Václav Kahuda: Technologie dubnového večera (1.–5. čtení)
(autor | kniha | recenze | koupit)
„Koncem války, vypráví se, byl Berlín plný tibetských mnichů v nacistických uniformách...“ „Jo...“ „Možná někde v Orlím hnízdě nebo ve Vlčím doupěti, třeba pod Říšským sněmem stavěli velký modlicí mlýnek...“ „Cha, chá... Abychom to nezamluvili... Jak ses ptal na tu Štěpánu, tak je to pravda. Má neuvěřitelný prsa. Obrovský. Vemena. Něco úžasnýho. ... Je zajímavě pitomá. Definitivně...“ **Uhelné šero se vznášelo nad městem. Nízká oblaka plná čekajícího deště, ten kouřnatý strop pomalu zatahoval oblohu. V děrách těch těžkých, valících se mraků, v tom zálivu přicházejícího ticha, v průrvách bylo vidět hvězdnaté nebe.** **Prostor byl vymezen kopcem a zříceninou na Babě, světelnými majáky ruzyňského letiště, kde se co chvíli vynořily rozsvícené vánoční ozdoby letadel. Líhly se z potrhaných, mračných cárů. A zeleně a rudě zářící klesaly na přistání.** **Za řekou, v dálce, svítily stěny bohnického sídliště. A za komínem holešovické elektrárny, tam na Bulovce, modře plála okna operačních sálů.** **Soumrak přecházel v noc. Nepostižitelné nálady a vůně, ta potměchuť jara, to nové období protéká ulicemi a rozlévá se po náměstích. Dnešní noc je teplá, vzdušná sluj. Vlhce lesklá, zpocená jáma.** **Fotbalový stadion ohraničuje své bachraté tělo řadami nouzových reflektorů. Za Letenskou plání se vynořuje nad hladinu stromů, zvedá své břidlicové střechy katedrála. V šachtách ulic, vodnatým tichem, putují chodci. Kdosi zarachotí klíči u domovních dveří. Někdo se z okna vykloní. Autobus prohučí kolem.** **Na začátku údolí je železná mříž. Opadaná, cihlová brána. Za zvětralými pilíři, za dětským hřištěm, za ohmatanými konstrukcemi, za zeměkoulí z železných trubek, za kolotočem s vyvrácenou osou... zde se začíná jiná stránka, jiný list ze zeměpisu noci. Jiné území, jiný mrav se nachází na dně té prolákliny. Zde platí Brehmův Život zvířat, nauka o druzích, semenářství... vaginismus. Kapraď samec... Ano, tajnosnubý život osamělců, čichová území psů, mokvavá koloratura fen!... Vyznat se v tom cikánském šmejdění okolo rozsvícených tančíren v Parku oddechu a kultury Julia Fučíka. „...Ať smutek není nikdy spojován s naším jménem!“ ...Být po kriminálnicku obřezán. Cestovatelství. Kanibalismus...** **Dvě postavy vkročily do šera. Stromovka je tmavý okres ticha a lucerny tam svítí v křovinách. Roje mušek vřou ve vzduchu, v živých průsvitných mračnech visí na lampách. Můry lezou po skle.** **Dvě postavy jdou po pěšinách. Klesají po svahu mezi stromy. V kiosku u Šlechtovy restaurace plane světýlko. Postály u kamenné zeměkoule, u astrolábu na terase letohrádku. Nějací psi řvali za plotem. Z ruského velvyslanectví čišelo diplomatické, nebezpečné ticho. Pozorné ticho kamer a detektorů. Kalmyk-hrdlořez, zajisté stojí za záclonou. Netečnost na číhané.** **Petr Kratochvíl a Jan Beneš jdou do hospody. Letecké dny ducha! Cesta za pivem. Průnik hořkosti. Svlažit čípek. Encyklopedismus... Hrmoznalectví...** **Jan Beneš povídá:** „...Hele, nemáš nějakej rohypnol? Poslední dobou nějak špatně spím... Abych nezapomněl. Včera dávali na druhym ten dokument o letadlech z druhé války... Byl tam skvělej záběr na to experimentální raketový letadlo... obloukem rovnou do mraků... Me-163 Komet... Mechanici stáli u hangáru a zpívali: ...*Wie ein floh, aber oho!* ...Pak tam byla návštěva pohlavárů v továrně u Messerschmitta... Všimnul sis, jak ten Hitler při rozhovoru s generály, jak vždycky dupne nožkou? ...A rukama udělá takový to jako: ...setsakra, himmel hergott donevert kujón element? Takový to: ...ještě jednou, a repete?...“ **Petr Kratochvíl na to:** „...Mám informace, že esesáci rozjížděli genetický výzkum. Bylo to velice primitivní, byla to spíš směs mystiky a pěstitelství... V areálu jedné letecké továrny, na východě Pruska. V těch slaných bažinách, písečných přesypech a travnatých ptačích ostrovech... Tam někde pod bouřným severním nebem... Postavili obrovskou jakousi dělohu. Monstrózní matečník... A zde, v tichu, rušeni jen poryvy větru a křikem racků, prováděli své ohavné machinace... Však pokusy činěny na slepo, bez teoretické průpravy a dílčích výzkumů. ...A tak, když tato biologická továrna svými sirénami ohlásila porod... Tehdy, k hrůze všech přítomných, nejeden doktor-zaprodanec přitom zešílel, ...tehdy vylezl z gumové vagíny, z kaučukových mokrých vrat, ...vylezl na světlo světa zrůdný jakoby červ. Srostlina měkkých tkání, velká housenka, larva dlouhá jak dvě spojené tramvaje. ...Někdy to bylo mrtvé, a tak to hned spálili. Ale zpravidla to bohužel žilo, chabě se to bránilo... Postupně ty další zárodky začínaly mít i jakousi zlovolnou inteligenci, slepé, ale houževnaté ego... A tak se hned po narození snažily instinktivně zachránit. ...Byla to fuška, lovit je po okolí. Spěchající, nebezpečné, s kusadly zákeřně rozevřenými... Pronásledovat tyto ponravy... Časem se zdařilo dát těmto chuchvalcům podobu člověka, ale — u toho bohužel zůstalo. Buď to byly ohavné zástupy zrůd, nebo smutná řada kreténů. ...Někdy se narodila třeba jen hlava. Velká, jak činžák obrovská hlava. Blonďatý