HOME

Ludvík Němec: Já jsem ta tma (3. díl)

**KAŽDOU NOC PAŘÍŽ** Ten muž na mě pohlédl a řekl: „Ty jsi ta, kterou jsem hledal na všech pouštích včetně Boghazköy; ta, která může a musí zničit celý tento svět.“ *Ten muž na mě pohlédl a řekl: „Ty jsi ta, na kterou jsem čekal v této mohyle; ta, která musí zachránit celý můj svět.“* Udělala jsem to. *Udělala jsem to.* 15.25/ Kdo pro Něj s úsměvem na rtech umírá, v nebi si svou hvězdu vybírá, citoval mi před týdnem v Casablance Ramón z knihy knih našich vírodárců, a proto se i ty musíš smát, má lásko, v tom úplně posledním okamžiku, než tento zkurvený svět poletí navždy ke hvězdám, měj úsměv na rtech a v hlavě mapu hvězdné oblohy, ať se nejen naše hříšná těla, ale i naše hvězdy zase setkají, říkal mi romantický terorista Ramón a po souloži už méně romantické mi suše a podrobně popsal, kde převezmu v ulici Saint-André-des Arts v šestém okrese balíček – a sotva jej v záchodové kabince na nádraží metra v Odéonu rozbalím, skutečně se začnu smát, protože ten cabrón zabalil vše potřebné do krabice od soupravy dámských vibrátorů Happy Love, tlumič a odšroubovanou hlaveň, jež svými rozměry téměř přesně odpovídají výliskům, corpus revolveru walter 9.35, jemuž dávám vždy přednost kvůli malé brizanci, a nakonec to zázračné kolečko s otvorem 4 a poloměrem snad 10, jež by snad mohlo připomínat hlavní součástku umělé kundy pro pány, prodávali ji u nás tuším pod značkou Žhavá ústa, nebo spíš dílek ananasu z konzervy, nebýt ten zázrak za šedesát milionů dolarů šedý jako hlaveň waltera, rozmisťuji si ten arzenál po těle, revolver vzadu za pásek a kolečko přilepím pod pupek jako při vyšetření při podezření na rakovinu dělohy, ale já dnes vyléčím všechny nemoci metastázovaného světa a skutečně se směji, happy happy happy love, směji se do vířící klozetové mísy už teď, třebaže do posledního okamžiku pro mne i pro toto město zbývá ještě dobrých čtyřicet minut. 15.25/ *Tohoto pohledu jsem se bála nejvíc, říkám na vyhlídce z Eiffelovky a on opáčí, ale blázínku, snad se nebojíš výšek, a já opáčím, jen hloubek, blázínku, hloubek kam ty tak ruměně pronikáš, ale hrozně jsem se bála, že to bude jiné, jak jiné?, no zkrátka jiné než v mých snech, neumíš si představit, co jsem měla snů o tomto městě, ke konci se mi o něm zdávalo téměř každou noc, byla jsem v těch snech hrozně šťastná, jednou jsem, směj se, dostala i orgasmus, a když jsem se probudila, bylo to jako rána kladivem, zírala jsem na posteli do tmy a byla zoufalá, musela jsem masturbovat až do bolesti, protože jsem věděla, že se tam nikdy nepodívám, že se nikdy nebudu procházet po bulvárech a kolem stánků buquinistů, dokonce jsem občas jezdila z Prahy ve třináct deset pařížským expresem, co je v pět ráno na Východním nádraží, představovala jsem si, jak vyjdu před Est, v kavárně na ulici si objednám malý pernod a kávu s mlékem a čerstvou, ještě teplou briošku, jak se nechám (dám?) sbalit prvním trochu osamělým chlapem, kterému nebudou vadit jisté mé libůstky, vystupovala jsem pak v Plzni na odporném Gottwaldově nádraží a brečela na záchodě a pak pila ve smradlavé nádražní restauraci zelenou peprmintku, které Miloš říkával absint; Miloš byl můj milenec, od kterého jsem se na tom nádraží dala (nechala?) sbalit, spojovaly nás stejné dětinské perverze a zoufalství, cítil se tady stejně jako já, pořád mě přemlouval, ať spolu utečeme, učila jsem ho francouzsky a on mě francouzštině, studoval počítače a dnes je v Aucklandu vedoucím králičí restaurace, jen si to představ, nějaký emigrant ochutnal u jeho tety pečeného králíka a nadchl se, že na Novém Zélandu je střílejí