Konec Neonu
Rozhovor Jana Jiříčka s Martinem Pluháčkem-Reinerem
Neon tedy končí, přesně po roce činnosti. Vaše zklamání z krachu ambiciózního projektu musí být veliké. Vůbec ne. Teď, když se bavíme a já už vnímám celou věc jako uzavřenou a mám ji vnitřně utříděnou a zrekapitulovanou, musel bych se hodně soustředit, abych dokázal pojmenovat celou škálu pocitů, které se člověka postupně zmocňovaly s vědomím blížícího se konce – ale zklamání tam nebylo ani na okamžik.
Měl bych to chápat tak, že jste předem věděl, že to takhle skončí? Předem jsem věděl spoustu věcí. Třeba to, že nebude snadné – a za určitých okolností ani možné – utáhnout projekt ekonomicky. Zklamán ale nejsem proto, že se v dané konstelaci udělalo, co bylo v našich silách, taky proto, že – alespoň dle mého přesvědčení – se podařilo adekvátně k finančním podmínkám, v nichž Neon dospíval, přivést časopis velmi blízko mé původní – postupem času zpřesňované – představě.
Takže celkovou bilanci považujete za příznivou? Jednoznačně. Víte, ne nadarmo se říká, že každá sranda něco stojí. Tahle stála hodně, ale taky mně hodně dala. Jednak už v průběhu toho roku a půl, co se na projektu pracovalo, a pak: Myslím, že si smím aspoň trochu dovolit cítit se s Neonem jako Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem s tou obrovskou potvorou v umývárce. Řečeno jeho slovy: „Aspoň sem to kurva zkusil,“ – a třeba přitom někde nedaleko stál ten správnej Indián, kterej to jednoho dne dokáže. Ta správná indiánská síla by dělala ročně tak okolo čtyř milionů – a jsem ještě pořád přesvědčen, že kdyby měl projekt tři čtyři roky ekonomicky krytá záda a přitom bylo dost peněz na průběžnou propagaci, tak by si časem vystačil i s dalekou menší dotací.
Zkouším si představit, co může člověku dát projekt, který ho uvrhne do těžkých ekonomických obtíží a který kritici označují za literární Playboy nebo rovnou za kulturní pornografii… Dobře, můžu být zcela konkrétní: Seznámil jsem se s několika novými, pozoruhodnými lidmi a tento fakt už jsem „zhodnotil“ i mimo Neon, příkladem budiž skvělý podíl Pavla Reisenauera na poslední Vieweghově knize a soubor esejů Standy Komárka, který vyšel nedávno v mém nakladatelství Petrov. Neon mi „dal“ Janu Kosteleckou, redaktorku, která teď přechází do Petrova – objevit dobrého pracovníka je také událost, která vás nepotká každý den. Především jsem si ale díky déle než rok trvající proměně v „pana Neona“ uvědomil několik velmi důležitých věcí.
Například? Především, že nějak přirozeně dozrál čas k tomu, abych uzavřel „dekádu národní obrody“, jak jsem si sám ironicky pojmenoval svých deset polistopadových let, a obrátil se od projektů „pro jiné“, od projektů z velké části manažerských, k věcem povahou poněkud subtilnějším, jako je moje vlastní autorské psaní, jako je četba, což je pro mě spíš vzdělávání než odpočinek. Nemluvě o tom, že ve změněných podmínkách bych mohl případně alespoň zkusit něco, co by se dalo označit jako „normální život muže před čtyřicítkou“. Ty ostatní dojmy a poznatky, kterých je spousta, jsou tomuto základnímu většinou subsumovány.
Normální život muže před čtyřicítkou? To je nejspíš manželka, děti… No to už jste to rozbalil pěkně „natvrdo“. Řekněme, že bych docela rád nyní dostal svůj život do takového polohy, aby se o něčem podobném dalo alespoň uvažovat.
To s koncem dekády národní obrody zanikne i nakladatelství? Samozřejmě, že Petrov, který je pro mě mimo jiné zdrojem slušné obživy, bude pokračovat dál, dokonce snad v ještě „vylepšené“ podobě, pokračovat bude také nadace a koneckonců v poněkud pozměněné podobě bude fungovat i internetový Neon. Jde ve všech případech především o míru a způsob mého osobního angažmá.