hoch zíral velkýma očima na tento svět, ...vtom se ušlechtilé, klamné rysy v obličeji zbortily... obrovité, nic nechápající bulvy se otočily v sloup, ...a ta mokrá, rozcuchaná hlava se dala do řvaní. V tom vytí byla znát touha vrátit se do nicoty. Být opět rozložen... Hrůza ze světa, to jediné proběhlo tunovým, pustým mozkem... Burácivý, nelidský řev nebylo možné ničím zastavit. Nakonec, pásovým traktorem, uskříply pletenec žil a rour, jež spojovaly hlavu s rozbředlými, kašovitými útrobami uvnitř rodidel... Tvář zmodrala, zšedla, veliké zuby se zaťaly do jazyka a hluboké chrčení se utopilo v slinách... Obrovský, škubající se hangár dělohy vydal postupně ze svých útrob celé smečky třicetimetrových zvířeckých debilů. Nezvladatelně slintali, vyráželi skřeky. Někteří se s výrazem mazaného blba snažili vetřít do přízně lapiduchů nebo pomocníků z kuchyní a vývařoven. Ale běda, jakmile se nažrali, jak snědli vagon vařené řípy, tu se hned, již sytí, změnili v agresivní, nebezpečné hulváty, kteří si plni neodůvodněného sebevědomí vykračovali po silnicích a nelogicky a bezúčelně ničili štábní vozidla, zašlapávali personál a váleli se zrovna tam, kde je napadlo. Často onanovali. V krajině po nich zůstávala spoušť a veliká hovna... Někteří tito kriplové byli mimochodem neskutečně krásní, ...prý učinění bozi... A tyto mnohatunové mytologické mátohy jednoho dne zbořily zdi, zpřetrhaly elektrické ploty svých výběhů a rozutíkaly se po lesích... Zporážely letité stromy... Sami však příliš velcí, příliš křehcí na tuto zemskou přitažlivost, zpolámali posléze své dlouhé, nešikovné údy, někteří uvízli v bažinách. Ty zmítající se nešťastné stvůry, ty hrůzné krasavce museli postřílet z letadel. Ještě hodiny žily ty žoky pihovatého masa, v agónii se zvedala velrybí přirození. Stříkala černá krev... Pak ten výzkum zastavili. Děloha se vzbouřila. Za nocí začala světélkovat, za dne nad ní kroužil trychtýř vran. Došlo k nějakým atmosférickým poruchám. Změnilo se magnetické pole, kompasy se točily zmateně sem a tam. Gravitace chvílemi mizela. ...To léto se urodily v lesích obrovské borůvky a celé vesnice spontánně onemocněly vzteklinou. Roty vojáků nacházely celé hroudy chrčících, do sebe zakouslých vesničanů. Nedalo se nic dělat, jen kulometem rozstřílet ten nepříčetný pohled mnoha set lidských očí. Plamenometem přežehnat ty srostlé hromady, ta mraveniště. Ještě hodnou chvíli ryly v prachu jejich sváteční boty, ještě ňákou dobu doutnaly spečené krusty kabátů a sukní... Děloha nakazila celý kraj. Nábytek, stoly počaly obrůstat hrubou srstí, ...nevíš, jaké to je, když hodiny, obyčejné kukačky, najednou obrostou kožešinou. A ta kožešina se jednoho dne počne třást! Nevíš, jaké to je, když najednou začne dýchat almara... Nějak se to vymklo z rukou. Hrozilo, že to všechno skončí katastrofou. Museli jednat rychle. Děloha spontánně rostla a cosi nevýslovného se v ní zmítalo. ...Byl tedy udělán kobercový nálet. Bomby přeoraly zem. Do noci hořely hektary, čtvereční kilometry poseté peklem zápalných pum. Ohnisko náletu bylo na továrně. Komplex budov a hangárů, celý systém ‚Děloha — c. IV. 218 — krycí název: Marlén‘, i rozestavěný a nedokončený psychický reaktor ‚Grossfater — b. II. 15 — zvaný: Magog‘, to vše spekl žár do sklovitých cákanců strusky a hromad škváry. ...Piloti, kteří prováděli nálet, vyprávějí, jak se při prvním zásahu roztrhl vzdutý, žilnatý matečník. Vyvalila se spousta plodové vody, do toho neustále padaly další svazky tunových bomb. ...Piloti vyprávějí, a ztiší přitom hlas a rozhlížejí se kolem, ...že když vítr odvál oblaka smrduté páry a kouře, bylo vidět, jak v epicentru, v bílém fosforovém ohni, se zmítá jakási hrůzná, kilometrová stonožka, jak škube nohama v oslnivém plameni. ...A ta nestvůra měla hlavu člověka, velikou tvář toho zubatého krasavce z reklamy Odol — ústní voda. Zvedala se ta hlava, otáčela se s podivným klidem po kolem létajících bombardérech. Mlčela, ano mlčela... A než tu tvář pohltil další výbuch..., šeptají letečtí vysloužilci skrčeným hlasem, ...než zmizela nadobro ta ideální hlava, ...bylo vidět, ...že se usmívá... To mi připomíná, že jsem šel onehdy okolo nádraží. Z ampliónů znělo: ...do stanice Holešovické nádraží přijíždí rychlík Antonín Dvořák... Dovedeš si to představit? Lokomotiva ve tvaru hlavy hudebního skladatele. Jeho kštice, jeho rozevláté vousy, vše z nýtovaného plechu. Jeho oči — okénka strojvůdcovy kabiny. ...Starý sršatec svítí do tmy reflektorem uprostřed čela. Indické třetí oko! Vlak uhání lesy, troubí a houká na okolo stojící vesnice a města. Bílá oblaka, mladé slunce prozařují ten rzivý rachot. Teď rozkrojil nádherně žluté, řepkové pole. ...Těm zářivým plochám, těm jasným čtvercům v zeleném světě, ...v dětství jsem jim říkal: Limonáda. ...Ale už je slyšet dunění železných kol! Kolejnice zpívají! ...Antonín Dvořák uhání krajinou!“ „Hele, na tohle si dej pozor... Ještě trochu...