Ludvík Němec: Já jsem ta tma (2. díl)
**JÁ JSEM TA TMA (I)** Ta žena na Strmisku v galerii pohlédla, zrovna když už se málem dotkl jedné z těch závratných kreseb, a tlumeným hlasem řekla: „Chcete vidět pokoj, ve kterém se zabil Jesenin?“ „Prosím...?“ děl Strmiska polekaně, protože ji pro své vzrušení neslyšel přicházet a protože... tak to aspoň tvrdí, příteli... protože ta žena skutečně vypadala, jako by vystoupila z některé té kresby nebo akvarelu, z toho bolestně vzrušujícího víření, z té něžné pavučiny. „Rozumíte snad rusky, ne?“ „To... ano. Trochu.“ „A zajímáte se o umění.“ Mlčky přikývl, i když to vlastně nebyla vůbec pravda, zašel do Ermitáže jen proto, aby unikl sychravému počasí, a byl by už dávno proběhl všechny sály, kdyby za turisty přeplněnou expozicí moderního francouzského malířství (*Tout en´ est que l´ ombre*...) nenašel tuto malou liduprázdnou místnost, a to ještě jen omylem, neboť si pochopitelně popletl – jako i my, příteli – Eugenia Gresa s El Grecem, ovšem pak už bylo pozdě odejít, ty desítky kreseb tanečnic už ho nepustily ze sítí, jimiž byla ostatně některá polonahá těla skutečně rafinovaně překryta, toto bylo něco docela jiného než včerejší strojový balet v Puškinově divadle, jenž musel za zamčenými dveřmi povinně absolvovat, tady to byl žár a smyslnost úmyslně zadržovaných pohybů, neboť řada kreseb byla provedena rozfázovaně jako na módních sportovních gotografiích z konce šedesátých let, ženy skutečně tančily, napínaly lýtka i stehna, ohýbaly se v útlých pasech, aby vystrčily malé oblé hýždě, dávaly si nohy nad hlavu spíš nestoudně než elegantně, roztáčely krajkové přehozy, až se jim rozhoupaly neúměrně plné prsy a Strmiska nemyslel na umění, myslel jen na to jediné – jako i my, příteli? – na to, co posléze skutečně našel na posledních pěti velkých akvarelech mileneckých párů, kde vousatý muž pojímal hubenou ženu zezadu a ona mávala napjatými pažemi jako vzlétající pták, zatímco na vedlejším akvarelu jako by na muže spíše nalétávala, útočila shora jako hněvivá černá labuť a Strmiska byl rád, že si vzal na sebe zimní plášť a nikoliv bundu, protože byl už třetí týden bez ženy. Ach jo, příteli. Což snad vysvětluje, proč po krátké domluvě skutečně šel s neznámou ženou. Ten poslední den zájezdu měli konečně osobní volno a Strmiskovi se nechtělo potulovat v zimě městem, připomínajícím mu velký šlehačkový dort, navzdory dešti už ovšem notně oschlý, a široké bulváry s minimem chodců v něm vyvolávaly stesk. A hospody žádné, ach jo, ach jo. Proto byl docela rád, když žena zvolila cestu kolem jednoho z kanálů a průplavů Něvy, kolem vody pomalé a plné nejasných stínů jako ženin hlas, jímž mu vysvětlovala, že je učitelkou hudby, že dnes odpoledne má volno a to vždy ráda zajde do Ermitáže, protože je to pro ni prakticky jediná možnost, jak se seznámit s lidmi podobných zájmů. „A vy máte pro umění cit, když se vám líbí tento Greco. Víte, že měl za ženu Rusku? Romantik – asi jako vy. Co se vám na těch obrazech líbilo nejvíc?“ „Právě ty ženy,“ doznal Strmiska ani ne tak z upřímnosti, jako spíše ze zvědavosti, jak bude jeho společnice reagovat, když už jdou spolu – jak mu sdělila – do jakéhosi hotelu. „A láska těch lidí.“ „Hloupé srdce, přestaň bít!“ pokárala ho se vztyčeným prstem, ale když na ni nechápavě pohlédl, shovívavě se usmála. „To je přece on, Jesenin. Serguša. Na lásku odpoví nám už jen píseň slavičí... A toto je ten hotel, kde se zabil, třicet let mu bylo.“ Jako mně, pomyslel si Strmiska a pohlédl na starou šedivou budovu s bílými štuky. *Angleterre*, jiné cedulky tu nebylo. Chtěl najít alespoň nějakou pamětní desku, něco se mu zde totiž nezdálo, na něco v souvislosti s tímto hotelem si nemohl vzpomenout – ale to už žena vešla do vestibulu a sama si brala z prázdné recepce klíč. „Nikdo tu už nebydlí,“ vysvětlovala znepokojenému Strmiskovi v těsném výtahu, vrzajícím a sténajícím tak, že nezbývalo než myslet na pád do propasti. „Ale ke mně se tu rebjata chovají, jako bych byla jeho příbuzná, jeho - “ usmála se prchavě – „smutná tak a nemluvná...“ Z jejího tónu pochopil, že opět cituje toho mrtvého básníka, a vyvolalo to v něm až nepříjemné podráždění, snad že z něj znal pouze jméno, nikdy verše nečetl a navíc – recitovat je právě zde, kde jejich autor spáchal sebevraždu, se mu zdálo pochmurné, pochmurné jako ta tmavá chodba ve třetím patře, pochmurné jako ten příliš velký pokoj, plný k sobě nepatřícího nábytku, moderní pohovka a prastaré židle se soustruženýma nohama, měděný svícen a zářivka nad umývadlem – a koneckonců i on sám ve velurovém plášti vedle ženy se starobylým černým přehozem přes útlá ramena; vedle ženy, která opět začala recitovat, přecházejíc přitom dlouhými kroky po prodřeném koberci: *Na shledanou, drahý, na shledanou,* *zůstaneš v mém srdci na věky.* *Spočten osud, není na vybranou.* *Svede nás až zítřek daleký.* „Nás ale přece svedl dnešek,“ namítl Strmiska ve snaze přerušit to poněkud směšné představení. Ovšem žena ho umlčela gestem, upomínajícím na ony obrazy (na ty rozkřídlené tanečnice! příteli!) a se zřetelným patosem pokračovala: *Na shledanou, bez slov, bez loučení,* *pryč je stesk, pryč smutek někdejší, -* *umřít – na tom nic nového není,* *ani žít však není novější.* Strmiska už měl té komedie pomalu dost. „Moc moudré,“ řekl téměř hádavě. „Ale život není jen poezie.“ „Myslíte...?“ pohlédla na něj vážně. „Toto jsou verše, psané vlastní krví. Jeho poslední verše.“ „Proč to udělal?“ Žena pokrčila rameny, shrnula si hnědou kadeř z čela. „Protože měl duši. Protože byl zoufalý. A taky – opilý.“ „Tady to k pití přímo vybízí,“ chytil se Strmiska její věty a vytáhl z kapsy kabátu plochou láhev, kterou nosil v tomto prohibičním městě stále u sebe. „Napijete se také?“ „Ne, děkuji. Proč taky?“ „Třeba na odvahu.“ „K čemu bychom ji my dva potřebovali?