Životopis
1919
Ivan se narodil v Brně 21. prosince manželům Lvu a Zdence Blatným. Otec pocházel ze známé hudebnické rodiny, pracoval jako právní úředník na ředitelství státních drah, později jako lektor a dramaturg Národního divadla v Brně. Veřejnosti byl však znám spíše coby spisovatel: spoluzakládal brněnskou Literární skupinu (1921) a získal uznání především jako expresionistický dramatik. Rodiče Ivanovy matky, Arnold a Anna Klíčníkovi, byli zámožní měšťané; vlastnili zavedený optický závod na ulici Veselá. Mladým manželům přenechali rozlehlý byt na Obilním trhu č. 4. Zde Ivan bydlel až do března 1948.
20. léta
Idylické dětství. Jedináček Ivan podniká s rodiči cesty do ciziny (Francie, Lotyšsko, Jugoslávie…), s babičkou Klíčníkovou zahajuje tradici prázdninových pobytů v Náměšti nad Oslavou. Na úchvatnou atmosféru rodinných Vánoc bude Blatný vzpomínat ještě ve stařeckém věku. Na chlapce živě působí časté sešlosti umělců a intelektuálů v bytě na Obilním trhu, je přitahován otcovou knihovnou. Brzy se u něj projevují umělecké sklony, nejvýrazněji talent literární. Nejstarší dochovaná báseň nese datum 16. 3. 1925. Ivan se učí němčině a esperantu, později přibírá francouzštinu.
1930
V červnu umírá na TBC Ivanův otec. Bylo mu šestatřicet let. Ivan začíná studovat na Československém státním gymnáziu v Legionářské ulici. Rediguje školní časopis.
1933
V únoru umírá na chorobu jater Ivanova matka. O chlapce se stará babička Anna Klíčníková. Publikační premiéra – báseň ve Studentském časopise; pokusy o překlady německé poezie.
1935
Po dědečkově smrti dědí Ivan prosperující optický závod, který jej až do roku 1948 dokonale existenčně zabezpečí.
1937 – 1939
Intenzivní literárně-společenský život. Ivan, též „český Rimbaud“ či „brněnský dandy“, navazuje přátelství s Františkem Halasem (cesty do Kunštátu), s Vítězslavem Nezvalem i se svými literárně činnými vrstevníky – Kamilem Bednářem, Bohuslavem Březovským, Jiřím Klanem (Josef Lederer), Jiřím Ortenem, Zdeňkem Urbánkem, Jiřím Danielem (František Schulmann) a jinými. Mladí autoři vydávají od podzimu 1938 do jara 1939 strojopisný sborník Noc. Do tohoto období spadají také počátky Blatného kuřácké vášně. Množí se erotická dobrodružství.
1938
Ivan maturuje na gymnáziu a zapisuje se na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor čeština – němčina. Studuje až do násilného zavření vysokých škol v listopadu 1939.
1939
Ivan se přátelí s Jiřím Ortenem.
1940
Václav Černý představuje v reprezentativním Jarním almanachu básnickém 1940 tzv. válečnou generaci: Ivan Blatný, Kamil Bednář, Klement Bochořák, Jiří Orten (pseudonym Karel Jílek), Josef Kainar, Oldřich Mikulášek, Jan Pilař, Jan M. Tomeš aj. Blatnému vychází první básnická sbírka, Paní Jitřenka. Prožívá vášnivou lásku k herečce Miladě Matysové, o 16 let starší než on.
1941
Se svou druhou publikovanou sbírkou, Melancholickými procházkami, vyhrává Blatný celostátní básnickou soutěž. V září, po Ortenově smrti pod koly německé sanitky, pobývá v nervovém sanatoriu na Dobříši.
1942
Koncem roku se Blatný připojuje k programu Skupiny 42. Kromě toho je nucen fakticky se věnovat svému podniku.
1943
Třítýdenní hospitalizace na nervové klinice v Nemocnici u svaté Anny, motivovaná především snahou vyhnout se totálnímu nasazení.
1944
V březnu umírá babička Anna Klíčníková; péči o Ivana přebírá teta Běta Blatná. Básník je znovu osudově zamilován, tentokrát do herečky Jarmily Beránkové.
1945
V období 16. února – 26. března je Blatný totálně nasazen, díky protekci zastává kancelářské práce. V květnu nadšeně vítá osvobození a vstupuje do KSČ. Krátce po válce se k němu stěhuje kamarád Josef Kainar s matkou, která jim vede domácnost. Na podzim vychází třetí sbírka, Tento večer.
1946
S několika desítkami dalších mladých spisovatelů a výtvarníků jede Blatný pod hlavičkou Syndikátu českých spisovatelů na Dny československé kultury do Francie. Vychází sbírka dětské poezie Na kopané.
1947
Vychází úspěšná sbírka Hledání přítomného času a kniha veršů pro děti Jedna, dvě, tři, čtyři, pět.