“ „Nebo, představ si, nějaký mezinárodní expres má jméno Franz Kafka. Představ si, jak to vypadá, když za podzimního večera, v smutných bavorských lesích, ...osamělý list padá z rudého javoru, všude ticho, kmeny smrků se ztrácejí v šeru, pára stoupá ze dna údolí, ...tu se z mlhy vynoří smutná, bledá tvář. Veliké černé oči se blyští nelidským steskem... Souprava se s pneumatickým hvizdem přežene po náspu... Matně žhnou okénka jídelního vozu, ...tam uvnitř je teplo, ...ale venku je lezavá zima. Voda kape z černých větví... A už je zase ticho, jen dráty tiše bzučí nad tratí... Židovský seraf se řítí do tmy...“ „Moment, ...už jsi skončil? Řikám, na tohle si dej pozor... Ještě trochu a už budeš jinde... Já chci jít s tebou ještě párkrát na pivo. Přeženeš to, a já tě jako stará mánička, takovej pěší motorkář v kožený bundě a s tisícem náušnic, s propíchaným jazykem, s kruhem v nose, budu navštěvovat v pavilónu chroniků v Bohnicích. Já, padesátiletej, definitivní puberťák, budu chřestit řetězama a cinkat sichrhajckama, cestou povalim popelnici... Já ti budu měnit kapačky a kyslíkovou bombu, a přitom budu žvejkat ovocnou žvejkačku a budu dělat bubliny. Budu pohazovat hárem a ty budeš něco sípat a já si budu mlít svou, budu ti vyprávět vtipy, co si říkaj patnáctiletý, a ani já, ani ty jim nebudeme rozumět. ...Tak to nepřeháněj. S těmahle fantaziema...“ „Dyť já si dávám pozor. Já jsem v podstatě normální debil... Tuhle jsem byl v sex-shopu. Koukal jsem se tam na pumpy na ptáka. Sem nějakej vyhaslej, eroticky vyprahlej, touhle dobou... Tak ňák... Jenže sem se musel tomu smát... Představ si, že před nějakou ženskou začnu pumpovat, rachotit s tím vehiklem na péru. Nebo zalízt do koupelny, pustit vodu, a ona by skrz dveře slyšela podivný zvuky... Je to hlína... A ty chlapi tam. Dědci v koženejch kabátech, zlatý brejle, hodinky. Tučný, hemeroidální ksichty. Takový Němci, knechti. Přísný, prachatý hovnožrouti... Další poddruh jsou takový připosražený krasavci, chlapíčci jakoby z reklam na cigára či whisky. V dlouhých módních pláštích, v kovbojských botičkách. Takoví melírovaní, dlouhovlasí, kadeřničtí hezounci. Snaha vypadat ‚zahraničně‘ a pokud možno ‚nezávisle‘ či ‚manažersky‘ nebo ‚bohatý romantik‘. Jsou ale o hlavu menší, a tak trochu je prozrazuje ta měkká tvářička maminčiných mazánků. Ač ‚televizně‘ nastrojeni, vidíš na nich, že dělaj referenta na národním výboře nebo zástupce vedoucí ve skladu domácích potřeb. Ne-li, rovnou prodávají v galanterii... či nabízejí pánskou kosmetiku... Zakvičej ve dveřích na prodavačky: ...Ahóój, holky... Ta děvčata jsou ale roztomilá. Stojí za kasou, obklopena hromadami vibrátorů a nafukovacích dam. Brebentí mezi sebou, chichotají se... Probírají své dívčí problémy, ukazují si fotky ze svatby. Rovnají do regálů černé, oboustranné pyje, ...a vypadá to, jako by prodávaly v zelenině. ...Jakýsi starší člověk si přede mnou u jedné dívky kupoval nějaký štětinatý kroužek. Dráždidlo, které si zřejmě nasadí, překvapí ženu Blaženu a budou doma dožínky...“ „Já se stydím do takovejch podniků chodit. Mě to paralyzuje... Já tak po katolicku, doma, na kanapi, se slečnou... to prosím... to jo. Ale tohle...“ „Dyť já taky. To je jasný... Z důvodů čistě studijních zašel jsem. Obeznámit se... Odvážil jsem se ve svých třiceti letech. Též pro tu citovou vyprahlost... Ale, zajisté, my čtyři tankisté..., to, co jsem hledal, jsem tam nenašel... Silikonový infantilismus... to jo. Vysmátou gynekologii náhražek, ...bylo to hračkářství.“ **V zamžené dálce na západě byla obloha ještě světlá. Rozpité fialové a rudé opony vzduchu značily místo, kudy odešel den. Řetězce světel na autostrádách rozparcelovaly tmu. Potáhly sítí ten otlučený, zaprášený mnohostěn města. ...A město hučelo všude kolem. Vzdáleně pulzovalo za bloky domů. V průhledech ulic, na křižovatkách zacinkaly tramvaje.** **Petr Kratochvíl a Jan Beneš kráčejí po dně parku. Po křovinatém dně těchto večerních hodin. Stíny kachen neslyšně plují na hladinách rybníčků. Občas proběhne okolo pes, čenich sající u země, chvatný dusot tlapek. Za ním, opožděně, následují kroky člověka. Někde, na jiné cestě, docela daleko za travnatým paloukem, vzplane ohýnek v dlaních, na vteřinu osvětlí se lidská tvář, a potom vše zmizí. Jen skřípot podešví na pěšině a rudé oko cigarety značí směr chodcovy chůze. Ve tmě lze tušit kmeny javorů a buků, stříbrné jasany, jež jako sloupy podpírají ticho. ...V dálce na konci parku je vidět, jak rozsvícená tramvaj pomalu jede mezi stromy.** **Jan Beneš a Petr Kratochvíl vycházejí dolní branou, minou bubenečský kostelík, přejdou po takové malé návsi, pohlédnou do rozsvícených oken diplomatických bytů. Je zde malé sídliště pracovníků KGB. ...Odkašlou si a stanou před hospodou. „NA SLAMNÍKU“ mají chválabohu otevřeno. Ukazuje se, že mají i místo. Volný je stůl hned u dveří, u hracích automatů.** **Pomlka před tím, než donesou první pivo, je vyplněná posouváním tácků po ubruse, pohráváním si s popelníkem a zběžnou zrakovou probírkou hostů v lokále. Ze salonku vzadu, odkud ozývá se zpěv a veselý křik, vyjdou dvě prudce vonící Rusky a zmizí na toaletu. Jedna je opravdu krásná, ale od pohledu je jasné, že je to taková koketní cicinka. U nich, když ženská není obyčejná machna, tak je to hned jakoby zpěvačka, tak trochu herečka, taková živá, důstojnická hračka.