“ tázala se s tak jednoznačným úsměvem, že už ani neodpověděl, a sotvaže polkl doušek vodky, zkusil ji obejmout. Netvářila se překvapeně, ba ani nesetřásla jeho dlaně ze svých boků, jen položila dlaň na jeho hruď a mírně ho odtlačovala. Přičemž už ovšem – samozřejmě – opět recitovala, hledíc mu posměšně do očí: *Já šíleně ho ráda měla...* *Jen pro divokou bolest svou...* *Trýznivá záhada v tom byla,* *Již zovou... vášní zločinnou...* Jak se však od něj odtahovala ňadry, prohnula se a naopak se k němu tiskla podbřiškem a její útlé stehno v sevření těch jeho se chvělo. Strmiska ztratil hlavu i trpělivost, horkost z vodky a horkost z její horkosti a před očima ty obrazy! ty ptačí ženy, příteli! - - i přitiskl se k ní téměř hrubě a začal jí vzadu vyhrnovat sukni. Tu jej však s nečekanou silou odstrčila a křikla hněvivě: *A pak byste byl odhodil mě* *jak sklenici, z níž pil jste dost!* Zjevná teatrálnost jejího gesta je oba zachránila: jinak by ji snad zpolíčkoval, snad znásilnil, nejspíš obojí. Takto se však zarazil a jen nechápavě hleděl na ni, na omšelý hotelový pokoj, na pohovku s blankytným přehozem, kde se mohl změnit celý jeho život. Najednou si vzpomněl. Vzpomněl si konečně, co mu o tomto hotelu i o básníkovi říkali ti sečtělejší z výpravy. Určitě to tak bylo. Proboha! Opatrně se sehnul pro láhev, nespouštěje ženu z očí, a pak stejně opatrně vyšel pozpátku na chodbu. Tam už se ale neovládl a rozběhl se ke schodišti, nic nedbaje na její smích a volání, že na něj bude čekat o půlnoci (jak jinak, příteli) na nábřeží u Burzy, bral po třech schody a konečně byl venku na slastném dešti, přeběhl ulici a dal se kolem průplavu, chvíli bloudil v úzkých uličkách za Smolným, až náhodou konečně našel stanici metra a za chvíli už byl ve svém moderním hotelu, kde mu to potvrdila i podnapilá průvodkyně Čedoku, ano, jistě, hotel Angleterre alias Evropský letos zbořili, zrovna před měsícem, dokonce to ukazovali i v televizi, jak básníkovi čtenáři zkoušeli jít proti buldozerům, ale ty jsou jako čas, nikdo je nezastaví...**PRŮZORY** *Cestou z Puly do Moskvy jsem nevzrušeně truchlil.* (*IVAN BUNIN*) Ta žena na Kopače pohlédla průzorem, který vydýchala v zamrzlém okně svého kupé, a trochu udiveně se usmála. Neboť i on se na ni usmíval průzorem v zamrzlém okně svého kupé, ve vlaku, který mířil opačným směrem nežli ten její. Mířil, ale už téměř čtyřicet minut nepokračoval, oba vlaky uvízly na nepatrném nádražíčku kdesi uprostřed stepi, smířeně se nořící do hustého sněžení a soumraku. Ach ano, smíření: tady ono slovo Kopač konečně chápal, chápal a cítil a po hektičnosti předávky se mu dokonce líbilo, takže už šesté volání děžurné jeho vagonu „Minútočku!“ ho po předchozích zkušenostech nijak nezneklidňovalo. Dosud měly jejich průzory stejný tvar, kruhový, jen ten její byl větší, snad že měla více horký dech. Ale i tak z ní viděl jen oči, neproniknutelně tmavé jako ruská noc, která už zvolna padala na kraj jako hejno krkavců, na rozdíl od té noci však – jak se mu po půl roce na stavbě plynovodu zdálo – s jistým příslibem. Čerkeska? Tatarka? Vzpomněl si na vyprávěnky chlapů z jeho party o nájezdech do vesnic ve stepi a znovu se usmál, tentokrát mimoděk. Její úsměv byl jiný, snad že jej mohl poznat jen podle těch očí, úsměv vážný a přece hřejivý jako vodka v jeho žaludku; hřál však o patro výš. Jeho spolucestující, drobný hubený černoch v tlustém černém svetru, se na něj vážně a zneklidněně podíval, a pak se zase ponořil do četby knihy. Úsměvy hřály, dokonce i ten jeho, ale obě okna přesto znovu zamrzala. Venku bylo minus šestadvacet, pokud se aspoň v tom dalo děžurné věřit. Nevěřil jí. Dýchl znovu zhluboka a co nejtepleji na sklo a jeho alkoholický dech se ukázal být dobrým rozpouštědlem. Avšak když setřel kapesníkem opar, zjistil, že nyní se tvary jejich průzorů změnily, neboť i ona opět dýchala na sklo. Co je nám po těch tvarech. Najdete je na každé ohradě, v každém podchodu, v každé zemi světa. Jeden bývá pokládán spíše za lyrický, druhý jednoznačně za vulgární. Ale jsou to jen dvě strany téhož rublíku, jenž vyhozen rotuje vzhůru, navzdory tmě háže oslnivá světélka – a nepadá dolů. Co je nám po tom, kdo jaký tvar vydýchal na své sklo; nepřisuzujme lyrické srdíčko hned jednoznačně ženě; i Kopač je měl. (Jednou dávno, jednou před lety, jednou, když jsem byl mladý, mi dívka, kterou jsem miloval, vykrojila oba tyto symboly z plátku ementálu, srdce dojemně potřela kečupem, tvar druhý povidly a servírovala mi tu lásku k snídani na krajíčku chleba. Bylo to na Nový rok 1979 v Polžicích u Bezdružic, na chalupě spisovatele Josefa Kejhy, venku mrzlo jako teď a ptáci padali k zemi a zmírali. Měli jsme dva kartony cigaret, plnou kůlnu dřeva, ale došly nám zápalky. O čtyři měsíce později zemřela i ta dívka. Uhořela. To je pravda, samá pravda. Jmenovala se Zuzana a tato povídka je možná i o ní, každopádně však především pro ni.) Černoch se Kopače na něco zeptal v hrdelním jazyce, jen vzdáleně připomínajícím angličtinu, a po Kopačově pokrčení ramen blýskly v kupé velké bílé zuby v hlasitém smíchu. Ale Kopač neměl čas je obdivovat, už opět hleděl svým průzorem. Poslyšte, co viděl. V první chvíli krev v jeho srdci ztuhla jako voda v dřevěném džberu u prastaré pumpy na tom malém nádraží, kde chyběla jen trojka se saněmi – a jen tak tak, že jeho srdce kuřáka neprasklo jako onen džber. Protože ženiny oči už v průzoru nebyly. Průzor byl prázdný – a Kopač dnes pochopil už další slovo naší existence: prázdnota. Bylo to jako pohlédnout do očí srny, zhaslé před chvílí v remízce. Nic, ještě ani mouchy ne. Prudce vstal a trhl klikou okna, bylo však samozřejmě zamčené. Sedl tedy, přitiskl zpocené čelo na ledové sklo – a pak to uviděl. Nebyly to oči, vroucí asfalt pro jakousi cestu. Uviděl rty. Velké, temně rudé, trochu rozchlípené rty, přitisknuté na protější okno. V té temné bělobě. Tlakem na sklo se až nestvůrně zvětšily, měly velikost a trochu i tvar ženského pohlaví, a Kopač ucítil po měsících něco, co zprvu ani nedokázal pojmenovat. Když se