Ludvík Němec: Já jsem ta tma (1. díl)
Říkám jí: Ale já jsem cestující a mám kdesi v daleké tmě jakési řízení Odpovídá: Já jsem ta tma
MIROSLAV HUPTYCH
IMITACE
Ta žena na Ravikoviče pohlédla od pokladny toho malého butiku a bez
náznaku zájmu se zeptala: „Kupujete – nebo prodáváte?“
Musela mít skutečně dobré oči, když i v tom pološeru ihned postřehla
tmavší odstín jeho pleti; ale dobro, dobro v těch očích nebylo.
Ravikovičovi připomínaly oči ostřelovačů na střechách vzdáleného
města: těch, kteří se chystali zabíjet, i těch, které zabil.
Málem tu hru vzdal, ale touž stála u něho. „Takže?“
„Potřebuji kožený pásek.“
„Velikost?“
„Na ženu.“
„Kolik má v pase?“
„Nechci jí ho dát.“
„Nerozumím.“
„Chci ji zmlátit.“
Na rozdíl od ostatních prodavaček ve městě se ani nepodivila, ani
nerozhořčila, ani nezasmála. Mohlo jí být tak pětatřicet, údiv už nebyl
její sortiment. Jenom pokrčila vycpanými rameny a ukázala ke stojanu
s dámskými pásky.
„Chci mužský. Ty jsou těžší.“
Dlouho přebíral, než našel ten nejlevnější, plastová imitace kůže a
železná imitace mosazné spony. Imitace nesnášel – ale neměl už
příliš peněz a vydělat si nemohl: Zorana a Miloše už převedli do
Německa, Vladan byl zavřený za pašování, Stojko za nedovolené
obchodování, Goran se skrýval, Josip se zabil v autě, Stjepan v plynové
troubě, Gjuru zastřelili, Ivan a Jeroným a Dika se vrátili. Nenapsali. Ani
on už nemůže čekat sedmý měsíc na dopis, který stejně nepřijde, nesmí
si nikdy připadat pošetile a dětinsky.
Tato hra nebyla dětinská.
„Devadesát dva,“ řekla žena, a když jí podal pětimarku, bez
komentáře ji přijala. Pečlivě ji zkontrolovala proti paprsku světla, na
něj už pohlédla se zájmem sotva polovičním. „Chcete to zabalit?“
„Ne. Vyzkoušet.“
„No prosím.“
„Tady mezi tím šuntem se nemůžu ani rozpřáhnout.“
Ani urážka krámku ty oči nijak neoživila. Oči jako oči mrtvol na hlavním
tržišti. Oči na střechách. Oči na stěnách. Oči v kanálech.
Vydloubané oči. Oči k vydloubnutí.
„Vyzkoušejte si ho na ulici.“
„Sebrali by mě.“
„To věřím.“
„A vy byste zamkla krám a nepustila mě zpátky.“
„Samozřejmě.“
„Tak ho zabalte.“
Snad že se jí nechtělo, snad že se v prázdném butiku přece jen nudila,
pokrčila rameny a řekla: „Přes dvorek je kancelář. Prázdná, tam nic
nenajdete. V tom starým křesle spává v noci pes. Lidi strašně kradou.
I naši. Aspoň z něho vyklepete prach.“
Po čtvrtém úderu vešla za ním a řekla: „Nepřehánějte to. Nejsou
velikonoce. Spokojený?“
„Snad.“
„Stejně nevěřím, že byste dokázal zbít ženu.“
Neřekla to provokativně, pouze konstatovala fakt. A byla to pravda. Celých
devětadvacet let. Až do této chvíle.
Pleskl zlehka řemenem o dlaň. Takhle daleko hra ještě nikdy nepokročila.
„Chcete se vsadit?“
„Co bych z toho měla?“
Když vytáhl z peněženky dvě stomarkové bankovky, hned pochopila;
rozmýšlela se jen o pět vteřin déle. Ravikovič slyšel ty vteřiny tikat
na svých zlatých coutiérkách, které bude muset ještě tento týden
prodat.
„Ale jen pět ran – a žádný sex.“
„Na ten vám kašlu.“
Ani teď se neurazila, otočila se a opřela v předklonu o křeslo. „Tak do
toho, Rambo.“
Ulevilo se mu, že v poslední chvíli nezačala mluvit o válce. Tenkrát na
začátku ho jedna kurva v hotelu Morava opilecky litovala a on jí zaplatil
dřív, než se stačila svléknout.
„Svlékněte se,“ řekl.
„To ne.“
„Tak si jen vyhrňte sukni.“
„Tři sta.“
Hodil na křeslo další bankovku – už mu zbývaly jen čtyři – a pomalu
se rozpřáhl. Nohy měla docela pěkné, ale až moc štíhlé, a zadek
téměř mužský, malý a nevábně plochý. Určitě výsledek nějaké
zasrané diety, která stála víc než celoroční příděl chleba pro jednoho
v obleženém městě.
Náhlý hněv jak plastická trhavina kolem jeho srdce. Roznětka hněvu. Švihl
ji jen jednou, ale zato přezkou. Když uslyšel výkřik (ani ne tak bolestný:
jen čirý vztek) a uviděl krev, vypotácel se na dvorek a zvracel na prázdné
papírové krabice od holicích strojků Astra, ostří, které pohladí.
Kolem pasu měl pětadevadesát, kolem krku jen devětatřicet. Věděl to podle čísla košile. Tu v hotelovém pokoji svlékl a pečlivě složil. Řemen provlékl volně přezkou, konec uvázal v koupelně na vodovodní potrubí. Stoupil si na židli, smyčku přetáhl přes hlavu. Dotek řemene na obnaženém hrdle ho rozechvěl: ne, imitace opravdu neměl nikdy rád.
MŮJ PŘÍBĚH
Ta žena na Hrdinu pohlédla, když oba vystoupili z tramvaje, ona předními a on prostředními dveřmi, usmála se na něj přes obambulované čepice školáků na nástupním ostrůvku (oni dva byli v té chvíli také na ostrově, poslední z lidí, a chystali se právě počít děti ještě krásnější), usmála se s vědoucím a tolik známým smutkem a přešla na chodník a on by byl učinil totéž (šel by za ní, v odlesku výkladů by se snažil spatřit její tvář, v hlavě by skládal věty delší a láskyplnější než toto vyprávění, až by ji bezpochyby navždy ztratil u některého domovního vchodu), jenže když vkročil bez rozhlédnutí do vozovky, ten hlupák a šťastlivec, srazilo ho nákladní auto.
Avie 712/d, valník plný mraženého špenátu, jehož krabice se k potěše školáků rozsypaly po chodníku. Řidič za nic nemohl, tohle by neubrzdil ani Ayrton Seina. Jenže dvacet minut před jízdou zapil v bufetu podezřelou sekanou malým pivem, takže dostane dva roky nepodmíněně. Aspoň tohle mi pro začátek věřte: Velkou lásku vždycky někdo odere.
Ale toto by neměl být smutný příběh, aspoň pro Hrdinu ne, neboť
neznámá žena ho v nemocnici navštívila. Přišla až po nějaké době,
kterou Hrdina stejně nedokázal změřit (vteřina a mayský rok už byly pro
něj totéž) a neztrácela čas ani vysvětlováním, jak ho tu našla a jak se
na intenzivku vůbec probila.
Chápejte: Oba měli strašně málo času.
„Zemřete?“ tázala se zdvořile, pohlížejíc na všechny ty hadice a
hadičky a hady, udržující dosud jeho život nad hladinou, pod níž už
číhalo ono temné zvíře; Hrdina si například nepředstavoval žádnou
dravou rybu, ale chundelatou nutrii s oranžovými zuby.
„Nevím,“ odvětil a myslel už na jiného hada. „Doktor se vyjadřuje
vyhýbavě.“
„Takže to už je bohužel jasné. I když možná zase lepší než kdybyste
měl strávit zbytek života v invalidním vozíku. Co? Protože já bych vás
daleko nedotlačila, vidíte přece, jak jsem křehká.“
Přitakal, i když viděl pendrek, příteli, světelný pendrek v rukou toho
vrchního Policajta. Nebo pro jistotu raději přesněji: Viděl už
jinam. Tam, kde už mu mohlo být jedno, zda zmíněná má velká
ňadra a svalnatý zadek, nebo je třeba tenká a ohebná jako ty svědící
hadičky v jeho nose. Díval se tam, kde už jde – jak pevně věříme (já
i Hrdina, což jistým způsobem jedno jest) – jenom o lásku.
Je tedy nejvyšší čas o ní rozmlouvati.
„A tlačila byste?“ začal šikovně.
„Copak jste to neviděl?“
Zachrčel.
„V mé tváři?“ řekla.
Zachrčel.
„V mých očích?“ řekla.
Zachrčel do třetice, ještě ne však naposled.