** **Jinak tu sedí standardní sestava. Pár stolů mladíků, dvě tři dvojice manželů, několik evidentně „stálých“ hostů, jedni milenci, študáci až příliš hluční. Zamlklý je stůl zřejmě slovenských dělníků. Prozrazují je kořalky. Jedno pivo pijí hodinu, ale k tomu celý zástup panáků vodky. Mlčí a mžourají očima po lidech. Hovoří za ně též jejich hnědé polobotky, z výprodeje armádních zásob. Ošumtělá tmavá saka, pod nimi svetry. Jde z nich taková starobylá, vesnická vůně či spíše pach. Možná jsou ještě dál z východu. Jeden z nich, zřetelně nejmladší, je oblečen odlišně — „po mládenecku“ je za „světáka“. Nešikovně se pokouší jít s dobou. Ale tam u nich trvá dlouho, než se německý časopis, mnohokrát přefocený místním fotografem, dlouho trvá, než se obrázky cizího světa dostanou do vesnických, žádostivých rukou. Vypadá to, ta jeho svršková kreace, jako náhodný záchvat happeningového umělce. ...Zimní lyžařská bunda, s vyhrnutým límcem, s kostrbatými trojnásobnými švy, důkladně obšitá na rybářském šicím stroji, musela budit obdiv a úctu na začátku sedmdesátých let, někde v lyžařském středisku v Karpatech. Je to všechno zkouknuté z nějaké vybledlé Burdy. Na hrudi, v zákrytu a s nevědomou péčí pro symetrii, s důkladností frontového důchodce, má napíchaný zástup „placek“, celou svou hrdě schraňovanou sbírku.** **K tomu má navlečené mrkvovité kalhoty z kopřivové texaskoviny. Na nohou praskající, polystyrenové vietnamské „adidasky“. To vše zakončuje obligátní kostkovaná bekovka, jediný to zbytek kroje z daleké domoviny. Nemíní se ho za žádnou cenu vzdát. Odolá lákadlu „bermud“ a „rozepnutých“ plážových šťastlivců. Kostkovaná, náležitě zapařená bekovka je v jejich kraji odznakem dospělého muže. Možná je to Rumun... Zpod čepice vyčuhují sluchátka od magnetofonu, šňůrka mizí v náprsní kapse u košile, ale ta kapsa je podezřele prázdná. Pokud tam nemá ukrytý supermoderní špionážní výrobek, poslední výkřik japonské miniaturizace, lze se oprávněně domnívat, že je majitelem pouze těch zkroucených šlahounů a izolepou vyspravených špuntů do uší. A že „walkman“ je nahrazen extatickým vytržením ze „západního“ prostředí. A tato indispozice je vesele a svobodně zhojena mohutným podupáváním nohou a kýváním hlavou do pomyslného rytmu. Možná mu zní leningradský jazz. Nebo gruzínský taneční band „Lesklý“. Možná zpívá blonďatá zpěvačka „Ryba“. Diskotéka v Baku... Možná je to Ukrajinec... Či naturalizovaný Kazach?** **S prvním napitím rozzářily se oči a samovolně rozběhla se řeč. Jan Beneš povídá:** „Copak asi dělá náš pan mistr Venca. Venca L. Jakpak je na vodárně... Zdalipak hoši stále montují bicykly a otřískaná auta? Jestlipak pěstují rajčata? Zdali hrají v zimě na zamrzlé řece hokej? Co Vláďa?“ **Petr Kratochvíl odpovídá:** „Vláďa? ...Ten andělský debil? ...Leští si auto, pokuřuje cigaretku a pohupuje se na jankovsky rozkročených nohách, s blbým výrazem bezstarostného štěstí, vysokým, žadonivým hláskem stále říká to své: ...*Tě upozorňuju... včera sem měl k snídani tři rohlíky a instantní kafe Sombréro. Poslední reklamní hit. ...Tě upozorňuju... čistím si zuby pastou Uragán-Extra... První den se objevila reklama v televizi, a já ji hned koupil... Tě upozorňuju, že moje žena má ráda meruňkovej džus, potřebuje to na zahuštění, koupili sme levně dvacetilitrovou krabici. Má to vlákninu... Tě upozorňuju, hele... tě upozorňuju... že sme si vyprali celá rodina prádlo v tom novým prášku Sichr-Kobalt-Galaxie-Efekt Plus... A hele!? Tě upozorňuju... to si Péťo nekupuj... Tě upozorňuju... celou rodinu nás tak pálily prdele, že sme měli zkaženej celej den... Byli sme úplně rozškrábaný... Tě upozorňuju... mám rád, když je v televizním programu napsáno — rodinný film... Hele, včera sem byl tak unavenej, ...tě upozorňuju, ...jak sme s ženou sháněli tu novou autokosmetiku, jak sme se byli podívat na tom předvádění zlatejch zázračnejch hrnců a toho mixéru, co má kulatou nádobu, stejnou, jakou maj přilbu kosmonauti, ...pani, co to prodávala, říkala, že opravdu je ta míchací nádoba udělaná z toho kosmickýho plexiskla, a ukazovala nám ten nápis na víku, stálo tam: NASA... A byla u toho americká vlaječka... Žena si objednala od všeho dvakrát, víš, i pro holku... Hele, tě upozorňuju... Přišli sme domů, žena překontrolovala holce menstruační kalendář a šli sme spát... Helé, ...ani Manuelu sme nezapli...* Ty vole, já toho blahoslavenýho kreténa slyším ještě teď. Ještě teď mi hučí v hlavě ty jeho nekonečný kydy...“ **Jan Beneš se zasněně usmívá:** „Ale přeci jen... Jak se má náš mistr Venda. Zdalipak leští svá dvě auta, své škodovky. Obyčejnou i služební... Zdali je leští do šíleneckého lesku?