o to později pokoušel, volil samozřejmě v duchu slova a výrazy ze své profese. Zpětně mu vlastní pocity připomínaly okamžik, když do přečerpávací stanice plynovodu poprvé dorazí z obrovské vzdálenosti plyn, ventily decentně klapnou a generátor nastartuje turbíny: vysoký, už téměř neslyšný tón titanových lopatek, které protínají prostor nadzvukovou rychlostí; něco téměř živého, žhavého a navzdory všem bezpečnostním systémům stále nebezpečného, alespoň při prvním spuštění – a přesto i něco radostného: vysoký čistý tón, rozechvívající vše ve svém okolí jako obří ladička. I Kopač se chvěl. Věděl už totiž, co udělá: co musí udělat. Naklonil se trochu, a kašlaje na špínu ve vlaku, i on přitiskl své rty na ledové sklo. Černoch za ním začal něco rychle a tiše drmolit v nějakém pravěkém jazyce, ale Kopač se neohlédl, zavřel oči a v té tmě opět uviděl průzor, jasný, tak palčivě jasný, až mu vyhrkly slzy. A neotevřel ty oči, ani když se z druhé strany vlaku přihnalo dunění a pak rachot vojenského transportu, který poznal už po zvuku a kvůli němuž zde museli čekat. Došlo mu to, až se transport ztratil na cestě k nějaké frontě, nějaké z mnoha front, mnoha mrtvých očí. Trať je volná! Odtrhl rty od okna, nedbaje ostrého cuknutí v téměř přimrzlých rtech, ale to už sebou cukl i jeho vlak a on průzorem viděl už jiné okno, jiná okna, sněhové vločky v pohybu stále víc vodorovném, tmu. Nikdy se ani nedoví, zda i ona spatřila jeho rty. Když se otočil do kupé, černoch vykřikl úlekem a napřáhl proti němu ruku. Kopač se na něj díval, jako by ho viděl poprvé. Pak bolest v roztrženém rtu přehlušila na pár okamžiků tu v hrdle a on si utřel papírovým kapesníkem krev a vydezinfikoval si ranku vodkou z láhve, kterou pak nabídl i spolucestujícímu. Ten ale prudce zakroutil hlavou a zavřením očí se ukryl do své vlastní tmy, v níž ho se světem vezdejším i věčným spojoval jen růženec, jehož korálky se horečnatě přebíral. Železniční stanice na této trati měly k těm korálkům daleko: první projeli téměř po půlhodině jízdy. Kopač zaklepal na děžurnou a zeptal se, která je další zastávka. „Pula.“ „Skolko kilometrov?“ „Sto dvadcať.“ Chtěl se ještě zeptat, která je první zastávka opačným směrem – ale žena s ústy plnými zlatých zubů mu při pohledu na jeho dosud krvácející rty přibouchla dveře před nosem. Zkusil ji vylákat z nory tím, že si na chodbičce zapálil cigaretu – ale marně. Filtr jeho rothmansky jako od rtěnky, od rtěnky velkých rozchlípených úst. Černoch vykoukl z kupé a také je rychle zavřel. Za oknem sněhová chumelenice, neschopná uhasit doutnající oheň. Vše se pouze zdálo být marné a provždy zavřené: Kopač byl mužem činu. Začal tím nejpošetilejším : dopil zbytek láhve a načal hned další, po pšeničné tentokrát vodku *sibirskaja*, která byla příznačně o pět stupňů silnější. (Černoch si tentokrát opatrně zavdal také, nejspíš ze strachu.) A jak byl zvyklý ze staveb, začal si připravovat detailní bodový plán. Jeho realizace vypadala takto: 1) Nesměl se opít, aby neusnul, ale ani příliš vystřízlivět, aby neztratil odvahu. (Kopač nebyl alkoholikem, v Lýbii dokázal předloni nepít půldruhého roku než kávu a kolu.) 2) Udržoval průzor, aby poznal příští zastávku; přesného budíčka na svých zlatých courtiérkách, které dostal v Kuvajtu od starosty obce, nastavil na pouhých deset minut – a po zapípání vždy minutu dýchal na sklo. Pak ale sklo zamrzlo v houstnoucí vánici i zvenku, a on zneklidněl. 3) Vytáhl z kufru ještě jedny rukavice, teplé ponožky, psí ušanku a vysoké kožené válenky s beránčí kožešinou. 4) Jen chvíli váhal, zda nemá zanechat nějaký vzkaz; protože si však nemohl na nikoho vzpomenout, mávl nad tím rukou – a černoch na něj pohlédl s vážným úsměvem, ne nepodobným úsměvem neznámé ženy. 5) Zakázal si na ni myslet. Musí postupovat v bodech. Body 6) až 14) jsou ryze praktické a pro toto vyprávění nepodstatné: pro přežití v této zemi však byly naprosto nezbytné. Věděl, že jeho šance na přežití nebudou o moc větší než v poušti u El-Assram, kde jeho hlavního mistra zabila hned druhý den písečná zmije. Pokud bude mít štěstí. Bude je mít. 15) Když expres začal – přesně v jím vypočtenou dobu – zpomalovat a prudce brzdit, rozloučit jsem se s černochem. Napřáhl k němu ruku, ale spolucestující se jen vážně usmál – a pak ho přežehnal křížem. 16) Po zastavení vlaku ještě chvíli počkal, až děžurná vystoupí zprava na peron, a pak rychle vyskočil levými dveřmi mezi koleje. Dveře byly sice zablokované, ale s jejich mechanismem by si poradil každý český montér do patnácti vteřin. 17) Až po kolena v černém proolejovaném sněhu stál nehybně až do chvíle, kdy vlak po zahoukání odjel. Sněžilo tak hustě, že koncová červená světla zmizela téměř okamžitě – a oranžová výbojka na nástupišti vypadala jako žárovka kapesní svítilny, při níž si v noci čítával tajně pod peřinou o Amundsenovi. 18) Vydrápal se na peron a nepokusil se projít nádražím a zmizet v městě: zamířil rovnou ke kanceláři s označením milice. Uvnitř našel otylého blondýna v pomačkané uniformě, přikládajícího nařezané pražce do malých bubnových kamínek; táhlo mu tak na padesátku stejně jako Kopačovi. Rychle si narazil brigadýrku, přepásal se řemením s obuškem a pistolí – a nedůvěřivě vyslechl Kopačovo zkormoucené vysvětlování, že vystoupil z vlaku jen na okamžik, aby si koupil cigarety, děžurná přece říkala, že expres bude stát dvacet minut, takže jsem snad neprovedl nic zakázaného, že ne, pane kapitáne? „Staršina,“ zavrčel milicionář skrze husté díry v zažloutlých zubech. „A teď jsem vyřízený a jen vy mi můžete poradit, co mám dělat.“ „Suka,“ zavrčel znovu milicionář, ale snad to platilo děžurné. „Vaš passport.“ Kopač neměl s sebou naštěstí kufr, vše nezbytné si v bodě 11) zabalil do kožené tašky přes rameno, z níž teď vytáhl pouzdro s průkazkami tak nešikovně, že mu málem vypadla načatá láhev s vodkou. Když se milicionář na láhev dlouze zadíval (bylo to v sedmaosmdesátém, v zemi platila už druhý rok téměř úplná prohibice), pokrčil provinile rameny. „Oslavovali jsme konec stavby. Dostali jsme to od vašich soudruhů. Družba, tavárišč kapitan.