Václav Kahuda: Technologie dubnového večera (6.–10. čtení)
„Slyšel jsem, že jedna naše nejmenovaná, vysoce postavená osobnost prošla kdysi vymýváním mozků, ve státnické přípravce... A nyní, jako zombie, reprezentuje náš stát způsobem nepěkným... Podařilo se vyjmout původní duši, ...ale nové, účelově vyrobené ego se nedaří trvale uchytit, ...pořád mu vypadává... Chová se potom jak smyslů zbavený... Jediné, co si uchovala jeho mícha, je vzpomínka na dávné anální rozkoše, jež zakoušela ve fešáckém vězení... I nyní s ním musí pořád jezdit jeho tehdejší oblíbený bachař, ...i do zahraničí, na státní návštěvy... Každou noc musí namastit obušek a vrazit ho svému chlebodárci do konečníku... Je to těžká dřina... Občas, po obzvlášť divokých nocích, vznikají komplikace vyžadující lékařskou a diplomatickou intenzivní péči...“ „Viděl jsem jeho blbou ženu... Je to hříčka přírody...A její šílená sestra... Mohli by vystupovat v cirkuse... Tři Debilos...“ „Ve Švédsku je známé archeologické naleziště. Jmenuje se: ...Kunda. V novinách se píše: *...Nové nálezy v Kundě. Kunda vydala další svědectví o osidlování našeho území...* Historik dokládá své nálezy: *...Toto jsem zjistil v Kundě. Strávil jsem v Kundě dva roky a pět měsíců... Tento falický idol, tento rodový ‚dědek‘ byl objeven v Kundě...*“ „Hrubá ukrajinská nadávka je: *...Pizděc*.“ „Jel jsem před lety načerno vlakem... Ze Zvolena do Prahy. Schovaný pod lavicí. Byl to takový ‚republikový courák‘... Během těch hodin jsem poznal nohy a nářečí všech okresů, jimiž jsme projeli. Jen nohy... V kupé celou cestu seděli též tři ‚východňárští‘ vojáci. Před každým slovem, i za ním, říkali: ...*Piča*. Piča měla u nich fukci verbální mezery, obsahové prodlevy. Byl to jev nevědomky gramaticky pravdivý... Když jsem jim v Praze vylezl zpod nohou, neb vlak pokračoval dále..., vysloužil jsem si u nich zmatené, zřejmě obdivné mlčení. Míjel jsem potom okno jejich kupé, zevnitř bylo slyšet veselé, opožděně chápající, úlevné: ...*Do piči!*“ „V jistých krajích se dá vystačit s populárním, povšechným slovem: ...Bazmeg.“ „Když jsem dělal v kotelně, to bylo na začátku devadesátých let..., v areálu stálo několik Tesko-baráků, a tam, v několika umakartových světnicích, bydlela rodina zasloužilých cikánů... Z oken se ozýval rachot hrnců, ženský hovor a křik, ...dětský smích...“ „Kdysi nám jedna cikánka tvrdila, bylo to v hospodě U tří bojovníků, na Výtoni... Povídala, že její dcera pracuje v televizi... Ty vole, nadšeně ječela: ...televizééé... Rokycanýýý...“ „Televize Rokycany... to je hlína.“ „Pak nás zvala na druhej den do školní jídelny... Na štěpánskou pečeni s knedlíkem... Kamarád s ní šel z hospody rovnou do bytu... Né... jak si myslíš... ty vole, si ji neviděl... Měla tam prej haldy papírů, jen takový uličky, kterejma se dalo prolejzat... Něco mu nabízela k prodeji... Snad gramorádio.“ „Vlastně to byla taková inteligentní, stará, osamělá a ožralá cikánka...“ „Bláznivá... Snad vytržená od svejch...“ „V Mongolsku existuje stará tradice, která vzpomíná časy, kdy cikáni táhli pryč z Indie... V té legendě se říká, že cikáni jsou národ z pekla...“ „Jeden polskej cestovatel, kterej utíkal před bolševismem z Ruska... vyprávěl, že se v Himálajích setkal s loupeživými hordami Tibeťanů... Někteří měli blonďaté vlasy a modré oči, ničím jiným se nelišili od svých soukmenovců... V ústním podání se u nich traduje starobylá zvěst, že jejich předkové, kdysi, okolo roku 1000, odešli za šťastnou budoucností... Odešli z italské Venezie... z Benátek! ...Mohlo za to prý vyprávění obchodníka Marca Pola... jemuž kvůli těm fantastickým příhodám, kvůli líčení dalekých krajů a cest ...popisoval nesmírné bohatství, jež uviděl v říši samotného Kublajchána... jemuž nevěřící krajané dali přezdívku: ...Milión.“ „Mám rád jednu jeho vzpomínku z cest... Vypráví, jak po dlouhé plavbě přistáli na osamělém, neznámém ostrově... Marco Polo říká: ...Na zdejším ostrově žijí lidé, kteří jsou nejstrašnější na celém světě... Nikde jinde jsem takové nepoznal... Nemají žádné náboženství, nectí kněze, neb žádných nemají... Každého jitra, když se místní člověk vzbudí, vyleze ven z chýše, a na co mu poprvé padne zrak, to je po celý den jeho bůh, ...tomu se klaní, to uctívá... Každý den slouží jinému předmětu... A tak se klaní kamenům, klackům, hrstím slámy, slunci, stromům, psům a dokonce svým vlastním nohám...“ „Cha, cháá...“ „Někde na východě, podle středověkého vyprávění, se rozkládá Země kněze Jana... Ten kněz neumírá... má to být ten Jan, který přijal zprávu z nebes na ostrově Patmos...“ „Viděl jsem dokumentární film... Vyprávěl o životě cikánů v jižní Africe... Ty vole, představ si to, cikáni kočující v Africe... Maj takový dvoukoláky, vozej si s sebou i svoje slepice, táhnou s nima smečky psů...