“ **Petr Kratochvíl počíná rudnout, zvyšuje hlas:** „Ten? Mistr Venda? Ta čurina padesátiletá? Ten postarší hulibrk? Ten, co nadřízenejm inženýrkům myl auta? Těm dvacetiletejm cucákům? Co šmelil solvínu, mejdla a hajzlpapír se svým příbuzenstvem? A vesnická přízeň mu oplácela nůšemi zahliněných erteplí a košťály zelí? Ten? Ta šedovlasá kreatura, která si schválně nosila do kanceláře špínu na botách, aby si mohla třikrát tejdně mejt podlahu? ...To bylo jeho. To byla skutečná práce. Oblík se na to jak do války. Nažehlený montérky, gumovky, odhodlaný výraz v připitomělé tváři... Měl takové vnějškové zdání solidnosti a odpovědnosti, to bylo na povrchu, uvnitř byl vesnickej kluk, unešenej tím neuvěřitelným štěstím, že má služební škodovku a patnáct podřízenejch... Ale za branou vodárny, po pracovní době, tady se nemusel ničeho bát, tady si fest ulevil... Víš, že si auto potíral leštěnkou na nábytek? Že, hovado, pulíroval pneumatiky krémem na boty? ...Byl v práci třeba i do tmy. O sobotách, běda,i o nedělích... Převlík se do ‚pracovního‘, pak kleknul a za pomoci kýblů horké vody, jaru a hadrů pořádně tu svoji milovanou podlahu vydrhnul, ba přímo ošukal... Šťastně křičel, zarudlá krocaní tvář chraplavě, zadýchaně řvala: ...*Pané Kratochvíl! ...Jak to bylo na vojně? Přecí... co je mokrý, to je čistý! Né? ...Nemám pravdů? ...Že jó, že jó... Pane Kratochvíl*..., zbytek už slintavě mumlá, opět sehnut k modloslužbě patologické čistoty. Právě roztírá po linoleu deset tub indulony... Magor... Pak to všechno setře do hadru. A po dlouhé, rituální očistě, sprcha hučí, bojlery naříkají, ...potom konečně odejde domů.“ „No ale co jeho žena? Co paní se slepičím hlasem... Co ta dělá?“ „Ta kotrmelína vrásčitá? Dyť ta, podle vlastních slov, toho svýho musela tenkrát přímo znásilnit, aby se jim narodila céra! ...Jak se na mě šklebila: ...*Panéé Kratochvíl, nechcete kočičku?*... Usmívala se šelmovsky. Nebylo jasné, o co kráčí, jestli o ta nevinná koťátka či o její opelichanou babí pizdu...“ „Zdali jsou šťastni, tito podivuhodní chalupáři, zahrádkáři. Tito kuchynští srabi... Jestlipak se jim daří?“ „Těm? Ty budou dycky šťastný. Za každýho režimu, vždycky si najdou tu svoji zaprděnou židli... Ty chcípáci... Vždycky když konečně vypadnul Venca mistr z vodárny, ...pozavíral, zamknul jsem všechny vrata a dvéře. Zhasnul všude světlo. Nechal svítit jen lampičku v dozorně... A šel jsem si sednout na schody k řece... na břeh. Vrba šuměla, proutí se chvělo, díval jsem se na řeku, kočička Mikeš lezla po větvích... Potichu jsem si říkal: *Kam zavede mne minulost? Ta tlustá ponořená kra... Ať je to kdekoli, ať stane se cokoli... nic mě už nebolí. ...A dny beztížné, ...už valí se na mě... Obzor se blíží... Napít se dálek, jak bílého vína... Oheň štěstí... Jsem cigáro, které kouří nepředstavitelný svět...*“ „To je hezký, to by se nemělo ani říkat...“ „Taky jsem si zpíval píseň, byla beze slov, jako píseň Vontů. Má jen název, a pak pokračovala samotná melodie... Název zní: *Já, pohyblivá dutina... v tričku a trenýrkách... utíkám...* Je to spíš takový čarování. Dveře do léta. Schody do dětství...“ „Hele... četl jsem článek v Letectví a kosmonautice, že ten stratosférický neviditelný bombardér F-117 Stealth, že má voštinovou, komůrkovou konstrukci svýho trupu. Je to z titanovýho plechu, má to na břiše a na spodní straně křídel... Paprsek radaru do tý komůrky vlítne a úplně se v ní umlátí. Lítá sem a tam, ale ven se už nevrátí... Celý letadlo je nacpaný elektronikou... Schválně lítá cikcak, aby zmizelo z kužele detektorů... Proto se mu říká — ‚neviditelný‘ ...Ale nesmí zmoknout, to ten černý nátěr nesnese. Když na to letadlo šáhneš, povídá se, je to, jako kdyby bylo potažený sametem, takovejma jako chloupkama...“ „Zažíváme století splněných přání... Zde, nyní, se uskutečňují sny dávných generací... Bohužel takovým prapodivným způsobem... Supravodivost slinutých karbidů... černé díry... letadlo potažené kůží z krtka... Kůžičkářství... *Hadry, kosti, kůže!*... volávali po vesnicích, tlampač připevněný na smrduté dodávce...“ „Hele... ten šéfpilot Galland dělal po válce leteckýho instruktora v Argentýně...“ „Tajné, stěhovavé Německo — Bolívie, Brazílie, Peru... Dr. Mengele... Ponorky plné zlata a briliantů putovaly pod rouškou tmy, na konci války, do indiánských republik... Buénos Aires... Další hřivny přibyly do pokladu Aztéků... Filmové ateliéry DEFA... Gojko Mitič... ‚Poklad na stříbrném jezeře‘ ...Nebo... náš rozvědčík na stopě nacistických machinací... ‚Třicet případů majora Zemana‘.“ „Podívej... tohle pohrávání si s realitou, to je opravdu chorobný...“ „Kamaráde... skutečnost je divočejší než ty nejčernější sny... Jak se sčítaj osudy lidí, ty uzly, propletence... Hladový, slepý emoce, ...žízeň pohlaví. Ta kombinace naivity loutkového divadla a zrůdných zvěrstev... Neskutečně směšná groteska, jako když se díváš na mravence... Jenomže, pak se přiblížíš, z dostatečné blízkosti uvidíš, že to hemžení je vlastně nekonečné zabíjení a umírání... Někdy jdu po ulici, a najednou si odmyslím ty tváře, tu kůži z obličejů kolemjdoucích... Vidím jen vypoulené bulvy očí, ...rudé maso, lebku potaženou modrou sítí žil... vyceněné zuby, smějící se tlamu... Zachraňuje mě, že si uvědomím sám sebe, taky jako toho staženýho králíka, co pochoduje po ulici, na střepech svých kostí...“ „Já říkám tohle: ...novej Su-27, poslední verze, umí střílet rakety za sebe, dozadu... P-61 Černá vdova ‚Black-widow‘, noční stíhač, měl kožešinou obroubený ovladač, optický kompjútr, kterým se centrálně ovládala palba... SR-71 ‚Black bird‘, Černý kos, je třímachový letoun... Lítá okolo zeměkoule... stratosférický vyzvědač... Experimentální model stíhačky Mustang byl nejrychlejší letoun druhé války...