Rozhovor pro Euro
Nakladatelování jako způsob žití
Rozhovor Karla Hvížďaly se spisovatelem a nakladatelem Martinem Pluháčkem
Někteří podnikatelé tvrdí, že nakládat knihy, nebo prodávat cigarety je totéž. Myslíte si to také po patnáctileté úspěšné zkušenosti s nakladatelováním ve firmě Petrov? Můžu říct pouze to, že pro mě to totéž není. Nikdy mě nezajímaly peníze pro peníze… a jsou branže (patrně včetně prodeje cigaret, předpokládám, že myslíte prodej ve velkém), kde pouze koupíte za míň, než za kolik prodáte. Chápu, že tohle je princip obchodu… a v tomto smyslu musím zacházet s knihami stejně. Pro mě ale nakladatelování znamenalo vždycky především pobývání v komunitě lidí, s nimiž se cítím poměrně hluboce vnitřně spřízněn… Nebyl to způsob vydělávání, ale způsob žití. Tím se ale zároveň společně (vy svou otázkou, já odpovědí na ni) dotýkáme posté téhož: nebyla ode mě nikdy póza, když jsem tvrdil (a tvrdil jsem to mockrát, opakovaně), že já nejsem v podstatě podnikatel. Vzniká tu malý optický klam: lidé „od kultury“ bývají v takových těch běžných záležitostech všedního života poměrně nepraktičtí, já, díky šťastnému genetickému mixu, mám prostě jen trochu víc „všech pět pohromadě“, nejsem roztržitý, jsem schopen elementární analýzy vlastních činů, jsem celkem empatický a zároveň věcný… hle, profil „podnikatele“.
Prý píšete knihu: Prozradíte nám, o čem bude? Píšu román, který má pracovní název Spokojení lidé. Původní pracovní název byl Single. Bude to o člověku, potažmo dvou lidech, kteří dokáží to, co dnes celkem málokdo: řídit svůj život a směřovat k životní spokojenosti. A bude to bezpochyby také o tom, že pokud budete žít svůj život mezi (a s) jinými lidmi, nebudete nikdy imunní vůči náhlému karambolu. Protože i v tom nejlepším případě můžete řídit pouze svůj život.
Nejde jen o další případ redaktora, či vydavatele, který sní o tom, že se vyrovná těm, které vydává? Vy znáte nějakého současného knižního vydavatele, který zároveň píše a vydává své beletristické knihy? Mě nikdo nenapadá… Redaktoři, to je jiná kategorie. A dělí se dál na dvě podskupiny. V té první jsou původní spisovatelé, zhusta básníci, kteří se něčím musí živit. V té druhé jsou novináři, pro které je psaní jaksi denním chlebem… přitom je to ale zároveň zkušenost mírně frustrující, protože píšou výhradně na zakázku. Dřív nebo později řada z nich prostě nevydrží a nějakou tu beletristickou knihu napíše. Měl jsem takových rukopisů v Petrově řadu, řekl bych, že jen z MF Dnes tak sedm osm, když započítám i externí přispěvatele. Kam patřím já? To už posoudíte vy, a bohužel také někteří z těch odmítnutých novinářů. Chápu, že argument, že svou první básnickou sbírku jsem vydal ještě předtím, než jsem se stal nakladatelem, je chabý.
Já jsem se ale ptal na něco jiného… Dobrá, přinejmenším nechápu, o co bych s těmi, které vydávám, měl soupeřit, v čem bych se jim měl chtít vyrovnat. Byl jsem to vždycky především já (i když nepopírám, že s vlídnou pomocí některých recenzentů a kulturních činovníků), kdo „poškozoval“, snižoval svou imidž spisovatele. Kdyby ničím jiným, tak úspěšnými „vedlejšími“ aktivitami. A i přesto mám na kontě kladné až oslavné recenze, překlady, čtení v zahraničí, moje sestra si mě vytáhla u maturity. V čem dalším spočívá „být úspěšný literát“? Peníze? Kdo jich má, kromě Viewegha, z literatury tolik, aby nechtěl víc? To, oč mi skutečně jde, je – věřte nevěřte – napsat dobrý román. Problém tkví v tom, že si nejsem stoprocentně jist, co to vlastně znamená. Střílím do tmy. Bojuju s neviditelným netvorem. To je problém. A to je i důvod, proč mám momentálně v počítači dva nedopsané romány, ačkoli na oba mám už dnes vydavatele.