jako krysy a bude to ohromný tahák pro snoby, vyšlo mu to, říkával mi lapin-paquets, když jsem po jeho králičím pojímání ležela mokrá všude zachumlaná v peřinách po babičce a brečela po Paříži, dokud mi to neudělal znovu, tentokrát jako něžný buzerant, ani po převratu jsem si netroufala sem přijet, proč? no měla jsem prostě strach, že budu zklamaná, že to nebude jako v těch snech, a bez tebe bych se asi nikdy neodvážila, snad že ty jsi byl nesněný, tak vidíš, blázínku, já ty tvé sny uhodl a ukradl a jen a jen podle nich dal vystavět tohle město nad Seinou, aby ses v něm cítila jako doma v těch peřinách, protože jsi můj nikoliv králík v balíčku, ale divoká kachna s pekelnou omáčkou, místo smetany použiju své mlíčí, má canard sauvaage sauce infernale, a večer si oberu všechny tvoje kostičky, i tu nejsladší...* 15.35/ Stejně jsem ráda, že moje tělo nespočine na některém z těch trudných hřbitovů, třeba na rozlehlém Père Lachaise nebo malinkém, byť proslulém Cimetière de Montmartre, nýbrž rozprášeno na atomy bude obíhat kol matičky Země, tak jsem si to přála a o tom jsem pošetile pyšně rozhodla, hned když jsem před sedmi lety poprvé zamířila na soukromé střelnici v Ottiche na papírovou siluetu a hned druhým výstřelem waltera 9.35 zasáhla střed terče, ruku jsem měla jistou navzdory večerní láhvi laciné brandy, projektovala jsem do té siluety svou matku, tu věčně a navěky neukojenou mrchu, můj předobraz. Takže to bylo snadné; teroristkou se člověk stane snadněji než krejčovou, stačí se jen nechat pozvat na pernod a kávu s mlékem plus briošku hned první den po příjezdu na Gare d´Austerlitz, v jarním povětří vypadal ten svalnatý Arab docela přitažlivě a ještě více mu to slušelo v posteli hodinového hotýlku na Rue d´Cavignac, pátral v mých slojích jako zkušený speleolog, aby se z něj vzápětí stal průrazný dynamitero, revolver na nočním stolku chránil před průvanem šest stofrankových bankovek, které jsem beze studu přijala, zadarmo už ani lásku, miláčku, natož pak nenávist, opatrovanou a proolejovanou jako můj zadek či čep úderníku, neboť je nezbytně třeba chránit se před vlhkostí, ať už milostnou či slzavou, bylo to jediné, co jsem přes České Velenice provezla a dala do služeb služebníkům Jediného Pána, dali mi krásné krycí jméno Médea, no nemilovali byste je?, v databázi Interpolu jsem však vedena jako Sestřenka, jsou bez fantazie tito bezpečnostní úředníci, proto také jsem jim tak snadno a tak dlouho unikala, i když teď už se síť rychle zatahuje, to je tou spoluprací s Rusy, raději prchat před smečkou dobrmanů než před touto sebrankou s čichem přibroušeným sibiřskou vodkou, jestli se dnešní touché le grande nepodaří, dostanou mě ještě do setmění v některé z úzkých uliček kolem Parc des buttes Chaumont, kde prý na mě v případě nezdaru čeká krytí, uhrovitý mladík, k jehož mrtvé nehybnosti už budou bezpochyby čichat venčíci se psi, pokus nebudeme mít možnost zopakovat, je to poslední šance, jako je tento koňak šancí alespoň na chvíli zmlknout, příliš příliš příliš mnoho mluvím, mon chéri, protože to, co prý drží mé atomy dosud pohromadě, má asi nahnáno... 