“ „Abych se vrátil k tý kotelně...“ „Olgoj Chorchoj... krvavé hovězí střevo, plazící se v písku... mléko zčerná, když se do něj ponoří uštknutá nešťastníkova ruka... Karakum-Kyzylkum...“ „Jasně, ...chrochtoj... Nech mě to doříct... Předák toho snědého shromáždění, na tý stavbě, kde jsem já dělal kotelníka... Báči, strejček, byl takový nosatý, prokvetlý chlapík... Chodil do půl těla svlečený... Pán s břichem... Kápo... Žoviální šramotil... Pan Jozifek... Čonka... Kalhoty na půl žerdi... Jednou takle sedíme na lavičce. Je horké poledne. Z vesnice drnčí cirkulárky... Na konečné skřípou zatáčející tramvaje... Koťata si hrají u našich nohou... Najednou: *Tý, ...Jóžko ...podivéj, ...kukaj tám, ...óch, ssss ...óch, Jóžko...*, tiše volá smějící se dědek. Stoupám si vedle něj, za kopřivy u plotu. U sousedů, v zahradě naproti, se opaluje tlustá dívka. Leží na dece, čte si časáček, velkolepou bílou zadnici jak duchnu položenou v trávě... Úžasné, samičím sádlem napnuté hýždě. Obří půlky polykají malé kalhotky. ...Nemám rád tlusté dívky, ale tato zdravá, bujná kyprost mě oslovuje. *...Jóžko, ...ta má prdel ako republika...,* vzdychá cikán a šklebí se spikleneckým smíchem, cení hnědé tesáky a po očku kontroluje, jestli se taky směju, jestli jdu s sebou... Ujišťuje se maně, jestli náhodou nepřestřelil, ...je z Popradu, z podtatranské oblasti, kde je ostrý vzduch, ...on je proto slovensky opatrný. ...Teď kývá celým tělem, hihňá se ve stařecké rozkoši... Usmívám se, hledím na jeho lysý, žluťoučký pupek... On cosi tuší, a s chichotem polekaně vtahuje měkké břicho. ...Cítím v nose brnění. Mám neodolatelnou chuť vykousnout mu kus toho žluklého cikáního pupku...“ „Tohle mi už nikdy neříkej... A prosím tě, neškubej tou hlavou jak šílenec...“ „Sáhla na mě smrt...“ „Dobře... ale já se tak leknul, že sem málem začal točit piruety támhle na žárovce u stropu...“ „Večer mě občas zvali na kafe... V místnosti tam leželo šest lidí na dvou postelích. Bába leží přikrytá oranžovou umělou kožešinou. Naproti ní, v nohách, se usmívá její dospělá dcera. Někde mezi nimi se uvelebila maličká černovlasá vnučka. Z druhé postele na mne v úsměvu hledí tři snědé mládenecké tváře... Sednul jsem si na židli. Stůl tu nemají. Vypadá to, jako bych seděl na jevišti a čeká se ode mne nějaké představení. Zářivka bzučí u stropu. V okně, na skříňce, stojí veliká černobílá televize. Ve vírech skvrn a zrnění tam řve znělka televizních novin... Srkám kafe a dívám se, jak na obrazovce leze po bílém trupu raketoplánu, jak se tam plácá nemotorný kosmonaut. Snědý dědek to nesouhlasně pozoruje, pak zvedne obočí, nasadí takový ‚činzánový‘ výraz a podivně afektovaně říká: ...*Jóžko? ...Oni žikáji, že býli na sluncý? ...Něééé-e, ...tomu never! ...Nebýli na sluncý... Něééé-e!* Říkám mu: ...*To je nad Zemí, na Slunci nebyli, ale dostali se na Měsíc*... On zpěvavě vrtí hlavou, nesouhlasí, poulí oči na obrazovku a varovně zvedá ukazovák: ...*Něééé-e, ...nevérim, ...něbýli. ...To oni jen tak žikáji, ...aby balamútili... Na sluncý něééé-e... To je pováha...* Vesmír vystřídal záběr z nějaké uvítací recepce. Nějaká svatba, šoubyznysové ksichty. Lustry, paláce, blyštivá auta... Babka náhle ožila, kvičí z postele: ...*ííí, ...miliónčiky, ...ííí*... Oči jí svítí radostí. Ač po osmi dětech, má bílé zářivé zuby a dlouhé černé vlasy. Viděl jsem ji, jak si je myje v umejvárně nad žlabem, polévala si je jarem... Hustá hříva jí roste hned nad obočím. Nemá čelo... Cikán se usmívá, babka kvičí o pěnězích: ...*Móc, ...penize, ...mam rada penize, ...ííí*... Ty miliónčiky vehnaly dědkovi krev do žil. Zvedá se, jde k bábě a láskyplně jí vytrhne z brady chlup.“ „Tak to tě měli rádi, když si tě pustili takhle mezi sebe...“ „Jo, jasně... Ale tady někde vzadu, za chrpticou, jsem cejtil, že mě maj tak rádi, že by mě i láskyplně podřezali, kdyby bylo třeba... Ale opravdu jsem se s nima cejtil dobře... Oni byli takový kultivovaný, ale občas je přijeli navštívit jejich divoký příbuzný ze Slovenska... Vypadali jak mimozemšťani... Nebo ze starých časů... Pralesní národ... Byli jakoby pomazaní psím sádlem a psí krví... Zlaté náušnice... To se ví, že svoje ‚městské‘ příbuzné nenavštěvovali jen tak, zpravidla jezdili orodovat za svoje synky, kteří si břitvou proklestili cestu až do vazební věznice v Ruzyni...“ „Oni to maj opravdu všechno jinak posazený...“ „Když všechno usnulo, sedli jsme si venku na lavičku. Byla teplá chřestící noc. Starý cikán mi vyprávěl, jak po válce nebylo co jíst. Chodili krást mák. Táhli v noci těžké pytle s mákem po mezích. Odpočívali na kopci v polích. Bylo teplo... A on, tehdy mladý, uviděl bílé sídliště. ...