“ „Staršina.“ „Koupili ji od nějakého Arména v hotelu. Měl i koňak. Výborný.“ „Arméněc,“ plivl milicionář se záští. „Suka.“ „Ale tahle vodka je lepší. Sibirskaja. Kdybyste nebyl ve službě, dovolil bych si vám nabídnout. Hrozná zima.“ Představení proběhlo podle scénáře. Jako všechna představení v Kopačově režii. Milicionář si něco opsal z pasu, pak ho chvíli bez výrazu sledoval, pak vstal a zamkl dveře. „Psí zima,“ pravil. „Táhne.“ A když se dlouze odmlčel, Kopač mu podal s úsměvem vskutku družební láhev, výměnou za niž milicionář vytáhl z kapsy modrou krabičku kosmosek. „Pakuri. Sledujuščij vakzal až útrom. V sjem tridsať.“ „A na druhou stranu?“ To už bylo na tlouštíka v uniformě tak složité, že si musel pročistit hlavu ještě dvěma dalšími mocnými doušky. „Kolegové se vracejí ze stavby až pozítří. Přiletí pro ně speciál, přistane v Kursku. Potřeboval jsem být na ředitelství dřív, ale teď už stejně nestihnu v Moskvě letadlo – a na další letenku neseženu. Poletím s nimi.“ Milicionář se na něj díval podezíravě, ale vodka a horko z kamínek už na něj začaly působit. Sundal brigadýrku, rukávem si otřel pleš a láhví pokynul Kopačovi, ať si sedne. Rychlík opačným směrem pojede nejdřív za dvě hodiny, pokud ovšem neuvízne v závějích. „To je dlouhá doba,“ vzdychl Kopač a z náprsní kapsy vatované bundy vytáhl předem nachystanou dvacetidolarovku. „Neprodal byste mi krabičku cigaret? A za zbytek bych si dal, pane kapitáne, trochu čaje. Tu vodku už nechci ani vidět.“ 19) O necelé tři hodiny později už seděl v dálkovém expresu Moskav – Voroněž. Vlastně neseděl, stál a upíral oči do vířící oslnivé běloby před čelním sklem elektrické lokomotivy. Dostal se do tohoto přísně střeženého území nad očekávání snadno. V této zemi bylo vždy výhodné mít u sebe co nejvíce úředních potvrzení, průkazů a jiných bumážek – a on nezapomněl ani na průkazku externího spolupracovníka Československého rozhlasu. Nešlo o podvod: dala mu ji vystavit redaktorka mládežnického vysílání, která byla kdysi jeho milenkou – a která ho skutečně po návratech z ciziny zvala do studia, aby povyprávěl o zajímavostech spolupráce mezi dělným lidem celého světa. Kopač byl docela vtipný a výřečný – a vyplatilo se mu to i nyní. Když k průkazce a zkormouceným úsměvům přidal i další dvacetidolarovku, začala se – opět zlatě – usmívat i mladá děžurná v prvním vagoně a po krátké domluvě s posádkou lokomotivy mu odemkla průchod. Předtím mu ještě slíbila uvařit samovar čaje a nabídla, že když si bude chtít zakouřit, může přijít do služebního kupé. „Búdět i záchar!“ slibovala hrdě a významně. Teď už si ani nepamatoval její tvář. S téměř nehraným zájmem si už nahrál na maličký diktafon technické údaje od vlakvedoucího a jeho inženýra–mechanika, rozdal soudružské padáročky v podobě cigaret a desetidolarovek – a teď už byl zase plný chvění. Chvěla se škodovácká lokomotiva, šest tisíc kilowattů výkonu. Chvěl se zakouřený, olejnatý vzduch v kabině. Chvělo se jeho srdce, motor dokonalejší a výkonnější toho pod ocelovou podlahou. A přesto je málem navždy zastavilo temné zahučení sirény, kterou krátce spustil vlakvedoucí před vjezdem do stanice. Neboť vlak nezpomalil svou osmdesátikilometrovou rychlost. Navzdory ustávajícímu sněžení ihned poznal to malé nádraží. Ihned poznal ženskou postavu, jdoucí v kuželu reflektorů po kolejích vstříc vlaku. V posledním okamžiku uviděl její rudé rty: usmívaly se. S výkřikem se vrhl k řídícímu panelu, ale pomocník vlakvedoucího ho přirazil na plechovou stěnu. „Eto skóryj. Zděs nět astanovka.“ (To první ráno roku 1979 jsme se milovali na zemi v malé komoře za kuchyní – a nejen proto, abychom zahnali zimu. Její pleť byla jako horký sníh; ale ten za zamrzlými okny kupodivu neroztál. Bylo to jakési pokojné milování, ne divokost podpálená kořalkou jako o půlnoci, kdy nás přátelé, hlavně Mirek Huptych a Josef Kejha, Zdeněk Šimanovský a temná Řekyně Marika, která mi po Zuzanině smrti poskytla jistou útěchu, vášnivě povzbuzovali z vedlejšího pokoje, abychom dosáhli orgasmu přesně o půlnoci – a když se to alespoň jednomu z nás povedlo, zapěli nám sborově hymnu. Pot nám zamrzal ve vlasech a nezbylo než nasát z nádrže k zemi přimrzlého trabanta trochu benzinu, namočit do něj starou ponožku a podpálit wolframovým vláknem opatrně rozbité žárovky. Popálil jsem si tehdy trochu ruku, druhá mi téměř omrzla při pěší cestě na vlak do Bezdružic, protože auto se nám nepodařilo nastartovat. Aby tu ruku zachránila, Zuzana mi ji třela celou cestu v mezinárodním rychlíku mezi Plzní a hraničním přechodem v Českých Velenicích; v bludiště plzeňského nádraží jsme totiž v mírném opojení nastoupili všichni do protijedoucího rychlíku Praha-Paříž. Než nás stačili odvést k výslechu, stačil Mirek Huptych ještě vyrýt do námrazy na jídelním voze kapesním nožem svou báseň Noční příběh. Když ho pohraničníci odzbrojovali, připomínal jim hrdě: „Zítra mě bude číst celá Paříž!“ Dnes tvrdí, že jsem si tu příhodu vymyslel. Bylo to naposledy, co jsem viděl Zuzanu.) Příhodu o Huptychovi jsem si nevymyslel, ale Kopačův příběh ano. Vlastně, vymyslel si ho Kopač (což jistým způsobem jedno jest). I když ne celý. Vysnil si ho až od bodu 1) a láhve vodky 2), kterou stačili s černochem z Ugandy během cesty do Moskvy dopít. Když se v letadle probudil někde nad Litvou, pokládal mraky pod sebou za zasněžené Tatry a nepamatoval si ani, jak se dostal z Rjazaňského nádraží na Šeremetěvo. Natož aby se pak rozpomněl na svůj vysněný příběh: jediný, který zhluboka prožil. V Praze na hlavním nádraží ho ztratil docela, když hledal u místenkové pokladny drobné. Tam jsem jej našel a zvedl; stál jsem ve frontě hned za Kopačem a rty jsem měl dosud od krve, to jak jsem s Huptychem a Kejhou zuby rval v parku růže před Zuzaninou opakovanou kremací.