“ „Ne... Absolutním technologickým prvenstvím byl u ponorek typ U-XXI... A v letadlech to byl stíhací žralok, tryskový messerschmitt M-262 Schwalbe. Žíhaný, střelhbitý dravec, jenž se s pověstným hučením svých turbín stal noční můrou spojeneckých pilotů...“ „Jeho tvarová čistota je dodnes nepřekonaná... Mám dojem, že stroje z posledních válek budou připadat příštím generacím jako úžasné umělecké předměty... Zbaveny krvavých skvrn a vzpomínek pamětníků, ...holé, hovořící samy za sebe... Jak kostry tyranosaurů... Jako obsidiánové obětní nože z mayských dob, jimiž se otvírala lidská hruď, aby ruka státního čaroděje mohla vyrvat živé, tepající srdce... aby to srdce, položené do misky se solí, skákalo samo od sebe, skákalo slunci blíž... Už jako dítěti se mi dělalo mdlo při pohledu na renesanční rytiny z veřejných pitev, ...při četbě slovníkového hesla: Moloch... Dodnes cítím pach časopisu 100 + 1, kdy v jednom čísle ze šedesátých let bylo vyfoceno černochovo upálené tělo... Nicméně žijeme v legendární době... Mor — hadr!“ „Musím se k něčemu přiznat. Už asi rok mám jednu vidinu. ...Svítá. Stojím v kožené kombinéze na rozlehlé pláni letiště... Betonová startovací dráha se sbíhá v dálce, v perspektivě svých čar... Usedám do M-262, usedám do stíhačky. Připevním popruhy, mechanik za mnou zavírá kryt kabiny. Zapínám si koženou přilbu a zasouvám konektor od sluchátek do vysílačky. Chvíle ticha... Potom spouštím motory. Jedna turbína po druhé. Zahřívání. Start! ...Vznáším se, letím nad krajem. Míjím vesnice a osady dole pod sebou. Kolem silnic se vinou řady topolů. ...Stoupám výš. Rozednívá se. Protínám potemnělé laguny mraků. Stejnoměrný hukot rezonuje trupem... Je to uklidňující hudba, andělský dech. ...V rádiu to praská. Stoupám vysoko nad mraky. Letím prostorem. Oslnivé hradby mračen, kypící věže... Pláň oblaků, bílá poušť je hluboko dole. ...V dálce, přímo proti mně, vyvstává velké pohoří. Jitřní slunce barví růžově věčný sníh, zlátnou skalní stěny... Letím Himálajím vstříc! ...Turbíny bzučí, řvou v řídkém vzduchu. Řvou táhlé, hluboké oxidační mantry. Počíná se Šivův ničivý tanec! Dívám se, jak ručičky ukazují maximum na budících. Držím páku kniplu a z čisté radosti vypálím salvu z palubních kanónů... Chvatně si připíjím z termosky, srkám doušky horkého čaje... Když tu ho vidím! ...Přede mnou se tyčí, v celé své velebné kráse — vrchol světa... Ču-mu-lung-ma. ...Co více si přát?“ „Mě by například zajímalo, jaký to muselo být s takovou nadrženou Němkou. S ňákou válečnou vdovou. S pěknou mladicí, jejíž ženich pokropil pláně na východní frontě...“ „Musela by mít pevnou zadnici. To je základ. ...Festovní boky! ...Přijít k ní po dobrém. Přinýst ňáký konzervy...“ „Jaké to muselo být, probouzet se v těch chaotických, poválečných letech? Přes den čachrovat, přehrabovat se v rozvalinách, postávat na černých trzích... Večer u petrolejky. Pak dlouze ve studené kuchyni souložit... Do svítání, hovězím způsobem, skrytě se zaobírat... Ráno si s hekáním oplachovat krvácejícího, pokousanýho ptáka...“ „Hele, jaký to asi bylo v Tygru, v tom tanku, když prodíral se lesíky a mokřinami v Podněpří... Ruské ženy odstřelovačky třeba týden číhaly na stromech, až půjdou kolem vojska. Chudinky musely chcát z výšky, moč tekla po kůře smrků...“ „Byl plánován obrovský, dvojhlavňový tank ‚Myš‘, ale vyrobeno bylo jen několik kusů. Byl příliš těžký...“ „To mohutné, dalekonosné železniční dělo ‚Těžký Gustav‘... Čirý duch strojírenského idealismu... Když se spojí mnoho dobrých komponentů dohromady, zpravidla se výsledek mine cílem. Až zpětně je vidět, jak toto ‚naddělo‘ bylo neúčelným, impotentním osamělcem, jenž při každém výstřelu pocuchal koleje, okolí se propadlo o půl metru a dlouhá ocelová hlaveň poslala sedmitunovou střelu kamsi pánubohu do oken... Byla to mašinistická teologie... Jeden ze slepých výhonků konstruktérského symbolismu...“ „Dora... Nebo ten pásový, mamutí moždíř Karl, ...neuvěřitelný.“ „Mám rád ten obojživelný KDF. Maskovací žlutí natřený teréňák. S vrtulkou na zádi. Ta čtyřkolá vanička mi přirostla k srdci. ...V jednom polském filmu v něm pořádá Stanislav Mikulski, byvší to kapitán Klos, pořádá v něm výpravu s partou hochů. Jdou odhalit tajemství templářských hradů... Plaví se v tom autíčku po jezeře, vlnky šplouchají v rákosí...“ „Černý tatraplán... Křižník silnic, s trojicí reflektorů... S velrybím kýlem, s ocasní ploutví vzadu...“ „Velorex... plátěná boudička s brblajícím vejfukem... Celofánová okénka, maličký stěrač... Tříkolka — netopejrek...“ „Balšója čájka... pravoslavný chrám na kolech... Mauzoleum z chromu, oceli a skla... Sibiřská ‚amerika‘... Chruščov i metropolita, oba pouštěli prdy do sametu...“ „Když jsem poprvé zahlédl ten německý pásový motocykl, ten Kettenrad... Tu hybridní, úžasnou kombinaci motorky s řidítky a pásového transportéru... Nevěřil jsem svým očím. Oni v tom smrtelně vážně jezdili. Kulomet varovně vystrčen...“ „Oni skoro všechno dali na housenkové pásy. Samohybná děla...“ „Samochodné houfnice...“ „Různý tančíky, vozítka, náklaďáčky...