„Jo…“ řekl ješitně, „srazilo mě to kvůli vám.“
„Kvůli nám, hlupáčku. Žádný muž se tak na mě ještě
nepodíval. Neříkejte, že jste se tak na mě díval jenom ze sportu.“
„To by musely být olympijské hry,“ dostal ze sebe poslední žert života.
„Se všemi disciplínami.“
„Které máte na mysli?“
Na mysli už neměl nic. Ale zkusil to, už protože celý život byl vůči
ženám hrozně plachý a tohle byla věru poslední šance.
„Třeba… skok do postele?“
„Trojskok do postele,“ trumfla ho.
„Běh za tebou?“
„Běh za mnou bez překážek. Včetně těch gumových, prosím.“
„Milostná sprostná.“
Atd., atd., dokud kapačka nedokapala a žena se nezeptala tónem, věřte mi,
tónem hluboce něžným:
„I skok o tyči?“
„Do – ?“
„Přesně tam, miláčku.“
Její lascivní rým ho svou přímočarostí téměř dojal, takže si musel
chvilku odpočinout, když mu přední pneumatika avie strhla polovinu tváře,
přišel i o slzní váčky. Ale tohle mi taky věřte: Stejně by neplakal.
To si může dovolit borec při maratonu – ale oni běželi hladkou stovku,
deset výbušných vteřin štěstí… a pak už jen otravné formality.
„A rozhodčí?“ zachraptěl. Bylo mu špatně rozumět, hlupák by to
v souvislosti s předchozím pochopil jako roznoží – ale ona mu
rozuměla. A ten rozhodčí taky, protože pohlédl na hodinky, vsunul do úst
stříbrnou píšťalku a v náprsní kapse nahmatal červenou kartu.
Hrdina dostal erekci. To se tak před smrtí stává.
Žena mu vykouřila ptáka. To se tak před smrtí zdává.
Ale něco si přece jen ještě stihli říct, dřív než jej v posledním
záchvatu bolesti oslepilo a pak k sobě pozvalo slunce stejně palčivé jako
žárovky na porodním sále v Šilhanově ústavu, kde se před
čtyřiatřiceti lety narodil.
„Špenát,“ řekl.
„Prosím?“
„Vždycky jsem ho nenáviděl.“
„Já taky.“
„Teď ho miluji.“
„Já taky.“
Strašlivě se soustředil, každá odumírající buňka jeho mozku zkoušela
dát dohromady jedno jediné poslední slovo, a taky se jim podařilo. Je
obsaženo na jiné stránce této knížky; šťastný nálezce obdrží
jakožto výhru deset deka neklidu.
Například v podobě otázky: Přišla skutečně – nebo nepřišla?
Nebo pro tebe, příteli: Přijde?
Necelý kilometr nad ústředním hřbitovem, kam jsem dal Hrdinu
pohřbít, stojí věznice, zvaná bohunická. Řidič avie tam ještě pořád
trčí, protože se na vánoce pohádal s bachařem o balíček a dostal
nádavkem dalšího půl roku. Příliš mu to nevadí. Manželka ho stejně
opustila, nemá kam se vrátit, a pokud si někdy vzpomene na to, co spolu
prováděli v posteli, neliší se to zase tak moc od toho, co občas dovolí
svému spoluvězni. Když to mají za sebou a přítel tenounce chrápe, řidič
zírá do tmy a vidí před sebou silnici, dlouhou klesající rovinku, na
jejímž konci, v pravoúhlé zatáčce, stojí osamělý dům s nedokončenou
střechou. Před domem, těsně u silnice, se pase ovce se dvěma jehňátky;
u dřevěné kůlny věší drobná žena prádlo. Řidič ví, že když
razantně nezabrzdí svou avii, vyletí v plné rychlosti ze silnice a
všichni – on, žena, ovce i jehňata – se stanou součástí téhož.
Nikdy před usnutím neví, zda zabrzdí nebo ne. Aby se jednou vyhnul práci
v cihelně, vylíčil tuto svou představu (trochu jinými slovy) vězeňskému
psychologovi. Ten ji, nad třetím pivem a jaksi ostýchavě, vyprávěl zase
mně. Ví totiž, že právě v takovém domě bydlím.
MAGICKÝ REALISMUS
Ta žena na Juliše pohlédla zrovna ve chvíli, kdy nás už zase otravoval svými chytráckými posměšky nad touto prý ubohou pouťovou zábavou, sklouzla očima na nás, bezpochyby vhodnější i vděčnější objekty ženského zájmu, ovšem pak se kupodivu vrátila k Julišovi, napřed jen kouzlícíma očima a pak i třemi nejistými kroky, neboť její krása měla svou váhu a jehlové podpatky se bořily do koberce pódia.
Šla ke mně jako koza na ledě. Nebo přesněji: spíš klisna, černá, silná, zpocená klisna s vyvalenýma očima a vyceněným chrupem. Ordinérní kráska, vhodná tak do masturbačních představ těch křupanů kolem mě, kteří mě – jako vždy, jako vždy, jako už po tisíciletí – přehlasovali, ať konec roku oslavíme v tomto ubohém, byť obrovském varieté.
„Ty…“ řekla tomu chudáčkovi překvapivě dětským hlasem a vztáhla k němu bílou, oblou a jaksi až příliš nahou paži, a když se vyděsil více než před chvílí, kdy ho poprskal cvičený šimpanz, nakročila jednou nohou na zábradlí naší lóže a teď už na něj mířila všechna těžká děla jejího velkorážného těla, plné stehno v řídce síťovaných punčochách, hladké koleno, výrazně vyboulené pohlaví, spíš zdůrazněné než kryté proužkem blankytného saténu, vyzývavý úsměv i pohled i zmíněná paže – paže, kterou Juliše zachytila, když jsme ho prudce vystrčili z lóže a on, oslepen reflektory, zakopl o schůdky na pódium.
O prázdninách po maturitě – a to už je dávno – jsem se s několika spolužáky přihlásil na brigádu do městských jatek, mně osobně nešlo ani tak o peníze, jako spíše o bezprostřední dotek s tím, co jsem v duchu nazýval drsnou stranou života. Byla hladká – neboť jediné, čeho jsem se celý měsíc dotýkal, byly vepřové půlky: řezníci prase porazili, vyvrhli, rozpůlili a hlavou dolů zavěsili na stropní kolejničky, po nichž jsem to dosud teplé a často i chvějící se maso tlačil přes halu k mrazírnám. Občas mi na krvi a tuku uklouzly nohy, a tu jsem padal obličejem na hladkou, čerstvě oholenou prasečí kůži a musel jsem se pevně přidržet toho masa, aby se řezníci nesmáli mému pádu…
Ten pitomec! Bylo se vskutku čemu smát, když se polekaně zmítal v její
sladké náruči, stvořené pro docela jiné muže nežli tohoto otravného
doktůrka, který při každé příležitosti důležitě opravoval anglickou
výslovnost konferenciéra. A bylo ovšem i co závidět, když jej ona táhla
za ruku do středu půlkruhového pódia, sama rovněž tvořena ze samých
kruhů a polokoulí, jejichž střed je nám všem bolestně znám, neboť
kružítko mívá ostrý hrot.
Ale přejděme raději od oblin ke hranám a rohům, neboť takový už je svět
a rovněž na Juliše čekali uprostřed pódia čtyři na sobě postavené
krychle a jeden zvláště stojící hranol, jehož základna byla stěží
půlmetrová. Byl tam samozřejmě také kouzelník, přesněji Mistr Velké
Magie – ale co o něm říct kromě uznání, že byl šikovný? Co se
naší party i většiny publika týče, mohl zrovna tak sedět na stoličce a
předčítat z novin, neboť jediným skutečným kouzlem tu byla ona, plná a
polonahá a překrásná, s černou hřívou až do pasu a černými touhami
pod ním.
Tahat diváky na scénu má podle mého soudu jediný účel: učinit z nich spoluviníky. Ale jednou to někdo musí otočit!
První kouzlo nás však potěšilo, protože jsme s úlevou zjistili, proč byl vybrán právě Juliš. Bylo to kvůli jeho tělesné nepatrnosti. Kouzelník otevřel dvířka hranolu, do něhož by se skutečný muž nemohl vtěsnat, pohrdavě se usmívající Juliš byl vecpán dovnitř a zavřen – a když se dvířka otočného hranolu opět otevřela, Juliše uvnitř nebylo. Hranol byl prázdný.