**JAKO KREV** Ta žena na Bártu pohlédla, zrovna když si zapínal poklopec, a se smíchem něco zhurta vykřikla; nepatřilo to však naštěstí jemu, jak se zprvu polekal, nýbrž malému oslíkovi, šedivému a smutnému jako nebetyčné hory kolem, oslíkovi se dvěma bedničkami, plnými velkých, kulatých, temně oranžových plodů, z nichž jeden žena vybrala a – stále se usmívajíc – podávala Bártovi. A když pokrčil rameny, jako že nerozumí, a ukázal nahoru k silnici, kde už všichni nastupovali zpět do autobusu, uchopila ho za ruku a plod mu do ní vtiskla. „*Rubl*“ – to bylo jediné, co z její překotné a určitě nikoliv ruské řeči pochopil, zdálo se mu to příliš za jediný neznámý plod, a tak zavrtěl hlavou stejně rázně, jako jí ona pokyvovala – a strnul až ve chvíli, kdy zpod ostře žluté a zelené sukně vytáhla velký zavírací nůž. Zasmála se jeho úleku, a nežli stačil zavolat o pomoc, plod dvěma pohyby křížem rozkrojila, rozevřela a Bárta se polekal ještě víc, neboť to bylo jako říznutí do živého masa, tak byl plod uvnitř temně rudý, plný zrn, připomínajících kapky krve. Pak konečně pochopil, že jde o granátové jablko, jež ostatní členové zájezdu marně sháněli na tržištích ve městech, a ulehčeně se usmál. Tu se ona zasmála ještě víc, vybízejíc ho, ať ochutná – a když stále váhal, sama se zahryzla do jedné čtvrtky plodu. Tak si ji bude pamatovat celý život: usměvavou, jak lačně a hlučně srkajíc saje rubínová zrna, jejichž šťáva se jí leskne na velkých rtech i bradě, dokud není olíznuta mrštným růžovým jazykem. Uprostřed těch strohých šedých hor. Znovu ho vybídla, ať ochutná, a když jen opatrně vyloupl dvě zrnka, připomínající chutí nejspíše hrozny, přitiskla mu celou čtvrtku nečekaně na ústa, se smíchem ji tiskla k jeho bránícím se rtům, a když se pak přece jen podvolil tomu tlaku i sladkosti, setřela mu hřbetem ruky z brady lepkavý nektar. „*Rubl*,“ opakovala, a když mu podávala další plod, už bez váhání sáhl do kapsy; ona však dala přednost balíčku žvýkaček, který vytáhl spolu s mincemi, a pak mu vzala i vizitku, jichž měl plné kapsy: netušil totiž, s kým vším se může na zájezdu za odměnu setkat. „*Ty?*“ ptala se, když – teď už zachmuřeně – chvíli luštila jeho adresu. „*Já*,“ odvětil Bárta, třebaže si tím nebyl zrovna dvakrát jist. „*I eto ja*,“ ukázala prstem na sebe, do prohlubně mezi těžkými prsy, a když Bárta chápavě přikývl, ukázala ještě na oslíka. „*I eto Nuk.*“ „*I eto ja*,“ opakoval Bárta případně a díval se na ni tak, až zvážněla, jako by v jeho očích uviděla něco neznámého nebo spíš známého až příliš, zvážněla a pak ukázala na autobus, který troubil, a na průvodkyni, která zuřivě mávala. „*Idi*,“ řekla Bártovi, „*idi*,“ řekla oslíkovi. A tak Bárta šel, jel, letěl, až se ocitl doma, v kuchyni vonící uvítací pečení, a před manželkou a dcerkou opatrně rozkrajoval granátové jablko a ono to trochu zabolelo, jako by skutečně řízl do živého masa, jako by ta temně rudá zrnka skutečně byla kapkami krve... leč časem ta romantická bolest samozřejmě zesládla, měla i chuť oněch zrnech, a snad by se časem dočista seschla a rozpadla jako oranžovo hnědé slupky, které si dcerka dlouho schovávala pro štěstí, kdyby o necelý rok později, zrovna před vánocemi to bylo, nezazvonil vpodvečer někdo u jejich dveří a ona to byla ona, pochopitelně bez oslíka, ona v šedém kožíšku a stříbrné beraničce, v níž ji málem nepoznal, ona s jeho vizitkou v jedné ruce a s granátovým jablkem v druhé. „*Eto ja*,“ řekla a jaksi rozpačitě mu vysvětlovala, že je zde na zájezdě s Inturistem, dostala jej za odměnu, neboť je druhou nejlepší sběračkou bavlny v jejich sovchozu. Bárta se na ni chvíli mlčky díval. V kuchyni vrněl manželčin šicí stroj, v pokoji se dcerka učila zpívat na besídku SČSP píseň Sotni vjerst ja prašla. Bárta na okamžik zaváhal, zda nemá dcerku zavolat, aby tu písničku zazpívala i neznámé ženě, aby alespoň něco – ale pak jen přijal jablko a omluvně pokrčil rameny. A řekl: „*Eto ně ja*.“ A zavřel dveře. A večer se pak doma opil, smíchal zbytek úplatkového koňaku s becherovkou na úplatky, a když se mu manželka pokusila zabránit v otvírání láhve červeného vína, vztekle mrštil po té nevinné nebožačce zralým granátovým jablkem. Uhnula a plod se roztříštil o bílou stěnu, rudá šťáva do ní vsákla jako krev. Už dvakrát malovali, a stále je to vidět. Nakonec tam museli přistavit kredenc. *Fsjo.*
**JÁ JSEM TA TMA (II)** Ta žena na Strmisku pohlédla až v poslední chvíli, když už se jí málem byl dotkl, neboť mrazivá mlha tlumila kroky i světlo nábřežních svítilen, a bezmála pohrdavě řekla: „Ach, to jste vy? Věděla jsem, že přijdete...“ „Gratuluji,“ odsekl Strmiska podrážděně, protože on to nevěděl ještě ani před hodinou, byl totiž rozhodnut na ten hloupý žert zapomenout, jenž poslední večer před návratem byla v hotelu večeře na rozloučenou, dostali vodku i šampaňské a míchali si bílého medvědě a v Strmiskovi vznikla stejně ničivá kombinace, uražená ješitnost se mísila se zvědavostí a touhou, až si zavolal taxi, které ho vysadilo na břehu Něvy, nedaleko mohutné budovy Admirality, odkud přešel přes most pěšky. „Všichni totiž přijdou... A víte, proč?“ Z hlouposti, pomyslel si Strmiska, který v ledovém větru od Finského zálivu téměř vystřízlivěl a už litoval noční vyjížďky. „Znáte Kolganova?“ pohlédla na něj žena naléhavě zpod kožešinového lemu kapuce černého pláště, na němž svítila bílá šála, a než stačil Strmiska odpovědět, posměšně pokračovala: „Pořád jen chodí a sní. Říká, proč prý žít opravdově, snít je lepší. Vysnít se dají nejzábavnější věci, ale žít je nudné.“ „S vámi tedy určitě ne,“ řekl Strmiska, a třebaže to chtěl říct stejně posměšně, hlas ho zradil, neboť žena přecházela při hovoru stále tam a zpět kolem litinového zábradlí a on si představil její nohy pod vrstvami látky, nohy napínající se při těch nervózních krocích stejně jako nohy tanečnic na těch obrazech, nohy štíhlé a pevné v napětí a poddajné a hebké po něm. „To jsem neřekla já, ale Dostojevskij,“ napomenula ho přísně a zastavila se před ním. „Chcete vidět jeho hrob?“ „Cože...?!“ „Chcete vidět hrob Dostojevského? Proto jsem vás sem přece pozvala, dnes je na vhodné počasí.