1948
29. března odlétá Blatný s Jiřím Kolářem a Arnoštem Vaněčkem do Londýna na pozvání Britské rady a následujícího dne večer v BBC oznamuje, že se již do Československa nevrátí; poštou vrací průkazy člena KSČ a Syndikátu českých spisovatelů. Vzápětí je zbaven veškerých občanských práv a majetku; začátkem dubna jej v československém tisku odsuzují i jeho přátelé (J. Chalupecký, J. Kainar, J. Kolář). Blatný krátce bydlí u básníka Ivana Jelínka a po přímluvě pomáhá v létě na farmě nedaleko Londýna (u pana Václavíka). Po návratu do Londýna bydlí u básníka Josefa Lederera. Zdá se, že není schopen sám o sebe se postarat. Na podzim je poprvé hospitalizován na psychiatrickém oddělení Friern-Barnet Hospital v Londýně a poté v Claybury Psychiatric Hospital v Essexu.
1948 – 1954
Blatný volně spolupracuje s BBC a Svobodnou Evropou, učí se italsky a španělsky. Nezvyklý pracovat doma, nemůže se však uchytit ani v Anglii. Bydlí nejdříve u bývalého generála Miroslava, později u bývalého sociálně demokratického poslance Blažeje Vilíma. Postupně přestává psát poezii. Československý rozhlas oznamuje, že v Anglii zemřel.
1954
Je opět internován v Claybury Hospital s diagnózou paranoidní schizofrenie. Během let se však přístup lékařů mění, a Blatný je spíše než jako případ psychiatrický vnímán jako případ sociální.
1963 Je přeložen do „útulku“ House of Hope v Ipswichi.
1968
V Československu se zdvihá vlna zájmu o Ivana Blatného. Karel Fuksa pořádá v brněnském Domě umění jemu věnovaný pořad Vůně Brna, v nakladatelství Blok vycházejí ve druhém vydání Melancholické procházky.
1969
Blatného navštíví nejprve bratranec Jan Šmarda a později téhož roku i básník Vladimír Bařina, který natáčí amatérskou kamerou krátký dokument. Obě návštěvy přispějí k tomu, že Blatný začíná opět psát poezii.
70. léta
U Blatného se rozvíjí skolióza.
1977
V lednu je Blatný přemístěn do St. Clement´s Hospital, rovněž v Ipswichi. Tady ho také poprvé navštíví Miss Frances Meachamová (instruovaná přáteli z Brna), která začne básníka pravidelně navštěvovat a prakticky až do jeho smrti mu pomáhá. Zajišťuje jeho kontakty s emigranty, zvláště s Josefem Škvoreckým, kterému do Toronta posílá Blatného rukopisy.
1979
V Torontu vychází péčí Antonína Brouska sbírka Stará bydliště, která je vnímána doma i v exilu jako básníkovo znovuzrození.
1981
V prosinci vychází v časopise Stern článek o Blatném s titulem „Útěk do blázince“. Jeho autorem je Jürgen Serke. Následuje zvýšený mezinárodní zájem o básníkovu osobu, množí se dopisy a návštěvy. Následujícího roku o něm točí dokumenty britská a norská televize. Blatný je posedlý psaním.
1984
Po konfliktu se spolupacientem musí podstoupit operaci levého oka; to zůstává téměř slepé.
1985 V říjnu se stěhuje do obytného hotelu Edensor v letovisku Clacton-on-Sea (Suffolk); tam pak žije až do své smrti. Zatím svůj čas dělí mezi psaní, kouření, pití čaje a sledování televize. Je izolován, odvyká komunikaci.
1986
Blatného zdravotní stav se rapidně horší, onemocnění úst a zažívacího ústrojí je provázeno nápadným úbytkem na váze. Znovu si ho všímá britská televize.
1987
V nakladatelství Sixty-Eight Publishers mu vychází – opět ediční péčí Antonína Brouska – osmá sbírka, Pomocná škola Bixley.
1988
Je operován, poté co mu praskl vřed na dvanácterníku. Přibývají dýchací potíže. Slábne. V brněnském Klubu Na Křenové uvádí Martin Reiner Literární večer o Ivanu Blatném.
1989
V Kolářově pařížském nakladatelství Revue K vychází výbor ze sbírky Pomocná škola v Bixley ve francouzštině (Poèmes, přel. Erika Abramsová).
1990
V březnu zdraví Blatný lístkem Václava Havla při jeho oficiální návštěvě v Anglii. Sděluje mu, že do vlasti se již nevrátí. 5. srpna Ivan Blatný umírá ve všeobecné nemocnici v Colchestru na „chronickou obstruktivní chorobu dýchacích cest, provázenou zápalem plic“. 18. prosince je zpopelněn v městečku Weeley.
1991
Básníkův popel je převezen do Brna a zde je 2. května uložen na Ústředním hřbitově do společného hrobu s rodiči. Slavnostního aktu se účastní i Frances Meachamová.
90. a 10. léta
Ivan Blatný je samozřejmě pokládán za jednoho z našich největších lyriků 20. století. Zájem o jeho dílo trvá; vycházejí reedice sbírek, nové výbory, pořádají se vzpomínkové večery a čtení. V roce 1997 uděluje prezident Václav Havel Ivanu Blatnému in memoriam Medaili za zásluhy 1. stupně.
Zdroj: TRÁVNÍČEK, Jiří; ŠMARDA, Jan. Ivan Blatný. Texty a dokumenty 1930 – 1948. Brno: Atlantis, 1999.