Tak jsem se ocitl v kraji za zrcadlem – neboť na ničem jiném ten trik samozřejmě nemohl spočívat, já přece nezmizel, stál jsem dál v tom těsném hranolu a skrze šikmé sklo jsem viděl lidi v publiku. Leč oni neviděli mne. Dívali se na mne se zájmem, s jakým na mne celý život nikdo nepohlédl, snědý vekslák ve vedlejší lóži se dokonce nenápadně pokřižoval a jeho kurva spolkla olivu z martini i s peckou a ti naši chudáčci tleskali jak slaboduší – a všechno to nadšení vlastně nepatřilo mně, nýbrž faktu, že jsem zmizel. Že už jsem pro ně neexistoval. Opakuji, že je mi celkem známa podstata tohoto triku – ale přesto mne náhle sevřel ubohý, obyčejný lidský strach – a málem jsem to sklo prorazil. Málem jsem se snad poprvé v životě dopustil násilí, aby mne ti lidé (jejichž nadšením pro tento podvod jsem tak opovrhoval) opět viděli. Aby mne skutečně viděli. A neudělal jsem to možná jen proto, že jsem si nebyl zase tak zcela jist, zda by se mi to i po návratu na pódium skutečně povedlo.
Když Juliš zmizel, dali jsme se do potlesku, naznačujíce tak, že tento stav věcí by nám nebyl proti mysli. Jenže pak kouzelník dal zmizet v hranolu i tu, která nás rozechvívala víc než před chvílí vychrtlá striptérka s vyžraným hroznýšem, tu krasojezdkyni, která nepotřebovala koně a při níž nám přece bylo snít o bičíku a ostruhách, o udidle a sedle. Zhluboka se uklonila do tří stran, dávajíc nám možnost vzdychat při pohledu na dokonalost ňader i nahých ramen, pozpátku se vsoukala do hranolu, a tu některé z nás zabolelo pomyšlení, že snad zmizí navždy, že už ji nikdy nespatříme…
Viděl jsem z ní jen obrys proti ostrému světlu reflektorů, vypadala jako ty nestvůrně přebujelé siluety na starých reklamních plakátech – a pak se ke mně přitiskla velkým zadkem a nahými zády a dvířka se zavřela a ve tmě jsem uslyšel cvaknutí skryté pružiny a pak se nějaké pero uvolnilo i ve mně, pardon, napjalo. Péro ze slovníku mých ubohých kolegů, kteří by na to byli určitě dokonce hrdí. Ale ani já jsem se kupodivu nestyděl, neboť za své tělo přece nemůžeme – a když bylo to mé (hladové) doslova vydíráno vůní jejího potu a laciné kolínské, když se můj obličej tiskl (v té tmě) k její vlhké šíji, když její bezmála nahé hýždě horce tlačily proti mému klínu, nedošlo vlastně k ničemu neobvyklému. Ba možná to byla první má normální reakce po dlouhé době.
Když se dnes nedopatřením nebo z nebytí opět setkáme, ta naše stará
parta, nikdy na to nevzpomínáme. Nebo nanejvýš se ujistíme, že nikdo
z nás přece nemohl tušit, jak to všechno dopadne. Nikdo z nás přece
neměl křišťálovou kouli jako ten kouzelník (říkáme si). A ten v ní
stejně hovno viděl (smějeme se), jinak by se radši hned změnil v holuba a
odletěl větrákem…
Vlastně ne, nesmějeme se.
Za své tělo snad nemůžeme, leč za jeho činy ano – a tak zřejmě
nejsem bez viny. Neboť když se dvířka hranolu opět otevřela a lidé
v sále vzrušeně hleděli na něco, co pokládali za prázdnotu (zatímco
prostor byl zcela vyplněn živou hmotou, jíž ještě přibývalo, a já se
snad poprvé necítil prázdným), dotkl jsem se jí. Záměrně. Dotkl jsem se
života – a rovněž toto slovo je třeba chápat i v přeneseném
významu, neboť mé ruce sklouzly z jejích boků a vsunuly se pod vykrojený
trikot.
Byla bezmocná. Nemohla se ani pohnout, ani vykřiknout, aby neohrozila
trik, a já jsem mohl před soustředěnými zraky stovek diváků beztrestně
dělat to, co jsem si jen párkrát v životě dovolil s nějakou ženou
o samotě.
To všechno mi dnes nepřipadne špatné. Špatné bylo to, že jsem si
nalhával něco o spravedlnosti. Říkal jsem si: Zneužila mě k tomuto
ubohému triku, a já tedy zase zneužiji ji.
Přinejmenším to tedy zde nebylo na místě.
Věděli jsem, že je to pitomec – ale že zase takový… Když totiž kouzelník zavřel a po chvíli opět otevřel dvířka a Juliš se vypotácel ven, byl o třídu lepší nežli ti přiblblí klauni před přestávkou. Tak vyjeveně hleděl do prázdného hranolu! Tak zmateně jej obcházel! Ba dokonce si i klekl a díval se pod otočný podstavec s tak nefalšovaným zděšením, že lidé vstávali a tleskali. A když kouzelník náhle otevřel čtyři krychle, stojící na sobě, a ona tam byla ona, Juliš vykřikl.
Vykřikl jsem jen a jen hnusem, neboť její tělo bylo předěleno čtyřmi přepážkami a já si opět vzpomněl na ta jatka, na vysoký tón elektrické pily, rozdělující mrtvá těla na části, na sladký pach krve, na neustálé kničení pod okny, kde dva imbecilní pomocníci obušky naháněli ubohá zvířata na smrt…
Žel, než jsme se stačili potěšit pohledem na tu znovu zjevenou krásu, kouzelník dvířka jednotlivých krychlí opět pozavíral – a pak to přišlo: Jednu po druhé klad ty krychle daleko od sebe na koberec. Po chvilce užaslého ticha začalo celé varieté nadšeně tleskat a křičet, k tomu se přidal virbl z orchestřiště, barevná světla reflektorů se míhala pódiem a mezi nimi tančil kouzelník, který bleskurychle míchal jednotlivé krychle, až záhy nikdo z nás netušil, která je která. Poté gestem vladaře, které nám teď už přišlo případné, vyzval zmateného Juliše, ať krychle opět naskládá na sebe.
Tehdy mne poprvé napadlo, co udělám. Konečně. Vyhověl jsem tomu podvodníkovi, sestavil z krychlí opět hranol, a když byla dvířka zotvírána, raději jsem se hned nepodíval. Třebaže náhle bylo takové ticho, že jsem dokonce slyšel, jak v orchestřišti někdo obrací noty.
Žena dle sestavy JUDr. Arnolda Juliše vypadala (odshora dolů) prosím pěkně takto:
- krychle: zadek
- krychle: hlava
- krychle: stehna
- krychle: trup
Teprve když všichni začali křičet, hvízdat, tleskat, bušit do
zábradlí lóží a zalykat se smíchem (být nějaká spravedlnost, byli by se
zalkli!), ohlédl jsem se a spatřil tu zrůdnost. Tu oživlou Dalího sochu, to
děsivé monstrum, jehož karmínová ústa se na mne klidně usmívala. A tu
jsem náhle pochopil, že už nejsem v kraji za zrcadlem, nýbrž v pustině
před zrcadlem, že hledím vlastně na obraz svého nitra, jež je poskládáno
stejně nepatřičně a směšně jako její tělo. Na rozdíl od těch
vyjevených pitomců v naší lóži jsem samozřejmě ani na okamžik
nezapochyboval o tom, že je to jen další důmyslný trik, možná šlo opět
o zrcadla, možná některé části jejího těla teď byly jen náhražkami
z plastiku – ale to už nemohlo nic změnit na mé pošetilé touze po
správném uspořádání věcí, obecně zvaném spravedlnost.
A tak, když kouzelník opět rozložil krychle po zemi a vyzval mě, ať
zkusím tu ženu poskládat znovu, zvedl jsem nejbližší uzavřenou krychli a
rozběhl jsem se s ní pryč.
Fantazie!
Fan-tazi-e!!
To jsme křičeli spolu s ostatními, když se Juliš probíjel mezi stolky
v sále k zadnímu schodišti. Bezpochyby jen my jsme tušili, že to vše
není předem domluveno, že Juliš nepatří ke komediantům – tak to bylo
perfektní! Sklenice padaly ze stolků, dámy padaly ze židlí! Holčička
s bílou mašlí se rozkřičela! Kouzelník se až po chvíli rozběhl za
Julišem, ale musel pronásledování vzdát, protože mu z pláště začaly
vylétat holubice! Někdo – černý šerif, vekslák? – vystřelil do
vzduchu! Z bočního vchodu vyběhli proti Julišovi dva klauni – ovšem
než cokoliv pochopili, Juliš už byl téměř u zadního schodiště. Měl
všechny výhody na své straně: lidé jej pouštěli, kdežto černému
šerifovi a klaunům se stavěli do cesty; jeden klaun nakonec přišlápl
pantalóny druhému a oba spadli mezi nadšenou rómskou rodinu. I my jsme
Juliše hlasitě povzbuzovali, jenom ta holčička s bílou mašlí si zakryla
dlaněmi tvář – takže přišla o to nejlepší, když se Juliš probil
až do prázdné ředitelské lóže tři patra nad pódiem a zvedl svou
vybojovanou krychli vysoko nad hlavu.