15.35/ *A kdoví, do čeho všeho bych vtrpkla, můj úzkostlivě elegantní a snad i urozený miláčku s plebejskými sklony, nebýt nápadu utkat Ariachninu síť, tu složitou síť, falešnou jako hlas mého profesora kreslení na konzrvatoři, vzdychajícího s malíčkem téměř až tam o mém mimořádném talentu, měla jsem talentík tak akorát na ten malíček a drobné podvody, začalo to ručně kreslenou a kolorovanou průkazkou na městskou hromadnou dopravu, bezpochyby stokrát cennější nežli originál, pak přišly stravenky do menzy, dělala jsem každou zvlášť, to víš, kopírky byl tenkrát tak akorát pro soudruhy a pro disidenty, nikdy se na to nepřišlo, a když mi zlomyslný Miloš daroval za jistou neobvyklou službičku mapu Paříže v maďarštině, Rue d´Hunádi a Attila Bulevard, začala jsem kreslit svou vlastní mapu, trombózové řečiště slepých uliček kolem Musée Carnavalet, končily v pomačkaných popelnicích u pochcané zdijako má palčivá touha, parisparisparis, Avenue des Gobelins ústila do Place des Vosges místo do Place d´Itale jako ústil Miloš do mých úst místo mezi nohy, Rue de Tolbiac končila na Montparnassu, kam mě zítra jistě pozveš na láhev poully, vytvářela jsem na papíře zcela nové město ze starých komponentů, a nesměj se, ne, ty nesmíš, to byla Milošova výsada, parisparisparisparisparisparisparisparisparis, bavil se vymýšlením půvabných jmen pro fiktivní bordýlky na Avenue de Verdun, pamatuji si na Útočiště Panny Sedmislastné a Spočinutí Chichotavé Utěšitelky, tak totiž říkával mému klínu, Utěšitelka, snad že tu útěchu opravdu potřeboval a jednou si tam skutečně vlezl celý, i když postupně – a nemrač se, v posteli jsi lepší, sice bez žáru a občas bez erekce, ale s perverzní nápaditostí, banány jsem dosud jen jedla, v dětství ale ani to, což mi ani trochu nevadí, ba naopak, mám tě ráda i naopak, jakož jistě i ty mě v tomto neopačném světě...* 15.50/ Takže konečně sex, přátelé; sex opravdu atomového věku; sex, o němž jste – vy vyschlí – tedy určitě nesnili, ale který si až po poslední výkřik zasloužíte. Ani ho neznám, svého posledního a až ku hvězdám ve výši kopulujícího milence, jehož plutoniový úd se včeří v mé plutoniové lúno, určitě se nejmenuje Rašíd jak o něm mluvili, a jistojistě nebude Lybijec, bude na mě čekat přesně na sedmistém metru kolejiště mezi zastávkami Ledru-Rollin a Faidherbe-Chaligny, v objetí přiloží svou plutoniovou tyčku na plastovou panenskou blánu, kryjící vchod do mého plutoniového jádra (tohle je ta pravá láska, tohle je prosím pěkně atomová bomba), pak už zbývá jen spolehnout se na to, že soupravy v tomto úřednickém státě jezdí naprosto přesně: když zpozorují naše temně šedé bundy, bude již pozdě brzdit, mohutný náraz nás přirazí k sobě a plutoniové jádro narazí do plutoniové cívky (učili jste se to ve fyzice) (a tohle tedy bude orgasmus!), nadkritické množství štěpné látky konečně skončí s tímto nadkritickým množstvím hnusu, gangrény, pokrytectví a pažravé lakoty, pyj Eiffelovky vystříkne až ku hvězdám a duše v očistec, bezpochyby plný louhů a kyselin, ne těch pitomých barviček, jimiž se snažíte všechno zaretušovat, teď bude v alabastrovém kalamáři krev, s tím se holt nedá nic dělat, holenci, špinavé účty se dnes podepisují jenom touto tekutinou, s tím už nic nezmůže ani ta zívající parta zbaběle hýkajících oslů v OSN... 15.50/ *Jen pro tebe, miláčku můj, chtěla bych se stydět, pro tebe a s tebou a pro sebe, chci abys znal i mé kroky na falešných cestách, po nichž jsem utíkala hlavně před sebou, před svou bezmocí a slabostí a netušíc, že jednou potkám tebe, v kamenné mohyle nad jihomoravskou vesnicí Prace, studeně podzimně pršelo a ty jsi byl tak unavený po nekonečné cestě z Paříže až sem, do Památníku míru, o jehož akustice jsi se ve svém bedekru nedočetl, že umožňuje přenos zvuku z jednoho rohu po hraně klenby do rohu protilehlého, takže jsem vyslechla tvou trochu na můj vkus patetickou modlitbu za padlé francouzské hrdiny z 28. prosince 1805, nakonec jsem se tě nepříliš vtipně zeptala, proč rozmlouváš jen s dějinami, napřed ses polekal a pak zažertoval něco o krásné přítomnosti, ztělesněné v mé osobě, pravda, měla jsem na sobě