Internetový Neon – to vnuká otázku po Neonu, co původně ohlášeném multimediálním projektu. Stručně lze říct, že původní představu se v tomto ohledu naplnit nepodařilo. Uspělo se tam, kde byly věci v rukou mých a v rukou dlouhá léta spřátelených a úzce spolupracujících lidí, tj. v tištěné verzi a v elektronické verzi. Rozhlas, který vypadal zpočátku hodně slibně, v podstatě krachl po příchodu Blanky Stárkové na post šéfredaktorky stanice Vltava. Pozice Brna, přes které jsme chtěli rozhlasový magazín celostátně vysílat, se ovšem za jejího účinkování zhoršila v řadě jiných ohledů – a znám lidi, jejichž nářek by byl důvodnější než můj… V České televizi jsme měli velmi slušnou nabídku od Jury Kavana, známého producenta řady úspěšných pořadů. Tady ovšem nastala potíž už vyloženě na naší straně: Jednoduše jsme – zavaleni poporodními starostmi s tištěnou verzí – nebyli už schopni zvládnout televizní Neon tak, aby z něj nebyl jen další standardně připravený a odvedený pořad. Takže jsme potichu vycouvali.
Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že okolo Neonu bylo přinejmenším zpočátku až příliš mnoho střelby od boku… Snad chápu, co tím chcete říct, a tak odpovídám: Ano, bylo. Opakem takové střelby od boku je počínání především zahraničních mediálních veličin, které u nás úspěšně investují. Mají své softwary, své tabulky, mají předem vytipovanou cílovou skupinu a vědí, čím přesně ji mají krmit, nechybí jim pár desítek milionů na představovací kampaň, mají předem zajištěné objemy reklamy a tak dál. Nakladatel Ivo Železný prý nedávno v nějakém rozhovoru označil ostatní, tzv. malé nakladatele za „hobbysty“, proti nimž je on jediný skutečný profesionál. Jakkoli je v tom výroku plno despektu, mně nevadí. Já totiž jsem hobbysta, u něhož je vždy nejpodstatnější prvotní idea, vize. A to platí plně i pro Neon. Navíc můžu naštěstí i teď na konci říct jednu důležitou věc: Já jsem hrál ten hazard za své peníze.
Máte trochu ponětí, kdo Neon četl? Především mám jistotu, že Neon četlo mnohem víc lidí, než ho kupovalo. Neon byl časopisem pro převážně intelektuálskou vyšší střední vrstvu. Doktoři, architekti, středo- a vysokoškolští učitelé, vědci… Uznávám, že důkaz, který Neon mimo jiné přinesl, totiž že taková vrstva je v Česku ekonomicky těžce deprivovaná, se zhruba rovná cimrmanovskému důkazu, že foukáním kouře do lavoru s vodou zlato nevzniká. Ano, všichni jsme to věděli. To ale nic nemění na tom, že Neon byl časopisem pro tyto lidi – a že právě ti patřili nejspíš k jeho reprezentativním čtenářům. Velmi příjemným překvapením pro mne byla řada dokladů, že Neon poměrně hodně četli vysokoškoláci i středoškoláci. Pochopitelně nejčastěji tím způsobem, že jeden výtisk oběhl celou třídu.
To, co říkáte, vede k jedinému závěru: Že totiž časopis měl být levnější. Cena časopisu je zrovna jedna z věcí, které za chybu nepovažuji. Naše úvodní kampaň byla zaměřena především na abonenty a těch jsme taky skutečně ještě před startem prvního ročníku měli víc, než třeba Host po deseti letech činnosti. Navíc se nezměnil můj názor ani v tom ohledu, že pro typ časopisu jako je Neon, zvláště když nemáte peníze na skutečně masivní rozjezdovou kampaň, nebudou alespoň první rok hrát peníze utržené prodejem rozhodující roli. Tu měly sehrát peníze z reklamy.
Proč ji nesehrály? Protože se nám potřebný objem reklamy nepodařilo sehnat. A neptejte se mě proč, protože odpověď by byla nutně spekulativní a její hodnota tudíž nepatrná.
Dobrá. Pojďme ještě znovu na začátek. Sám říkáte, že se vaše původní vize v průběhu vydávání zpřesňovala. To patrně souvisí i s personálními změnami, které start časopisu provázely… Předpokládám, že ta otázka míří hlavně na Bogdana Trojaka, který spolu se mnou a z redakční rady především Ivanem Wernischem a Odillem Stradickým časopis připravoval, nakonec ale zůstal šéfredaktorem jen po první tři minusová čísla, která vyšla koncem loňského roku. Stručně se dá říct, že si Bogdan představoval svůj vliv na podobu časopisu jako větší. Já ostatně taky. Nakonec došlo k tomu, že on považoval můj vliv za přílišný – a já se ho zase důvodně nechtěl vzdát. Takže jsme si promluvili a od ledna jsem byl šéfredaktorem sám.