Budou říkat, že mi přeskočilo. Že jsem nevěděl, co dělám. Ale věděl jsem to, a byl jsem šťastný.
Někteří z nás si myslí, že skočil dolů úmyslně. Jiní tvrdí, že
chtěl jen dohmátnut na provazový žebřík, visící spolu s hrazdou
z kopule. A někteří šeptají o černém šerifovi, který se vrhl po
Julišovi příliš zhurta a k pádu ho tak vlastně donutil.
Ale většina soudí, že to není vůbec podstatné. Hlavně že ona byla
u něj první, hlavně že bleskurychle zamíchala tu jeho krychli mezi tři
ostatní, aby jeho tajemství odešlo s ním, hlavně že se tak neskonale
něžně sklonila nad jeho navždy nehybným tělem a pak ho nesla jako malého
chlapce v náruči k nám, kteří jsme tam náhle stáli zachmuření a
šeptali slova, která si už nikdy víc neřekneme, nesmíme říct.
Když všechen ten víceméně směšný mumraj utichl a policie
vyklidila sál, kouzelník se vrátil po sepsání protokolu na pódium a
zblízka pohlédl do svého hranolu.
Ale neviděl mne.
ROVNICE
Ta žena na Fimla pohlédla, zrovna když se marně snažil vysvětlit
přiopilému češtináři číslo nové vyhlášky, a do hluku ve vinárně
křikla jiné číslo. Fiml ji pečlivě opravil – ale ona zakroutila hlavou
a stroze odsekla: „To je přece číslo mého pokoje.“ Načež odešla,
v ruce nedopitou sedmičku vína jako kyj.
„Ty prasáku…“ škytl češtinář, a Fiml jej polil sodou.
Tak nějak to prý začalo. Krátkozraký Fiml si ovšem není ničím příliš
jist: bylo už k půlnoci, zapíjeli konec nudného třídenního kurzu
zástupců ředitelů a vlastně až teď se seznamovali. Fiml neměl téměř
žádné zkušenosti s alkoholem, a tak na něj později sváděl téměř
vše: že si ani nevšiml, jak žena vypadala (byla to snad ona nervózní
tělocvikářka z Jihlavy, která si od něj půjčila tužku, aby ji vrátila
celou ohryzanou, nebo spíš vznešená ruštinářka z Kuřimi, která na
jakýkoliv dotaz odpovídala pouze posměšným úsměvem?), dále že si vůbec
nepamatoval ono číslo (on, profesor matematiky!) a také že se mu náhle
udělalo tak nevolno, že musel bez pozdravu odejít.
Zapisovatel tohoto příběhu si však dovolí mít jiný názor, byť pohnutky
matematiků jsou možná nevypočitatelné. Soudím, že Fimlovi se rozechvěl
žaludek rozčilením a snad také touhou – a do vinárny se rozhodně
vrátit nemínil. Svědčí o tom i jeho chování na záchodě: vůbec
nezamířil k mušlím, zůstal stát hned před zrcadlem a dlouho se na sebe
díval; později mi tvrdil, že nemohl pochopit, co na něm ta žena vlastně
viděla. To se tak říká. Nicméně si opláchl tvář studenou vodou,
pečlivě se učesal, a nežli prošel kolem vševědoucně se usmívajícího
recepčního do hotelového křídla, dokonce si prostudoval návod na automatu
na prezervativy.
213 nebo 231? Fiml jde nekonečnou chodbou velkého hotelu a namlouvá si, že
neusne, dokud nebude mít jasno v onom čísle: je přece matematik, ne?
V pokoji 213 je zamčeno a on nemá odvahu zaklepat opakovaně; za dveřmi se
zlatým číslem 231 se dva mužské hlasy zuřivě o něčem přou
v angličtině (Fimlovi kdoví proč utkvělo navždy v paměti neznámé
slovo pierce). Dál už to však není tak jasné a Fimlovo chování
uspokojivě nevysvětluje ani jeho vlastní přirovnání, že bloudění
hotelovými chodbami mu připomínalo složitý algebraický příklad, který
jako gymnazista nemohl a nemohl rozluštit, trápil se nad ním čtyři večery
a dodnes se mu o něm občas zdává. Tady bude možná vhodnější použít
jednodušší vzorec: A = promile alkoholu, B = bázeň z propasení jediné
podobné šance v životě, C snad jako ono věčné co, to vše lomeno
Fimlovým věkem: 36.
Ale právě jednoduché věci se někdy nevyplatí zjednodušovat…
Je nad schopnosti zapisovatele tohoto příběhu vylíčit vše, s čím se
Fiml setkal v nočních hotelových pokojích – byť čísla 1, 2 a
3 neumožňují zase tolik kombinací. Myslíte-li na smilstvo, s ničím
podobným se Fiml nesetkal (nebo je možná nepoznal). V jednom pokoji mu však
vystrašený Košičan ukáže na padesát fotografií své jediné dcery,
která se má nazítří podrobit transplantaci ledviny; v jiném stojí
drobounká plavovláska na hlavě; v apartmá nad barem hraje postarší
manželský pár v černých šatech halmu. Ve čtvrt na dvě v noci. Ale
jedno je pěkné: s výjimkou osamělého dobrmana v pokoji 312 nikdo nebyl
na Fimla hrubý.
„Jako by ti na mě všichni čekali…“ říká náš hrdina bláhově.
O hodně později – bezmála se chce říct, že už pozdě – vyhlédne
škvírou mezi dveřmi žena v trávově zelené noční košili. Fiml mlčí,
je strašně unavený a nezkušený, a když sklouzne pohledem z ženiny
rozespalé tváře na bosé nohy, dveře se otevřou a Fiml vejde dovnitř: do
tmavého pokoje, do lože, do ženy, která voní heřmánkem, a utvrdí Fimla
v pocitu, že celý jeho dosavadní život byl jen živořením v jediném
malém hotelovém pokoji – a že tomu tak bylo možná dobře.
„Byly to prostě čísla…!“ říká mi Fiml v chabém pokusu
o chlapácký vtip – ale když se nesměji, posmutní i on. Protože
závěr příhody je truchlivý, ráno zní hotelem chropot vodovodních trubek
a kašel vstávajících hostů, na chodbě už hučí vysavač, Fiml se
probouzí s třeštící hlavou a při pohledu na ženu vedle sebe si
uvědomuje –
„No nebyla to ona, rozumíš, byla to docela jiná ženská, dokonce ani ne
z našeho kurzu, jak jsem ji viděl v denním světle, věděl jsem to na sto
procent!“
„Fakt na sto?“
„Nech toho! Neser mě s číslama!“
„Ale vzít sis ji přece nemusel, ne?“
„Když ona chtěla… a já -“
Pohlédnu na něj přes skleničku: vypadá odhodlaně.
„- já si nakonec řekl, že je to tak možná lepší. Když jsem chodil
celou noc po těch prázdných chodbách…“
Souhlasím s ním, že sám žít člověk nemá, a ho ta sporná fráze
potěší. Můj svět je plný samých dveří… zpívám si v duchu
a pak už se vrací jeho žena z kosmetiky, je veselá a milá a skutečně
voní heřmánkem, a tak raději jdu. Když mě Fiml vyprovází k výtahu,
zdá se mi přece jen nutné položit tu otázku. Už ze zdvořilosti. Když na
to tak očividně čeká.
„Vzpomněl sis na to číslo?“ říkám a tuším už, že přikývne.
Ale on jen sklopí hlavu, až vidím lysinku v jeho vlasech, plných
předčasných šedin. „Proto ti to přece vykládám, chytráku. Vloni před
prázdninami, když jsme s Hanou slavili první rok spolu. Pili jsme víno a
já – já si do prdele vzpomněl.“
„Jenom nedělej hlouposti,“ řeknu.
„Minulý týden jsem zajel do toho hotelu. Za pětikilo mi vytáhli
z počítače její jméno – i s adresou.“
„Zapomeň na to. Takových věcí se stává.“
„V sobotu za ní jedu.“
„Jsi jako puberťák. Co si od toho slibuješ?“
„Tehdy…“ řekne mi, „tehdy mě totiž podvedli.“
„Proboha, kdo?“
„Všichni.“ Zamyslí se. „Nebo – všechno?“
„Ty ses opravdu zbláznil.“
„Byl jsem blázen do teďka.“
„Už tě ani nepozná. Byl to pro ni jen obyčejný flirt.“
„V to doufám. Pak bych měl ještě šanci.“
„K čemu?“
Místo odpovědi (na niž všichni čekáme?) za mnou zaklapne dveře výtahu, a
já tedy klesám, zatímco on zůstává za matným sklem. Nebo snad on stoupá
a já zůstávám? Tyto věci jsou vždy relativní, a nejen v matematice.
