruku a oba zmizeli v temném
otvoru otevřené branky. Zůstal jsem se žralokem sám na ochozu věže nad
spícím městem. Ještě dlouho jsme se rvali ve sněhu. Nedařilo se mi
žraloka setřást, a tak jsem se alespoň snažil zabránit, aby se dostal do
polohy, v jaké by mě mohl kousnout. Ale síly mě pozvolna opouštěly.
Zvíře to vycítilo a vzepjalo se ke konečnému úderu; v okamžiku, kdy
žralok vztyčil své mohutné tělo a široce rozevřel tlamu, aby se mu do ní
vešla má hlava, sebral jsem zbytky svých sil, vyskočil jsem a opřel jsem se
o něj, ve vratké pozici žralok ztratil rovnováhu a přepadl přes
zábradlí; jeho tělo padalo tmou a nabodlo se na vysoký kovový kříž,
který držela jedna z kamenných postav na atice mikulášského chrámu.
Viděl jsem, jak sebou zmítá ve smrtelné křeči a jak se tím nabodává
stále hlouběji na kov kříže. Po chvíli pohyby ustaly, prohnuté tělo
žraloka viselo na kříži jako vlajka noci. Dopotácel jsem se po schodech
dolů do chrámu, klesl jsem u paty jednoho sloupu na studenou podlahu a
okamžitě jsem usnul.
10. kapitola CHLAD SKEL
Ráno mě probudily hlasy turistů, vmísil jsem se mezi ně a vyšel jsem
nenápadně z chrámu. Venku byl mráz, obloha byla jasně modrá. Chodníky a
výlohy obchodů ještě ležely ve stínu, zatímco na vršky fasád a
zasněžené střechy svítilo stoupající slunce. Sešel jsem podél
chrámové zdi na dolní náměstí a podíval se vzhůru: vysoko nad hlavami
chodců se lesklo ve slunečních paprscích tělo žraloka, nabodnuté na
kříž. Nikdo z lidí, kteří chodili po náměstí, si mrtvého žraloka
nevšiml: pochopitelně, výšky jsme ze svého prostoru odřízli stejně jako
temné okraje. Co víme o tajemných krajinách fasád, které proplouvají nad
našimi hlavami jako zázračné ostrovy? Kdyby na střechách vyrostlo město
ze zlata, s chrámy a paláci, kdo by si toho všiml? Možná dítě, které
dosud nevstoupilo do úzké chodby smysluplného, jíž se náměsíčně
potácíme za svými obrazy, anebo poražený, který už z ní vystoupil,
protože se mu rozpadl poslední cíl, jehož přitažlivost tuto chodbu
vyhloubila: ten, kdo bloumá bez cíle v zářícím, obnoveném prostoru,
který rozevírá konečná prohra, možná náhle uvidí, že průčelí domů
jsou stránky knihy, do nichž je vepsaný vzkaz odešlých bohů, který jsme
celý život marně hledali. Šel jsem se nasnídat do mléčného baru
U hradeb. Seděl jsem na vysoké stoličce u jídelního pultu a ukrajoval
jsem palačinku s marmeládou. Ze všeho nejvíc jsem musel myslet na to, co mi
Klára na ochozu věže říkala o sklech. Nemohl jsem s ní ve všem úplně
souhlasit, škoda, že tam nahoře nebyla vhodná situace, abychom si o tom
popovídali. Pozoroval jsem, jak se palačinka svíjí pod tlakem ostří nože,
jak se přitom ze spirálovitých škvír, které se pootevíraly na obou
jejích nadzvedávajících se koncích, řine vytlačená marmeláda a
v hustých kapkách dopadá na talíř, a dával jsem si v hlavě dohromady,
co bych za příznivějších okolností dívce odpověděl, schodišťový vtip
malostranských zápasů s mořskými obludami: „Vím, co je strach ze
setkání, který provází náš život. Každé opravdové setkání rozbíjí
náš dosavadní svět. To, co přichází z prostoru za hranicemi našeho
světa a co jej rozbíjí, nazýváme obludným: každé skutečné setkání je
setkáním s obludou. Ale domněnka, že skla oken tvoří stěny
přístřeší, které nás chrání před nebezpečím setkání, před
nestvůrami, je možná jen klam. Řekl bych, že je to naopak dotěrná
blízkost ovládající každodenní život, co znemožňuje setkání a
zakrývá obludné, jež rozvrací náš svět a přináší podivnou spásu.
Prostor blízkosti je scénou, na níž vidíme jen role a masky patřící ke
hře, kterou hrajeme. Chladná skla rozbíjejí prostor blízkosti,
přetrhávají předivo cílů, pavučinu, za níž zmizela skutečnost. Teprve
přes sklo opravdu vidíme: snově naléhavé vlny gest, v nichž se zjevují
tajné řeky bytí, proměnlivé a fascinující písmo záhybů šatů, jehož
smysl začínáme tušit, palčivou záři barev žhnoucí z nitra věcí.