Nejde při psaní o zásadně jiný druh soustředění? Jde. Dokonce to, co mě vede při nakladatelování, bych nenazval soustředěním, jako spíš ostražitostí, střehem, postřehem… je to něco rychlého, ostrého… kdežto román musíte psát při úplně jiném vnímání času…Takže ten rozdíl je velký. A řekl bych, že pro mě ten typ „koncentrace“, který potřebuju pro nejrůznější organizační, manažerské aktivity, je pohodlnější. Možná je mému naturelu dokonce o něco bližší. Ale já nejsem nástroj s jednou strunou. Chci dát prostor i tomu druhému (a dalším) Já.
Nemyslíte si, že kdybyste byl doopravdy spisovatel, že byste prostě psal a nikdy byste se do nakladatelování nepustil, protože by to prostě jinak nešlo? Tahle otázka hodně provokuje k nějaké peprnější odpovědi! A to ani ne tím kondicionálem spojeným s mým spisovatelstvím, jako spíše tou skrytou impertinencí vůči všem chudákům, kteří se – vedle psaní, které cítí jako Osud – musejí hergot nějak živit. Já… a pět dalších lidí v téhle republice… už dnes můžu sedět doma na zadku od rána do večera a čmárat si blbosti na papír… a ještě si můžu koupit každý den v Delvitě další balení lososa k večeři. Mám tady složit nějaké „důkazy“, že píšu v poslední instanci opravdu proto, že to „jinak nejde“? Kdyby to šlo, tak bych dávno nepsal… a taky bych za „ztížených podmínek“, stejně jako většina jiných spisovatelů, nenapsal a nevydal během náročných nakladatelských (a bítovských a festivalových a jiných) časů pět knih. Podívejte se na to z pozice tzv. normálního člověka… Co z toho, že se mučím s nějakým románem mám, co z toho budu mít, až vyjde? Rozhovor v prestižním časopise se mnou, jak se ukazuje udělají, i kdybych ten román náhodou nedopsal, peněz víc, než mám teď, mít nebudu, leda si ještě trochu upevním pozici na věčnosti… ačkoli… v některých kruzích přetrvávají pochybnosti o tom, jestli nějaká je. Nedávno jsme se o tom bavili s Ivanem Wernischem: já se svým časem a penězi bych se opravdu mohl válet na Seychelech… třeba tuhle dlouhou zimu…a místo toho jsem každé dopoledne seděl v pokojíčku pro služky (kde jsem si udělal svou spisovatelskou celu) a snažil se tam vyřešit pohádkové zadání „běž tam, nevím kam, přines to, nevím co“. Proč? Protože, abych citoval Ivana, jsem jednou podal ďáblovi prst. Nemám ve zvyku takhle mluvit, však vy víte, že jsem střízlivý člověk… ale jestli vaše otázka implikuje možnost, že nejsem dost šílenej a umanutej… tak se obávám, že zklamu. Jsem magor! A k tomu ještě věcná poznámka. Už před Listopadem jsem se cítil být bytostně především básníkem a věděl jsem, že mé celoživotní téma se bude jmenovat „jak se uživit… a přitom si uchovat prostor pro to, co považuji za podstatné?“ Roznášel jsem noviny (tzn. pracoval za dvanáct stovek měsíčně od čtyř ráno do půl osmé… abych měl volný den), dělal jsem inspicienta v operetě (večer a v noci, abych měl volno přes den)… a i šéfem lidoveckého Petrova jsem se stal proto, že jsem se něčím musel živit. Navíc, a to není věc zanedbatelná, poezie se dá psát (a možná se ani jinak psát nedá) v návalech. Máte prostředek léta, přijde studená fronta, je volný pátek-Státní svátek, někdo blízký odjede… všechno se malinko posune… a vy už cítíte, že se to rozjíždí, ta zvláštní mašina, kterou nikdy neuvedete do pohybu vlastní vůlí… Jenže román se takhle napsat nedá. I proto je to větší bitva.