*Ubykačky... Jóžko, celé mesto*... Bílé sídliště se vznášelo ve vzduchu nad pustým krajem.“ „Halucinace budovatelská... z makovic nezralých, cikánkem hladovým okoušená...“ „...V tiché hrůze jsem naslouchal příběhu, vyprávěnému obyčejnými slovy: ...V podhorské vesnici se začaly ztrácet děti. Jednou zmizel malý chlapec. Celá dědina, policie, vojáci pročesávali krajinu. Až za dva dny našli zbědované plačící dítě, ukryté v šípkovém keři. Vyprávělo zalykavě, že nějaká paní ho odvedla do lesa. Tam ho kousala a škrábala. Dítě je zkrvavené... Jdou na hřbitov a vykopou hroby nedávno zesnulých. V jednom leží zachovalá, bledá žena. Tělo není zetlelé. V ústech má chuchvalce krve a dětskou košilku. ...Když jí rýčem rozpářou hrudník, je vidět dvě tepající srostlá srdce...“ „Vampyrismus... Cucač...“ „Naslouchal jsem historii hrobaře, jenž krmil své svině, svá prasata ...do sladka uleželými nebožtíky. Měl velké, řvoucí kance a prázdný hřbitov...“ „...Černá svině ryje na krchově křen... Vladimír Holan... Lemuria...“ „Vyprávěl mi opálený strýček Čonka, jak jednomu muži, na samotě vysoko nad vesnicí, v horách... jak mu zemřela žena. On byl moc chytrý hospodar. Měl třicet prascí a stádo krav. ...Druhý den, o půlnoci, ozve se rachot a údery. Muž se v hrůze zahrabává do peřin. ...Kůň jde síní, kopyty tluče. Pak v hrozném dunění vyběhne tátoš do patra. Muž slyší, jak se prohýbají trámy, jak se zvíře prochází podkrovím... Mrtvá žena přišla navštívit svého muže. Hned druhý den jde hospodář dolů do vesnice, nechá celý dům farářem vykropit. ...Katolický výkrop nestačil. Na toto posmrtné běsnění, na tu hlučnou zádušní mizerii, kdy žena jako čtvernohý hvajninim nechce opustit manžela od stolu a lože... Musel být povolán pravoslavný pop, až odněkud z lesů od ruských hranic... Ten špinavý tlusťoch vlastnil prastarou sílu — rozlomit v mrtvých touhu po životě...“ „Na Šumavě upevňovali umrlčí máry, prkna, na nichž ležel nebožtík, ...přivazovali je do korun opuštěných stromů, hluboko v lesích...“ „Jeden hrobník mi vyprávěl, že dříve chodil vypomáhat na židovský hřbitov... Jednou navečer vykopal hrob a šel si ke správci pro peníze, když tu zahlédl pootevřenými dveřmi, jak v márnici leží nahé tělo na kamenném stole... V místnosti byla spousta papírových voštin s vejci... Několik starých mužů potíralo nebožtíka vaječným bílkem... Byl ošlemovaný, nalakovaný, ...jen se blyštěl pod holou žárovkou... Hrobník shrábnul stovku a rychle vypad...“ „Na Olšanech, v hrobce, se prý oběsil jeden feťák. Našli ho až po roce... Jak tam visel, v tom vlhku, tak nějak divně zmejdlovatěl, neshnil... Jenom byl dlouhej tři metry...“ „Humus... Ještě se vrátím k tomu cikánskýmu dědovi. Každou neděli chodil tančit na Žofín. Vzal si oblek, širokou květovanou kravatu, ...sešmajdané, taliánské lakýrečky. Staré paničky tam obluzuje, pěkně si tam zašpásuje. ...Vdovy ho zbožňují. Chtějí si ho opatřit domů. Lákají ho dobrým bydlem a vkladní knížkou. ...Jedna generálská pohrobyně ho chce vášní sníst. Přímo jí učaroval. Říká, že má dům a dvě stě tisíc na knížce. ...On jí na to, jak mi vyprávěl a opakovaně názorně předváděl — syčel u toho a cenil zuby v bolestné, rozkošnické křeči, ...on jí na to zastrčil ruku mezi nohy. Ukazoval mi, že až po zápěstí, až k hodinkám ponořil pěst do lůna. ...*Jóžko, ééh, ...ééh* cenil zuby. ...Žikám jí — *Lásko, máš mě rada?*... Jindy zas, U Jaurisů, odvedla si ho jedna k sobě do bytu. Tlustý krasavec povídá: ...*Milenko moje, ...vemeš mě do pusinky?*... Ona ho vykouřila, a on ji proto nechal. ...*Jóžko, to né... To slušná žena neděééla*...“ „Takže to byl takovej Fanfán Tulipán, pěknej čuňák... Asi byl zdravej jak řípa, ...tohle podnikat v důchodovým věku...“ „Jó, tos ho měl slyšet, jak si pořád naříkal na srdce. To vždycky přišel, držel si ruku na prsou a povídal: ...*Jóžko, bóli mě tády, ...srdce, no... jak mam vemínko... no, tam... bóli*...“ „Mám pocit, že ho spíš bolel hřbet od těch sviňáckých transakcí... od toho trtkání, od toho chlíváckého cestovatelství...“ „Dámojed...“ „Zkušený mravenečník, lízající slastně štiplavé nitro mraveniště... Hledá komůrku, kde je schována královnička...“ „Snědý sklepník, který ví, že nejlepší je růžové padesátileté vdovské...“ „Blazeovaný kokot...“ „Věrozvěst, putující v chlupech, od nevidim do nevidim...“ „Jeden známej se dohodnul se svojí ženou... Tejden se nemyli... A pak šli na to... Bylo to prej vono...“ „Brrrr! ...Hotentoti...“ „To víš, kamaráde, manželský život! ...To je rachota. Tam je dobrý všecko... Všechno se počítá...“ „Ne! ...Chlapec ve mně bere do ruky pionýrskou trubku a volá na poplach... Asi zůstanu starým mládencem... Mám pocit, že bych si po svatbě mohl připadat jako krmič v zoologické zahradě... Udušen v peřinách! ...