TISÍC VAGONOV MAKU
„Ta ženská na mě pohlédla pokaždé úplně jinak,“ usmívá se
Jandora poněkud mdle jako ostatní v těch místech a nevšímá si nedopalku
cigarety, který mu už už spaluje prsty. „To bylo to její slavný
tajemství, bráško, to její – vertoo vart ljudbrev…“
A vytrhne tomu lysému vedle sebe, který si říká Holbein nejmladší,
sedmaosmdesátou uhlovou skicu ženské tváře, a mačkaje ji do koule,
nezřetelně a téměř beze zlosti drmolí: „tahle taky, všechny taky, ty
bláznivý mazale!“
Ale Annino tajemství bylo mnohem nesrozumitelnější nežli ona věta,
které tu nikdo nerozumí, a možná taky starší. Mohli je poznat snad jen dva
tři lidé, ten téměř komicky omezený počet mužů, kteří s Annou
skončili v posteli.
Byli snad slepí?
Vyvázli?
Jandora se k tajemství dostal možná právě proto, že na rozdíl od
Anniných předchozích partnerů (Těch šťastných slepců!( s ní
v posteli neskončil, nýbrž začal. Vlastně v jaképak posteli: na drsném
koberci své malé kanceláře provozního chemika, který mu odřel kolena a
levý loket – a Anně vystouplé obratle v kříži.
Tehdy se asi naše krev smíchala.
Tehdy to svinstvo proniklo do mě.
Bylo to všechno příliš banální, než aby to stálo za víc nežli pár
hesel. Místo konání: Večírek na oslavu padesátin ekonomického náměstka.
Konzumace: Bílé víno, šampus, vodka. Čas: 22.30. Pocit: Jandora se nudí,
a tak vyzve Annu, téměř poslední zbývající bratelnou ženu, k tanci.
Dřívější kontakty: Dvakrát s ní seděl u oběda v jídelně, prakticky
ji nezná, není jeho typ. Anna: Světlá skvrna v tmavé zasedačce, plavé
vlasy a krátké bílé šaty s hlubokým výstřihem na zádech.
Anna: podrobněji: Archivářka v jejich Výzkumném ústavu farmaceutickém,
než ji po převedení jejího oddělení na databáze propustili; nechtěla se
učit práci s počítačem, připadalo jí to – jak se s obvyklou
plytkostí vyjádřila – děsně neosobní, a člověk by měl být osobnost,
no né, Petře?
Emoce podrobněji: Ta záda pod Jandorovou zpocenou dlaní byla překvapivě
svalnatá, což ho vzrušilo. Když ucítila jeho ztopořený úd na svém
stehně, ihned se odtáhla s tím, že také hodně pila a teď se jí točí
při tanci hlava.
Cíl: Dostat ji do postele. Strategie: Jakkoliv. Taktika: Nabídka nově
vyvíjeného multivitaminu s analgetikem, jehož vedlejším účinkem je
i potlačování opilosti. Teď přijde ta finta: Anna musí pro medikament
s Jandorou do kanceláře, aby ho mohl přesně odvážit – vitamin je dosud
neatestovaný a pouze v práškovém stavu.
Bohužel, ani počínání v kanceláři nestojí za vyprávění. Jandora
neodměřoval svůj pud na stejně citlivých vahách jako multivitamin, při
Annině zdráhání se zachoval násilnicky, jak už se mu to vícekrát
osvědčilo – a teprve následujícího dne se měl přesvědčit, jak snadno
se mu mohla ubránit. První číslo nestálo za nic jako obvykle s novou
partnerkou, doutnající chuť na druhé zadusila opilost a její téměř
urážlivá netečnost. Kolem půlnoci ji s úlevou posadil do taxíku. Ráno
si vůbec nedokázal vybavit její tvář.
„Její tvář?“ mele Jandora dokola a bez přestání, jako se v hlavě
bývalého ředitele textilky ve vedlejším pokoji točí zázračné perpetuum
mobile, jež mělo zachránit jeho fabriku před bankrotem. „Buďte rádi, že
o tom hovno víte, bráškové. Jinak byste odsuď nikdy nevylezli. Nikdy –
jako já. Nikdy, nikdy, báli byste se. Vertoo vart ljudbrev.“
A Holbein nejmladší, jediný po jeho boku, ho vždy pohladí po rameně a pak
vytáhne z balíčku cigaretu a roztrhne ji pro oba napůl – tak přesně,
jak by to nikdo živý nedokázal.
Tu tvář spatřil Jandora poprvé hned následující den po večířku.
Bylo horké červencové odpoledne, které proměnilo jeho ztýranou hlavu
v dusný zamlžený skleník, v němž fialově a rudě vykvetlo to, co
obvykle posměšně nazýval chlípnou kocovinou. Jak by však bylo všechno
jednoduché, kdyby Anně zavolal jen kvůli tomu! Ani jí nebyly jeho motivy
zřejmě příliš jasné, protože se do telefonu věcně zeptala: „Ale
proč?“
„Rád bych tě viděl.“
„Můžu ti poslat fotku. Mám jednu prima, z Řecka. V plavkách.“
„To musí být rajc.“
„Ale jsem tam se svým synkem, musel by sis ho odstřihnout.“
„Taky ti jednu pošlu,“ odsekl podrážděně, jakkoliv věděl, že Anna je
už sedm let svobodnou matkou. „Ze zabijačky. Jsem na ní taky s klukem, se
ženou, se stařkou a podříznutým prasetem. To prase ode mě neodstřihuj,
tvoříme pěkný pár.“
Anna se ani nezasmála, ani neurazila – ale na schůzku nakonec kupodivu
přišla; vysvětlovala téměř omluvně, že má syna u matky na
prázdninách a sama se doma nudí. Sešli se po práci v letní kavárně na
barokním nádvoří muzea, které se podle bronzové kopie antické sochy
Achillea říkalo U čuráka – a když to Jandora Anně vysvětlil, opět se
ani neurazila, ani nezasmála.
„Promiň, jestli ti vadí, že mluvím sprostě,“ omlouval se jako
patnáctiletý – snad že předchozí noc jako patnáctiletý selhal.
„Včera jsi mluvil hůř. Takový výrazy jsem ještě neslyšela.“
Řekla to klidně, bez výčitky, a shrnula si pramen temně plavých vlasů ze
zpoceného čela. Dnes měla na sobě červenobíle pruhované tílko, napjaté
přes plná ňadra, a bílé bermudy. Nohy v těch bermudách byly – na
rozdíl od ňader – pevné a svalnaté, velký zadek taky, a Jandora si
představil ještě jiná slova a jiné možnosti jejího těla, jež dosud
nevyužil. Nervózní pohlaví v jeho kalhotách rychle dostávalo jiný tvar
i rozměr nežli ten skromný chcípáček na soše slavného reka.
Vsunout jí ho mezi ty nevkusně nalíčené rty – až k mandlím!
Škubat jí přitom za vlasy na spáncích!
„Dnes bych byl něžný,“ sliboval. „Jako čtyři lesbičky.“
„Ale proč?“ tázala se neodbytně. „Máš přece ženu. To ti
nevadí?“
„Co mně – hlavně že jí to nevadí,“ odvětil, a aby získal čas,
zašel si do stánku pro finskou vodku s tonikem (Vertoo vart ljudbrev), za
pětadvacet minut už druhou. Anna srkala slámkou pouze colu, hnědou a
studenou jako její oči, když poté rychle vysvětloval, že co se týče
postele, žijí s manželkou po dohodě odděleně, protože po obtížném a
nebezpečném porodu ztratila o sex naprosto zájem. „Což se tedy o tobě
rozhodně říct nedá,“ lhal dál. „Ještě jsem nezažil holku, která
by – “
„Stačí,“ přerušila ho lhostejně a nešikovně zkoušela žertovat.
„Včerejšek založen, vyřízen, zaevidován. Skartace – “
„To zní jako kastrace,“ nechtěl se vzdát – bůhvíproč, vždyť to
byla opravdu tuctová holka. „Kdežto já s tebou naopak cítím – “
„City sem netahej. S těma už jsem se párkrát spálila. Jsi docela fajn,
Petře – ale já musím jinam. A jinak. Měj se pěkně.“
Neřekla to nijak stroze, ba dokonce se naklonila přes stůl, až spatřil
její prověšené prsy s malinovými bradavkami, a políbila ho lehce na
tvář. Ale pak vstala a odešla – a on ji kvůli placení dostihl až
u tramvajové zastávky. Vodka a dusno a její svalnatý zadek daly ve
skleníku jeho hlavy vypučet jakési masožravé rostlině s rozchlípenou
růžovou bliznou (Zakousnot se do toho bílého zpoceného masa! Lízat tu krev
jako vychrtlý vlk!) – a tak po marném přemlouvání zkusil použít
násilí, s nímž slavil v noci pochybný úspěch. Když chtěla nastoupit
do čtrnáctky, pevně ji uchopil za zpocenou paži.