“ Strmiska na ni chvíli jen mlčky zíral: na ty výrazné lesklé oči, na posměšné rty, na hnědý pramen vlasů, který už opět padal na jasné čelo, vlhkostí stočen do prstýnku. Přejel si ztěžka dlaní tvář – snad aby se nemusel dotknout té její, snad aby se konečně vzpamatoval – a nutě se do rozhořčení spustil: „Žádný hrob, proboha! Žádný, rozumíte? Co to má být zase za vtipy?! Copak nestačilo to odpoledne?“ „Co odpoledne?“ tázala se nevinně, jako by skutečně o ničem nevěděla, jako by byla jen starší a výsměšnější sestrou té odpolední ženy (té tanečnice! té černé labutě, příteli!), a když ji Strmiska upřeně pozoroval, snad by tomu i uvěřil. „Zavedla jste mě do hotelu, kde prý zemřel Jesenin – a ten hotel už před měsícem zbourali!“ „Zbourali?“ opáčila lehce. „Nu, když si to myslí... Ale proč ztrácet čas s Jeseninem, ten může dojímat snad jen gymnazistky, to není taková hloubka a temnota jako tady,“ ukázala zpět tím pomalým ptačím pohybem po zábradlí, kde se valila Něva jako zkapalněná tma. „To není jako Dostojevskij, chápejte – Serguša, to byla možná bolest z kocoviny, kdežto on... Poslouchejte – milujete zlo?“ Při své otázce změnila hlas, takže Strmiska se dovtípil, že už opět z něčeho cituje, nejspíš z toho Dostojevského, od něhož začal kdysi v mládí číst Zločin a trest, ale brzy toho nechal, zdálo se mu to příliš zamotané a zdlouhavé. Ale i tak se teď mimoděk zachvěl; vzpomněl si totiž na varování průvodkyně, aby nikam nechodili sami. „Tak odpovězte, já to přece vím, odpoledne jste mě málem uhodil, poznala jsem to,“ hovořila k němu naléhavě a sevřela mu paži tak silně, až to zabolelo. Pak naštěstí opět změnila hlas. „Chtěla jsem vám povědět o jednom svém přání. Chci, aby mě někdo zmučil, oženil se se mnou, ale pak mě zmučil, podvedl mě, odešel a odjel. Nechci být šťastná.“ Strmiska věděl, že to žena jen hraje, stále se o tom ujišťoval – ale i tak se jí polekaně vytrhl. Tu se pustila do hlasitého, jasného smíchu, který probudil racka, dřímajícího na temné hladině. „Ano, já chci bouřlivý život. Pořád chci podpálit dům. Představuji si, jak se připlížím a tajně ho podpálím, rozhodně tajně. Oni hasí a dům hoří. Já to vím, ale mlčím. Ach, hlouposti. A nudí mě to!“ „Zavřeli by vás,“ snažil se Strmiska říci co nejlehčeji, jako že také rozumí žertu, a znovu se rozhlédl; ale skrze mlhu nebyly téměř vidět ani zdi Burzy. „To právě chci. Přišla bych a odsoudili by mě a já bych se jim najednou všem vysmála do očí. Já bych hrozně ráda podpálila dům, Aljošo, náš dům. Pořád mi nevěříte?“ Strmiska se rozhodl vše skoncovat; kdesi za vodou, snad na Isaakijevském chrámu, se ozval tlumený úder, bylo čtvrt na jednu. „Věřím vám, že jste výborná herečka. Ale já nejsem Aljoša – a vlastně ani žádný milovník umění. Promiňte. I na těch obrazech se mi líbily jenom ty ženy – a vy jste se mi na ně zdála podobná.“ „Že vy mnou ale pohrdáte!“ vzkřikla. „Já prostě nechci dělat dobro, chci dělat zlo a žádná nemoc v tom není!“ Nemoc. Že ho to nenapadlo dřív. Ta žena je šílená. „Proč dělat zlo?“ tázal se už velice opatrně. Zřejmě to však byla správná replika, protože mu spokojeně zatleskala – ten zvuk probudil dalšího racka – a pak opět vážně pokračovala: „Aby nikde nic nezůstalo. Ach, to by bylo krásné, kdyby nic nezůstalo! Víte, Aljošo, někdy na to myslím, že natropím strašně moc zla a všeho špatného a dlouho to budu dělat tajně a najednou se to všichni dozvědí. Všichni mě obestoupí a budou na mne ukazovat prstem a já se budu na všechny dívat. To je moc příjemné. Proč je to tak příjemné, Aljošo?“ Pokrčil opatrně rameny: bylo zbytečné ji provokovat. V této zemi má možná i šílenství jinou tvář, i když je to tvář velice krásná. Odkud jen to zná – *nejkrásnější je šílená*? Taky to napsal nějaký básník, pomyslel si zlostně, taky je to jenom literatura, zatracená literatura! Žena jako by uhodla jeho náladu, jeho odpor i strach, a tak přistoupila těsně k němu a uchopila ho za obě ruce. Ty její byly horké a vlhké. „Víte, Aljošo, víte, chtěla bych... Aljošo, zachraňte mě!“ přitiskla se najednou k němu. „Zachraňte mě,“ skoro zasténala. „Což bych řekla někomu na světě to, co jsem říkala vám? A mluvila jsem pravdu, pravdu, pravdu! Zabiju se, protože se mi všechno hnusí! Všechno se mi hnusí, hnusí! Aljošo, proč mě vůbec, vůbec nemilujete?“ končila jako nepříčetná. Je to jenom literatura, jenom literatura, ujišťoval se v duchu Strmiska; přesto však jaksi proti své vůli ženu objal a do mokré kapuce zamumlal něco, co se dalo vyložit i jako přitakání. „A budete pro mě plakat, budete?“ „Budu,“ řekl Strmiska, sám kupodivu blízko slzám. „Díky! Potřebuji jen vaše slzy. Všichni ostatní ať mne týrají, ať po mně šlapou nohama, všichni, všichni, nevyjímám nikoho! Protože nikoho nemám ráda. Slyšíte, nikoho! Naopak, nenávidím! Jděte, Aljošo, je načase, abyste šel k bratrovi!“ náhle se od něho odtrhla. Strmiska se konečně zachoval rozumně. Šel. Neptal se, k jakému bratrovi, nerozloučil se ani, už se do té ubohé komedie přece nenechá zatáhnout, šel stále rychleji po vlhkém žulovém nábřeží a věděl, že se nesmí ohlédnout. Odněkud odjinud to věděl. Ba začal si i hvízdat, když vtom jej přehlušil mohutný hlomoz, skřípění a hučení – a z mlhy nad řekou se začalo zvedat něco obrovitého a temného. Něco jako černý dům. Strmiska vykřikl úděsem a málem se dal na útěk, když vtom si uvědomil, že je to jen most, že to se zvedají proslulé řetězové mosty na Něvě, aby mohly proplout mořské lodě z Finského zálivu. A současně si uvědomil, že je uvězněn, neboť Burza stojí přece na ostrově, takže je zbytečné běžet k dalšímu mostu, musí zde počkat až do rána, než se mosty opět sklopí. Jako ledové kry táhly po řece stovky bílých labutí, příteli, a ty byly skutečné. Z protějšího ramene mostu na Strmisku někdo mával známými pohyby ptáka, ale slova zanikala v rachotu mechanismů stejně jako ona postava v mlze, v mrazivé mlze, která zakrývala celé nábřeží a teď už i hladinu řeky, v konejšivé mlze, která skryla Strmiskovy pošetilé slzy, v bílé mlze, která zrůžověla až za svítání ve směru od Petropavlovské pevnosti něčím, co Strmiska zprvu bláhově pokládal za slunce, ale byl to oheň, skutečný oheň, ale čertví, příteli, možná jen asfaltéři...