Živý nebožtík se svačinou v aktovce kráčí továrně vstříc... Do hajzlu s tím!“ „Hele, sem si vzpomněl. ...Jedu tuhle přes Mírák, ...naskočím do tramvaje. Normálně si nesedám, ale nějak mě ten den bolely nohy, tak sem si sednul. Bylo volno akorát na tý sedačce pro invalidy, jak tam jsou dvě místa naproti sobě... No, a zrovna naproti mně seděl takovej dědek... Bylo to takový divný... Měl zabořenou bradu do hrudi a zíral na mě dost nenávistně... Člověče, celou cestu na mě civěl... oči jak špendlíky, rudej byl v ksichtě. Až jako fialovej... Bylo mi to dost nepříjemný... Neměl jsem náladu se s někým přetlačovat pohledem... Najednou, bylo to v nějaký zatáčce, tramvaj sebou škubla, a von padnul tváří na sklo... Najednou mi to došlo... Ten dědek byl mrtvej... Mrtvej byl, už když jsem si k němu sedal... Nenápadně jsem vstal a odešel na konec vozu... Za chvíli to začalo: ...Ježiš, zastavte, tomu pánovi je asi špatně... výkřiky, udivené mumlání, řidič vylez z kukaně, potom volal vysílačkou... standardní postup. Vystoupil jsem hned, ...ale ten zlej dědkův pohled mám pořád někde tady zakouslej...“ „Některý mrtvoly ztuhnou v tak groteskních pozicích, že se člověk musí držet, aby se nezačal smát. ...A vzápětí, aby se nepoblil, ...protože ta obyčejnost, ta všednost, ten mrtvý brouk — jenž se od nás ničím neliší, tohle všechno v člověku vyhazuje kopyta... Hrdlem se dere nahoru útrobní, živočišná hrůza... Mdlobné poznání o charakteru tohoto světa...“ „Jednou na Berounce plavu proti proudu, potopil jsem se, ...pár temp pod vodou. Jdu k hladině, chci se nadechnout, vtom mně něco těžkýho narazilo do obličeje... Bylo to takový měkký... V děsu jsem to od sebe odstrčil... Mrtvej vlčák...“ „To jsem dělal ještě v tý kotelně... Bylo k večeru. Zrovna jsem vyvážel ven popelnice, když vidím, jak ke mně cape malá cikánečka. Pláče... Její odbarvená blonďatá máma šla šlapat chodník k Andělu. Nechávala dcerušku v péči svých mladších sestřenic... Ráno vždycky přišla... Přinesla holčičce plnou tašku hraček a cukrátek, ale dítě je šťastný, že se máma vrátila... Ještě v něm škube strach, aby zase neodešla, směje se, chřestí umělohmotnejma cetkama, ...ale zároveň se choulí do sebe, jak malý zvířátko... Ale teďka tu stojí přede mnou, naříká a ptá se, kde je máma... Říkám jí: ...*Maminka přijde*... Ztichne a visí na mně očima. Až mě zamrazí ta její úpěnlivá víra. Úplně to ve vzduchu drnčí... Takhle mi ještě nikdy nikdo nevěřil. Celou svou malou, bezelstnou bytostí. ...Běž si lehnout, princezno. Než se vzbudíš, maminka přijde... Odchází klidná. Tiché dítě. ...Umí už vařit. Škrábe brambory. Nadává dědečkovi, že mu smrdí ponožky. Přepírá je v mýdlové vodě: ...Kdes chodil? ...Za ženskýma? ...Ať ti vyperou a uvaří! ...Ty ženský, ...no... hartusí spokojeně.“ „Jednou, seděl jsem u Rotundy... Jeden vyžilej chlápek tam přišel s dementní mladou ženskou. Byla to vlastně ještě holka, a byla docela hezká, i když to na ní bylo hned vidět, ...že je zaostalá. Měla trochu křivou, malou tvářičku, velikej předkus a jemný, blonďatý vlasy... Hostinskej dal tomu vychrtlíkovi pivo a řek: ...*a to je taky poslední... sem ti posledně řikal, abys ji sem nevodil, nechci mít průser... vypij to a vypadni*... Svraštělý člověk pokyvoval protáhlou kuní hlavou a rychle, dutě mumlal: ...*jistě, ...jen to vypiju a dem... díky*... Holka se mezitím vesele smála v chumlu dědků. ...*Já vám dám, vy prasáci*... nějaký důchodce jí s úsměvem něco rychle šeptal, když to dokončil, když řekl, co chtěl říct, poposednul, ba přímo poposkočil a jako by udělal za tím řečeným prdelatou tečku... Byla v tom taková předválečná věcnost. ...*To víš, že jo, sem asi padlá na hlavu, né*... smála se blondýnka znetvořeným rypáčkem, ...*zrovna já tě budu brát do huby, ...Fuj! ...bych se poblila*... Uchechtla se a hrdě pohodila hlavou. Dlouho však uraženou být nedokázala... Z různě utroušených vět, od stolu štamgastů, ...pochopil jsem, že ten vrásčitý ‚šourek‘, ten v pestré, světské košili, ...že prodává tuhle dívku dědkům k pohrání... Ona jim chodí honit ocasy, na schodiště, vedle do baráku...“ „Jednou mě pozval cikán opět k televizi. Míchám si kafe. Něco mi tu nehraje... Všichni se na mě usmívají, ale mají takový postranní, číhavý pohled. Sedím na židličce a klábosíme lámanou českoslovenštinou. Chci se napít. ...Tu ucítím pižmo. Pochází to ze sklenice. Vidím, jak je umatlaná, vidím chlup přilepený na skle. ...Vím. Náhle vím. ...Oni čarují. Chtějí, abych si zamiloval jejich dceru. Blondýnku umělou, hodnou uklízečku. Manžela má v kriminále, ...má dítě, dcerušku, a spoustu bratrů s nožem v kapse. ...Dali jí skleničku do píči a ona ji ošlemovala. ...Kdepak, tohle znám. Když za nocí v muzeu jsem národopisné sborníky pročítal. Karpatské fígly... Indická kouzla. ...Fuj! Spálil jsem to ohněm slitování. Nehněvám se. Usmívám se. Vypálil jsem v sobě všechen ten jejich laskavec. Čáry jsem spletl do klubka a v mozku roztavil. ...Na obrazovce, v přelévajícím se zrnění, zpívá, ječí operní pěvkyně. S tichým smíchem, chápavě se usmívající, povídá starý cikán obrazovce: ...