Lehce a stále bez podráždění se mu vyškubla, a když ji zkusil obejmout,
odstrčila ho tak rázně, až pozpátku narazil do dvojice zlomyslně
přihlížejících tramvajáků. Starší z nich se ho posměšně zeptal, zda
je na tom vážně tak uboze, aby se k tak krásné slečince musel chovat jako
prase – a když Jandora zuřivě opáčil jiným zvířetem, mladší
tramvaják mu se zářivou radostí vyrazil jediným úderem dva zuby.
(A napudrovaná stará paní v zimním klobouku nadšeně zatleskala…)
Když Jandora otřesen vstal, plivaje krev, Anna už byla nakopla mladšího
tramvajáka kolenem do rozkroku a staršímu právě kroutila ruku za zády (a
stará paní zase tleskala…). Utekli pak před nadávkami raději na autobus,
který je odvezl do jejího bytu; sama mu provinile navrhla, že takhle přece
nemůže domů. Za fialového soumraku mu přiložila na naběhlé rty ručník
s ledem – a když do tmy začaly ze dvora dětskými hlasy plakat
mrouskající kočky, přiložila ještě tamtéž obklad nejléčivější,
horký a vlhký a vonící jako letní les, když jitřní mlha stoupá po
úbočích ke slunci.
I mlha v jeho očích prořídla. V pulsujícím okamžiku, kdy Anna při
orgasmu jaksi polekaně vykřikla, vyškubl hlavu z náhle téměř
vražedného sevření jejích stehen a poprvé uviděl její tvář.
„Její tvář?“ říká Jandora Holbeinovi nejmladšímu, který právě horečnatě črtá stodvanáctý portrét, tentokrát s očima bez panenek jako na nedokončené bustě Nefertiijti, kterou Jandora viděl vloni na služební cestě v Berlíně – a na niž si bohužel vzpomíná až teď, až příliš pozdě. „Byly jich tisíce, pitomče! Milióny! Jako v tý nadávce, co na nás pořád a pořád řval pán nadporučík Fillo na cvičáku: „Tisíce vagonov maku – a v každom maku ťa jebem…!“
Už brzy měl totiž konečně zjistit, že její tvář je skutečně při každém jebání jiná, že opium její lásky se sklízí na tisících makových polích celého světa (Vertoo vart ljudbrev(. Po celé tři dny do soboty se těšil na tu středeční tvář, překvapivě úzkou, se zrudlou pletí napjatou přes náhle vystouplé lícní kosti; ovšem když pak za soumraku na přehradě (jako většina velkých tvorů ráda plavala) ulehli do trávy ve zplanělém sadu, tvář mladičké indánské squaw se nevrátila.
Vzali si ji snad peřeje a úhoři na horním toku řeky Krí, když ráno
trhala léčivé byliny, oměj, divoký česnek a palačník na nápoj lásky
pro svého válečníka?
V sadu za rozpadlým domem se v orgasmu objevila jiná tvář, plochá a
jasná jako tvář úplňku na temnějící obloze, a do crčení cvrčků a
šustění myší jiný hlas kňouravě prosil jinými slovy:
Nikdy nepřestávej! Nikdy, nikdy, nikdy!
Přestal s chraplavým výkřikem, který zvedl k obloze obrovské hejno
špačků, a začal zase až k půlnoci na kuchyňské lince jejího bytu, kde
mohl stopovat svůj výkon na stavěcím budíku pro kontrolu vaření
vajíček. Ve chvíli, kdy se její tvář ostrým střihem i střikem
proměnila ve slastnou tvář děvčátka, lízajícího zakázanou malinovou
zmrzlinu, ten budík zazvonil. Ale to vše je na celé této historii ještě
nejsnáze uvěřitelné.
Zkraťme to, za chvíli bude čas na odpolední svačinu, stále stejné gumové
rohlíky a vycmrndlý čaj bez chuti. Celkem těch tváří napočítal za
čtyři měsíce jejich vztahu 83. Jandora to ví přesně, protože už po
dvou týdnech, kdy pochopil, začal si vést podrobnou evidenci. I Anna
archivářka by ho měla pochválit za pečlivost, neboť v jeho materiálech
se nalézá nejen datum, čas, okolnosti a popis, ale u podzimních tváří
někdy i fotografie.
A snad by ho i skutečně byla pochválila, kdyby jen aspoň něco málo
tušila. Protože Anna nevěděla o svých tvářích zhola nic.
„Co vlastně cítíš při orgasmu?“ nevydržel to jednou, když na nich
s příjemným chladem zasychal pot.
S úlekem se ptala, proč se ptá.
„Protože spolu spáváme, ne? Chci tě líp poznat.“
„Na mně není nic zajímavého.“
V tom měla tedy pravdu. Byla to úplně obyčejná mladá žena, s níž se
Jandora po většinu času nudil. Ale právě proto se musel zeptat znovu.
„Ale Petře… co furt máš. Cítím co každá.“
„To je co? Prosím tě.“
„Když já nevím …“ vymanila se zpod jeho těla a utírala si řídce
ochlupené pohlaví, jako by čistila dítěti ústa po šlemové polévce.
„Je to … no prostě příjemné. Vlastně – krásné,“ dodala rychle
omluvně, aby se ho nedotkla.
„A jinak necítíš nic? Třeba… ve tváři?“
„No… když mi do ní zrovna nepliveš…“
Nesměle připomenuté se stalo pouze jednou, předminulý týden. Tehdy se
Anně, přirážející výjimečně shora, objevil ve tváři zlý,
nenávistný výraz plný pohrdání a hnusu, tvář mladší sestry Anety,
která měla přijít až později. Přitáhl¨si tehdy její hlavu hrubě za
vlasy a se zuřivostí, vybublavší ze stejné prastaré bažiny, jí zblízka
plivl na každé víčko zavřených očí.
Ale k tomu s raději nechtěl vracet, a tak převedl řeč jinam. Už nikdy se
nezeptal. Raději si pořídil fotoaparát: Potřeboval aspoň nějaký důkaz,
i když tehdy ještě netušil, k čemu vlastně. Nebo – proti komu?
Každopádně ne proti Anně, která se jeho libůstce podrobila jako obvykle
pasivně a téměř neprotestovala proti automatickému kodaku, připevněnému
Jandorou na garnýži nad její postelí. Ostatně, měla při milování vždy
pevně zavřené oči, ani při orgasmu je neotvírala.
„Nechceš ty fotky vidět?“ nabízel Jandora rozechvěle po vyvolání
druhé série snímků. Protože to tam skutečně bylo, tak snadno neměl
vyklouznout, tvář na každém snímku byla skutečně úplně jiná.
Ale odmítla, styděla se, a on byl na okamžik v pokušení všechno jí
prozradit. Zradit ji jí samé. To tajemství bylo pro jednoho nesnesitelné
jako svědící vyrážka na tom jediném místě zad, kde se nemůžete
poškrábat sám. Ale pak dostal strach, že by mohl touto nepředložeností
polekat nejen Annu, ale především ony tváře, polekat a možná provždy
ztratit! – a ta představa byla mnohem nesnesitelnější nežli být
jediným strážcem tajemství.
To už by mi nezbylo vůbec nic.
Ale přece jen si tehdy vzal Annu raději výjimečně zezadu, protože náhle
dostal strach z návyku na ty tváře, vzal si ji klečící před postelí a
s hlavou vtlačenou do polštáře, který tlumil její vzlyky… a dodnes si
to vyčítá. Pořád si to vyčítá. Nejčastěji nad ránem, kdy ho navzdory
stále silnějším dávkám občas probudí vytí z pokoje nad ním. Protože
právě tehdy, vlhkým zadkem přirážejíc k němu, řekla onu větu – a
on už nikdy, nikdy nikdy nikdy nespatří tvář, spojenou s těmi měkce a
mazlivě šeptanými slovy.
Vertoo vart ljudbrev.
„V jakým že je to jazyku?“ šklebí se Jandora vychytrale na Holbeina
nejmladšího a snad po sté mu podstrukuje fotografie, z nichž byl odstřihl
svůj holý zadek a Anniny svalnaté roztažené nohy, kopající ho obvykle
patami zezadu do stehen a lýtek. „V jazyku tvým, bráško, a v jazyku
šílených vošoustníků a zrádců Krista a smradlavých pasaček prasat! Tak
mi to aspoň objasnil ten profák z univerzity, co mě za ním poslala žena;
řekl jsem jí i jemu, že to potřebuju pro kolegu do časopiseckýho kvízu.
Ten hrbatý pošuk by se nedomluvil ani s pětiletým děckem, i když prý
ovládá jedenáct jazyků, Jenže ouha, v žádný z těch řečí tahle
větička nebyla – a ani v žádný z dvaceti dalších, který prý zná
jen obstojně. Napřed se mi poškleboval, že jsem si to špatně zapamatoval,
pídil se dokonce po tom časáku – ale já to měl v hlavě jak
v kazeťáku. Obešel a obvolal všechny stejně pošahaný kolegy, ale nic.