**TAJNÉ VOLBY** Ta žena na autora pohlédla, sotvaže on kradmo pohlédl na její nahá stehna, vstala z kožené klubovky před vchodem do baru pro devizové cizince a anglicky se ho zeptala, zda nemá cigaretu. Už to samo o sobě byl zážitek, protože autor byl muž poněkud plytké fantazie, a být anglicky osloven gruzínskou prostitutkou ve francouzském hotelu naproti moskevské Výstavy úspěchů národního hospodářství mu mohlo vystačit na nejednu báseň. Proto také kolem těch neobyčejně krásných dívek, jichž vířilo ve vestibulu vždy nejméně půl tuctu, stále kroužil: jako kolem inspirace. Přičemž samozřejmě ani v nejmenším nepomýšlel na skutečný kontakt s některou z nich, už protože prý chtěly sto dolarů a on ušetřil sotva patnáct rublů na bavlněné tričko s nápisem Perestrojka. S tlukoucím srdcem sáhl do kapsy saka a vylovil poslední krabičku spart; jen se bál, že bude muset dívce také připálit a ona pozná, jak moc se mu chvějí ruce. K ničemu takovému naštěstí nedošlo – neboť prostitutka mu vzala krabičku z ruky, chvíli si ji nevěřícně prohlížela (kolegyně v ostatních klubovkách zpozorněly) a pak mu ji s úsměvem vrátila. „Ty českij?“ ptala se, a když přikývl – sice bez falešné hrdosti, ale přece -, vytáhla z kabelky krabičku winstonek a se slovy „Pakuri, éto sigaret!“ k němu vztáhla pravou ruku, zatímco levou mu posměšně rozcuchala vlasy. Bylo to však, jako by svými dlouhými nehty zajela až do jeho mozku, takový mu tam vyvolala bolestný zmatek, z něhož teď pořizuji jen kratičký výtah, neboť není v silách vypravěče zaznamenat všechny seismické záchvěvy mozku básníkova, „*v jehož magmatických hlubinách na sebe narážejí pouštní pevnina morálky a kvetoucí světadíl hříchu...*“ (To už cituji z autorova díla.) V hlavě mu běžely tyto možnosti: 1) Cigaretu odmítne a ona se mu vysměje, což může povážlivě ohrozit jeho potenci mužskou i básnickou. 2) Cigaretu odmítne natolik pohrdavě, že dívka zapochybuje o svém řemesle a dá se na lepší cestu. 3) Cigaretu přijme; ale pak, roztrpčen svým zaprodanstvím, přestane navždy kouřit, díky čemuž bude žít o celé čtyři roky (šest sbírek) déle. 4) Cigaretu vykouří a získá sám k sobě úctu, neboť mu ji zdarma dala prostitutka, což se příznivě projeví na jeho sebedůvěře mužské i básnické. 5) Cigaretu vykouří a ztratí k sobě úctu jakožto k Čechovi, jímž pohrdají i kurvy. 6) Cigaretu uschová a pochlubí se jí ostatním kolegům ze zájezdu, čímž získá zpět svou pověst, o niž přišel, když v Kyjevě odmítl hrát svlíkací mariáš. 7) Cigaretu přijme, a neboť je už druhým týdnem bez ženy, v noci dostane během snu o té prostitutce poluci, což ho naplní přímo vesmírnou radostí (hotel se jmenuje Kosmos), neboť „*dnové mládí jsou ještě v dohledu*“ (opět cituji). 8) Cigaretu přijme a při noční vášnivé masturbaci si přivodí drobné zranění, z něhož manželka vyvodí po návratu dalekosáhlé závěry a důsledky. 9) Cigaretu přijme a večer se v koupelně rozpláče, že už ho oslovují jenom kurvy. 10) Cigaretu přijme, šťasten, že ho prostitutky považují za Američana. 11) Cigaretu přijme a napíše o tom dlouhou báseň, která se ovšem bude odehrávat v hamburské čtvrti San Pauli, kam se on nikdy nedostane, a některé odvážné obraty rozruší stárnoucí knihovnici z Třebíče natolik, že jej pozve na besedu, kde se autor seznámí s půvabnou studentkou gymnázia, což vážně ohrozí jeho manželství. 12) Cigaretu odmítne a do svého listu napíše sugestivní úvodník o zhoubnosti lidského zaprodanství, což šéfredaktor vezme osobně a dá mu výpověď. 13) Cigaretu přijme a druhý den se v Kremlu čemusi nahlas zasměje, z čehož se bude po návratu zodpovídat. 14) Cigaretu přijme a napíše experimentální román o všech 7234 možnostech, které tímto činem vzniknou, a stane se slavným. 15) Cigaretu přijme, s odkazem na tradiční družbu usmlouvá dívku na platbu v rublech, které si půjčí od kolegů, odvede ženu na svůj pokoj a v jeho životě se něco změní, ať už k dobrému nebo zlému, ale probůh konečně aspoň něco! Atd., atd., atd., Možností je asi stokrát víc než cigaret v balíčku, kterou před ním stále drží ona žena, více než způsobů lásky, které ta kurva ovládá, více než mužů, které obšťastnila, ale autor se stále nedokáže rozhodnout, protože najednou chápe, že jediné gesto obyčejné prostitutky tři tisíce kilometrů od domova může provždy změnit jeho život; a nejen že může, dojde mu konečně, ale *musí*, v každém případě *musí*, neboť jinak by to bylo beznadějné, jinak by náš život byl vlastně jen náhodný chaos bez příčin a následků, a to by pak bylo všechno básnění zhola zbytečné...!
**ŠAFRÁN** Ta žena na Hálka pohlédla, zrovna když mnul mezi prsty semena černuchy, a bezmála přísně se ho zeptala: „Šafrán?“ „Šafrán,“ odvětil Hálek, ovšem než stačil dodat cokoliv dalšího, žena se otočila a jala se prodírat davem na bazaru směrem k východu. Teprve u hromad rozinek se ohlédla, a když viděla, že ji Hálek sleduje jen velmi váhavě, netrpělivě mu pokynula. A on, navzdory všem varováním průvodkyně, přidal do kroku. Snad to bylo tím, že už měl bazaru pomalu dost. Dobré dvě hodiny strávil jen na tržnici s kořením a pochutinami: ochutnával jinanové oříšky a kandované tykve, louskla sezamová semínka, rozdával žvýkačky a úsměvy, smlouva o cenu fialového koření, o němž stejně netušil, k čemu slouží. Koupil balíček zeleného čaje, který mu byl z duše odporný. Kazachové a Uzbeci poznali cizince a pokřikovali na něj, Arméni ho brali za ruku a tahali ke svým stánkům, ochotni prodat či směnit cokoliv. Při zmínce o šafránu však všichni kroutili hlavou, pouze šilhavý Tadžik se mu pokusil prodat kurkumu. Šafrán... Po pravdě řečeno, Hálek stejně nevěděl, co by s ním dělal. Dřív jej vozíval z ciziny pro manželku, která byla vášnivkou kuchařkou a používala šafrán do polévek, pilavů a španělských specialit. Manželka však před pěti měsíci nečekaně zemřela a Hálek rozhodně neměl v úmyslu otvírat někdy její kuchařské knihy; bylo tam příliš mnoho receptů, které si stačila jen založit. Přesto se Hálek vymluvil v hotelu průvodkyni na zde obvyklý průjem, slíbil, že bude ležet, a místo prohlídky města šel na bazar za jedním cílem. Právo zasmát se této pošetilosti měl jen on sám; ale nezneužil je. Žena před ním šla rychle, a podle ráznosti, s níž rozhrnovala lokty dav, se zdálo, že může být ještě mladá. Hálek si uvědomil, že možná jde o nedorozumění, že je navzdory plnovousu omylem považován za domorodce – protože aby se alespoň trochu vyhnul dotěrnosti kupců, nasadil si na hlavu součást zdejšího kroje, čtyřhrannou černou čepičku tubetějku. Dohonil tedy ženu, uchopil ji za rameno, a když se otočila, smekl tubetějku s omluvou, že je jen turista. Poprvé uviděl její tvář pod černým šátkem: byla snědá, nad širokými rty stín tmavého chmýří. Oči černé a šikmé a hořké jako semena černuchy, jimiž mu dosud voněly prsty. „Šafrán,“ opakovala netrpělivě, a třebaže byla mnohem mladší než on, nasadila mu tubetějku zpět jako matka zlobivému dítěti. Už bez odporu – a také beze strachu – šel za ní. Opilý jen a jen vůní koření, jakkoliv od smrti manželky pil hodně a často. Přes