*Co reveš, ...ty pičo*...“ „Ta slovenská města, Košice, Galanta, ...blahá Spiš.“ „Pamatuješ si ještě, jak jsem ti vyprávěl o té mohutné bóji, jež pluje v Severním moři? V moři Laptěvů? ...Je to plechová Göringova hlava, houpe se ve vlnách, podělaná od racků. Je veliká jak hokejová hala. Měla za války sloužit jako orientační maják. Měli se jím řídit německé bombardéry. Chtěli napadnout Ameriku přes severní pól. Jeho rudě blikající oči mělo být vidět šedesát kilometrů daleko... Pomocí šroubovitě zakroucené trubice, díky železnému hrtanu vydává hlava za vichřice daleko slyšitelné vytí. Z plechové tlamy, jejíž stěny jsou porostlé chaluhami a plástvemi černých škeblí, ...z huby, již co chvíli zahltí slaná mořská pěna, ...rozlíhá se řev na kilometry do okolí... Vzpomínáš?“ „Vzpomínám... Už tenkrát mi bylo z toho blbě. Takovýhle pohrávání s realitou nemám rád... To se může vymstít... Řekl jsem ti tehdy: ...ty jsi důchodce...“ „A vzpomínáš, jak jsem ti tehdy na břehu řeky, byl jsem po noční a ty jsi přišel na ranní službu, ...jak jsem ti tehdy popisoval myšlenku, že by lidé měli mezi půlkami zadnice jakousi dvoukilovou kožnatou hrušku... Takový pevný mravenčí zadek, potažený bledou, zimničnatou husí kůží. A na konci té hrušky by byl teprve konečník? ...Vzpomínáš, Honzo?“ „Pamatuju se dobře, bylo mi z toho na blití... Ty ses dusivě smál, zrudnul ti obličej a zblízka jsi mi řval do tváře tyhle prasárny... Zde ta slova o důchodci platí dvojnásob...“ „Byl jsem tenkrát po noční... Chápeš... Musel jsem ráno ještě čerpat... Ten blbec na Proseku nechal vycucnout skoro celej vodojem...“ „Stejně by sis měl najít nějaký pořádný děvče, nejlíp s barákem a pěkným věnem... Starala by se o tebe. Ženský uměj z člověka vycucat všechny špatný šťávy, a spálej to v sobě bez újmy na zdraví...“ „To jo... Jenže takováhle ženská, ta, co pere, vaří a navíc u toho mlčí — Bože na nebesích... najít tak klidnou, nehysterickou, vyrovnaně mlčenlivou... — takový musíš každodenně dobíjet baterky... Noc co noc pořádně souložit... Pořád, ...den ode dne... Jinak ji popadne jankovitost, a když nemůže pyj, musí nastoupit hůl. ...A víš, co se do takový žencký vejde? Co ta snese? To je dřina, seřezat samici... Nemysli... To je velká, odpovědná práce. ...Potom abys jel do lázní... Nejmíň na měsíc... Marná sláva, musíš šukat, tlouct do toho jak divej. Pak bude za tebe třeba dejchat. ...Ale jak není klobása namočená do hořčice... V tu ránu máš po klidu... Máš doma peklo!“ **Hospoda se zaplnila. Kdosi za jejich zády roztáčí švestky a jablíčka, rotují světla v hracím automatu. Z okénka do kuchyně se vyklonila kuchařka a ucucává malé pivo. V zakaleném žlutém světle, v tom zakouřeném přítmí se mokře blyští výčepní pult a řady roztočených půllitrů. Větrák hučí...** **Vedle u stolu si veselá společnost cosi nahlas připomínala. Jeden z nich, asi známý žertéř, nafukuje tváře, pak tichounce zatroubí na hubu, cosi drmolivě povídá, a jak se blíží pointa, pořád víc ztišuje překrvený hlas. Na obličejích posluchačů je vidět, jak mimoděk opakují jeho grimasy. Zrcadlovitě, slepě koulí vypoulenýma očima, mají zvednuté, šibalsky spiklenecké obočí. Pootevřená, chtivá ústa se krátce zašklebí. Celý jejich výraz říká: ...ještě ...ještě. Opřeli se do toho s plnou vervou a chtějí se dnes pořádně vysmát. ...Teď! Hurónský smích všechny odhodil do židlí. Ženské se při smíchu mimoděk hlídají, najdou si chvilku mezi dalším záchvatem radosti a rychle mrknou na sebe do zrcátka, upraví si loknu, cosi jazykem vylepší v koutku úst a opět skočí do vln chechtotu. Rychle, aby nezmeškaly, přidají taky trochu toho ječení, tu svou trochu do mlýna. Poctěný, trochu zčervenalý vypravěč má najednou takové velké, citlivé a krásné oči. Smrkne a povídá smradlavým, hrubým hlasem:** ...***Né, vážně... Takhle to jé... To se fakt stalo...*** **O kus dál, v rohu místnosti, sedí dvojice postarších asi manželů. Ona cosi vzrušeně, vyčítavě říká chlapíkovi. Ten nevšímavě pokuřuje, rovná krabičku cigár na ubruse, otráveně se rozhlíží. Ona zvyšuje hlas, předklání se k němu a ťuká si významně na čelo. Je slyšet slova:** ...***To bys ale musel myslet hlavou, ...berane jeden. Tadyhle, ...víš? Tady se zamysli... Jak to vypadá, když tam teďka přídem a vona...