sportovní leginy těsné tak, že mi snad bylo vidět i chlupy, přesto byl jsi zprvu až komicky odtažitý a roztál trochu až nad prvním koňakem v přilehlé kavárně, kde jsi mi ukazoval čerstvý dárek pro synovce, cínové šachy, začal jsi samozřejmě francouzskou obranou, kterou jsem zcela hulvátsky rozmetala útokem Kutuzovových mužiků po královském křídle, ale dějiny jsme nepřelstili, dámský gambit byl samozřejmě tvůj (a, ach, i můj) na sklopených sedadlech tvé majestátní černé peugeotky, kde jsem bez zdráhání odložila svůj cyklistický úbor i zábrany, příliš dlouho jsi setrvával na kopcích jako ruští hlupáci, takže po pozdním sestoupení dolů byl jsi zaskočen v hlubokých moravských zmolích a járcích a proláklinách, v úzce zaříznutých údolích dostala jsem tě v mlze jako ti Francouzi zezadu, první můj Pařížan a on se sakra styděl!, no ale nakonec ses k tomu postavil čelem, mon chéri, nemyslím teď láskuboželásku, ale tvé následné pozvání, že bys mě chtěl milovat i ve městě nad Seinou.* 16.05/ Jsou ale věci, kterým nerozumím, třeba proč museli vybrat hocha, který nikdy nebyl v Paříži, snad aby ho nechytil prvním policajt?, no dobrá, proč ale tolik tajností s městaplánem, že by měli strach, Naši starci, aby ho bedeker nezlákal do bordelu?, docela ráda bych mu před naším společným nanebevstoupením poskytla trochu té vlhké útěchy, nemám děti a k tomu ve svém objetí i sevření bych asi pocítila trochu mateřské něhy, ani já nejsem odolná proti trošce něhy, ať poskytované nebo přijímané, nejlépe sdílené, znám trochu arabské chutě a ráda jsem bílou klisnou na cestě z Mekky do Mediny, promiňte mi tu slabost, jež tentokrát nepramení ve slabinách, v dětství jsem chtěla být učitelkou, představovala jsem si, jak kreslím barevnými křídami na tabuli karfiól a kél, dnes už jsem namalovala svůj poslední obrázek, křížek obočenkou přes svou tvář na zrcadle v hotelové koupelně, ale pak jsem ho raději setřela, proč na sebe upozorňovat hotelového detektiva, už po ránu dobrácky vonícího laciným červeným a bezpochyby skvělým cassouletem, už zase moc mluvím, ale snad aby po mně aspoň něco málo zůstalo, neumíte si – vy vyschlí – ani představit, jaké dobrodružství bylo připravovat cassoulet v mé bývalé vlasti v časech bývalých, kdy jsme byli vděční i za vložky, natož pak za prasečí kožky, jen ty dlouhé hodiny vařené poskytnou jemný aspik, jenž vmíchán do fazolí a jehněčí směsi sedmkráte v troubě vidličkou roztrhán povýší obyčejné zapékané fazole na cassoulet, ach jak já se v poslední chvíli držím těch nejpřízemnějších věcí, ještě i teď, kdybych v poslední chvíli potkala člověka, věk a stáří nerozhoduje, kterého by těšilo jíst se mnou tváří v tvář tymiánový cassoulet a šoustat také třeba jenom tváří v tvář, tento svět by mohl být zachráněn, jak je to božetvůj prosté, jeden obyčejný muž obyčejných chutí, žádné perverze a už vůbec ne cruisovští kastráti v bublinách stíhaček, proč žel nedostanu tuto šanci, na to se tě pane ptám, pomysli na ty stovky mrtvých dětí, z nichž bude pod sutinami také něco podobného obrázkům z francouzské kuchařky pro novomanželky, což i ty... a mohl bys... i ty ... i já? 16.05/ *Chtěla jsem ti tu mapu přivést, snila jsem v posledních dnech o tom, že vyjedeme někam na venkov a uděláme piknik, nejen sebe navzájem, miláčku, koupíme u místního holiče kameninou terinku s cassouletem, nikdy jsem to nejedla, ale chuť rozpečených fazolí a rajčat a klobásy a jehněčího si představit dokážu, kolikrát jsem nad tou velkou fotografií ve Světové kuchařce snila, Miloš si k ní dával nakrájenou veku a dnes je v Aucklandu, který je díky němu součástí mého světa, což mi