Prý jste založil nové nakladatelství. Nemáte obavy z toho, že bude tento podnik brzy tím samým vydavatelstvím, jako byl Petrov? No, přinejmenším je to zase můj podnik. A k tomu hned dodávám, že čím jsem starší, tím míň se bojím… čehokoli. Sebe v to počítaje. Jako bych už teď neměl tolik co ztratit… A vidíte, tahle trochu kontroverzní teze mě samotného náhle překvapuje. Vždyť toho tolik mám: auta, domy, peníze, pověst… Ale i přesto ten pocit mám, opravdu, nevymýšlím si. O čem to svědčí? S prominutím… ale řeknu to. Ve světle pocitu, že jsem dokázal žít čtyřicet let dobrý život, je to, co jsem vyjmenoval nicotné. Proto jsem už dnes pokojnější. Proboha! Je mně teprve dvaačtyřicet, ale naprosto vážně cítím, že můžu umřít. Že už jsem udělal dost a že bych už smrtí nic nepokazil. Ale na zem: Druhé město, jak se to „nové“ nakladatelství jmenuje, bude takové, jaké si ho udělám. Chci vydat tak deset titulů za rok, čili asi třetinu někdejší petrovské produkce. Skladba titulů bude nejspíš hodně podobná. Ale vaši otázku chápu: dostávám ji v poslední době opakovaně. A tomu, co říkám vám, nevěří ani mí dva zaměstnanci, které jsem si ponechal… Ale uvidíme; řekneme si to za pár let.
Může člověk, který je nějak geneticky nastavený, vůbec tutéž práci dělat úplně jinak? Nemůže… a, jak vidíte, ani nebude.
Kde jste přišel k názvu Druhé město? Bohužel jsem k němu nepřišel, ale musel jsem si ho takzvaně vymyslet. Když jsem přebíral Petrov, stačilo vyhodit z názvu „Lidová demokracie“… a bylo to. Nejsem velký expert na vymýšlení názvů a do budoucna bych se tomu rád věnoval co nejméně. Ten název samozřejmě souvisí se známou, stejnojmennou knihou Michala Ajvaze, ale celkem volně. Můžu i nabídnout pár „výkladů“, ale oba přitom budeme mít pečlivě na mysli, že výklady z podstaty věci přicházejí až ex-post, ano? Řekněme tedy, že svět literatury, svět imaginace by mohl být jakýmsi „druhým městem“, jiným, než ve kterém bytují naše mrzká těla. A pak; Brno je náhodou druhé město v této zemi. Vtipné ovšem je, že já, právě proto, abych se vyhnul přímým interpretacím, jsem preferoval název DM… a kapituloval jsem teprve pod soustředěným nátlakem kolegyň, chodících – na rozdíl ode mě – nakupovat do drogerie stejného jména.
Neřešil jste zrušením nakladatelství spíše své osobní problémy, než nakladatelské? Je to z mé strany jen kejhání potrefené husy, když v té otázce cítím, že by to devalvovalo ten ryzí, velký čin, kdyby se něco takového ukázalo…? Ano, přiznávám se, mám jeden takový osobní problém: svůj život. Vše, co se na téhle platformě odehrává, je jaksi subsumováno metafyzickému rozměru faktu bytí… uvědomuju si, že to zní hrozně, ale rozumíte, co tím chci říct? Můj život je přece stejnou měrou nakladatelství Petrov, jako psaní románu o Blatném, jako mé vztahy se ženami, ostatně i muži, dětmi, zvěří… a to všechno se prolíná a mísí způsobem, který je v absolutní míře prostě nezbadatelný. Já chtěl naprosto vážně Petrov zrušit už v devadesátém šestém. Byl jsem v těžké krizi, jednoho dne jsem se najednou probudil ve čtyři ráno, byl jsem dokonale bdělý, sedl do auta a jezdil jsem prázdným, rozednívajícím se městem. A najednou to nad mou hlavou třesklo, byla to skutečně myšlenka-bomba… skončím… bylo to osvobozující, úžasné. Ale neskončil jsem. Teď čas tzv. dozrál. Bylo to opět osvobozující a opojné… a zároveň jsem ani já, ani mí přátelé (i když někteří z nich to vidí jinak) nenašli dost argumentů proti. Stalo se to. Bezpochyby v tom hrály důležitou roli „osobní problémy“, ať už si pod tím představíme cokoli. Ale pokud se zároveň ptáte, jestli existovaly důvody ekonomického rázu pro zrušení Petrova, tak musím říct, že ne.