Já už jsem pak na to dávno zapomněl,“ lže Jandora a dloube se v nose,
„jenže tenhle šílenec ne. Takový by tu měli být místo nás, bráško.
Asi za měsíc mi volal, nadšenej, jako by vyhrál v loterii, a prý že už
to vyčenichal. Prý mu hned bylo podezřelý to poslední slovo, to ljudbrev, a
tak obvolal svý kolegy v bývalým Svazu – a jeden továrišč v Tallinu
na to kápl. To bys nevěřil, co?“
A Holbein nejmladší zamumlá, že on věří úplně všemu, protože cesty
Páně jsou nejen nevypočitatelné, ale také navzájem nevylučitelné. Což
ovšem neznamená, že by je člověk měl šlapat všechny, neboť Pán má
takovou moc, že některé jeho cesty mohou vést třeba do pekel. A ty
přímé jako D1 vedou rovnou sem.
„Tos řekl přesně, bráško. A teď poslouchej pohádku jako ty pitominy,
co si pouští Břéťa před spaním z kazeťáku. Byli prý jednou jedni
rytíži. Tam, kde je dnes Estonsko, ve Vjandře. Němci, Francouzi, kdejaký
jiný šlechtický plebs, který chtěl po křižáckých válkách léna na
východě. Zuo gotes unde Marien er, disen slac unde keinen mer! A pak prý si
nic nepamatuju, vždyť jsem to podrobně studoval z von Schreckensteina. Bylo
to na začátku XIV. století, duchovní Řád svaté Uršuly, jenom cvičili,
postili se, modlili a koupali v ledový vodě. Žádný ženský, žádná
onanie, žádná zábava, jen občas z dlouhý chvíle oddělali pár Finů
nebo mužiků. Však se z toho taky časem zbláznili, stačilo čtyřicet
roků a byli z nich rytíři loupeživí, ten tvůj Pán z nich vytekl úplně
všema otvorama. Šoustali s každou pasačkou, který podřízli muže nebo
fotra, nakonec je Švédi vytlačili na ostrov Virtsu a dnes už by se o nich
nevědělo vůbec nic, kdyby kterýsi měkčí z nich nezačal psát kroniku
řádu – vlastně spíš neřádu, co? Než se dostal do poloviny, zabil ho
mor – ale v Tallinnu mají ten text v muzeu. Je to psaný už jakýmsi
pokurveným jazykem, mizerná němčina a estonština a ruština a finština a
čertvíco ještě – ale to není důležitý. Důležitý je, bráško, že
ta věta tam prý je. Vertoo vart ljudbrev. Úplně poslední. Víš, co to
znamená?“
Ale Holbein nejmladší se polekaně křižuje, že s tímhle nechce mít nic
společného, a než se dá na útěk k ústavní kapli, háže do suchého
listí fotografie Anniných tváří, aby je pojímal už jen listopadový
vítr.
Jandora je tomu větru nebere. V tom větru slyší její hlas.
Co jsme opomněli zdůraznit: Jandora nebyl nezkušený muž, alespoň se tak
cítil a ve slabých chvílí to i prohlašoval, a o proměnách ženských
tváří při milování něco věděl – ať už ze zhruba tuctu
mimomanželských známostí, nebo i z literatury (kupodivu četl; tenkrát:
před Annou). Jeho víceméně romantická mysl, nijak vzácná u techniků a
technokratů středního stupně, byla náchylna uvěřit líbivé poučce, že
v každé ženě se skrývají tisíce jiných žen; a ovládal-li právě on
píšťaličku, která je dokázala přivolávat…
Jenom ty! Ty! Ty ty ty, Petře!
V blázinci byl pouze jednou, když se marně pokoušel vykroutit z vojenské
služby, a na převtělování nevěřil. Anniny tváře bral časem jako
tváře na malých nádražích, které člověk sleduje z projíždějícího
rychlíku: on seděl uvnitř, popíjel víno v jídelním voze, spal
v lůžkovém a jako všichni romantičtí technokrati, mající prsty na
zaníceném hrdle tohoto světa, nepřemýšlel příliš o cílové
(konečné) stanici.
Až přišla Aneta a on musel prudce škubnout za záchrannou brzdu toho
rychlíku, ba vlastně promiňte: nákladního vlaku s tisíci vagony
máku…
Aneta. Ta kurva.
Dával si s Annou schůzku obvykle dvakrát týdně v malé posilovně
nedaleko jejího bytu, kam chodívala ještě zpevnit svou atletickou postavu a
vybít jakousi skrytou energii možná radostněji než o hodinu později mezi
zmuchlanými prostěradly. Čekával na ni v titěrném snack-baru, popíjel
vodku s tonikem a těšil se na chvíli, kdy vejde: ještě trochu zarudlá,
s vlasy dosud vlhkými ze sprchy, která nikdy nedokázala zcela smýt ostrou
vůni jejího potu. Toho říjnového dne však posilovnu zavřeli kvůli čísi
smrti na ribstolech a Annina podrážděnost (až úzkostlivě dbala, aby vše
bylo vždy na svém místě) stvořila Anetu.
Toho ženského Frankensteina se suchou kundou! Nebo spíš androida bez deseti
zákonů robotiky!
Aneta se zjevila v Annině tváři ve chvíli, kdy opět po dlouhé době
přirážela shora, v dřepu a rozkročena zvedajíc nemalou váhu celého
těla jako litinové závaží na jednom z těch monstrózních zařízení
v posilovně, i její tvář byla tvrdá a našedlá jako z litiny,
renesanční litinový chrlič se strašlivou podobou Gorgony Medůsy, její
vlasy jedovatí hadi její oči usmrcují, nestvůrný chrlič chrlící
v křečovitém orgasmu proud nadávek a urážek, nikoliv vítané vulgarity,
proud horčejší a lepkavější nežli ten mezi jejíma nohama, hajzle
ubožáku zbabělá sobecká svině a proud slov se v závěrečné křeči
změnil v proud slin, jimiž mu splácela starý dluh, ba možná to ani nebyly
sliny, nýbrž pradávný jed, tak byl ten proud lepkavý a páchnoucí jako
hlen umírajícího – a on ji udeřil do té litinové tváře nejprve
dvakrát rozevřenou dlaní a pak vší silou pěstí, až ji ze sebe srazil a
převalil se na ni a palci a ukazováky obou rukou vypáčil její víčka,
protože byla-li to skutečná tvář Gorgonina, ať tedy její pohled
zabíjí…!
Ten nenávistný pohled ho nezabil úplně. Prozatím umřelo jen něco
bezbranného a tence kňučícího v něm.
A také Annu, Annu zrcadlící začal pohled Anetin zabíjet, jako virus
vztekliny zabije nakonec i vlastního nositele.
„Vzteklina?!“ vzteká se Jandora. „Vzteklina…?! Kterej vůl vymyslel něco tak idiotskýho?! Copak po vzteklině někdo touží?!“
Zprvu to byly jen nepatrné praskliny v tlusté vrstvě líčidla, jimiž
zpod nehybné a teď už obvykle netečné masky Anniny prosvítala zlostná
tvář Anetina. Jednou úzké tuhé rty namísto těch plných a vlahých jako
stydké pysky; jindy právě ony pysky, stále častěji suché a sevřené jako
ruka lakomcova.
Dnes nemám chuť. Dej mi pokoj. To mě máš fakt jenom na tu jednu jedinou
věc?
Ta věc ostatně vzala za své jako první: částečně pro Anetin a snad
i Annin nezájem, částečně proto, že milování ztrácelo většinu
půvabu i pro Jandoru, který marně čekal na příchod dalších tváří.
Vždy a provždy už to byla jen tvář Anetina, posměšná a zlá – a když
jednou po dlouhém boji uhodil Annu do Anetiny tváře, Aneta úder opětovala,
sekla ho hranou ruky krátce a tvrdě do obličeje a pak ho kopancem srazila
z postele navždy… a místo obkladu nejhojivějšího přisypala tentokrát
do rozraženého rtu ještě trochu pepře.
Vyhoň si ho sám, ubožáku. Třeba levačkou, ať to máš jako od cizího. Je
to jako chcíplej slepýš!
Ale Jandora nebyl slepýšem ještě úplně, i on měl náhle zuby plné jedu,
snad že infekce už pronikla i do jeho těla, a bránil se uštknutím.
Skončili toho večera prudkou hádkou, během níž létala Anniným pokojem
nejen zuřivá slova, nýbrž i předměty, fialový polštář do její rudé
tváře, sklenička s rulandským těsně nad jeho hlavou, nakonec těžký
popelník z hutního skla, jenž by ho byl zabil, kdyby se neroztříštil až
o chvatně (a přiznejme to: i vyděšeně) zabouchnuté dveře.