zaprášený park prošli do staré části města, jedné z mála, která přečkala poslední velké zemětřesení. Mezi nízkými chatrčemi z nepálených cihel, dřeva a vlnitého plechu přibylo pachu skopového masa a ryb – a ubylo světla. Žádná z uliček nevedla přímo, kroutily se a zaplétaly jako zauzlovaná střeva, kteréžto přirovnání by šlo rozšířit i na další znaky kolonie. Zpocené ženy, štípající před domky dřevo, hleděly na Hálka lhostejně; klímající starci v barevných tubetějkách rovněž. Usoplené dítě od něj nechtělo přijmout žvýkačku, jen prašivý pes se na něj alespoň rozštěkal. Odkud jen to všechno znám? Vešel za ženou do domku neurčité barvy, jenž snad kdysi býval železničním vagonem. Teď však už dojezdil – a stejně tak Hálek měl pocit, že i jeho pouť končí na této slepé koleji, u bílého plechového stolu, na nějž žena položila šálek zeleného čaje, pak fotografii mladého muže ve vojenské uniformě, přelepenou černou páskou, pak kalíšek domácí pálenky, čpící acetonem, pak misku pilavu bez masa, jen s rozinkami a aróniemi. Nakonec sklenici se šroubovacím uzávěrem, z poloviny plnou temně oranžového prachu. Samozřejmě, že si přitom povídali. Ba se i občas zasmáli: toto není smutný příběh. Ani jeden z nich neuměl tak dobře rusky, aby si mohli lhát, a tak je zbytečné rekonstruovat dialogy. Hovořili o dětech, které neměli. Když se dočista setmělo, Hálek vstal a odšrouboval víko láhve. Ucítil známou a nijak zvlášť příjemnou vůni šafránu. Vzpomněl si na manželku, jak se soustředěnou tváří opatrně odměřovala oranžový prach třeba na tresku po baskicku. Najednou si bezmála překvapeně uvědomil, že je opravdu mrtvá. V tom neskutečném domě konečně přijal skutečnost. Položil sklenici se šafránem zpět na stůl. Žena s černuchovýma očima se na něj tázavě podívala. Třebaže se půl roku nedotkl ženy, pokusil se jí odpovědět co nejlépe. Jako celé město, i ona byla lehce cítit jehněčinou – a rovněž tento popis by šlo rozšířit. Při milování se země nezachvěla. Zachvěla se až nad ránem, a on se jen otočil na druhý bok a spal dál. Teprve druhé zachvění ho probudilo do šedého rána, v němž nad ním stála neznámá žena. Byla oblečená. V ruce držela břitvu. Hálek se nepolekal: takhle by to bylo příliš jednoduché. Řekl jí něžné slovo. Řekla něco o nočním zemětřesení. Podala mu misku s teplou vodou a on si za papírovou zástěnou oholil plnovous a nasadil tubetějku. Doufal, že se žena zasměje – ale jenom mu přísně opravila posazení čepičky. Nato mu podala sklenici se šafránem, bez smlouvání přijala peníze a vystrčila ho na ulici. Ještě mu něco řekla. Ale on už nemohl. Svítalo a úzké uličky byly plné mužů v tubetějkách. Všichni mlčky směřovali jediným směrem. Hálek si uvědomil, že je pátek, jediný den, kdy jsou ve městě povoleny mohamedánské bohoslužby. Dobrou půlhodinu se nechal unášet davem, ale před mešitou hru přerušil: jako většina bezvěrců si stále nebyl jist, čím vším by mohl urazit některého z bohů. V denním světle a mezi moderními budovami mu moc připomínal jen všudypřítomný pach jehněčího a sklenice se šafránem. Zamířil ke svému hotelu, ovšem uniformovaný ruský vrátný ho kvůli tubetějce odmítl vpustit – a než Hálek našel v kapse recepční lístek, země se otřásla po třetí. Bylo to na zdejší poměry skutečně malé zemětřesení. V hotelu pouze poškodilo plynové potrubí, takže došlo k požáru a pak i výbuchu kuchyně v zadním traktu. Hálkův pokoj byl přímo nad ní, mnoho z něj prý nezůstalo. Tak to alespoň o překot vyprávěli kolegové ze zájezdu, kteří se jen v pyžamech vyhrnuli před hotel. Chudák Hálek, říkali před Hálkem, které bez vousů a v tubetějce samozřejmě nepoznali. Tak brzy po manželce. Doma pak budou vyprávět o hrubosti a barbarství Uzbeka, který se před dosud dýmajícím mezinárodním hotelem dal do hlasitého smíchu. Který ani nesmekl tubetějku, když vynášeli něčí těla, a vesele si hvízdaje zamířil zpět do starého města. Odkud jen to všechno znám? Samozřejmě že Hálek bude brzy nalezen, zvážen a vrácen tam, kde jej kromě celníků nikdo nepostrádá. Zatím je ono bludiště, jež nemá být metaforou, a vrátí se k ženě s černuchovýma očima. Může vejít do zatuchlé čajovny, v zeleném čaji rozmíchat všechen jedovatý šafrán a poté tu hořkost vypít. Může se vrátit někam domů. Může se stát politikem nebo humoristou z povolání. Může cokoliv. To jenom recepty v manželčiných kuchařských knihách směřovaly vždy k pointě. Příběh nemusí.
**JÁ JSEM TA TMA (III)** Ta žena na Strmisku pohlédla ve chvíli, kdy v tranzitu na letišti utratil poslední zbylé rubly za publikaci o Ermitáži, v níž však marně hledal ty kresby, ta polonahá těla, plná vířivého, a tudíž dostředného pohybu, ty podoby žen skutečných a neskutečných současně... jako třeba právě tato žena, která se na něj plaše usmála a řekla: „Chcete vidět Puškinův hrob?“ Strmiska na ni dlouho hleděl, jako by ji nepoznával. Vypadala dnes skutečně zase jinak, měla krátký šedý kožíšek a kolem hlavy těsně uvázaný fialový šátek a její tvář se zdála mladší, jasná a bílá jako ten sníh za okny, který se už od rána sypal, a Strmiskou projelo navzdory vší zlosti něco, co se asi nejvíce podobalo bolesti. „Běžte pryč,“ řekl. Řekl raději dvakrát. „Musela jsem přijít,“ vysvětlovala zadýchaně, „nemohla jsem jinak...“ „Běžte pryč, nebo - “ rozhlédl se po letištní hale, krátce po poledni plné turistů, hlavně Japonců, připomínajících v mohutných kožešinách malé medvídky, „ – nebo zavolám milicionáře.“ Ať už byla žena skutečná či nikoliv, jeho ubohost na ni účinkovala víc, než snad byl Strmiska zamýšlel. Odstoupila od něj a z kabelky vytáhla dlouhou obálku. „Co to je? Zas nějaká literatura?“ „Hlupáčku. Kdy už konečně pochopíš, že nic jiného neexistuje? Tak si to proboha vezmi. Brzy na shledanou.“ Díval se za ní, jak odchází, jak téměř tančí na těch štíhlých pevných nohách, které už nedoufal nikdy spatřit, které navždy bude vídat, a málem se za ní byl rozběhl. Nastal však už čas, kdy se i on stával jen číslem a znakem, musel předkládat pas a letenku a celní prohlášení (v němž pro ni chyběla rubrika), byl zapisován a prosvětlován, a k jejímu dopisu se tedy dostal až na letištní ploše, kde museli čtyřicet minut čekat před svým tůčkem kvůli nějaké opravě na radiolokátoru (který stejně nad Běloruskem selže a letadlo se ztratí, ztratí se raději navždy). Otevřel obálku a uvnitř našel malou reprodukci kresby Eutgenia Greca, vytrženou z nějaké knihy, reprodukci, která na výstavě nebyla, zřejmě pro svou vyhrocenou smyslnost (tu už si ale budeš muset domyslet, příteli), takže Strmiska reprodukci raději rychle otočil, aby ji ostatní členové zájezdu neviděli, a na rubu uviděl dopis, začínající tak hezky: „Já píši vám, co mohu více...“ V té chvíli však motory konečně naskočily a prudký poryv horkého vzduchu vytrhl Strmiskovi dopis z rukou (jak jinak, příteli), zvedl jej okamžitě do výše jako vzlétajícího racka a unášel jej do té sněhové pláně, bílé jako nepopsaný papír, milý příteli, jako nepopsaný papír, to svědivé pokušení, jehož jsme se stali ty, já i Strmiska obětmi...
katalog ... Archiv Čítanky – Němec