Kdo je to podle vás Martin Pluháček? Zkoušíte se sám na
sebe dívat s odstupem? To jsem dělal v mládí mnohem
častěji než dnes… Možná i díky prostředí, v němž jsem se ocital…
bolševická debilita (jako syn emigranta jsem měl tu čest) ještě
vyztužená absurditami lidové armády (studoval jsem šest let vojenské
školy)…, jsem si už někdy od svých čtrnácti patnácti let začal
uvědomovat základní premisy něčeho, co by se s trochou nadsázky asi dalo
nazvat jako životní filozofie: všechny reagovaly na prostředí, v němž
jsem žil. Jedna zněla: chovat se za všech okolností přirozeně. To ale
vedlo hned vzápětí k nutnosti formulovat si, kdo jsem… jinak bylo těžké
chovat se „přirozeně“. Takže jsem podroboval sám sebe velmi
důkladné – a věřím, že v biologickém slova smyslu i velmi
kritické – rozborce a sborce. Třetí premisou, k níž jsem došel o pár
let později, bylo: nic nechtít, nic si nepřát. Což nebylo až tak
defétistické a pesimistické, jak by se mohlo zdát: v podstatě to znamenalo
„brát věci, jak přijdou“. Neznamenalo to rezignovat, znamenalo to
vyhýbat se zbytečným zklamáním pramenícím pouze z toho, že jsem si
dával nějaká strmá vnitřní zadání, kterým jsem třeba
i z objektivních příčin nebyl schopen dostát. A k přirozenému vrcholu
tahle „filozofie“ dospěla v době, kdy mi bylo dvacet – tou dobou jsem
totiž zrovna seděl ve vězení. Tam jsem definitivně došel k tomu, že jen
to, co máte v hlavě, srdci, duši, vám nemůžou vzít. A že tudíž
právě tohle má větší cenu, než cokoli jiné…
Teď už jsem pluk (zkušeností), který prostě táhne vpřed. Vyvíjím se
tak zvolna, že téměř nepozorovaně… a taky spíše bezděčně. Dá se
říct, že vím, kdo jsem… a že bych považoval za pošetilé, kdybych to
ještě teď, ve dvaačtyřiceti chtěl nějak zásadně měnit. Tu část
života, kdy jsem lačně jako vývěva nasával nové vjemy a zkušenosti, mám
za sebou. Teď vydávám. Potřeba sebe-reflexe je subjektivně i objektivně
mnohem menší než před dvaceti lety.
Co byste rád dokázal jako podnikatel? Nulové ambice. Platí, co už jsem naznačil… možná, že kdybych měl zkusit udělat nějaký (ve své podstatě absurdní) žebříček toho, co je pro mě tzv. nejdůležitější, tak by možná asi opravdu vyhrálo to, čemu se říká „svoboda“… a co bývá většinou vnímáno velmi zkresleně. Není divu, on je to pojem velmi záludný… a opakovaně ohýbaný, takže je čím dál těžší se v něm vyznat. Já nejsem ani anarchista, ani desperát, uvědomuji si snad dost dobře, jak mocně je ten vzletný pojem okleštěný strohým faktem biologické determinace, vnímám, že žiju život „člověka mezi lidmi“, takže i když nemám problém vytvářet si soubor vlastních, „správných“ pravidel, dá se říct, že důvěrně znám – a taky do maximální možné míry respektuji pravidla konvenční, ba i individuální pravidla jiných jedinců… Obrat „moje svoboda končí na hranicích vaší“ pro mě není rozhodně planým tlachem. O hranicích individuální svobody bych mohl ještě chvíli pokračovat… a vlastně by to nevyznívalo dvakrát optimisticky… ale chci vlastně jen říct, že i v těchto „ztížených podmínkách“ si bytostně potřebuji uchovat maximální možnou míru volného prostoru k tzv. svobodnému rozhodování. Které mě pak navzdory protivenstvím zavede třeba do kriminálu… kam jsem šel v podstatě dobrovolně, abych se vymanil z područí armády… A peníze – bezesporu! – ten volný prostor ke svobodnému rozhodování zvětšují. Na což si dovolím poukázat jako na věc přímo spojitou s mými „podnikatelskými ambicemi“.