Ovlivnila tato personální změna nějak podobu časopisu? Na to by nám asi nejlépe odpověděl někdo ze čtenářů; já se ale domnívám, že časopis se v té době proměňoval bez ohledu na personální situaci, protože můj vliv na jeho podobu byl stejně po celou dobu rozhodující. K postupné – ovšem nijak radikální – proměně časopisu tak docházelo především v závislosti na rostoucí „provozní“ zkušenosti, mé i týmu spolupracovníků. Mám dojem, že čísla 3, 4, 5 a 6 jsou už víceméně tím Neonem, jaký bych rád vydával dál.
Čili zlepšovat už nebylo co? Samozřejmě že bylo! V lecčem by pomohly peníze, kdyby byly. Uměl bych si představit přímou, exkluzivní spolupráci v zahraničí žijících jednak Čechů, jako je třeba Miloš Forman nebo Jiří Kylián, abych zmínil alespoň ty, které už jsme měli v hledáčku, jednak přímo redaktorů prestižních německých, francouzských, amerických kulturních periodik. A také jsem chtěl, aby časopis jako první publikoval některé zásadní materiály, podněcující tu či onde viditelnější pohyb na naší kulturně-společenské scéně. K tomu asi časem mohlo dojít, kdybych si dokázal trochu uvolnit ruce a pracovat na věcech s poněkud velkorysejším časovým plánem. To by bylo možné třeba za předpokladu, že by se podařilo zrealizovat jednu z předem naplánovaných věcí, totiž najmutí alespoň jednoho dalšího zkušeného redaktora působícího v Praze na celý úvazek. Takže zase peníze! A samozřejmě, že nezbytností – bohužel opět zanedbávanou především z nedostatku času a financí – je i neutuchající činnost směřující ke zvyšování prestiže značky. Dovedu si představit situaci, kdy se z Neonu stává kulturně-společenský fenomén přesahující rozměr a dopad „pouhého“ časopisu.
Peníze chyběly asi především proto, že hodně stála výroba Neonu. Stále si myslíte, že Neon nemohl vycházet v méně exkluzivní podobě? Naprosto jednoznačně! Právě grafická úprava a způsob zpracování časopisu patří k věcem, o nichž jsem byl přesvědčen od počátku – a také pro mě obé bylo od počátku zdrojem radosti a potěšení. Slyšel jsem samozřejmě řeči o kulturním Playboyi a o tom, že inteligent chápe, co se mu říká, i bez stupidních, návodných obrázků. Jestliže jsem dosud vždy své stanovisko obhajoval, dovolím si to i teď pomocí příměru. Francouzští vědci se domnívají, že svou roli u poměrně častých „civilizačních“ potíží s trávením může hrát fakt, že člověk přestal jíst rukama, a tak se ochudil o jeden důležitý vjem, napomáhající stimulaci trávícího traktu. Dobrá, jezení rukama v restauracích už asi nezavedeme; nikomu ale nepřipadá zvrhlé, že se do jídla dává voňavé koření a že je talíř obložený barevnou zeleninou. Při „konzumaci“ kulturního, intelektuálského časopisu je ovšem asketismus nejhrubšího zrna – jak se zdá – povinností! Možná, že někteří z nejhalasnějších kritiků vizuální podoby Neonu, případně stylu (koření textu), jakým se zde psalo, opravdu doma žerou amarouny. No a co?! Mám to snad chápat jako skvělý příklad? Čert ale ví, jestli si i takový duchovní eremita a šebastián vysoké kultury doma rád pod stolem nezahýká a nezaslintá nad kýtou Blesku nebo bůčkem Cosmopolitanu.
Jako autor „tváře“ Neonu je v tiráži uveden kmenový grafik nakladatelství Petrov Bedřich Vémola. Vy ovšem říkáte, že o grafické podobě jste měl jasno od začátku, takže…? Je naprosto nutné říct, že v případě výtvarného a grafického řešení padají všechny případné pochvaly na hlavu Bédi Vémoly. S mým podílem na podobě časopisu se to má asi tak: Zatímco obálky petrovských knih už dávno „schvaluji“ jaksi mimochodem, po letmém nahlédnutí, které mě vždy znovu přesvědčí o tom, že mám k dispozici jednoho z nejlepších knižních grafiků u nás, u nově se rodícího projektu, který byl svým způsobem premiérou i pro Bedřicha, jsem se snažil být co možná kvalifikovaným a občas docela rozhodným oponentem. Jistě! Ale nejdřív muselo být co oponovat. A to, že jsme potom skládali společně jednotlivé příspěvky? Už jsem to kdesi řekl, že právě tohle ladění posledních detailů, ten poslední týden u Bedřicha ve studiu před odevzdáním podkladů tiskárně, byla vždycky veliká rozkoš. Bylo by od chlapce zvěrské, kdyby mi nedopřál trochu přitom kecat i do grafické podoby některých příspěvků! Že by se bez toho Bedřich i Neon obešli – to je ovšem jasné.