*** **Další slova pohltí lomoz v sále. Muž ji pozoruje vychlastanýma očima. Ona zřejmě skončila, narovnala se na židli, smetá si smítko z ramenou, důležitě si rovná svetr na bocích. Má nalakované, oprýskané nehty. Peroxidové vlasy se jí rozčepejřily na zarudlém krku. Mužský má na sobě pečlivě vyprané, vyžehlené ajznboňácké oblečení.Z manžet čisťounké modré bundokošile trčí veliké, upracované ruce. Chlastem ztrhaný, vychrtlý krk se při každém polknutí otřese, jak v něm ohryzek zamkne a odemkne prokouřený hrtan. Má asi v prdeli játra. Jakoby podmalované oči se pomalu otáčejí. Kouká někam k větráku, sleduje cosi přímo před sebou, nevšímavě pluje pohledem. Vypadá jako stará želva, vyšisovaná tvář, vrásčitá sluncem, ženskými a kořalkou. Teď si na něco vzpomněl. Jako by zameškal repliku v jejich každodenním večerním představení. Je na nich znát, že stejný hovor vedou spolu už léta. Mají své rozdělené role. ...Mluví k ženě, když se rozhovoří, je vidět, že má v ústech jen tři zuby. Při každém slově se mu nadouvají vychrtlé laloky tváří. Vypadá to, jako by při mluvení jedl velké ovocné knedlíky... Huh-ňavě říká:** ...***Vyser se na to, ...povidám ti jasně.*** **(zvedá ruku a vypadá to, jako by měl místo prstů žilnaté, zdřevnatělé pyje)** ...***Nech to plavat, ti řikám pěkně... To si udělala jen jednou... Snad ti to nemusim vopakovat... Je ti to jasný? ...Seš ve vobraze... Jo? ...Ti řikám todlé...*** **Žena hrdě mlčí, na uších jí cinkají bleděmodré náušnice. Teď si se spokojeným, brečavým výrazem ve tváři zapálila cigaretu. Vyndala si tu petru z takové červené, kuřácké taštičky, zapíná se to na takové dvě kovové, zkřížené pacičky. V obličeji má rudé skvrny. Tváří se, jako by se padesát let řítila po tobogánu dolů z kopce.** **Petr Kratochvíl se ptá:** „...Hele, ...sem se chtěl zeptat... Jakou má Zuzanka kundu?“ **Jan Beneš se polekaně uchechtne, pak povídá:** „Na přímou otázku přímá odpověď... Voňavou, ...člověče, voní jak holčička. To se moc nevidí. ...Fakt. ...Je taková — věčně mladá...“ „...A poštěvák?“ „No... Má tam takovýho malýho čůráčka... Né, ...nic divnýho! Ale je to slušný. Takovýho fešáka tam má. Takovou pořádnou šištici, ...to jo. ...Pěknýho dudlíka.“ „Je to krásná ženská, ...taková divoženka. ...Až se člověk leká. ...Taková milostiplná upířice.“ „Ona je hodná... Ty vole, kdybys věděl, jak ta je hodná...“ „Ale chlapů je okolo ní dost, co?“ „No, ...ona jen tak někomu nedá. Ale když se jednou rozhodne, tak s tím nedělá žádný ciráty...“ „Je v ní něco melancholickýho, smyslně tragickýho... Jako by lákala ke smrti ve svém objetí... Taková trochu kudlanka nábožná.“ „Né... I když, ...ale, ...to tak není. Je to fakt hodná holka. ...Ale možná v sobě něco nese, a ani o tom třeba neví...“ „Jednou jsem ji viděl v takovým černorudým hedvábným županu. Málem jsem si zlomil ptáka. ...Se mi postavil, až jsem z toho měl takovou psychickou fraktůru...“ „Znal jsem jednoho chlapíka, jednou jsme šli po zavíračce ještě k němu domů, měl tam flašku. Ty vole... Vyndal ze skříně cívkovej magneťák a pustil ho. Jen se díval, co tomu říkám... Ty vole, tam bylo slyšet, jak hekaj ženský... Normálně tam souložily... On si tam ten vykuk nahrával ženský. Zbalil holku, odved ji k sobě domů a tam ji píchal a přitom nahrával. ...Díval se na mě, co na to já. Mhouřil u toho oči. Pak povídá, ať jako hádám. Jestli uhodnu, která ženská se tam právě teď ozývá... Ty vole, mně běhal mráz po zádech, slyšet to zvířecí vzdychání... Ty vole, já uhod dvě... Opravdu jsem se trefil... On chtěl pustit ještě další, ale já už nemoh... Bál jsem se, koho všechno bych tam ještě moh slyšet... No, a jedna z těch dvou byla právě Zuzanka.“ „Ještě tě pořád držej hemeroidy? Já ty svoje nějak rozchodil. ...Ještě si pučuješ od Rendy její vložky?“ „Ty vole, kolikrát jdu po ránu na hajzl, a mísa je potom plná krve. ...To potom zalezu do postele a skučím bolestí třeba celý dopoledne. ...Pak se to spraví a večer už opět vesele vyrazím do ulic...“ „Pamatuju se, jak si mi onehdy říkal, že ti nějakej doktor strčil dalekohled do prdele. Nafouknul ti střeva sifónem a pak se tam dlouho díval...“ „No, ...to ti teda pěkně děkuju, že mi připomínáš takovýhle zážitky. Musel jsem tenkrát držet úplnej půst, aby se mi vyčistily střeva. Nafasoval jsem od sestřičky čtyry takový flašky od okurek, v tom byl nějakej tmavej sirup. To jediný sem měl pít. ...Ty vole, já byl po dvou dnech tak vyhládlej, že jsem se úplně vznášel. ...To byla jóga. ...Připadal jsem si jak ve snu...“ „Včera jsem si honil péro a najednou jsem se odpoutal od tý ženský vidiny... A uvědomil jsem si, co dělám, až když jsem stříkal a představoval si u toho obrovskou, řasama porostlou ponorku, jak neslyšně pluje temným, chladným oceánem. A uvnitř je teplo, námořníci pijí čaj a na obrazovce sonaru se rýsují hejna ryb...