Příště tě zabiju, ty svině!
Křičela ona? Křičel on?
Pak ji téměř tři týdny neviděl. V archivu dala výpověď, domácí
telefon pokládala bez omluvy i vysvětlení. Zkusil se napíchnout na jinou
linku, vyšel si dvakrát s mladičkou programátorkou, která nastoupila na
Annino míst – ale když pak bezmocně ležel v její přeparfémované
garsonce a téměř lhostejně se vymlouval na příliš vína a těžkou
kotletu a svůj věk (uveďme to konečně: 37), myslel jen a jen na čpavý
pach Annina podpaží.
Nikdy nepřestávej! Nikdy, nikdy, nikdy!
Ale snad by časem skutečně našel protijed i bez laskavé pomoci
laboratoří svého ústavu, kdyby Anna nakonec neposlala zprávu. Neadresovala
ji Jandorovi, nýbrž jeho neboží ženě, byl to nechutný a sprostý dopis
plný detailů o jejich horkým mrdání (detail č. 7), spíše sumární
seznam, určený pro uložení na disketu, přiloženy i dvě fotografie, jenom
tabulky a grafy chyběly. A ještě něco samozřejmě chybělo: podpis.
Jandora však ani na okamžik nezapochyboval o totožnosti pisatele a anonym
bez hněvu pochopil jako poslední zoufalé volání o pomoc z ostrůvku
trosečníka, jenž do poslední láhve vkládá zprávu a háže ji do moře,
po jehož vlnách připlouvají katamarany s kanibaly Anetiných nenávistných
tváří.
A třebaže tento dopis byl téměř posledním závažím, které definitivně
zhouplo jeho manželství k rychlému poklesu, tam do přesně deklarovaného
soužití dvou cizinců, hned následující den se vypravil – čerstvě
oholen a ostříhán – kam jinam než za Annou.
Vertoo vart ljudbrev.
Našel ji v obvyklý čas na obvyklém místě, v módní posilovně Hard
Heart, a zprvu se bláhově zaradoval, že alespoň něco se nezměnilo. Jenže
ono se změnilo téměř vše. I Anna – Aneta byla čerstvě ostříhána,
kratičké vlasy měla nahoře zpevněny fixatérem na chlapeckého ježka, a
s velkým atletickým tělem a náhle maličkou hlavou připomínala ve
fialovém cvičebním úboru kulturistickou seržantku Hutschinsovou
z přiblblého amerického seriálu „Policejní akademie“, který tolik
miloval Jandorův syn (a přiznejme to: i Jandora). Když vstoupil, zvedala
v nádherné souhře stehenních i břišních svalů litinové závaží
(lehčí toho na Jandorově srdci) a ve zpocené tváři měla sveřepý výraz,
poslední varování, jehož se Jandorovi dostalo. A představte si teď její
tvář ve chvíli, kdy začne krátkými údery zpracovávat velký boxovací
pytel! Kdy se její pěst v červené rukavici střetne s medicimbalem,
zavěšeným na ocelových pružinách! Jen si to představte – stejně jako
si to pouze představoval i Jandora, neboť ve skutečnosti k ničemu
podobnému nedošlo, neboť Aneta – Anna ho ihned spatřila a s očima
zúženýma do střílen vykročila k němu, bez pozdravu i překvapení se
tázajíc, co tu chce.
„Ahoj. Jenom tě vidět.“
„Což se stalo, že. Tak běž, sem nemají nečlenové přístup.“
„Ani přátelé členů?“
„Což ty nejsi. Že?“
„A co jsem?“
Změna taktiky ji zmátla, tvář pod ostrým světlem výbojek úplně ztratila
barvu – a když se do lící začala prudce vracet krev z nějakého
náhradního zdroje, odpověděla mu jediným slovem.
„A ty jsi můj miláček,“ opáčil.
Zopakovala mu tu nadávku hlasitěji, až se jakýsi tlouštík zavěšený
hlavou dolů uznale rozesmál, a Jandora tedy šel. Přesněji: klad nohy
střídavě před sebe a přenášel váhu, až se jako starý kůň téměř
poslepu dobelhal až ke žlabu. Přesněji: do známého prťavého snack-baru.
Malinko překvapen sám sebou nepožádal o žádný alkohol, nýbrž
chlemtavě vypil sklenici minerálky, a pak ještě jednu; se třetí vyšel na
ulici a navzdory chladnému listopadovému vzduchu si sedl na betonovou lavici
zrovna ve chvíli, kdy se na rohu objevila Anna.
Stále jí tak musím říkat. Anna. Miláček můj.
Nesla se na těch krásných pevných nohách rychle a rázně, dokonalý
kompaktní stroj s jasně zadaným programem – ovšem když ho spatřila, na
okamžik zaváhala.
Do smrti budu za to zaváhání vděčný. Jen kdybych věděl, komu…
Když stanula nad ním, sošná jako Venuše Milétská, s narůstajícím
dojetím sledoval, jak v její tváři bojují vlastně tváře dvě,
samozřejmě Annina s Anetinou, jak dokonalá litinová tvář Anetina je
zvolna tavena živočišným a sna i milostným žárem Anniným, jak šedá se
postupně mění v bílou a pak narůžovělou jako svítání na čerstvém
sněhu, jak úzké rty otékají jako po úderu, jak chřípí se šíří, a
oči můjtybože její oči: už v nich byl opět jasný a teplý plamen, ne
kovově šedé záření katodové trubice Kdyby důvěřoval svým nohám, byl
by vstal a objal ji, aby jí pomohl v tom těžkém nerovném boji – ale tu
už se ona nad ním skláněla a hladila ho po hřbetu ruky, položené na desce
stolu, a ta ruka zvlhla nejen jejím potem.
I on měl v té chvíli milosti slzy v očích.
Napřed slzy dojetí,
Verto vart ljudbrev
potom slzy bolesti. Palčivé a ostré a drásající bolesti, když Aneta vší
silou vítězně zaryla své oranžové nehty do jeho kůže a masa a šlach a
cév a škubla – jednou, a pak podruhé.
Svině ubohá ubohá moje láska.
Vykřikl a přitiskl si ruku na ústa a sál krev, už provždy jen a jen
vlastní krev, zatímco jakási stará paní v zeleném klobouku tleskala a
jakýsi tramvaják se smál a Aneta do třetice toho dne syčela stejné hadí
slovo.
Neptejte se po něm. Holbein nejmladší se také neptá.
„Tak jsem ji zabil,“ říká Jandora Holbeinovi nejmladšímu, který tu
je, který tu není. „Musel jsem ji přece nějak zachránit, ne? Udělal jsem
to z lásky, ne z rozesraných hormonů jako ty. A neptej se mě, jak. Pro
machra z farmaceutického výzkumáku je to lehčí než pro tebe namalovat
mrkev. Ještě jednou jsem se s ní sešel, namíchal jsem jí to do džusu.
Vůbec se netrápila. To všechno zbylo na mě.“
Co tedy zbylo: Například Jandora, Jandora zcela bez pocitu viny, Jandora
vlastně zcela bez pocitů, spolehlivě fungující stroj, jenž o čtvrt roku
později dokonce získal patent na levnější získávání ergometrinových
alkaloidů ze sklerocia (připomeňme důrazně: kromě šílenství a smrti
způsobují v menších dávkách stahy hladkého děložního svalstva,
přesně opačně nežli alkaloidy máku).
Zbyl tedy Jandora, vlastně jen jeho část, a toto torzo se vrátilo
k Jandorově ženě. Napřed do kuchyně a k žehličce, nakonec i do
postele. Stalo se tak u příležitosti malé oslavy jeho vynálezu – a
manželka se nijak nebránila (z patentu koukalo hodně peněz: a ona byla
žena). Budiž však zdůrazněno, že Jandorovi nešlo ani tak o sex (jako
valné většině děvkařů), nýbrž o poslední bláhovou snahu se
přeměnit. Transmutovat. Proměnit olovo svého srdce. A neptejte se na
postup: většina reakcí, směřujících k samotné přeměně prvků, může
probíhat jen za obrovského tlaku a teploty, jichž v pokojových podmínkách
můžete dosáhnout jen zcela výjimečně. Tehdy byl ten den. Teplota
nezaznamenána pro shoření čidel monitorů, avšak tlak musel být obrovský,
když v orgasmu vyrazil z Jandory nejen vyděšený výkřik do polštáře a
horký výstřik semene na ženino ochablé břicho, ale také ta slova, ta
slova ta slova ta slova.
My už je známe, že?
Vertoo vart ljudbrev.
A tušíme také, co spatřil ve tváři své ženy.
Vertoo vart ljudbrev.
Tak mu odpovídala Anna, jejíž tvář spatřil pod sebou, šťastnou a vlahou
a plnou jasu.
Zatmění přišlo až za chvíli, kdy ta slova potřetí někdo křičel
nelids