Jste připraven postavit se stejně rozhodně i za některé kritizované rubriky? Mám na mysli především Černé na bílém, Dichtung und Wahrheit a The Smoking Gun. Skladba rubrik, která se v průběhu vydávání časopisu výrazně neproměnila, je výsledkem několikaměsíčního ladění a podílela se na ní celá redakční rada. První dvě z vámi jmenovaných „problematických“ rubrik mají výrazně wernischovský „duchovní“ rukopis, ta třetí je tipem od Tomáše Baldýnského. Kdybych mohl ve vydávání Neonu pokračovat, měly by své místo ve skladbě příspěvků i nadále jisté; časem by je zřejmě nahradily rubriky nové, jejichž charakter by ovšem musel být podobný. Vím, že se řada lidí domnívala, že tyhle rubriky úroveň Neonu snižují. Pro mě je ale téma relativity tzv. vysokého a tzv. nízkého dlouhodobě otevřený „filosofický“ problém – a týká se to i humoru. Do mého časopisu prostě takové rubriky patří. Jestli spatřuji v Černém na bílém a v Dichtungu nějaký problém, pak jedině ten, že se nám nepodařilo sehnat dodavatele drbů i z jiných branží, takže jsme nakonec téměř bez výjimky brázdili vody literární.
Se „světlou“ výjimkou kauzy Karel Gott ovšem. To byl zřejmě nejproblematičtější materiál za celou existenci Neonu. Jak se na jeho uveřejnění díváte dnes? Odpovím v bodech: 1) Bylo jasné, že Gottovi nemůže nijak ublížit – a taky se to potvrdilo. 2) Doufal jsem, že humbuk okolo publikace toho materiálu bude větší a že tak přitáhneme pozornost k novému časopisu. Některé dohodnuté věci ale nevyšly, což mě mrzí. 3) Publikování tohoto materiálu přispělo velkou měrou k odchodu Bogdana Trojaka a redaktorky Hany Machálkové z Neonu. 4) Jako součást propracovanější marketingové kampaně bych ho otiskl klidně znovu. Ten Karel Gott, kterého bylo tolika lidem tak líto, je virtuální postava, jejíž prokázaná vražda bude mít na národ zhruba ten dopad, jako zpráva, že se nechal vyfotit ve vaně s paní XY. Týden bude o čem mluvit.
No, nevím. Zeptám se ještě na poslední věc. Od začátku jste proklamoval, že Neon bude časopis doširoka otevřený, že bude pravým protikladem českého kulturního skupinkaření. Jste si jist, že jste nesdružil okolo Neonu jenom další partičku přísně zasvěcených? Řeknu vám, čím jsem si jist. Především tím, že je rozdíl mezi goethovským „spřízněni volbou“ a českými přízněmi z undergroundu a fakultních dvorků. Skupinkaření, které je mi protivné, se vyznačuje tím, že posty i duchovní prebendy se nezbytně dělí mezi úzkou skupinu lidí, které dala dohromady nějaká vnější okolnost. Nebavme se o tom, jestli je ta „moje“ skupinka početnější; podstatné na ní je, že se utvářela na základě odlišných kritérií. Myslím, že stačí vyjmenovat lidi, kteří dostali v Neonu prostor, a bude zřejmé, že skladba tak rozdílných jedinců (zkušenostmi, povahou, věkem, profesí a nevím čím ještě) se najde okolo málokterého kulturního periodika: novináři Verecký, Peňás, Baldýnský, Plch, Janíček, spisovatelé Viewegh, Berková, Gruša, Stradický ze Strdic, Wernisch, Kasal, Zapletal, Kratochvil, Holub, přírodovědci Havel (Ivan), Komárek, filozof Koťátko, historici Čornej, Třeštík, Havel (Petr), Vévoda, hudebníci Navarová, Růžička, Holý, muzikolog Špaček, teoretik architektury Švácha, výtvarníci Skála, Čech, Wernischová, Rechlík, Štolfa, fotografové Noseková, Holomíček, Rysová, Cudlín, Hochová, literární vědci Putna, Trávníček, Engelking, Obrtelová, překladatelé Pellarovi, Hrubý – a mohl bych ještě chvíli pokračovat. Ale připomínám ještě jednou: Nejde tu o to, že většinu spolupracovníků Neonu spojuje jediná „okolnost“ – můj zájem o jejich vysoce kvalifikované služby.