promiň, i já jsem vzala veku, po vašem bagetu, a zabalila ji do své mapy a v kapse bundy jsem měla další dárek pro tebe, ach ano byl od Miloše, ale to bych ti asi neřekla, víš, co to je Gaigrův počítač?, Miloš ho nafasoval, když kontroloval počítačovou síť v dostavované jaderné elektrárně Dukovany, jiná elektrárna, známe to a máme to v kostní dřeni, černobylská, vybuchla a následující noc na mé garsonce zvonili, sebrali Milošovi jeho Gaigrův počítač, aby třeba na ulici nepískal, aby třeba nevzali malé děti z májových pískovišť do bezpečí uzavřených místností, důsledný byl ale Miloš a svůj přístroj nakonec získal zpátky, až se všechno prolátlo, dal mi jej k vánocům a říkal, nos jej na šňůrce mezi kozami, ovečko má, neboť on tě zpraví o konci světa, jenž, mimochodem, tak jako tak přijde, ani naše láska jej asi neodvrátí. A ten přístroj, chci to mít rychle za sebou rychle, začal na stanice Deumesnil pípat úplně bláznivě, stejně bláznivý drobný Arab ke mně přiskočil, vytrhl mi z ruky tu mou mapu a zmizel na eskalátoru dřív, než jsem stačila vykřiknout.* 16.15/ Je čas. Právě teď jsou soupravy metra plné natolik, že se v nich snadno ztratím, na stanici Reuilly-Diderot vystoupím a přes místnost dozorčího tratě se dostanu do kolejiště, snad je v pořádku Tamónova informace, že v této chvíli dozorčí odchází šoustat s květinářkou na druhém podlaží, jinak bych musela použít svůj walter, což je vzhledem k brizanci následujícího výbuchu zbytečným přepychem, pro něj i pro mne, něco přes půl kilometru mezi kolejemi na místo setkání, můj trudovitý pomocník je prý už včera označil vrypem do stěny a můj poslední partner se jistě dostaví přesně dle své mapy, již mu na stanici Daumesnil měla předat nějaká finská dívka, lákajíc ho k sobě signálem hodinek, bezpochyby – jak znám Ramóna – zbytečně drahých pro tuto příležitost. 16.30/ *Takže jediný dárek, který jsem nakonec přivezla až do tvých stále nervóznějších prstů, jsem já. Stačí? Já: dvaapadesát kilogramů masa a žláz, ale – mon chéri – i srdce. Neusuzuj z mých dětinských perverzí, že nejsem romantická. Vychovala mě babička, která, abys byl v obraze, byla v náležitostech sexu moudřejší než všichni ti naši plnovousoví sexmudrlanti, stále mi zdůrazňovala, že láska, dcérečko, láska se musí odehrávat jako pod závojem, pak jsem musela jít nakrmit králíky, stále jsem přemýšlela o tom závoji, tehdy naše televize vysílala Angeliku a já snila o hraběti d´Peyrac a o jeho jizvě, podobné vlastně jizvě toho drobného Araba, který si teď asi láme hlavu nad tím, co si počít s falešnou mapou plus prastarým Gaigrovým počítačem z Meopty Ždánice, kde můj děda porážel na jatkách býky, jmenoval se Josef a ve dnech Velké ceny Československa na Masarykově okruhu vozil víno a klobásky z kozího masa nějakému závodníkovi Caraciolovi, který ho prý jednou vzal až do Paříže a pak ho nechal v nějakém lokále úplně bez peněz, možná to bylo právě tady, kde podle tebe začíná náš nový život.* 16.45/ Nevkusné bistro v uličce Septembre. Kdybych měla čas, dala bych si tu dvojitý džin se stínem martini dry nebo sbalila prvního chlapa (to se tak před smrtí stává, to se tak před smrtí zdává), ale teď už stihnu akorát panáka mně neznámé kanadské whisky a dvě příliš měkké olivy, co takhle dvě palačinky se skořicí a máslem jako od babičky?, so long, Marianne, šeplá kazeťák k potěše jediného párečku pod automatem v rohu u záchodků, bledý docela fešák kolem čtyřicítky a holka šedá myška, vypadá skoro jako já, rychle zmizněte, posledních dvacet minut, zmizněte, než zmizí úplně všechno. 23.20/ *Ne; předtím, když jsem o tom jen snila, předtím to bylo lepší.*