Teprve s tím, co jsme opravdu uviděli, se můžeme setkat. Kdo si sedá za
chladná skla, aby se díval, nehledá úkryt, ale osvědčuje odvahu
k setkání. Teprve za sklem, které vysvléká jsoucna z nepravdivých a
nudných rolí, se nám zjevuje obludný zářící kosmos: těžký sen a
nejvlastnější domov.“ Proto mi také připadalo, že číšníkova dcera
nebyla zcela v právu, když kladla proti sobě můj život za skly a mé
vykročení do druhého města. Právě při pohledu přes sklo přestáváme
rozdělovat skutečnost na střed a okraje a začínáme cítit touhu po tom,
abychom poznali hrozivé a lákavé tvary, které se nejasně rýsují na
hranici: zdánlivě nečinné vysedávání za skly je už počátkem cesty do
jiného světa. V poličce pod jídelním pultem ležely zapomenuté
pomačkané noviny: všiml jsem si, že jsou tištěné stejným písmem jako
kniha z antikvariátu v Karlově ulici. Když jsem noviny rozložil, uviděl
jsem na první straně pod palcovým titulkem fotografii, která zachycovala
můj zápas se žralokem na ochozu věže. Článek jsem samozřejmě nedokázal
přečíst, ale zarazilo mě množství tučně vysázených slov a vět:
připadalo mi, jako by typografická úprava vyjadřovala rozčilení a
rozhořčení autora článku. Nedělal jsem si iluze, že by předmětem temné
nenávisti, rozlévající se až do typů písma, byl číšník, jeho dcera
nebo žralok. Tučná písmena jako by byla na papír vyražena silou, která se
netrpělivě chystá mě rozdrtit. Dojedl jsem poslední sousto palačinky,
složil jsem noviny a strčil si je do kapsy. Dostal jsem chuť jít se podívat
do bistra na Pohořelci, těšil jsem se, jak se bude tvářit číšník, až
uvidí, že jsem naživu. Možná, že tam bude i Klára; mohli bychom si
popovídat o metafyzice skel. Stoupal jsem zvolna Nerudovou ulicí; když
skončila řada domů, otevřela se po levé straně zasněžená roklina
Strahovské zahrady, třpytila se ve slunci, jako by se v zemi probudilo
vyhaslé bílé světlo. Pokojně, jako tiché sny sněhu zářily domky,
kterými město proniklo po svahu do světa zahrad; nad hranicí města a
parků, jindy neklidnou a vydechující úzkost, se rozestřelo tiché
příměří. Na stráni sáňkovaly děti, v mrazivém vzduchu se jasně
rozléhaly jejich vzdálené hlasy. Nad svahem se blyštěly ve slunci střechy
věží klášterního kostela, dole v hlubině se proplétalo husté temné
křoví. S větví stromů tiše padal sníh. Oslepen zářícím sněhem jsem
se vpotácel do tmy bistra a posadil se k oknu. Pozvolna začaly v hloubce
místnosti vystupovat tvary, uviděl jsem, že za barovým pultem stojí
číšník a jeho dcera. Číšník hned přispěchal a zeptal se mě, jestli
budu chtít kávu jako včera. Nevypadal ani v nejmenším překvapený nebo
zaražený. Kávu mi přinesla Klára, paní žraloků a věží: měla na sobě
stejný svetr jako v noci, ale perlový náhrdelník si už sundala; připadala
mi stejně veselá a bezstarostná, jako když jsem ji viděl poprvé.
O nočních zápasech nad městem nepadlo ani slovo. Když číšník přišel
a zavedl řeč na kremrole, vzpomněl jsem si na své předsevzetí na věži,
ale uvědomil jsem si, že se mi vlastně líbí takt, který oběma zřejmě
zabránil mluvit se mnou o nočních nepříjemnostech. Možná je to jen
začátek, možná se už chystají další skvělé štvanice, třeba mě
tatínek s dcerou budou každou noc pronásledovat v čele hejna dravých ryb
po ochozech věží a po zasněžených střechách domů a ráno mi tu budou
s úslužnými úsměvy přinášet snídani. Možná v novinách jejich
města o nás už nebudou vycházet jen články, ale celý seriál, kreslený
komiks, ve kterém mě číšník s Klárou budou na pokračování honit
z obrázku do obrázku. Náhle mi připadalo nezdvořilé a nevkusné tahat do
světa dne noční boje a byl jsem oběma vděčný za jejich mlčení. Dokonce
jsem si přece jen nechal přinést jednu kremroli. Přesto jsem si podrobně
z obou stran prohlédl účet, který Klára napsala. Ale byly na něm jen
číslice. „Copak, je tam nějaká chyba?“ zeptala se, když jsem civěl na
účet. „Já neumím moc počítat.“ Řekl jsem, že všechno je v úplném
pořádku, vytáhl jsem z kapsy, kterou natrhly zuby jejího žraloka,
peněženku a zaplatil jsem. Za oknem pořád oslnivě zářil sníh.