“ „V uších mi zní ta melodie... ‚Sedmnáct zastavení jara...‘ Vjačeslav Tichonov jako major Stierlitz... A ten herec, co hrál od Gončarova toho Oblomova... Víš? ...S tím huhlajícím sluhou Zacharem... Oleg Tabakov... Tady měl roli generála tajné služby, ...měl jméno neblaze proslulé ve sklepeních mezinárodní politiky, ve stokách světové diplomacie, ...jmenoval se Walter Schelenberg. ...Milenec Coco Chanel. ...Mazaný, usměvavý savec.“ „Major Stierlitz chodil v černé, divadelně mytologické uniformě. Stříbrná lebečka se zkříženými hnáty... Potom přijímal rádiové zprávy z moskevské centrály... Rezident... Zapaloval si cigarety. Jezdil v limuzínách, po lesních silnicích, na tajné schůzky... V jedné scéně, těsně před chystanou vraždou Stierlitzova naverbovaného člověka, socialistického faráře-agenta... Povídá jeden z těch gestapáckých hrdlořezů... Říká to své budoucí oběti, ...sedí v ženevské cukrárně: ...*zapíjím kávu douškem sodovky... je to vídeňský způsob... ulehčí se tím srdci... a je to příjemné...*“ „Na mysli mi vyvstávají další postavy, které z historie prorostly do filmů, a naopak. ...Nevyjasněná role admirála Canarise. ...Tajemný Martin Bormann, ruský agent... Zmizel jak dým na konci války... Když onanující Rudolf Hess odletěl v psychotickém záchvatu do Anglie, stal se Bormann šéfem strany a Hitlerovým pobočníkem. ...Posléze jen on ovlivňoval, co se donese Hitlerovi z venku a co od něj pronikne ven... Zdá se, že to byl zdatný loutkoherec... Svým způsobem geniální pohůnek a sadista...“ „To mi tady dneska nevyřešíme. Pravda umřela v hlavách těch několika zasvěcených pamětníků... A věř mi, že se o to někdo dobře postaral...“ „Před lety mi v hospodě Na Zvonařce vyprávěl jeden topič z krematoria, jak k nim vozili z Pankráce těla od poprav. Přijela dvanáctsettrojka, chlápci v šedivých kvádrech dali funebrákům flašku, a už šla přednostně do pece podnaditá rakev. Bez čekání. A ti ‚šediví‘ si hezky počkali, až zbude jen žhavej popel, a i tu hromádku vypálenejch kostí musel před nima strčit dělník do mlejna... Nezbylo nic... Beze jména... Vyprávěl mi tenkrát topič, nervózně se smál a ztišil hlas, že někdy ta rakev byla špatně přibitá... Víko nešlo přirazit ke dnu... holý hřebíky čouhaly ven. Kolikrát bylo vidět, že v rakvi jsou místo jednoho ...dvě těla. Jeden byl v černým obleku, druhej, co ležel na něm — v hnědých vězeňských teplákách... Čuchali si k nohám...“ „Kat, to řemeslo ‚okraje‘, byl odjakživa jaksi mimo společnost. Vystaven radioaktivitě, kterou naposled vyzářilo umírající tělo, ...ta zkušenost s okamžiky ‚přechodu‘ ...to bezprostřední poznání procesu ‚vyzouvání‘ vědomí, ...ten viděný stav předsmrtného marasmu duše, to vše z něj činí vyhnance. Je zajímavé, že příchuť smrti ho činí pro mnohé samice neodolatelně atraktivním...“ „V našem baráku bydlela jedna partaj. On, mlčenlivý padesátník v šedivém klobouku, byl komunista-starověrec. Léta pracoval v USA. Při našem zastupitelství v OSN... Cosi ztěžka identifikovatelného z něj čišelo, ...jakási instinktivní, psychická ‚šedovlasost‘ ...měl ve tváři jakousi smrťáckou sebedůvěru, praktické poznání nepsaných principů mezinárodní politiky. Byl to člen rozvědky... Pak zestárnul, odešel do důchodu. ...Jednoho dne k nim přijela sanitka. Nikdo ji neobjednal. *...Že prej pána odvezou na prohlídku. Že mu zkontroluje pan doktor srdce...* Jeho nedůvěřivá žena zavolala k jejich doktorovi, ...ten o žádném převozu nevěděl. Poslali sanitku pryč... To se stalo ještě asi dvakrát. ...Jednou nebyl z rodiny nikdo doma, sedmdesátiletý ‚kovaný‘ straník zůstal sám. Sanitka přijela potřetí... Na úmrtním listě potom stálo: ...mozková cévní příhoda...“ „Smečka vlků, ...mladý šelmy zabíjej starý, sentimentální vysloužilce.“ „Mám na mysli strachem potlačené povědomí o propojení velmocí před válkou... Tyto myšlenky jsou zamčené v mnohých. Nikdo si nechce přiznat, že není jasné, kdo vyhrál válku, kdo ji začal, ...ba ani kdo a proti komu ji vedl... Čím více se vzdalujeme od těch dob, tím více vyvstávají kontury a obrysy té paranoidní, bohužel realizované vize... Zdá se, že první a druhá válka byly skvěle připravené kšefty... Umění rozhýbat masy, celé národy ovládat strachem a hladem. Když jsou vysláblý, dáš jim nažrat, dáš jim naději, jistotu šťastný budoucnosti, ...a zrodí se v nich vlastenectví a oni půjdou za tebou a s radostí prolejou krev... Emoce, biologie války... Zvláštní je neochota našich současníků odstrojit nakašírovanou přítomnost a podívat se na holé mechanismy, na neosobní funkce v pozadí... Poučit se z minulosti... Koncetráky, postřílené vesnice, fosgen... to všechno se líhlo ve šťastných dvacátých létech, ve třicátých přišla ‚krize‘, každej tušil, co bude následovat... Ale nikdo si nechtěl znepříjemňovat svoji tehdejší slunnou, ‚tenisovou‘ přítomnost... Neschopnost vidět dál než za plot k sousedům... Kafe, kunda, chleba, fakani, prachy... a cigára. Nic jinýho, ani u intelektuálů, ...u nich nejmíň předvídavosti, ...všechno to byli salonní, ješitný a povrchní tlachalové... A když někdo tušil, když už to nebylo možné nevidět, tehdy ho umlčela hrůza, nemožnost změnit ten setrvačný, valivý a slepý pohyb dějin...