Jako spisovatel? Třeba… aby si lidé i kritici zvykli na způsob, jakým píšu, aby se ho „naučili“ a aby ho akceptovali. Aby si nemysleli a neříkali, že jsem blb a nedouk jen proto, že se to úplně nepodobá tomu, co sami považují za „správný“ román, „správnou“ poezii… Abych zkrátka vyhrál tu věčnou páku mezi autorem a čtenářem, autorem a kritikem. Před patnácti lety, když jsem začal publikovat, jsem zkoušel dívat se na sebe těma jejich očima. Třeba seš opravdu trdlo… a snažíš se o něco, k čemu nemáš žádné nadání… Jenže i kdybych tenhle pohled přijal, co s tím? Fakt je, že jsem nepřestal. Pár lidí, jak jsem si všiml, si na to už zvyklo. Budu pokračovat, o patnáct let starší a zkušenější, což v praxi znamená, že se budu ještě méně, než kdykoli předtím, snažit napsat něco, co se podobá „správnému“ románu, „správné“ poezii. Já neslibuju nic výstředního; bude to prostě jenom takové, jak to ze mě přirozeně vyleze…
Jako chlap a třeba budoucí otec? Své „budoucí otcovství“ nebudu předjímat. Ale docela volně na to téma… Pro mě osobně je docela zajímavé, co to vlastně je ten „chlap“. Byl jsem hodně dlouho dítětem… mám pocit, že i v době, kdy jsem žil se svou bývalou manželkou a šest let vychovával její dítě. Taky jsem od podstaty dost feminní typ, což bezpochyby ještě umocnil fakt, že jsem vyrůstal pouze s mámou, kterou jsem miloval. Do jakéhosi mužství, chlapství jsem začal dospívat až po krachu svého hlavního životního vztahu… tedy někdy okolo třicítky. Dobře, co to pro mě znamená? Především asi schopnost převzít plnou odpovědnost za svůj vlastní život… se vším, co to obnáší. Mám pocit, že to zatím docela zvládám… a moje ambice není vyšší, než v tom prostě dokázat pokračovat… Ale je fakt, že žijeme ve velice vlídné a pohodlné době. Tlak, kterému by mohl být člověk vystaven, by mohl být daleko větší… pak by se teprve ukázalo, na co jako chlap mám…
Dokázal byste žít v Praze? Samozřejmě, že bych to dokázal. Ale právě proto, že mám tak příjemně široký prostor pro tzv. svobodnou volbu, tak tam nežiju. Můj otec je koneckonců Pražák, půl roku jsem „bydlel“ v Kolowratském paláci na Malé Straně, když jsem dělal v roce 1991 Milanu Uhdemu tiskového mluvčího na ministerstvu kultury… a především mám v Praze pár přátel a řadu dobrých kamarádů. Ale v Brně mám kořeny… čímž rozumím ta místa, která si vás pamatují jako malé dítě. Tady se cítím dokonale uvolněně, bezpečně… takové ty hodně důležité věci, které vám docvaknou, teprve když se jinde cítíte… prostě jinak. Zpravidla „obtížněji“. Což je z mého pohledu i Praha.
Co ještě pro vás znamená Brno? Něco jsem už řekl v předchozí odpovědi. Ale rád přidám to, o čem se, pokud jsem si stačil všimnout, moc často nemluví. Být Brňákem znamená být příslušníkem menšího kmene než je kmen Čechů (vč. Moravanů). A je to znát. Já se prostoru nebojím, chápu, že tento můj menší kmen je jaksi subsumován větším kmenům… a cítím se do jisté míry (sahá to k Češství, méně už k Evropanství, i když jsou místa na světě, kdy své Evropanství rozeznáte najednou docela snadno) zároveň příslušníkem těch vyšších kmenů. Ale jsou to především oni, kdo vás v tom narůstajícím množství členů už ledva zahlédnou… zatímco v Brně je má (kmenová) pozice zřetelnější. Konkrétní příklad. Václav Vokolek před pár lety dal na žurnalistice v Praze jako téma na diplomku jednomu mladému Brňákovi… mě. Což se brzy stalo málem předmětem jeho komplexu (ne Vokolkova), protože se ho všichni spolužáci, zpracovávající pražské velikány, ptali, kdo to, prosim ti, je, ten Pluháček pomlčka Reiner? Dělali to tak dlouho, až se chlapec rozhodl, že se poptá i v Brně, než případně panu Vokolkovi poděkuje a vyptá si někoho „pořádného“. V Brně věděli všichni…
A netoužíte po tom, aby se o vás vědělo stejně i jinde ve světě jako o Brňákovi Milanu Kunderovi či Leoši Janáčkovi? Netoužím; vždyť už jsem o jakési své osobní filozofii mluvil… a tohle do toho přesně spadá. K tomu, abyste byl světově proslulý jako Kundera nebo Janáček, totiž… krom toho, že musíte něco pořádného udělat… potřebujete vždycky souběh okolností, které předem neznáte a které neovlivníte. Kdo se něco takového pokouší „zařídit“, je pošetilý… a zabývá se něčím, co není podstatné. Ostatně: Janáček byl rád, že se mu ještě za života podařilo jakž takž uspět alespoň tady u nás… a Kunderu proslavil především film, který on sám nenávidí, a k tomu ho většina jeho českých literárních souputníků považuje za kýčaře, tak nevím…