“ „Já běžně, když si honím péro, tak to začíná u ženskejch prsou... Pak to pokračuje přes takovej soukromej apelplac. ...A končí to, když stojím za záclonou, cákance padaj na fíkus, na parkety... A já se dívám, jak venku na ulici jede tramvaj. ...Stává se mi to hlavně v cizích bytech, po noci s ženskou. Ona ráno odejde do práce, nechá mi klíče s milou větičkou napsanou na papírku, nechá to ležet na stole a já se vzbudím až před polednem. Prolezu celej byt, prohlídnu si fotky z dětství, čuchnu ke kalhotkám v prádelníku, mrknu se na její šaty a pak si to udělám. ...To jsou nejhezčí chvíle, který jsem kdy zažil...“ „Jednou jsem se jedný dívce podepsal na zadnici. Namaloval jsem jí tam motýlka, ale ona si ještě přála velký podpis... Tak jsem tam načmáral malířskej, rembrandtovskej klikyhák, a pod to místo, čas a datum. ...Pak jsem to nevydržel, ...ona seděla na okně, dívala se ven a kouřila cigárko. ...Byla to bohyně! ...Nakreslil jsem jí tam mapu Afriky i s Madagaskarem. A víš, kde bylo Kongo? ...Jo, přesně tam! ...Jenže, pak se to růžové Kilimandžáro probudilo a bylo vláčné... A já byl nucen jazykem ucpat tu fujaru...“ „Jeden známej mi vyprávěl, že byl jednou pohromadě s jistou židovskou dívkou. Celou noc na ní pracoval, rajtoval, až se málem ztrhal, ...a ona pořád, jako by jí něco scházelo. Pořád tu něco chybělo, aby to bylo to pravý. Nemohla se udělat... On se nad ránem už naštval, popad ji za nohy, našteloval si ji, a pak jí pomalu a důkladně, asi patnáctkrát, ...nakreslil prstem přes tu dirku, přes konečník, ...nakreslil hákenkrajc. Šeptal jí u toho do ucha: ...*Sig hajl! ...Sig hajl!*... To bylo ono. To bylo její... To bylo to pravé... Byly doma Vánoce...“ „Jedna holka měla nejradši, když jsem ji ‚jako‘ zatýkal... Pak jsem začal ‚výslech‘... Užili jsme si spoustu legrace...“ „Marná sláva, mají to rády... Být pronásledována jako štvaná zvěř... Chabě se bránit. Bezmocně škubat ručkama v nemilosrdném sevření agresorově... Být po kamarádsku znásilněna, ...sen mnohých.“ „Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl na to jejich falešné: ...*Né! ...Já nechci... Jdi pryč!... Jsi ošklivej kluk!*... Stačilo, aby mladá slečna řekla: ...*Ne!*, a já smutně pokrčil rameny a zahuhlal: ...*Nó, tak teda né... Tak jó*... Byl jsem v mládí zmatenej, z těch Ano oblečených v ječivé Ne!... Ty vole, ty byly pak naštvaný, že jsem je poslech...“ „To já někdy dodneška nevím, na čem s tou kterou právě jsem... Seš darebák, když se o něco pokusíš. ...Ale běda, jak se o to nepokusíš... To seš potom nejhorší vyvrhel a hajzl...“ „Jednou jsem jednu mladou dámu položil na stůl, musela ležet na zádech, sbalená do klubíčka... Musela si obejmout kolena, dělat ‚vajíčko‘... Jen tak pro srandu, aby taky z toho něco měla, aby si odnesla ty nejlepší vzpomínky, ...svázal jsem jí kotníky a ruce mašlí... Možná už začínám bejt impotentní, ale tyhle věci mě začaly bavit už v dětství... Jedna doktorka mi řekla, že se bojím ženskejch... Měla pravdu, ...ženský a děti... Jsou tak zranitelný, a zároveň dokážou bejt nemilosrdný a krutý... bezohledný ve svý tělesný jemnosti a psychický naivitě... Měla, potvora, pravdu... Bojim se ženskejch! ...Ale, tak jsem tu slečnu svázal, ...pak jsem si uvařil kafe, vzal si na sebe tmavej oblek, nasadil si klobouk po dědovi a zapálil si cigáro. Seděl jsem u stolu, nohu přes nohu, ...pokuřuju, foukám dým a dívám se, jak jí z kundy teče šťáva... Ona se nesmí ani pohnout... Veliký zrcadlo jsem našteloval tak, abychom se v něm oba viděli... Nesměla ani muknout... Půl hodiny jsem ji takhle trápil... Bylo to až nebezpečný... V těch chvílích jsem k ní pocítil takovou touhu, tak jsem ji miloval, tu odevzdanou ovečku, ...že jsem měl nepřekonatelnou chuť se za pomoci kladiva a skob ukřižovat ke stěně a potom se podřezat... Umřít v strašlivé pulzaci lásky... Překonal jsem to, přeci... Pak, již klidný, jsem vzal hořící sirku a obřadně jí spálil jeden chlup v mezinoží... Dostali jsme se na mělčinu... Oddechli jsme si, šťastní jak malé děti... Rozvázal jsem ji. Ona ještě chvíli zůstala v té nehybné pozici, ...líbal jsem jí nohy. Maličká chodidla si vstrčil do úst... Nakonec, na rozloučenou, zakukala prdelí...“ „Jedna holka měla takovou masitou, bohatou kundu... Velkomožnou, hlubokou nádobu... Většinou je maj takový plochý, takový psí...“ „Hotentotské zástěrky, ...vypráví se, že u jistých černošských kmenů se místním ženám plácají žilnaté laple po stehnech.