“ „Byly a jsou v tom prachy...“ „Španělsko... to byl takový průzkum trhu. Obě strany si ‚nanečisto‘ vyzkoušely sílu zbraní a nové způsoby boje...“ „Zápach dějin...“ „Prd věděl i blbej Hemingway... ‚umělec života‘, pařížský povaleč ‚boxer‘, pozér, americkej drban, co mu čouhala sláma z bot... cha... ‚toreador‘ ...dítě, ...Velké dítě se potom uchlastalo na Kubě... asi mu to nakonec došlo, ta mdlá, pustá chuť slávy... nakonec si to přeci jen uvědomil, ...přišlo k němu poznání... Vlna prázdnoty... Ale ten starý ješita dětinsky zadupal nožičkama, nechtěl žít v tomhle holým světě... Byla to ‚nuda‘ ...Vida, celej život mluvil a psal o chlapáctví, o ‚mužnosti‘ a odvaze... A když se konečně přiblížila možnost, že by se mohl stát mužem, ...tehdy si, jak navztekaný dítě, jemuž vzali hračku... tehdy si raději strčil brokovnici do huby...“ „Někde jsem viděl tu policejní fotku, z místa neštěstí. ...Nebyl k poznání, ten krásný vousáč...“ „A přesto, nebo právě proto, jsem po zprávě o jeho smrti pocítil k němu jistou vřelost. S jiným významem jsem četl ‚Pohyblivý svátek‘ nebo ‚Komu zvoní hrana‘, ‚Smrt v poledne‘... Stejná užvaněnost, ale i krása a smutek pomíjejícnosti... Ta jeho předválečná Paříž! Kukuřičný venkovánek se ocitnul ve městě, kde každý roh je pochcaný od historie... Stejně je to podivuhodný princip, že lidé přišedší odjinud jsou schopni popsat skutečnost zajímavěji než domorodci... Prosti nánosů klišé a povrchních malicherností, jimiž je zaplněn tamější život... Cizinec, ač překonal vzdálenost, stejnou dálku si dál nese sám v sobě... Během let se ty psychické kilometry zkracují, ale jeden lidský život nestačí odečíst sama sebe od minulosti... I jeho vnuci pořád v sobě ponesou kus dálky, která stačí, abys nedohlédl za obzor... Nejlepší filmy z cizího prostředí dělají Rusové... Německo, Anglie... v ruském podání je lepší než od místních tvůrců. Takový ruský Sherlock Holmes, to by se v Anglii nikdy nepodařilo natočit... Zamlžený starý Londýn umějí nejlíp v Mosfilmu... A vůbec nevadí, že vyzáblý detektiv je trochu až příliš strnulý, s čímž kontrastuje hercova frivolní tvář, jež prozrazuje, že hrál na divadle scény z francouzských budoárů, že se vyzná v krajkových chomáčích dámských spodniček, v nichž se kmitají dvě štíhlé nožky v černých punčoškách... Neva... že tyto salonní způsoby musí herec násilím držet na uzdě, a přitom by zajisté sklidil mohutný potlesk na scéně Velkého divadla, kdyby laškovně mrkl okem, zacukal obočím a cosi ‚pikantně‘ francouzského zafrfňal svým nahoru ohrnutým, ‚pršavým‘ nosem...“ „Ale ta válka... Mrzká sodomie nadějí... Národy spolu souloží na dálku. ...Dopisují si, píšou zamilované verše, ohňovým písmem leteckých náletů... Peleší se v lágrech... Roztahují stehna v dobytých městech... Žijí spolu na ‚hromádce‘ při okupacích... Jako ve správném manželství: ...hlavy se koušou a nenávidí, ...ale čurák s kundou se vždycky domluví...“ „Neví se z poloviny nic... Jak to tehdy vlastně bylo... Jen utrpení a krev... to se dochovalo, a i to pomalu zasychá, ...až budoucí pokolení opět strhne strup... bude to tady znova. ...Neví se nic. ...Třeba to jsou jen součty náhody... která náhle ožila. ...Skryté jsou pohyby útrob historie. ...Hluboko pod novinovými fakty se vlní střeva dějin. Pod generacemi... Jaká budoucnost se vysere?...“ „Já si dám ferneta, dáš si taky?“ „Já si dám becherovku...“ „Pamatuješ na toho televizního odborníka na válku a dezinformace? V televizních novinách vždy dlouze vyprávěl, mručivě uvažoval o Kissingerovi a neutronové pumě... Jmenoval se Jambor...“ „Jasně... A další případ z učebnice patologických individuí byl maličký mužík, expert na Ptřs-Milan, jakýsi doktor Ivan Brož. Máchal ručičkama, drmolil rychle nějaké balistické poučky. Jeho oblíbeným číslem, jeho sólovým výstupem byl popis funkce raket. ...Gestikuloval ve zrychlené pantomimě, jak ta raketa startuje, jak letí, ...pak sklopil dlaň a plácl do stolu! ...A takhle padne na zem! Bác! ...Vypadalo to, že neví, kde se nachází. Že si ustavičně hraje na tu dětskou hru — *Spadla lžička do kafíčka...*“ „...Teďka jsem si vzpomněl na toho komiksovýho panáka z Ústředního výboru KSČ. ...Takovej tupej, nemluvnej hejhula... Největší z celýho předsednictva... Hlavu jak meloun, vypadal jako ten zlej obr z němých grotesek... Ten Chaplinův protihráč... Opravdu to vypadalo, že co chvíli někoho kopne do prdele a pak, s charakteristickým zvoněním, začne bušit svou hlavou do zdi... Nosil tmavý, hranatý brejle... Snad Švestka? ...Já už nevím, zaplaťpánbů se už nepamatuju, ani tehdy jsem nevěděl... Prostě, bylo to impozantní nemehlo, ...dokonalej exemplář.“ „Upír se cikánsky řekne: *Muĺo...*“ „Vypráví se, že současnej americkej prezident neví, že je americkej prezident... O Reganovi to je známý, že se posírá, nikoho nepoznává, a s utkvělým úsměvem, bezvadně oblečen, šourá se po ulicích, v hlavě jedinou, obrovskou Alzheimerovu buňku. ...Ale i ten dnešní, nynější! ...Je to hrůza, ...myslí si, že je salesman. Podomní prodavač žrádla pro psy... Okolí mu milosrdně zamlčuje otřesnou pravdu... Svoje státnický projevy se učí jako školák básničku... Prej má inteligenci šimpanze...“