“ „Hele, ...to jsem byl tenkrát na vojně. ...V Lounech. ...A jednou v zimě bylo velký cvičení. Vyfasovali jsme takový bílý kombinézy. Já měl za úkol nýst vysílačku. Ty vole, nic příjemnýho. Takovej železnej kufr na zádech, anténa dlouhá jak svině se mi kymácela nad hlavou. Stejně jsem ten bič nakonec někde ztratil. ...Měli jsme se s klukama dostat na nějakou kótu. ...Byla noc, brodil jsem se v závějích. Bylo to v těch vojenskejch lesích, někde na ruským tankodromu... Tam v těch kopcích, u Mimoně. ...Došli jsme na místo. Čekal tam na nás obrněnej transportér. Zalezli jsme dovnitř, bylo tam teplo. Měli jsme rozkaz zůstat na místě. V noci jsme drželi hlídky. Když na mě přišla řada, šel jsem kus dál do lesa a stoupnul si na kraj takovýho háječku. Mrzlo, jen praštělo. Hvězdy se ostře třpytily... Byl jsem navlečenej do tý bílý šustivý kombinézy, pod tím vaťáky, tepláky, ...všechno, co jsem moh, to jsem si vzal na sebe. ...V dálce, po zasněžených pláních, šmejdily rozsvícený Skoty a BéVéPéčka. V krajině hučely výstřely z děl. Pak bylo ticho. Jen někde v kopcích se občas natáhly žhavé nitě kulometných salv. ...Stál jsem tam mezi břízkami, díval se, jak se roztrhaná šachovnice bílých polí a černých lesů ztrácí v dálce, v promodralých prostorách ledové tmy. Noc byla třeskutá. ...Až někde v míše, v páteři pohnulo se něco oblečenýho do mě. A já rychle přežvejkal, překousal tu bublinu veselý prázdnoty, co se mi vzdula v hubě. Byl jsem zelektrizovanej nějakým divokým očekáváním. Málem jsem se pochcal takovým rezignovaným, smutným štěstím. ...Stál jsem tam, z huby mi šla zmrzlá pára. Sníh jiskřil. Z lesa se ozýval praskot zledovatělých, jinovatkou obalených stromů. ...Stál jsem tam, nade mnou se s hvizdotem, se štěkavými údery rotorů přehnal nízko letící roj bojových vrtulníků. ...Stál jsem tam v rozvichřené samotě. Rozepnul jsem kombinézu, prozápasil se skrz vrstvu zapařenejch hadrů, ...a vyhonil si ho jak nikdy.“ „Jednou jsem usnul u jedné dívky v Karlíně. Celý večer jsme dováděli, jak zvířátka jsme si hráli v celým bytě... Její máma odjela do Brna... Mimochodem, slečnin brněnský strýček, její ujec, je autorem rozhlasového ‚Hajaji‘, vymyslel to podivné jméno, stvořil elektromagnetického skřítka... No, po dlouhou dobu jsme se mazlili, já byl opilý vínem. Snad tři litry Rulandského modrého jsem ten večer vypil v Blatničce... No, a ptáček mi nějak nefungoval... Tak dlouho jsme se ho snažili vzbudit, až jsme z toho sami usnuli... Ráno jsem se probral... Svítá, ...z otevřeného okna, ze dvora, stoupá lomoz kuchařů z blízké restaurace. Ležím, dívám se na mladou slečnu... Vojáček salutuje, je v pozoru... Jemně jsem odhrnul pokrývku a opatrně prsty rozpojil ty teplé bochníky ještě spící zadnice... Uvnitř bylo prokrvené, čekající teplo, a tak neuvěřitelně vláčná, elastická kůže, že jsem neodolal a jedna ruka mi tam nějak sama zalezla, jako by mi ani nepatřila, jako by měla vlastní, hadí rozum, ...sama se zasunula do jejího konečníku. Hluboko... Až jsem se lekl... Nepředstavitelná hebkost a zázračná roztažitelnost... Nic podobnýho jsem nikdy neviděl... Jindy to mají stažený, křečovitě zamknutý, že tam nejde strčit ani malíček. No, ...a druhou dlaň jsem zasunul do růžové svatyně. Do té modlitebny, do toho chlupatého oltáře, ke kterému jsem se modlil za osamělých mládeneckých nocí... Ťukal jsem uvnitř prsty, sám na sebe, skrz tkáně... Jako bych byl navlečen do velikých rukavic... Najednou! ...Drobná dlaň mě popadla za vzepjatého, prostydlého ptáčka... Jako když v zoologický opička chňapne po banánu... Vidím, že se probudila. Říkám jí, ...ruce ponořené do jejího těla: ...*Podívej, ...jsem zatčen*...“ „Hmm, ...ty vole. To je teda takový — ‚mimořádný příběh‘ ...Taková lázeňská příhoda. ...A kolik ti bylo, tenkrát?“ „Mně? ...Nevim, snad devatenáct...“ „Ty vole, ...tohle některý lidi nezažijou za celej život.“ „Podivej, já byl vždycky takovej samotář, tak dlouho jsem býval mimo... Že když jsem nějakou ženu poznal, tak jsem to spontánně prožil až do dna... A ty zážitky se do mě vepsaly, nesmazatelně vpálily, jako když se značkuje dobytek... Jsem těmi chvílemi tetován, jako vězeň... Dlouho jsem seděl na samotce... A z těch vzácných, prožitých chvil dodneška žiju... Vím, že tehdy, tehdy jsem doopravdy byl. Na to, aby jeden existoval, musejí být dva. Žena nebo svět...“ „Hohóóó...! M-m-mmi, Miriam, ...Miri-Miriam, ...Miriam. ...Pa-pa, pa-pa-pa, pá-panáčku... Pa-pa vole, pa-pa-patnáct deka pa-paprikovýho... Mám pocit, jako by tu byl s námi mesijé Tymeš.“ „Já a Ty... Za tisíce let, až kam sahá paměť lidstva, se ví pouze o několika lidech, kteří dokázali milovat... spojili se s jiskřícím tělem vesmíru. Dokázali říct světu: ...Ty. Takže pro ostatní zbývá: ...žena.“ „Nebo pěkná motorka, meruňkový knedlíky, cínový vojáčci, buldočí psice, fotbalový stadion, starý hodinkový strojky, buřty s cibulí, ostřelovačská puška Dragunov, orchestrion — který břinkavě vyhrává: ...*Viděl jsem Helenu, ...v bazénu, ...náhodou*... Mee-e-ééé...!“ "Nahoru":http://www.martinreiner.cz/122-kahuda-archiv-2/#nahorukatalog ... Archiv Čítanky – Kahuda